Školák Kája Mařík/Díl I./XXVII. Kájovy dojmy

Školák Kája Mařík Felix Háj
XXVI. Kája pojede na Karlův Týn	XXVII. Kájovy dojmy	XXVIII. Smrt Frantíkova

Údaje o textu
Titulek:	XXVII. Kájovy dojmy
Autor:	Felix Háj
Zdroj:	HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík skolakkajamarik.cz (PDF)
Vydáno:	HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík. Jedenácté vydání. Brno : Občanská tiskárna, 1943.
Licence:	PD old 70

Výlet vyšel z nádraží. Kája teprve teď vytáhl buchtičku, za ní druhou a čtyři snědl. Tři rozdal a pořád byl napřed. Už se nemohl dočkat těch vysokých schodů a studny. Najednou za ním zavolal pan řídící: „S Bohem, Kájo! Kdybychom se neviděli, my jdem do Budňan, kampak ty?“

Kája se začervenal, neboť jak napřed pospíchal, sešel na jinou cestu. Honem došel ostatních. Už prošli Budňany, tamhle šli také školáci, ale jen hoši, tamhle zase jen děvčata.

„A jéje,“ vzdychl si Kája, „to nás tam bude, že se ani nehnem.“

A už cesta stoupala a hnedle se Kája přesvědčil, že kamenné schody v hradě jsou opravdu hodně vysoké. A co jich bylo! A chodby sem tam. Tamhle odtud vycházeli výletníci, tamhle šli školáci.

„Pane řídící, pustí nás taky do těch sednic?“ ptal se Kája.

Ale už začal povídat a vykládat ten pán, který je prve vedl chodbou ke schodům. Ani mu moc Kája nerozuměl. Ale, panečku, to byly sednice! Jedna krásnější než druhá. Ten pán říkal: „Rytířská síň, sál a zase sál.“

„Tady by mohla mít maminka posad s kvočnami, a což těch vejhrádků u těch oken!“ myslil si Kája, „tam by zas mohly sedět husy,“ vzbudil se v něm praktický človíček.

Šli přes nový můstek do kostela Panny Marie. „Jen aby se to pod námi nezbořilo!“ měl Kája trochu strach a napomínal Vojtu Brabencovic: „Musíš tak dupat? Myslíš, že je to můstek před naší školou? To bysme chvíli letěli, než bysme spadli. A kostel! Vida, v hradě kostel!“ Toho jakživ neslyšel, aby kostel se vešel do hradu. „A že se lidé nespletou po těch chodbách, když sem chodí do kostela?“ Myslil, že aspoň z Budňan tam chodí. „A to asi tady zpívají zpaměti. To on ten pán, co prve vzal pánům hole, taky asi lidem v neděli sebere zpěvníky. No, teta kovářovic by zpěvník nedala za nic.“

A hned vedle zas kaple sv. Kateřiny.

„Ta asi stála padesátek! Řekl pan řídící, že jsou to polodrahokamy, vzácné kameny. Maminka by řekla: ‚To jsou zbůhdarma vyházené peníze po zdích!‘ Radši by to vybílila. Maminka umí bílit, pane!“

„Karel IV. tady na modlitbách dlíval celé dny. Nikdo nesměl ho vyrušovat. Prosté jídlo vkládali mu sem tímto otvorem,“ tak vykládal průvodce.

Kájovi se to náramně líbilo, to musí mamince povědět. Potom šli přes čtvrté hradní nádvoří po dřevěném můstku. To už Kája jen na špičky zlehka našlapoval, jen aby se to neprobořilo. Přešli do hlavní věže s ohromně silnými zdmi, 4 – 6metrovými. Vešli i do proslulé kaple sv. Kříže. Kája už si myslil, že to má v hlavě tak všecko popletené, že se maminka z toho nedozví ničeho. Tuhle ta kaple zavírala se čtverými dveřmi a dvaceti zámky, vždyť tam bývaly korunovační klenoty! „Pro pána krále, než pan kostelník odemkl, to se asi pan farář načekal! A takovou ‚vejšinu‘ že si kapli udělali! Kdyby o těchhle všech věcech věděl pan loupežník z brdských lesů, ten by koukal! Jistě by se sem přistěhoval, a co by kde ukraď, sem by zanes, a paní loupežníkova by to musila hlídat. Jéje, kdyby jí došel cukr nebo mouka, než by se doškrabala do Budňan!“

A zase už to šlo dolů sem tam. Terina uplakávala, že už nemůže zdvihat nožičky, ale přece došli nádvoří a teď zas to šlo ještě dolů po 49 schodech, jak řekl pan řídící, k té studni, která je 76 metrů hluboká. Tam odtud také zas už šli jiní. Páni učitelé se pozdravovali, a Kája si řekl: „Ti páni řídicové jsou si náramně podobni.“

Panečku, studna se ukázala – s čerpacím kolem – a pan řídící řekl: „Ticho!“, vzal kamínek a hodil do studny. Pravdu měl; hezkou chvíli trvalo, než bylo slyšet plesknutí. Děti si ulehčeně oddychly, Vojta Brabencovic řekl, že by vytáhl ten okov jako nic, a už bylo po všem.

Kája se tolik těšil, že hezky po řadě jeden po druhém hodí si kamínek do studny a zatím mají jít k obědu. V tu chvíli hrnula se po schodech velká společnost výletníků a za nimi šly dvě školy. Děti se pomíchaly, bylo slyšet volání pánů učitelů: „Plzeň“, „Praha II.“, „Lážov“, slyšel Kája volat pana řídícího a moc se mu to líbilo.

„To oni se teprve svolávají,“ řekl si spokojeně, byv odtržen od nich společností. Panečku, z těchhle každý vzal kamínek a házel. Káju někdo postrčil ku předu a řekl: „Hoď si taky!“ Kája honem sebral kamínek, všichni poslouchali – teď cvrnk, Kája se blaženě usmíval, že se mu to povedlo. To budou kluci koukat, až jim řekne, že si taky hodil! Na příkaz maminky v tu chvíli zapomněl. Protože viděl ostatní jíst, vybral si z batohu piškot a jedl taky.

A zase přišli školáci, zase slyšel „Dobříš“, „Březové Hory“. „Lážov“ už neslyšel, ale hned si pomyslil: „To oni taky jedí.“

Prostranství u studny se prázdnilo. Kája dojedl, trochu v něm hrklo. Jen tak tak že zahlédl pána s převlečníkem přes ruku.

„Á, to je náš pan řídící,“ div nezavýskl. Chtěl se rozběhnout, když slyšel pláč a takový známý pláč. „Ju, takhle umí brečet jen Terina Pachlovic,“ řekl si a obrátil se. „Vida, touhle cestičkou odněkud přichází s pláčem Terina Pachlovic s Tonkou Kvíčalkovic.“

Jak ho viděly, obě se zasmály a Tonka začala vysvětlovat: „Tuhle Terinku bolelo bříško, tak jsem s ní šla tamhle. Mezitím se nám ostatní děti ztratily a zatím tys tu taky.“ Pro pána krále, kdepak už je pan řídící s kabátem přes ruku! Kája vyvalil na Terinu oči a řekl s pocitem naprostého pohrdání: „Tebe taky pořád bolí bříško! Ty umíš užít výletu! No jo, holka! K ničemuž! A teď honem po schodech!“

Vyběhli, ale na nádvoří zas už takový šum a lidí a školáků! Jen zahlídl Kája zezadu pána s kabátem přes ruku.

„Holky, tamhle je asi naše škola.“ Ale v tu chvíli je kdosi postrčil. Před nimi lidé, za nimi lidé a Kája s Terinou a Tonkou zas šlapali po těch vysokých schodech tam, kde už prve byli. Konečně na přechodu schodů podařilo se Kájovi zachytit za rukáv pána s kabátem přes ruku: „Pane řídící, to jsem rád, že jsem vás našel. Tady vedu Terinu s Tonkou. Terinu zas bolelo bříško.“

Ale cizí hlas se ozval. Kája zdvihl hlavu: „Pro pána krále, to není jejich pan řídící!“ Div mu nebylo do pláče.

„Hošíčku, ty nejsi z naší školy. My jsme z Březových Hor, odkud pak ty?“ „Prosím, z Lážova!“

„Z Lážova?“ Pán zůstal stát stranou s Kájou a oběma děvčaty. „Lážovská škola už šla k obědu. Počkej, hochu, dovedu vás dolů,“ a už se s nimi vracel.

Kájovi se zdálo, že to není pan řídící z Březových Hor, ale sám andělíček strážný v lidské podobě. Když je vyvedl z poslední brány a ukázal na cestu dolů: „Tam už nezbloudíte,“ řekl mu Kája tak upřímně „Zaplať Pán Bůh, pane řídící,“ že se pan řídící znovu laskavě usmál a odpověděl: „Rádo se stalo, jen už běžte!“

Běželi, ale Terina ďobla Káju: „Tak to vidíš! Ani za naší školou jsi netrefil.“

A Kája řekl hned: „Aspoň jsem si hodil do studny kamínek, a ty, kdyby nebylo mne, tak bys tam do teďka někde seděla na bobečku a břeštěla. Já to přece věděl, že nás ten pán dovede.“ A našli svou školu za chviličku. Pan řídící zrovna počítal děti. Ani ještě nevěděl, že se mu tři ztratily. Nebylo to od hradu tak daleko, a tak pro tu chvíli nedozvěděl se ničeho.

Teď byl Kája tuze rád, že taky dostal na oběd. Všichni seděli u stolů. Copak polévka, to bylo Kájovi jedno. Hůř bylo, když se donesly knedlíky s bílou koprovou omáčkou. Kája ji poznal hned, ale zavrtěl nad ní hlavou: „Jako koprová voní, ale naše maminka dělá žlutou a hustší.“ Z ničeho nic obrátil se na pana hostinského, který šel kolem: „Asi krmíte jen suchým, pane – pane – (honem nevěděl, jak říci) – strejčku, že máte mléko takovou modřinu. Kdyby se vynechal ten kopr, tak je to jako voda. To byste měl, strejčku, přijít k nám na koprovou, ta je žlutá a jen se táhne. A trávy tu máte přece dost!“

Ale pan hostinský se podmračil a odsekl: „Jez doma co máš, a v cizině, co ti dají!“ „Ju, strejčku, naše maminka to říká zrovínka tak, ale to se jako myslí, co je zadarmo. Ale tuhle jsme museli platit takové peníze! Naše maminka…“

Ale pan hostinský už se nedozvěděl, co ještě „naše maminka říká“, protože ho odvolali do kuchyně, a pan řídící nápadně natahoval hlavu ke Kájovi. Protože děti mluvily, nezaslechl ničeho, ale pro jistotu zavolal na Káju, aby si šel sednout s talířem k němu. Ten ovšem šel hned a jen si sedl, podotkl: „Panu řídícímu taky omáčka nejede. Zrovna jsem povídal tomu strejčkovi, že asi krmí suchým.“

Pan řídící se podíval na pány učitele – Kájovi se zdálo, že se všichni usmáli – složil příbor a řekl: „Omáčka je výborná, chlapče, ale my jsme před chvílí jedli.“

Kája si pomyslil: „Ju, výborná! To by ji pan řídící zrovna nedojed’. Paní řídicová, ta umí taky výbornou, ale kdepak tady!“ V tu chvíli zaskočilo sousto Terině Pachlovic. Pan řídící vyskočil a bouchl ji do zad a bylo dobře. Ale Kája si nedovedl odepřít poznámku: „Já to věděl, co bude s holkama za soužení, a to ještě jsme na vejletě. Ještě nejedeme domů.“

Od stolu děvčat ozval se pláč: „Prosím, pane řídící, ona tuhle Nanynka Rejzkovic ztratila korunu!“

„Ba ne, Vojta Brabencovic do ní strčil a koruna se někam zakutálela.“

Vojta dostal žderchu a holky povel: „Hledejte!“ Nanynka nehledala. Stála u stolu a plakala. Když už to dlouho trvalo, řekl pan řídící: „Kdož ví, kde je. Tu máš, Nando, jinou a přestaň plakat!“ A podával jí korunu.

Ale Nanynka začala houkavě: „Tu já nechci, já chci tu mou, hu, hu, hu!“

Chodili tudy výletníci a smáli se. Pan řídící se už zlobil. Kája se nahnul k Rejzkové a pošeptal jí: „Nanko, jestli nepřestaneš bečet, hodím ti za krk zejtra housenky a myš.“

A Anda ztichla v tu ránu. Věděla dobře, co Kája slíbí, že udělá. Jako tenkrát, když mu schválně zarazila při psaní, slíbil jí jen housenku za krk a odpoledne ji tam měla. To bylo tenkrát řevu! A teď jí slíbil housenky a myš. Brrr! Už ani nemukne.

„Půjdeme teď trochu do lesa,“ rozhodl pan řídící. „Nějaké hry si zahrajeme a pak se budeme pomalu chystat na nádraží.“

Jak tohle Kája slyšel, hned zůstával pozadu. Takové ty hry se mu nic nelíbily. To začnou holky ječet: „Modrají se pomněnky, zelená se ořeší“, a nic to není. Nebo dělají „háčky“. To taky nic není. Nebo: „Kolo, kolo mlýnský“. A kluci zase třeba na Kokeše: „Kokeš, co chceš? – Toho zadního. – Chyť si ho tam za křídlo!“ To taky nic není! To je zrovínka jako tělocvik ve škole. „Předpažit, vzpažit, jedna, dvě!“ Tomu říkají hry. Panečku, takhle sudy válet po svahu za hajnovnou, „vo co, kdo dřív u posledního průseku!“ po stromech lézt, hvízdnout na Péťu a dát se s ním v běh, až kamínky za patičkami odletují. A jak si Kája vzpomněl, že tohle všechno nechal doma, zůstal už docela vzadu. Sedl si za keř, aby viděl na pana řídícího, a stesk po domově stiskl mu hrdlo. Copak asi maminka? A tatínek? A co v lesovně a co Zdenička? Ta ho asi hledá. A což Péťa? A Líza ve chlívečku se dívá, brzy-li jí přinese Kája košťál nebo slupky od brukve z lesovny. A Lyska se diví, cože u ní dnes ještě nebyl.

Holky opravdu výskají: „Modrají se pomněnky“, a kluci křičí: „Kokeš, co chceš!“ Kdyby si nebyl mohl hodit kamínkem do té studny, nic by z toho vejletu neměl. Posmutněl. Zatoužil po domově. Jak rád slyšel pana řídícího: „Tak dost, děti! Kdo z vás si chce koupit kávu, posvačí a půjdeme na nádraží.“

Teď zas byl Kája první. A protože si ještě nekoupil ani třešně, ani pomeranč, ani cukroví, začal vyjednávat s panem řídícím, co asi stojí ta káva. Myslil si, aby aspoň něco užil z té desetikoruny od vzácného pána. A dal si kávu jako všichni. Jenom že to byla právě taková „výletní“, řídká káva, tak do šeda. Ale Kája už ani nepíp! Vypil, pomyslil si „škoda peněz“, a už čekal, jen aby šli. Teprve když seděli ve vlaku, oživl. A v Řevnicích už bylo veselo. Čekaly na ně dva žebřiňáky, chvojím přizdobené. Pantáta Fichtlovic z dálky naň volal. Po té studni tahle zpáteční cesta byla nejhezčí z celého výletu.

***

Od Lážova k samotám nejde, ale utíká malý výletník. Jak stiskne ho stín lesa ve svou laskavou náruč, zavýskne Kája zvesela. Výskne jednou, zavýskne podruhé a potřetí, přebíhá průseky. Proti němu ohromnými skoky běží Péťa. Obíhá kolem něho, kňučí radostí, vyskakuje ke špičce jeho nosíku, svalí se, vrtí prutem, rozbíhá se před ním, zase se vrací. Kája vpadne do hajnovny: „Má zlatá maminko, to jsem rád, že jsem doma!“

Maminka mu honem nese mléko a diví se: „Chlapče, vždyť máš ještě jídlo v batohu!“

Ale Kája si blaženě pochutnává na mléku, honem rovná botičky, punčošky, převléká se do všedních šatů: „Maminko, to mi bylo po vás smutno! Musím se jít prolítat do lesa.“

Maminka pohladí mu hlavičku, přitiskne ho k sobě a říká: „Však nám bylo taky po tobě smutno.“ A už Káju nevidí až večer. Z jeho kapsičky vysypala všechny peníze. Hned jí napadlo: „To v lesovně dostal taky na výlet. A neutratil, můj syneček malý. Ví on už teď, že se nesmí učit vyhazovat peníze. Však mu to dobře schovám.“