Školák Kája Mařík/Díl I./XXVI. Kája pojede na Karlův Týn
Školák Kája Mařík Felix Háj | ||
XXV. Kája by rád na výlet | XXVI. Kája pojede na Karlův Týn | XXVII. Kájovy dojmy |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | XXVI. Kája pojede na Karlův Týn |
Autor: | Felix Háj |
Zdroj: | HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík skolakkajamarik.cz (PDF) |
Vydáno: | HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík. Jedenácté vydání. Brno : Občanská tiskárna, 1943. |
Licence: | PD old 70 |
Nemohl Kája dospal. Na vejlet pojede, peníze dostal. Tak se nemá snad ani jeden kluk na světě, jako on.
Ještě dávno v Lážově spali, když Kája namířil k trafice pana Kalbíka. Pro jistotu zaklepal na uzamčený krám. Ticho.
„To pan Kalbík ještě spí,“ řekl si a sedl na lavičku. On by nevydržel tak dlouho spát za nic. Vedle trafiky otevřela se dvířka vrat. Tamtudy se šlo do pekárny pana mistra Suchého. Vyšel učedník s dvěma velkými bílými koši, plnými housek. Rozzíval se hezky zeširoka a hrozně se divil, že Kája už je tady: „Člověče, já se divím, že ještě nespíš! Dyby ses učil pekařem, to bys koukal, jak by ti bylo spaní vzácný!“ A zas tak upřímně si zívl, že se až Kája podivil, jak se může hubička tak roztáhnout. Pan mistr Suchý taky vyšel. Pobídl učedníka: „Pospěš si, Francku, ať neztvrdnou! Takhle, bys nedošel dopoledne ani k ‚Velké hospodě‘!“
Kája už držel čepici v ruce a ukláněl se: „Pěkně vítám, pane mistr, a to jsou k nám hosti! Dej Pán Bůh dobré ráno!“ šveholil Kája a pan mistr se smál, až z toho kýchl a Kája honem zavolal: „Pán Bůh rač pozdravit, pane mistr! Půjdu na výlet, pane mistr, na ten hrad Karlův Týn, chci poprosit pana Kalbíka, aby mi dal za drobné desetikorunu – papírek, povídal náš tatínek.“
„A to já ti taky vyměním, Kájo, taky potřebuju drobné. Nemusí mít pan Kalbík všechny vejdělky. A což teplou housku nebo rohlík bys nechtěl?“
„Ju,“ spletl se Kája, „vzácný pane, copak o chtění, ale my jsme jen hajnejch, kdepak teplou housku! Ta je beztoho dražší než studená. A jéje, tady máte umeteno jako před poutí,“ rozhlížel se po upraveném dvorku. „Nikdež žádné hromádky smetí a taky asi při tom pečení se nadělá,“ uvažoval hlasitě.
„Jen dál, Kájo, máme tu teploučko v zimě v létě. Víš to, chlapče, že ani jednomu pekaři na světě ještě neumrzly prsty?“ Vedl ho čisťoučkou, dlouhou pekárnou.
Rozhodně se tu Kájovi líbilo lepší než u tety pekařky. Za pekárnou byla kuchyň, a „jako pokoj“, řekl si Kája v duchu. Nádobí na zdi se lesklo jako zlato, nikdež ani kousíček krámů, na stole bílý ubrus, na něm váza. Kája se radostně usmál. Kousek modřínu, borovice v ní, zrovna jako u nich doma. Jenže maminka větvičky lesních stromů vkládá do květovaných džbánů.
„Tož si sedni, Kájo, ať nám nevyneseš spaní!“
„Á, Kája! Pěkně vítám,“ přišla odkudsi paní Suchá. „Tys ranní ptáče, a to já ti přinesu snídani a teplý rohlíček.“
Kája neodříkal ještě ani svůj pozdrav a už tu byla usměvavá, čisťoučká paní Suchá. Na tácku nesla hrneček s kávou, rohlík a housku k tomu.
„Zaplať Pán Bůh!“ poděkoval Kája v rozpacích. Nalomil rohlík, způsobně upil kávy. Panečku, teplý rohlíček, to by bylo něco! A káva hodně slazená! Spolkl sousto: „Vzácná paní, tuze to chutná takhle dohromady. U tety pekařovic tyhle ‚mastné‘ tak neumějí!“
„To se ti zdá, Kájo. Tam pekou jako my. Jen si dej chutnat!“
„Takhle čisto taky tam nemají, vzácná paní. Ono to asi nejde. Mají těch dětí, nadělají krámů. Vy máte jen jednu slečnu, to je jiná. A větvičky teta nemá ve vodě, to ne.“
Pochutnal si. „Zaplať Pán Bůh!“ pokřižoval se. „Náramně jsem si pochutnal. Taky jste k lidem. Ani tu nic nebereme, my všecko u tety, když máme tu známost. Tak pozdravujte doma a zas brzo přijďte,“ ukláněl se.
„A tuhle je ta desetikoruna, Kájo, heleď, vybral jsem ti novou,“ podával mu pan Suchý bankovku.
„Tak mockrát děkuju, pane mistr, jako by se stalo. A moc jsem si pochutnal.“
Paní Suchá ještě naň zavolala: „Až budeš mít chuť, přijď si zas na teplé, Kájo, a pozdravuj doma!“
Kája se blahostně usmíval. Ve slabikáři měl vloženu krásnou desetikorunu, až v ledvinách dobrou kávu s teplým pečivem.
„Kdyby mne tak potkal pan loupežník z brdských lesů, ten by mi šmajz penízky,“ myslil si a pospíchal ke škole.
Děti se sotva trousily. Kája svíral oběma rukama slabikář, a jak pan řídící vešel, hnal se ke stolku: „Prosím, pane řídící, já si nesu peníze na výlet.“
Pan řídící se usmál, vytáhl ze zásuvky čistou čtvrtku papíru, napsal na ni – sám tak řekl: „Kája Mařík na výlet 10 K.“ Vzal desetikorunu, pohladil Káju po hlavě a už se trousily ostatní děti. Prvňáčků se přihlásilo osm.
V pondělí před středou, na niž položen výlet, přišla paní lesní do hajnovny: „Zítra připravím Kájovi něco na cestu. Nač byste se s tím dělala! Máte tu ještě naše krůťata, nazlobíte se s naší drůbeží, docela nic nechystejte, nebo bych se zlobila.“
Hajná děkovala: „Zrovna jsem myslila, že na ňáký vdolek zadělám. Ale když vzácná paní sama, zaplať Pán Bůh!“
A paní lesní schystala nakrájený piškot spojený s meruňkovou zavařeninou, talíř buchtiček s rybízem, od úterního oběda mu nechala dva kousky smaženého kuřete, přidala kus mléčné čokolády a dva pomeranče. Týna to přinesla v úterý večer do hajnovny i s malým batohem. Radosti Kájově nebylo konce.
Ve středu časně ráno, dávno před půl šestou, vyšlapoval si Kája k Lážovu, provázen napomínáním rodičů. Za průsekem potkal pana lesního.
„Á, Kája se nese na výlet. Počkej, chlapče!“ honem sáhl do kapsy, „musím ti přidat na outratu,“ a papírová desetikorunka octla se v jeho ručce.
„Vzácný pane, pěkně vítám, to jsou k nám hosti. Já ani to nesmím vzít, já dostal tolik dobrých věcí a…“
„Slyšíš? Od Řevnic už pískají vlaky. Pospěš honem, nebo zmeškáš!“
To Kája slyšet, už nedořekl svoje dobrořečení a uháněl trapem k Lážovu. Tam ovšem byly ještě ulice zcela pusté. Kája trnul hrůzou, jestli zmeškají. Ale načekal se!
Konečně! Se všech stran sbíhají se děti, otvírá se škola a vychází pan řídící. Jdou páni učitelé a pan řídící kývá na Káju: „Tatínek mne prosil, abych na tebe dal pozor, ale nejdřív musíš dávat pozor sám na sebe!“
Terina Pachlovic nesla si plnou tašku jídla a už ukusovala koláč. Kája jí pošeptal: „To je vidět chtivou holku! Už začíná jíst! Než dojdem ke Štajgrovům, budeš mít prázdnou tašku.“
Terina se honem začala hlásit a volala: „Prosím, prosím!“
Ale pan řídící řekl: „Dej aspoň dnes pokoj, žalobnice jedna! A když se budeš takhle ládovat už od teďka, můžeš u ‚Babky‘ tašku zahodit a začít plakat, že máš hlad!“
Kája div neposkočil. Tak by byl panu řídícímu radostí ruku políbil, že to té Terině tak hezky řekl. „Ale prohádal pan řídící, prohádal. Ani k Štajgrovům jí to nevydrží!“
To se to šlo! Za městem ani nemusily děti jít v páru. Kája pořád napřed. „Jen aby to neujelo!“ měl strach. Kde jakou kytku, kde jakého brouka, kde jakého ptáka viděly, hned Kája věděl, jak se jmenuje. Byly nad Štajgrovic, když pan ředitel si počítal své svěřence. Všech osm prvňáčků měl na starosti. „Jeden chybí! Kde je Terina Pachlovic?“ zavolal.
Marjánka Vejvodovic se začervenala: „Prosím, pane řídící, ona je tamhle v lesíčku, ono jí bolí bříško!“
Kluci se smáli a Kája řekl s pocitem naprostého uspokojení: „Já jsem to věděl. Kdepak s holkama na výlet!“
Děti musely jít pomalu, až je Terina došla. Kája se pozdržel a nakoukl jí do tašky: „Prosím, pane řídící, už tam má jen chleba!“
Vtom se ozval pláč. „Prosím, pane řídící, Nanynka Rejzkovic ztratila hřebínek!“
„Prosím, pane učitel, Barča Novotných se kopla do palce!“
„Ba ne, do kotníku!“ volala Cilka Proškovic.
„Ba ne, Nanynka ztratila sponku. Hřebínek ztratila Madlenka Vitáčkovic.“
„Ba ne, pane řídící, to Vojta Brabencovic jí dal žderchu a ona –“
„Ticho!“ zavolal pan řídící. „Když neumíte takové hlouposti, jako hřebínek a sponky, nosit, nemáte si to nastrkat do vlasů, když jedete na výlet. A jestli se některá kopne do palce, ať se vrátí a nebrečí! Kájo, hnedle bych ti dal za pravdu. S děvčaty je potíž.“
Holky se ztišily a zas se šlo dál. Kájovo srdíčko bylo plné blaha. Jen kdyby ty holky pořád nezdržovaly! Ještě k vůli nim zmeškají.
Ale nezmeškali. Sedli do vlaku. „Panečku,“ hned si Kája pomyslil, „ten frnčí! Inu, to jsou řevnické vlaky! Mají asi jinší rovinu než lážovský vlak. To se jim to jede!“
Ostatní děti statečně se živily, ale Kája si na jídlo ani nevzpomněl. Jakž by mohl? Vlak uhání krajem, kterého nezná.
A brzo, brzo dojely.
Sotva děti vystoupily, první to byla Terina Pachlovic, která volala, že má velkou žízeň, a za ní ostatní. Kája jí dal žderchu do zad a přidal: „Jak ty husy! Jedna začne a ty ostatní hned kejhají taky.“
„Prosím, pane řídící,“ hlásila se Terina na peroně, „on tuhle Kája mi dal žderchu a řekl, že kejhám.“
Ale pan řídící byl už u východu z nádraží a dělili se stejným dílem o děti s pány učiteli.