Články ze Slovana/Uzavření revoluce

Články ze Slovana Karel Havlíček Borovský
Zrušení ústavy od 4. března	Uzavření revoluce	Pozorovatel politický (35)

Údaje o textu
Titulek:	Uzavření revoluce
Autor:	Karel Havlíček Borovský
Zdroj:	citanka.cz
Vydáno:	Slovan, 1850 - 1851
Licence:	PD old 70

H. B. S jakýmsi bolestným úsměchem četl jsem články v našich vládních novinach o sjezdu Drážďanském, a jmenovitě jejich spokojené tvrzení „že prý kníže Schwarzenberg uzavřel v Drážďanech revoluci.“ Chtějí tím tyto úslužné vládní časopisy tolik říci, jako že od této doby zase všechno do předešlých pokojných kolejí navráceno jest, že mocnosti otřásající celou Evropou r. 1848, již dokonce pokořeny a jako ze světa vymazány jsou od knížete Schwarzenberga na sjezdu Drážďanském!? Mimovolně si při tom vzpomínáme na jeden obrázek v Šotku, kdežto již napřed na počátku r. 1849 podle přírody vyobrazeno jest toto uzavírání revoluce od knížete Schwarzenberga.

A jak tam v Šotku vypodobněno, takové jest také na vlas ve skutečnosti. Zavřeli revoluci tak, jako se zavírá pára do kotle, jako se zavírá prach do pušky - aby s mocí neodolatelnou vyrazil a všechno okolo sebe bezohledně roztřískal. V Paříži zavřeli také spojení mocnárové revoluci po přemožení Napoleona, usadili tam bývalého krále a zavedli reakci, přece za 15 let vybouchla znovu a vystoupila zase s předešlými žádostmi. Na to ji chytrý král Ludvík Filip Istně uzavřel ve Francouzích a spojené s ním dle smýšlení vlády uzavřely ji také, ale r. 1848 zase si otevřela dokořán brány v celé Evropě, vyjmouc svobodné a poctivě spravované země.

Pamětihodno jest při tom, že při každém novém vypuknutí a utlačení revoluce vždy něco získá a samovláda vždy něco ztratí, aneb jinými slovy, že byťby i vlády a dynastie svobodu národů všelikými možnými prostředky nazpět tlačili, přece nikdy nemohou celý předrevoluční stav zase nazpět navrátiti, nýbrž při každé nově vypuklé revoluci něco od svých starých moci národům odevzdati musí. Zkrátka řečeno, pozorujeme v Evropě v celku poznenáhlé a ustavičné klesání absolutismu a ustavičné posloupné pokračování k svobodě, navzdor všemu úsilí absolutistů. Pročež také přítel pokroku, přítel lidskosti s jakýmsi utešeným vědomim snáší trpkou reakci absolutistů, dobře věda, že navzdor tomu přece dobrá věc pokročila a pokračuje, ne sice tak rychle a tak pohodlně, jak bychom si toho byli přáli, ale přece jistě. Tak ku př. jest přece patrno, že jsme při vší reakci, kterou ministerstvo naše již dvě léta vede, přece o mnoho dál, než před rokem a že při vší reakci, která se ještě u nás povede, možno není starý stav věcí před rokem 1848 úplně vrátiti.

Když nyní čteme nestydaté články v Lloydu, že prý vláda experiment svolání říšského sněmu ani neučiní, když v těchto vládních novinách ustavičně se vládě radí, aby místo nynější ústavy, zaručené slavným slibem císařovým, jiná méně svobodomyslná se oktrojovala, když čteme zprávy, že co nevidět vyjde zase nový tiskový zákon, kterým by svoboda tisku zřejmě nám odňata byla skrze ustanovení, že se žádný časopis bez povolení vlády vydávati nesmí: musíme ovšem želeti smutné převrácenosti těch, kteří jak francouzské přísloví praví „ničemu neodvykli a ničemu se nepřiučili.“ To nás ovšem rmoutiti musí, přece ale nikdo v bězích dějin zkušený toho se obávati nemůže, že by starý stav se zúplna vrátiti a svoboda pro dlouhou budoucnost zničiti mohla. Stará pravda jest, že slabý proti silnému bojuje lstí, jednají-li tedy vlády lstně, samy svou slabost naproti národům objevují. Druhá pravda jest, že proti lsti konečně vždy přikročí se k násilí, což zvláště v poměrech národů a vlád platí.

Žádný moudrý a povážlivý nebyl by vládě rakouské za zlé pokládal, kdyby byla bezuzdnou svobodu r. 1848 později, přijdouc k moci, obmezila a třeba více obmezila než zapotřebí jest. Neboť vláda musela vždy na to dbáti, aby říši rakouskou pohromadě udržela, což by při veliké svobodě a při známé nechuti některých národů proti Rakousku skoro nemožné bylo. Dle našeho mínění byly ale k tomu všemu oktrojované zákony, vydané po rozpuštění sněmu říšského velmi postačitelné, které vládě jistě tolik moci ponechávaly, co jí proti všelikým říšebomým snahám potřebovala. Brzy jsme ale bohužel! pozorovati museli, že se vládě při oktrojování těchto zákonů nejednalo o potřebné obmezení snah celosti říše a pořádku nebezpečných, nýbrž že se jednalo jen o zrušení právní a ústavní vlády vůbec a o posloupné upevnění libovlády. Kdokoli tedy jsa přítel svobody, jen s bolestí uznával takovou potřebu obmezení, tenť zajisté hořce nesl neupřímnost, když vláda po porážce Maďarů, jistou se cítíc, i tyto dobrovolně oktrojované ústavní zákony rozličnými taktikami a lstnými kličkami, jako jsou nepotřebné obležení atd. z platnosti vyváděla, přibližujíc se den ode dne více k úplné libovládě, ke stavu bezpráví, kde vláda zákony jak chce předělává, co chce zapovídá a dovoluje, neuznávajíc vedle sebe žádné moci národu. Nyní stojí věci tak, že se sice nemůže říci, jak dalece bude vláda šetřiti konstituční zevnějšek, formy a jak dalece je nechá státi a platiti aspoň na papíře, ale že přece nade všechnu pochybnost jisto jest, že tato vláda dobrovolně již nenechá do žívota vstoupiti opravdivou konstitučnost kteréhokoli způsobu. Opravdivou konstitučností nazýváme zde totiž ten stav, kde sněmové mají moc zákonodárnou a vláda jen výkonnou.

Jiná otázka jest, jaké ovoce takové jednání vlády ponese časem svým vládě a snad i celé říši a především dynastii. Každý ví, ze v Angličanech, kdežto právo nejpevněji stojí a libovláda zcela nemožná jest, přece spolu nejpevněji a nejjistěji stojí trůn královský. Z toho již vysvítá, že obmezovaní práva a uvadění libovlády není prostředek k upevňování říší a trůnu. Což pak by byla vláda naše tak krátkozraká, aby nenahlížela, že při nynější spokojenosti všech zemí, při tak usnadněném a rychlém sdělování myšlének ani již možno není duchu lidskému jakýchsi hmotných hrází nastavěti? Což pak by mohla vláda mysliti, že rok 1848 a 1849 tak zcela bez vlivu zůstal na smýšlení lidské, že zásady v těchto rocích volně, zjevně a všeobecně hlásané docela utonuly v zapomenutí? Mohla by se vláda domnívati, že tyto zásady, byť i v tichosti, jako lavina se rozšiřovati nebudou mezi lidem na vzdor všelikému obmezování ze strany vlády? A když jednou zase dříve neb později přijde ta doba, ve které nová revoluce buď ve Francouzích neb Němcích s neodolatelnou -nocí překročí meze a hráze od vlád nakladené, myslí snad důvěřuje se vláda naše, že jí zamezí cestu do Rakous? - Smutná to ale bláhová důvěra. Známo jest, alespoň se všeobecně myslí, že kníže Schwarzenberg, nynější první ministr, velice obdivuje státnické moudrosti a schopnosti knížete Mettrnicha: ale uznává-li jej za svého mistra, proč nepováží, že všechny ty cesty knížete Mettrnicha vedly jen k roku 1848! Ejhle, příklad a spolu výstraha. Knížee Mettrnich měl zavedený takový „pokoj a pořádek“ v říši, že si takřka ani myš bez jeho dovolení zapištěti nemohla a přece nezamezil bouře r. 1848, nýbrž uprchnuv do cizích zemí, zanechati musel loď říše rakouské ve vlnách co pouhý divák na její nebezpečné potácení. Kníže Mettrnich byl ale jistě vzor a mistr všech těch, kteří mají na korouhvi své napsaná, jinak ale míněná slova: „Pokoj a pořádek!“

Co tedy mistr nedovedl, kterak učedníci dovedou? -

Zavříti, ukončiti revoluci! - pěkně řečeno a dobrá věc, kdyby se jen revoluce dala zavřít jako drůbež do kurníka. Revoluce se nezavírá lstí, násilím, reakcí, libovládou; tím se jen revoluce zarazí, jako voda hrází, aby se jí tam tím více za hrází nashromáždilo. Revoluce se platně uzavírá jen moudrou a právní vládou, poctivým vyplněním spravedlivých a rozumných žádostí většiny. Když vypukla revoluce francouzská na počátku r. 1848 a vyhnán jest francouzský král Ludvík Filip ze své říše, když se odtud jako moře rozpustila revoluce po Evropě, co učinil král Belgičanů? Nabral snad vojska, rozpustil sněm, prohlásil obležení, aby se uhájil na trůnu? Nikoli, on co vladař svobodného národu, pravil k národu svému: Chcete li, abych jako posud byl vašim králem, zůstanu: myslíte-li ale, že by vám prospěšnější byla republika, hotov jsem složiti korunu! A Belgičané odpověděli: Zůstaň jen jako posud naŠím králem, nám jest takové konstituční a právní králování jako tvoje milejší než republika. A revoluce, bouříc skoro po celé Fvropě, znepokojujíc dynastie i národy, nedotekla se ani Belgie, beze všeho vojska, beze všeho obležení panoval tam takový pokoj a pořádek, ale též i taková svoboda jako jindy. Tak se uzavírají revoluce!

Takové ale uzavírání revoluc, jakým se vychloubají naše vládní noviny, musí jen každého citlivého člověka hrůzou naplniti, když totiž již napřed pomyslí na ty strašné následky podobného krátkozrakého jednání.

Nynější vláda dovedla to již tak daleko, že my všichni, kteří jsme tenkrát, když nejhůř bylo s říší, dokazovali loyálnost a péči o udržení Rakouska, nyní za buřiče a Bůh ví za jak nebezpečné a proti říši zrádu kující lidi vykřičeni jsme od jeji orgánů: škoda jenom, že pravdivost toho, co jsme vždy mluvili a psali, a co posud mluvíme a píšeme, ukáže se již tenkrát, až bude nepochybně zase pozdě říditi se dle toho.