Články ze Slovana/První výstraha „Slovanu“
| Články ze Slovana Karel Havlíček Borovský | ||
| Učitelstvo a žendarmerie | První výstraha „Slovanu“ | Pozorovatel politický (60) |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | První výstraha „Slovanu“ |
| Autor: | Karel Havlíček Borovský |
| Zdroj: | citanka.cz |
| Vydáno: | Slovan, 1850 - 1851 |
| Licence: |  PD old 70 |
Redaktor Slovana dostal následující přípis z pražského náměstnictví:
Panu redaktoru Havlíčkovi v Kutných Horách.
Časopis Slovan směřuje hned od povstání svého až do této doby se setrvalostí na nic se neohlížející ku věcem, s nimižto se nedá srovnati obstání toho, co dle císařského nařízení dne 6ho t. m. daného pro obecné dobro proti setrvalým útokům periodických listů chrániti jsem povinen.
Vidím se tedy pohnuta, napomenouti Vás co odpovědného redaktora toho časopisu, abyste o otázkách politických, církevních a národních s větší mírností jednal, s kterýmžto napomenutím zároveň výstrahu vedle §. 1. dotčeneho cís. nařízení spojuji.
V Praze dne 20. července 1851.
Místodržící Mecséry.
H. B. Pan místodržící císařský sv. p. Mecséry pospíšil si, jak z tohoto přípisu pozorujeme, s použitím té moci, která mu nyní ordonančně dána jest nad svobodou tisku. Due 18ho tuším přišel ten nový rozkaz našeho liberálního ministerstva v Čechách do platnosti a dne 20ho kázal hned p. Mecséry napsati „Slovanu“ první výstrahu. Co taková výstraha znamená, nepotřebí snad ani dokládati, jest to první verš pohřební písně pro Slovana. Očekávajíce něco podobného již po kolik čtvrtletí, nemohli jsme se tomu nic diviti, jakož se vůbec ničemu nedivíme, co podobného vychází od nynejší vlády.
Reichszeitung pravi v posledním svém čísle (172) v jednom úvodním článku: „Máme všelikou úctu ke cultusu moci. Neboť moc, schopna-li je cosi trvanlivého způsobiti, nese známku oprávněnosti na svém čele.“ To jest jinými a pochopitelnějšími slovy: Každý, kdo násilím něco provede, má k tomu právo, a následovně loupežník na silnici má právo obírati lidi jen když tak chytrý jest, že svou loupež podrží a se nevyzradí. Tážeme se, jestli taková zásada Reichszeitungu není nebezpečnější mravnosti a poctivosti všeobecné než všechno, co posud kdy v nejradikálnějších časopisech stálo? - Kdo tedy má moc, má právo! - tak učí Reichszeitung, a připomenuli jsme tak mimochodem čtenářstvu svému tu okolnost.
Pan místodržící napomíná mne, „abych o záležitostech politických, církevních a národních s větší mírností jednal.“ Co jest mírnost? Mírnost jest zajisté jen to, čeho až posud viděti bylo právě nejvíce na mé osobě od r. 1848. Nebude mi snad popřáno dlouho již v časopisu svém k obecenstvu mluviti, a proto chci zde, ne k vůli své osobě, ale k vůli věci samé poněvadž toho nyní zapotřebí jest, několika slovy naznačiti svou činnost od r. 1848. Jakmile padnul u nás absolutismus a nastalo volné hýbání a s ním spolu nevázanost mnohých, kteří nyní třeba zase slouží reakci, byl jsem já co redaktor Národních Novin v celých Čechách jistě (mohu se tím nyní pochlubiti) nejúčinlivější rozšiřovatel mírného, povážlivého jednání, zastavatel zákonitosti a protivník všeliké libovůle, nejen libovůle vlády nýbrž také libovůle a bujnosti jednotlivců. Že jsem to nečinil z nějaké zavázanosti k vládě, ví nyní každý, ačkoli mnohý v tehdejších časích snad ze zlomyslnosti, nejvíce ale jen omylem o mne rozšiřoval nečestné pověsti. Že jsem to nečinil ze strachu a z pošetilé bázlivosti před každým čilejším pohnutím, nebude tuším také nikdo mysliti. Činil jsem to z přesvědčení a sice z toho přesvědčení, že nelze dobyti trvanlivou svobodu nepořádkem, a že toho času dle mého přesvědčení pro naše politické a národní okolnosti nejprospešnější bylo právě tak se chovati. Zkrátka a srozumitelně řečeno, celá moje činnost směřovala tenkráte k tomu, aby se nepodařilo v Čechách způsobiti ozbrojené povstání proti rakouské vládě, a jestli budoucnost uzná, že moje osobní přičinění také něco vymohlo k udržení pokoje, považuji to za svou nejlepší odměnu. Nepochybuji, že by v leckteré době r. 1848 ba i také r. 1849 lehce bylo bývalo rozkvašené mysli popuditi k chopení se zbraně, a zanechávám k uvážení každému, jakých následků pro Rakousko mohlo míti vydatné povstání v Čechách v jisté době, a jestli tedy ti, kteří se o pokoj a o umírnění myslí přičiňovali, nezasluhují za to vděčnost. Pro náš národ bylo ale každé ozbrojené povstání, třeba by i v prvním okamžení se provedlo, jen záhubné: Maďary ochromilo jejich povstání uprostřed nejlepších vyhlídek do budoucnosti, nás Čechy by ale bylo zahubilo na počátku našeho z mrtvých vstání.
A kdo tenkráte, když vláda dokázaným způsobem ani moci neměla opírati se proti demagogii, z vlastního pudu ku své osobní škodě dovedl se mírniti, ten by nebyl rovněž mírný? Co jest mírnost tážeme se ještě jednou? Třeba jsme nyní ve Slovanu v ničem se neshodovali s nynejší vládou, kdo může říci, že bychom proti ní popuzovali náruživosti? Ve Slovanu alespoň nenajde nikdo deklamace náruživé, popuzování vášní, náš obyčej jest více žertem působiti a v posměch uvésti nerozumnost. Možná tu najíti nemírnosti!
Jestli jest nemírnost, jest zajisté spíše zcela na jiné straně, jest to nemírnost ve zkoušení trpělivosti lidské, nemírnost spoléhající se v nekonečnost jmění zemského a privátního, nemírnost v ordonancích, kdežto celá zem netrpělivě čeká počátek slíbených práv!
Kdo by nám dokázati mohl, že jsme svou nemírností kdy škodili zemi, ať se postaví před veřejnost a jmenuje naši vinu.
Ostatně není zde vlastně úmysl ani z jedné ani z druhé strany mluviti o mírnosti: o jiné věci se jedná. Na jedné straně se jedná o zrušení svobody tisku, na druhé chce se této svobody alespoň až do poslední chvíle použíti.
Pan místodržící království Českého (neb mírně mluveno: korunní země české) má ovšem nyní moc a tedy i právo zapovědíti vycházení Slovana: ale tolik moci a tolik práva nemá žádný, aby změnil veřejné smýšlení, aby změnil běh historie. Brzy snad bude Slovan zapovězen a jediné, co strany toho řici chceme, jest: Přijde čas, a doufáme se toho dočkati, kdežto rakouská vláda vyzývati nás bude sama, abychom vydávali zase časopis.
Byl již jednou čas, kdežto jsme dobří byli Rakousku se svou mírností: ale poněvadž nás nyní potřebovati nemohou, nebudeme zase my míti kdy v té době, kde bychom snad přece tak jak jsme nyní považováni byli zase za mírné.