Články ze Slovana/Nynější postavení české šlechty

Články ze Slovana Karel Havlíček Borovský
Pozorovatel politický (23)	Nynější postavení české šlechty	Pozorovatel politický (24)

Údaje o textu
Titulek:	Nynější postavení české šlechty
Autor:	Karel Havlíček Borovský
Zdroj:	citanka.cz
Vydáno:	Slovan, 1850 - 1851
Licence:	PD old 70

H. B. V nejnovějším čísle „Unie“ čtli jsme - musíme říci velice překvapeni - dlouhý přípis k redaktoru od jednoho (nejmenovaného) českého šlechtice, jenž jest v obsahu svém znamenitě rozdílný ode všeno toho, co se až posud všeobecně za smýšlení české šlechty bohužel! považovatí musilo.

Nežli se čímkoli o tomto přípisu a o směru jísté strany české šlechty zmíníme, považujeme za nevyhnutelné podati zde u výtahu tento přípis, jehož patrný a také vyslovený účel jest stranu liberálně-národní srozuměti s jistou liberální stranou české šlechty.

Hned na počátku vyslovuje přesvědčení, že redakce „Unie“ a celá strana nepovažuje šlechtu za nevyhnutelnou překážku všelikého užitečného pokroku, a odvolává se na liberálnost předbřeznových stavovských sněmů, kterým však nedala vzniku byrokratie s tim doložením, že by na této cestě reformy v Rakousku snadněji provedeny byly bývaly než na zmatených cestách r. 1848-1850. Že prý se stavové čeští v březnu č. 1848 jakožto korporace nepřipojili k žádosti měšťanstva Pražského, nepochází prý ze smýšlení jejích, nýbrž jest vina představenstva, za to ale že všichni tenkrát v Praze přítomní šlechticové tuto žádost osobně podepsali „a ještě po dnes při všech utrpených porážkách jest značný počet šlechtíců v Čechách, kteří pochopujíce nutné potřeby času, uznávají práva českého národu a vždy budou hotovi brániti je. Tato strana musí se oddělovati od frakce šlechtické, která ještě posud nic slyšeti nechce o společných záležitostech šlechty s ostatními stavy, poněvadž ještě nikdy neviděla a nepoznala svět v pravé podobě, nýbrž se vždy jen oddělovala a se šlechtou ostatních zemí se za zvláštní, dohromady sloučený druh lidstva považuje.“ Dále se připomíná, kterak česká šlechta před bitvou na Bílé Hoře v čele národu ne pro sebe, nýbrž pro národ, pro vlast a pro víru bojovala, trpěla a krvácela, od kata odpravena, jmění svého zbavena a vyhnána jest z vlasti od vítěze císaře Rakouského. „Ano, milý pane: upomínám Vás na tyto oběti, které právě šlechta česká vlasti přinesla, připomínám Vám, že právě tyto mezery, utvořené vypovězením a statků zbavením, cizinci vyplněny jsou, mezi těmito nanejvýš najdete onu stranu nepříznivou národnímu snažení a konstitučnímu pokroku a nakloněnou absolutní vládě a její restauraci, sebe však a mnohé stejně smýšlející spolustavy ohražuji proti podezření jako bychom se i my drželi takových hříšných a nesmyslných směrů, jako bychom my neuznávali, že by se právě na této cestě to připravovalo, čemu chceme zabrániti.“ Dále projevuje pan spisovatel, že sice i on znamenitých škod utrpěl zrušením poddanstva, že však nevyhnutelnost toho uznává, jakož i potřebu rychlým způsobem do skutku uvésti vyvazení gruntů třeba to i jednotlivcům škodilo, a že proto neschvaluje, když jistá strana šlechty právě proto vystupuje proti nynějšímu ministerstvu. „Loyalní šlechta česká bude držeti za povinnost svou, státi při národu, nechte jí ale za to právo, aby ctila upomínky na své předky, jejichžto jména vyznačují se v dějinách vlasti, nechte jí právo poukazovati na to, že to samé jméno ještě podnes toho se drží, čeho se před sta lety slavně drželo, nechte jí za to krásnou přednost, aby mohla větších obětí přinésti pro dobro země a tak připravovati krásnou budoucnost naší krasné vlasti. V čem se zakládá vaše spravedlivá a svatá horlivost pro národnost, nezakládá se především v uvědomění, v upomínce na rod? Co sami v celku bráníte, nechte nám též v menším rozměru, také my jsme pyšni, že máme jméno a rod, který povstal z onoho národu, kterému nyní pomaháte a pomužete k spravedlívému uznání, a který budeme my s vámi brániti a zastavati. Pročež nezoufejte již napřed nad šlechtou českou, spojení jest zvláště u nás lehce možné a pro celek zajisté vítané: ovšem jest k tomu vzajemné přiblížení se hnutelné. Kýž by to byl dobrý duch vlasti popřál, abychom všichni společně k idealu lepší budoucnosti přibližovati se mohli, a aby šlechta česká jako ve starých slavných časích, opět stála na predu českého národu!“

Nikdo nebude upírati, že jsou to moudrá slova, která zasluhují v nynější době též moudrého uvažení, rovněž tak vzdaleného od předsudků proti šlechtě jako pro šlechtu. My jsme se již dávno před tím o něco podobného pokusili v článku „Česká šlechta“ nadepsaném, a poněvadž tedy také ze šlechtické strany nyní se ozval hlas, povážení velice hodný, vracíme se ještě jednou k tomu samému předmětu. Očekáváme jen, aby čtenařstvo naše mínění s rovnou nestranností přijalo s jakou vysloveno jest.

Jistá pravda, kterou nikdo ani šlechta sama upírati nebude, jest to, že celé novější snažení naše o zvelebení národu českoslovanského od šlechticů samých nejen nebylo podporováno1, ba že naopak nám spíše překáželi, nejen u veřejnosti nýbrž i celým životem soukromým. Jak se může povznésti národ, jehožto nejvyšší stavové kterým přirozeně pěstování vyššího duševního života a pokroku náleží, kteří nemají nižší stavy utlačovati, nýbrž jim pomáhati, je zvelebovati, když pravím tito vyšší stavové se chovají jako cizinci? Jak se mohl povznésti rychle český jazyk, když vyšší stavové jeho mezi sebou neužívali, nic česky nenapsali ani nečtli, když pěstovatele národní literatury za blázny a přepjatce považovali a vyhlašovali? Takové ale bylo chování české šlechty, a tím se ona sama vzdala hlavního práva šlechticů, totiž vůdcovství národu. Šlechta sama vyloučila se z českého národu, kterak mohla očekávati, aby národ jí ctil, s ní držel? Po ten celý čas, co se pracuje na vzkříšení našeho národu, byly poměry zcela jinaké, čestnou povinnost, které se šlechta sama odřekla, čestnou povinnost pravím bez odměny pracovati pro národ a vésti jej k lepší a slavnější budoucnosti, tuto čestnou povinnost převzali u nás místo šlechty vlastenci rodu nešlechtického, k nim obrátila se za to důvěra národu. Žeť ovšem při skrovném sociálním postavení těchto vlastenců, z kterýchžto mnozí dosti trpce o své živobytí se starati musili a při tom větši díl síly a času svého, národu obětovali, nemohlo se tak rychle pokračovati pro nedůstatek prostředků patrno jest, že bychom již dávno dále byly pokročili, kdyby byla naše šlechta dle čestné povinnosti své hojným jměním a vlivem svým spravedlivé snažení naše horlivě podporovala, rovněž tak jest nepochybné: avšak též jisto jest a nyní již nikdo upírati nemůže, že jsme při všem obmezení a při vší skrovnosti svých materiálních sil a prostředků přece již v celku cíle svého dosáhli, a že již nyní další trvání a pokračovaní národu našeho pojištěno jest, a že bychom nyní i bez pomoci šlechty a třeba i navzdor jejímu překážení vždy dále pokračovali.

Na druhé straně ovšem také pravda jest, že šlechta česká k tomuto bídnému stavu nepřišla docela svou vinou, nýbrž že despotie tak dobře zničila ji a její ducha, jako zničila vůbec celý český národ. Pan spisovatel onoho přípisu k redaktoru „Unie“ právem se odvolává na slávu české šlechty před bitvou na Bílé Hoře, kdežto ona hájila svobodu země české a za to pak těžce trpěla. Dopis onen, který většina českých i moravských šlechticů za příčinou nespravedlivého upálení mistra Jana Husa ke koncilium Kostnickému učinila (uveřejněný též v „Slovanu“), ukazuje nám statečnost české šlechty, která nemá tak snadno příkladu v dějinách jiného národu. Že byl také Žižka šlechtic známo jest, a ačkoli vždy byly mezi českou šlechtou dvě strany jako v každém stavu, přece z většího dílu bylo více liberálních.

Nelze tedy mysliti, že by potomstvo tak slavných předků tak náhle se bylo zvrhlo bez príčin důležítých, a tyto příčiny jsou vyhnání ze země velikého počtu nejráznějších šlechticů, pobrání statků jejich, usazení v Čechách velikého počtu nájemnických cizích šlechticů, machiavellistické přivykání šlechty české k dvorní služebnosti, a odcizování od vlastního národa. Z těchto příčin nyní českou šlechtu v tom stavu, který se velice rovná nedobité mrtvole. Jméno, podoba jest ještě, ale duch a pravá bytnost již zmizela.

Pan spisovatel onoho přípisu zdá se nám býti na omylu, myslí-li, jako by příčinou nynějšího postavení české šlechty bylo jakési nepřátelství a sočení proti šlechtickému stavu vůbec, a myslí li vůbec, že by nějaké pouhé přiblížení strany liberálně-národní ke šlechtické již mohlo vyrovnati dosavadní mezeru mezi šlechtou českou a českým národem. Nám se zdá, že jen šlechta sama může okolnosti tyto změniti a že od ní musí vyjít nějaká initiativa. Když se změní česká šlechta, změní se i okolnosti tyto, a jestli jmenovitě ta strana šlechty, která podobně smýšlí jako p. spisovatel onoho přípisu, bude se tak jako část českého národu chovati, nestavíc sebe nad národ neb vedle národu, nýbrž považujíc sebe za syny jednoho kmene se všemi námi: pak jistě se smýšlení obecné k jejímu prospěchu změniti musí.

Jestli jsme slovům p. spisovatele, ač dosti diplomaticky pronešeným dobře rozuměli, praví k nám: Považujte nás za českou šlechtu, nechte nám upomínky na naše předky, dopřejte nám jakožto synům vznešených rodů českých čestná místa na čele národů, a my zajisté budeme horlivě pěstovati dobro a slávu českého národu! - Na to ale pravíme zase my k této české šlechtě: Postavte se jen sami v čelo všelikého dobrého počínání pro vlast a národ, chovejte se jak sluší na potomky tak slavných Čechů, jsouce neodvislí a opatřeni hojnými statky, nebuďte služebníci nýbrž svobodní mužové a zastavatelé svého i našeho práva, své i naší svobody: a uvidíte, že národ s vděčností vaše vůdcovstvi přijme a ctíti vás bude tak, jak ctil vaše předky!

V tom leží asi celý rozdíl mezi námi a p. spisovatelem přípisu k redaktoru „Unie“: on myslí, aby národ šlechtu uznal co šlechtu a přál jí nějaké přednosti (ač ne škodné národu) a že pak i šlechta bude ujímati se národu; my myslíme, aby od šlechty vyšel počátek, aby ona se ujímala národu, aby ukazala, že ji na svobodě a na konstituci, na zvelebeni národnosti slovanské tak jako nám záleží, a že pak jistě národ rád ji popřeje mnohé z těch předností, na které jest zvyklá a která jiným na škodu nejsou.

Pomysleme si ku př. jiný vývin našich domácích záležitosti, dejme tomu, že by byla šlechta naše od bitvy Bělohorské, kdežto přestala v Čechách konstituční vláda, až do nynějška vždy zůstala při národu, že by byla společně s námi bojovala o lepší práva a o navrácení naší národní samostatnosti: komu by nyní, když bychom byli došli svého cíle, bylo napadlo nepřátelsky se chovati proti šlechtě?

Známo jest, že liberální strana české šlechty sice pevně ústavní vlády se drží a proti všelikému nazpět uvodění absolutní vlády se opírá, že též vzbuzení národnosti českoslovanské všemožně podporovati hodlá, že však chce, aby při revisi ústavy zavedeno bylo místo voličů 500 zlatových dědičné panstvo.2 Zdá se tedy jako by tato strana šlechty s ostatními liberalnimi spojiti a smluviti se chtěla k tomu účelu, aby tito jí ono panství (!ordství) pojistili a přiznali a za to aby ona společně s námi pomáhala konstituční body a slovanskou národnost hájiti.

Vyslovíme o tom zde své vlastní osobní mínění. My sice čistě demokratickou ústavu a representaci nade všechno jiné klademe a nepochybujeme, že i v této možná jest každému nynějšímu šlechtici vyznačiti se a toho dosáhnouti, čeho v lordství dědičném hledají, totiž vážnosti a vyznamenání u národu. Každý národ zajisté váží sobě služeb jemu prokázaných, a mužové mohovití, které starost o výžívu neobtěžuje, mají nejen vzdělání a času, nýbrž prostředků k tomu, aby mohli prokázati národu a vlasti mnohé užitečné služby.

K nahlédnutí toho račiž každý s námi učiniti následující uvážení. Nespoléhajíce se strany dalšího vyvinutí (aneb vlastně i uskutečnění) našich ústavních svobod na žádné náhody neb na nějaké s nebe spadlé pomoci, které jsou sice při nynějším stavu politických záležitostí evropských vždy možné, na které ale moudrý a činný člověk jakožto na věci nejisté veliký ohled míti nemůže: považme jak stojí naše věci, kdyby se skutečně ústava od 4. března se všemi k ní náležejícími organickými zákony do života uvedla. -

Zemské sněmy jsou od nynějšího ministerstva tak zřízeny, že si od nich nemůžeme pranic slibovat. S jak chytře vypočteným plánem se k tomu účelu pracuje, vidíme nejlépe z porovnání volebnho řádu jednotlivých zemí. V Haliči, kde šlechta jest liberální a foederalistická, a kde lid venkovský ještě velmi málo jest vzdělaný, a kde ještě naděje jest zneužívati slepých vášní tohoto lidu proti šlechtě k dušení slovanské národnosti: tam všude jest na sněmu více deputovaných z lidu než ze šlechty a z měst dohromady.3 V Tyrolsku, kde též obecný lid jest ještě příliš zaslepen od ultramontánů, rovněž mají venkovské obce převahu na sněmu. V jiných korunních zemích, kde lid již jest vzdělanější, zase obyčejně každý stav asi třetinu hlasů má. V Čechách, kde obzvláště již lid český rozumí svému prospěchu, zase tak zřízen jest volební řád, abychom nemohli míti většinu na sněmě, nýbrž abychom byli přehlasováni od Němců. Kromě toho jest také census ještě dosti veliký, a i ten nam ubéře několik hlasů. Z toho ze všeho viděti, že od sněmů zemských nic očekávati nesmíme. Avšak co horšího jest, následkem toho ani od sněmu říšského mnoho očekávati nemůžeme. Sněm říšský jest dvoukomorní: dolejší sněmovna ačkoli jest census jistě vysoký, přece snad ještě, půjde li všechno šťastně, může míti liberální a proticentralistickou většinu, avšak což nám platno bude i to, když bez svolení hořejší komory nebude moci žádné uzavření dolejší vejíti do života. Hořejší sněmovnu ale budou volit právě zas zemské sněmy, a když tedy bude většina zemských sněmů servilní a centralistická, nemůže z ní pojíti jiná než také taková hořejší komora říšského sněmu.

Z toho tedy vidíme nesmírné obtíže, ba skoro nemožnosti, abychom proti centralisaci nynejšího ministerstva a ve smyslu opravdu liberálním vůbec legalní cestou na sněmích něco provésti mohli, jedině z té příčiny, že toto volební zákony oktrojírující ministerstvo umělo všude udělati ze skutečné menšiny většinu na sněmě.

Aby se tedy nynější oktrojované ústavy jak zemské tak i říšské ve smyslu liberálnějším a proticentralistickém změnily na zákonní cestě, bylo by kromě většiny na sněmích též i císařského svolení (sankce) zapotřebí. Ačkoli jak již podotknuto skoro k nemožnostem náleží proraziti na sněmích takovou většinou: zdá se nám ještě nemožnější dosáhnouti císařské sankce. Nelze totiž upírati, že šlechta až posud příliš velikého vlívu u dvora má, a tam jakýsi způsob smýšlení udržuje. Kdyby se tedy podařilo tohoto vlivu šlechty pro liberalnější a národům přiměrenější ústavy použiti, to jest kdyby liberálnější šlechta opřena na silné politické strany a od nich podporována působila u dvora proti neliberální a absolutisticko-byrokratické šlechtě, nelze příliš pochybovati, že by i při dvoře, který jinak smýšlení lidu nepřístupen jest, mnohem liberálnější zásady se vkořenily. Dle našeho mínění nemá totiž dynastie naše aní dost málo příčiny brojiti proti liberálnim a foederalistickým zásadám, ba zrovna naopak soudíme, že tyto zásady dynastii ještě velice prospěšné jsou: a jestli se tedy z mnohých kroků domýšleti musíme, že dvůr jenom s jakousi nechutí se k novějším konstitučním ústavům chová, musíme to připisovati jedině té neliberální šlechtické straně, která majíc v rukou dvorní služby, všelikému lepšímu poznání okolností v cestě stojí, a jen ke svému vlastnímu prospěchu a k nebezpečí dynastie u dvora jisté neliberální smýšlení udržuje.

Dle našeho mínění by v nynějších okolnostech nebylo naší věci na škodu pod jistými výminkami (avšak ne jinak) spojiti se s onou liberalní stranou šlechtickou. Výminky, pod kterými bychom mohli svoliti k dědičnému pairství (lordství) byly by asi tyto: Předně, aby zůstala na sněmu zemském jen jedna komora, ve které by seděla asi čtvrtina (nanejvýš!) dědičných pánů a tři čtvrtiny volených poslanců. Aby však voličové nebyli již rozděleni na žádné třídy, nýbrž aby při velmi zmenšeném censusu (tak asi, aby každý samostatný nějakou daň direktní platící občan voličem byl), celá zem jen dle počtu duší na stejné volební okresy rozdělena byla. Tak ku př. kdyby celý sněm český měl 200 údů, bylo by mezi nimi 50 dědičných pánů a 150 volených poslanců, mezi kterými by dle počtu duší nevyhnutelně musilo býti asi 95 Čechův a 55 Němců. Při zřizování dědičných pairství musil by se ovšem ten samý poměr českých a německých rodin zachovati, totiž asi dvě třetiny českých a asi třetina německých.

Aby jen tolik nedělitelných majorátů zůstalo v zemi, kolik jest dědičných pairství, a ostatní jmění šlechty aby se proměnilo ve svobodné dělitelné statky jako jiné obyčejné Aby též dle způsobů anglických kromě pairů nebylo již zcela žádných privilegovaných občanů, a aby tedy mladší synové pairů tak vstupovali do ostatního obyčejného občanstva, jako to jest v Angličanech.

Každý nahlíží, že by při takových okolnostech, kdyby totiž výminky tyto se zachovaly, opravdivá rovnoprávnost jen získala. Dědiční pairové by ovšem užívali znamenité přednosti před jinými občany, za to ale by byli kromě těch 50 pairů všickni ostatní občané sobě rovni, a sněm takto sestavený byl by mnohem liberálnější, než podle nynějšího volebního zákonu. Dle mého nevývratného přesvědčení desetkrát raději vidím na sněmu dědičné pairy než zastupitele 500 zl voličů. Dědičný pair musí na každý pád pamatovati také při všem, co činí, na čest své rodiny, on vždy se ctí své rodiny ručiti musí před veřejností za všechno co na sněmu činí, kromě toho maje veliké důchody vždy pojištěny, nepodá se jistě k lecjakýms špinavým špekulacím na újmu země: kdežto naopak voličové 500 zlatoví po vyvolení svého poslance před veřejností se ukryjí a vždy dosti lidí za poslance najdou, kteří se nebudou styděti za nic, co ve jménu svých voličů na sněmě mluviti a jednati budou, zastupujíce ve všem více svůj vlastní měšec než dobro země.

O dalších změnách, které by pak následkem zřízení pairů v celé ústavě jak říšské tak i zemské následovati musily, bylo by zde nyní příliš obšírně vypisovati. Rozumí se však samo sebou, že by pak ona liberální strana šlechty podporování dědičného pairství z naší strany zase tím samým způsobem podporovati musila náš boj proti centralisaci vůbec, v kterémžto pádu by skoro nepochybné bylo naše vítězství. Že by pak liberální strana české šlechty přílnouti musila docela k dosavadní slovansko-rakouské politice, kterou jsme až posud my zastupovali, rozumí se samo sebou, a jest vůbec jen k podivení, že naše šlechta vidouc před sebou příklady maďarské a polské šlechty (čelící ovšem proti Rakousku) tak dávno zůstati mohla zcela nečinnou a bezbarevnou.

Že ostatně velice, ba všechno na tom záleží, kdo jsou oni šlechticové, ve jménu kterých se ozval hlas v „Unii“, abychom dle toho viděti mohli, jak dalece upřímně jest myšlena jejich konstitučnost a jejich slovanství: to se rozumí samo sebou, a přáti si musíme, aby brzy vystoupíli do veřejnosti. Že za nynějších časů pak opravdivé konstituční smýšlení bez všelikých tajných a neupřímných úmyslů nějakou jistou vyhlídku má do budoucnosti, jest rovnež tak nepochybné, a že každé pairství, které se nezakládá na svolení lidu a na veřejném smýšlení, málo platné ba jen uživatelům samým nebezpečné jest, byť by i desetkrát bylo oktrojováno, nemusíme tuším také dokládati, pročež nepotřebujeme dodávati, že šlechta naše jen opravdivě liberálním a národním duchem může sobě získati zase ztracené místo v národu. -

Tímto jsme tedy pronesli o důležité věci své osobní mínění, a přejeme si, aby každý ovšem bez předsudků rozvážíl sobe, jak dalece by nam za pravdu dáti mohl, při čem ovšem povážiti sluší, že jsme mnoho (zvláště strany dynastie) nemohli tak bez obalů napsati jak si to mysliti musíme. Velmi nám bude vítáno, když nám strany této věci každý, kdo by povolání cítil, v tom neb onom smyslu své smýšlení vysloví, které s vděčností přijmeme, byť se i s naším nesrovnávalo, poněvadž nám upřímně záleží jen na prospěchu naší dobré věci.

Poznámky

1 Nechtěj nám nikdo namítati jednotlivá jména šlechticů, známých nejen nám, nýbrž celému národu pro svou podporu všeho národního a dílem i liberálního smýšlení: ale v celku když si vzpomeneme na maďarskou, na polskou, na vlašskou šlechtu, musíme uznati, že Čechové až posud od Bělohorské bitvy žádné šlechty neměli, neb naše šlechta - byli Němci.

2 Panstvo zde béřeme ve smyslu českém historickém, kde znamenalo tolik co anglické lord a francouzské pair - totiž vyšší šlechtu k rozdílu od nižší. V Čechách, jak známo titule kníže, hrabě atd. teprva mnohem později z cizyny zavedeny jsou, a dříve jen titule Pán český se užívalo.

3 Co obzvláště nám ukazuje pravý úmysl vlády nynější stran rovnoprávnosti, jeden § v zemské ústavě Haličské, kdežto stojí, že národnost polská i rusínská jakožto i ostatní v zemi obývající národnosti jsou rovně oprávněny, to jest jinými slovy, že Němčina má v Haliči tolik práva co polština a ruština, ačkoli Němci jen co kolonisté a co úředníci jsou v Haliči roztroušeni. Jiných národností v Haliči není, k uvarování však onoho slova „němčiny“ musí zde „ostatní národnosti“ bez jména státi. Ó jak chytře! Což nezasluhovaly tyto „ostatní“ národnosti tedy ani té cti od ministerstva, aby zejména vypočtěny byly? Aneb snad ani p. Bach tak daleko posud to nepřivedl ve známosti Haliče, aby jména těchto „ostatních národností“ věděl. - Činíme ostatně již napřed obecenstvo pozorno na obraty, k jakým nepochybně se užívati bude židů haličských: jsme totiž přesvědčeni, že se jich kde jen možná užívati bude za surrogat místo Němců, poněvadž obyčejně trochu německy umívají, a to jen proto, aby se pod tou záminkou v Haliči němčina zaváděti mohla.