Články ze Slovana/Faryzeové rovnoprávnosti národní

Články ze Slovana Karel Havlíček Borovský
Pozorovatel politický (20)	Faryzeové rovnoprávnosti národní	Pozorovatel politický (21)

Údaje o textu
Titulek:	Faryzeové rovnoprávnosti národní
Autor:	Karel Havlíček Borovský
Zdroj:	citanka.cz
Vydáno:	Slovan, 1850 - 1851
Licence:	PD old 70

H. B. Nedávno jsme četli ve „Vídeňském Denníku“ (č. 69) článek o rovnoprávnosti národní, který velice stojí za objasnění z naší strany. „Vídeňský Denník“ má již jaksi zakořeněný obyčej užívati proti nám zbraně velmi laciné, že prý totiž vtipy jenom zakrýváme nedůstatek důkazů, že místo přesvědčení, jen v posměch uvádíváme protivníky své. Obecenstvo naše sice dobře ví, že neužíváme zbraně satyry proti pravdě, nýbrž že obyčejně jí jen co pepře nasypáme do ran dobrými důvody na nepřiteli nasekaných, a již dávno jest ostatně známa světu ona bajka o lišce, která hrozny dosáhnouti nemohouc, pravila, že prý jsou beztoho kyselé a že o ně nestojí.

Tentokrát ale chceme „Víd. Denníku“ to zvláštní potěšení učiniti, že jeho dotčený článek o rovnoprávnosti zcela prosaicky beze všeho stylistického okrášlení vystavíme na odiv obecenstva, aby z toho poznalo, co znamenají slova v ohlášení tohoto časopisu umístěná, že prý chce národnost slovanskou zastávati.

„Vídeňský Denník“ začíná od všeobecné sady: že prý jedna z největších vad našeho života jest nedostatek důvěry v sebe a ve své právo. Dej Bože, aby to byla pravda a aby nedůstatek důvěry v sebe a ve své právo byl největší naší vadou! Než na tom mnoho nezáleží. „Víd. Den.“ po takovém vyřknutém sice, ale nedokázaném moudrém výroku přichází na naše „opposiční časopisectvo“ (kdyby náhodou „Slovan“ nevycházel navzdor všemožným nesnázím, vztahoval by se tento šumný titul „opposiční časopisectvo“ již jenom na „Večerní Lístek“ a musilo by se mluvit in numero singulari „náš opposiční časopis“, kdežto nyní vládní strana má čtvero velkých novin českých) toto „naše opposiční časopisectvo“ tedy, kterému se ještě, aby titul byl větší, přidává název radikálního, ustavičně prý naříká na to, že vláda rovnoprávnosti nepřeje atd. „Víd. Denník“ sice prý nic proti tomu nemá, když se lid k ostražitosti na své právo pobádá: přece prý se velice pochybuje, jestli to jest přiměřené a k cíli vedoucí!! „Kdo prý práva svého jest sobě povědom, kdo ví, že k tomu, neb onomu má právo nepopíratelné, že každé snažení na ně cizou rukou poháněti může k pokutě a k napravení, tomu prý jistě dobré vědomí nedá, aby právo své nářkem o ně uvedl před světem v pochybnost. - Když prý veřejně budeme naříkati, kdo ví prý zdali se nám našeho práva dostane, kdo ví, zdali nám ho nepříznivci naši neuprou; jest to tolik, jako bychom prohlásili, že nevíme zdali naše právo dosti jest pevné, aby samo se udrželo, že zachování jeho záleží na vůli někoho jiného nežli naší, a jestliže tento nebude chtít, aby se nám dostalo, že o ně můžeme přijíti. Není-liž to veřejné prohlašování sebe za nedospělé, za osoby, kterým zákon k vůli opatrení jich práva dává poručníka, není-liž to největší rouhání se síle mravní narodu našeho! Může-li se nám větší hana učiniti, než kdyby nám někdo do očí řekl: vyť jste takoví slabochové, že ani přirozené své právo neumíte před světem opatřit, vydávajíce jistotu jeho každou chvíli v pochybenství? Hle tolik jest rozumu v ustavičném naříkání o rovnoprávnosti. Toto jmenují pobádání národu k ostražitosti o své právo! Kdyby vláda rovnoprávnosti nepřála, věru nemusila by daleko choditi ptát se, zdali jest doba příhodná, jedním rázem ji zrušiti. Křiky tyto mohly by jí sloužiti za nejvýmluvnější důkaz, jak právo své za slabé ceníme, a že bez okolků může mu udělati konec.“

Tak právnicky ostrovtipně rozjímá „Denník“ a dělá se při tom jako by nevěděl, co jest právo a násilí. Než poslechněme ještě větší jeho moudrosti, neboť takto nadšeně ukončuje svůj članek: „Právo národnosti naší jest svaté. Provedení jeho nezáleží na vládě ani na kom jiném, nýbrž jediné na nás samých. Jednejme jen my všude podle práva svého, ovšem vždy se slušnou šetrností k právu jiných národovců, neužívejme ve svých shromážděních cizího jazyka, obcujme mezi sebou v soukromí pomoci svého jazyka, úřadům nepodávejme spisů jiných nežli českých, zastupujme záležitosti své všude a ve všech potřebách přirozeným svým jazykem, snažme se, abychom měli dosti českých učitelů způsobilých na gymnasia a na university a úředníků českých vzdělaných do úřadů nejvyšších, a jistě s pomocí Boží právo své provedeme bez křiku a nářku, jak na muže sluší i kdyby se proti němu stavěly brány pekelné.“

Br! silný výraz, člověk hned pozoruje, že slyší mluviti utrženého hrdinu, jehožto mužné přesvědčení nezvrátilo a nezvrátí ani auskultantství u hraběte Thuna ani brány pekelné. Jak okřeje ubohý člověk, moha svou již politickým mrazem křehnoucí duši ohřáti na takovém čistě vlasteneckým ohněm planoucím „Vídeňsko-denníkovém“ Spartanu! Ne, dobře máš bratře „Vídeňský Denníku“, ty poslední sloupe rovnoprávnosti a konstituce rakouské, nepopustíme, bratře! i kdyby se brány pekelné stavěly proti nám, ba ani kdyby nám přislibovali 2000 zl. stř. na rok! Nepopustíme!

A utuženi takovým vznešeným príkladem „Vídeň. Denníka“ jděme ještě o krok dále a obraťme celý důkaz „Víd. Den.“ také ještě na konstituci vůbec. Někteří „slabochové“ lidé to „rouhající se hanebně mravní síle našeho národu“ bojí se také a nestydí se vyjeviti svou bázeň, že naše konstituce a svoboda vůbec poznenáhla se dusiti bude, poněvadž pozorují, že ministerstvo svobodný tisk ustavičně více obmezuje všelikými prostředky, poněvadž pozorují, že obležení ve všech důležitých místech Rakouska, odkud vychází nějaký vyšší život, beze vší příčiny zamezuje slíbenou svobodu, sněmy svolati nechtějí atd. atd. atd. K takovým „slabochům“ voláme ale slovy „Víd. Denníka“: „Právo konstituce jest svaté. Provedeni jeho nezáleží na vládě, nýbrž jedině na nás samých. Jednejme jen my všude konstitučně, snažme se, aby naše učitelstvo a professorstvo konstitučně smýšlelo, jakož i všechno úřednictvo vyšší i nižší, a s pomocí Boží konstituci svou provedeme bez křiku a nářku jak na muže sluší i kdyby se proti naši konstituci stavěly brány pekelné!“ Vláda sice jako posud bude držet obležení, bude ustanovovati za učitele a professory a za úředníky jen lidi „dobře smýšlející“ nesvolá sněm říšský atd: ale poněvadž naše konstituce jest svaté právo, jehož provedení jen na nás a ne na vládě záleží atd. atd. atd.

Než „Vídeň. Denník“ mohl by dle obyčeje svého říci, že jenom zas šprýmovně s ním jednáme, musíme tedy zcela mathematicky pokračovat, a ten krásný ministerialní ořech o rovnoprávnosti, který nám „Víd. Den “ k sv. Václavu daroval, před celým P. T. obecenstvem rozloupnout, a podívati se veřejně na jeho jádro.

Tedy provedení národní rovnoprávnosti nezáleží na vládě, nýbrž jediné na nás samých - praví „Denník“, a udává nám také ještě způsob a prostředky k provedení svého práva totiž, „abychom vždy dle něho jednali, ve svých shromážděních, soukromě jiného než svého jazyka neužívali, úřadům jen české spisy podávali, své záležitosti všude a vždy jen česky zastupovali, abychom měli dosti českých učitelů způsobilých na gymnasia a university, a úředníků česky vzdělaných do úřadů nejvyšších.“ Nuže tedy! bratře Čechu, rovněoprávněný občane šťastného Rakouska, vezmi si toto ponaučení „Víd. Den.“ do kapsy, podej mi ruku, a půjdeme spolu „s pomocí Boží bez křiku a nářku jak na mužesluší i kdyby se proti němu stavěly brány pekelné“, prováděti dle toho receptu naši rovnoprávnost, jejíž provedení „jediné na nás samých záleží.“ Kam chceš napřed, jest to vsechno jedno. Půjdeme tedy na c. k. poštu v Čechách neb na Moravě a poneseme tam psaní s nápisem českým (neb musíme všechny záležitosti své zastupovat svým jazykem) do Brna. Poštovní expeditor Němec kovaný zabručí na nás a řekne nám po německu, že to jsou bláznovské nápady a zvláštnůstky dávat na psaní české adresy atd. My stojíme na svém, on přijme psaní a pošle je - do Bernu ve Švýcařích. (Factum!) Odtamtuď sice přece pošlou konečně psaní do Brna (neboť ve Švýcařích česká národnost má více práva než doma, a přece tam někdo ví, kde leží Brno), ale již je pozdě, tys obchodník a přišel jsi opozděním tím k veliké ztrátě.1 Nic si z toho ale nedělej, nepopusť, i kdybys na mizinu přišel, neboť provedení rovnoprávnosti jediné na tobě záleží. Větší díl sice krajanů tvých, aby se uhnul škodě, bude raději adresovat psaní německy, z čeho pak hned soudit budou, že lid český sám nechce české adresy a tedy nepotřebujeme české úředníky na poštách: ty ale bratře nepopusť, nech se vysmát, týrat, za svornostu a přepjatého Němcožrouta vyhlašovat, a opakuj si vždy, když nějaké tvoje psaní s českou adresou nepřijde v čas na místo, že provedení rovnoprávnosti jediné na tobě záleží a dokonce ne na vládě. Když ale již dokonce ti přejde trpělivost, nepiš přece německé adresy „nekřič a nenaříkej, ale jak na muže sluší“ dones si raději sám svoje české psaní kam chceš. -

Nu, kam chceš nyní jít provádět rovnopravnost? Na c. k. poštu, vím, jíž nemáš chutě, ale Einmal ist keinmal, pojďme tam ještě jednou, vždyť se nám to snad po druhé lépe podaří. Aneb nemáš-li chuť, podíváme se na tamhle tu babičku českou, která nese pro svého syna vojáka ve Vlaších několik zlatých na poštu. Vrací se a má v ruce německý recepis, a nerozumí ani jednomu slovu, které na něm stojí. Nač jsou recepisy? Pojištění písemná, že se to na c. k. poštu odevzdalo. Pojištění ale tuším musí být hlavně srozumitelné tomu, kdo je dostane, jinak není k ničemu. Na žádné c. k. poště v Čechách a na Moravě a ve Slovensku není ale ani jediný český recepis. Ale „Víd. Den.“ praví, že na vládě nezáleží provedení rovnoprávnosti, nýbrž jediné na nás samých - proč si nenosíme na c. k. poštu sami české recepisy. -

Pojď tedy, bratře, na železnici, pojedeme do Mohelnice. Okénko je otevřeno, žádejme po česku (nesmíme nikdy jinak než česky dle rady „Víd. Den.“) o lístky, a ptejme se, co se platí. Wohin? křikne na tě skrze okénko pán se žlutými výložky. „Do Mohelnice.“ odpovíš skromně, „Nach Biechowitz?“ táže se zamračeně žlutý výložek. „Ne, do Mohelnice!“ odpovíš. „Ist kein Station nicht!“ zavrčí žlutý výložek. Nastane tedy hádka, z přítomných neví nikdo jak se jmenuje Mohelnice na německy, ja síce vím, že Muglitz, ale učinil jsem dle rady „Víd. Den.“ slib, že nepopustím od výhradního užívaní češtiny před úřady a proto ti nepovím. Zatím minulo několik minut, vlak zapíská, zatroubí a odjede, ty sedíš se svou oprávněnou češtinou na suchu a opakuješ si po tichu vznešenou pravdu „Víd. Den.“, „že provedení rovnoprávnosti nezáleží na vládě, nýbrž jen na nás samých.“ Nepopusť ale příteli, jak na muže sluší, nýbrž namaž si botv a běž pěšky za lokomotivou, abys den nepromeškal, a přičiň se budoucně, aby všichni úředníci byli česky vzděláni, to záleží také jediné na tobě samém - praví „Víd. Denník.“ Běžme tedy; však což platno, se vší „pomocí Boží“ slíbenou nám od „Víd. Denníka“, (jenž jest přece dobře znamý s panem biskupem Brněnským) k provedení svého práva, nedohoníme již přece jak pozoruji lokomotivy pěšky, zůstaňme tedy na nejbližším stanovisku, počkejme na budoucí vlak, a zkusme svého štěstí. Hr! na ně z konopí! - naši vyhráli, „Vídeňský Denník“ má přec jen pravdu, provedení rovnoprávnosti nezáleží na vládě, nýbrž jediné na nás samých. Tu máme nejlepší důkazy; na tomto stanovisku jest úředník Čech, hodný pan, byl také u svornosti, on ví kde leží Mohelnice, i o Břeclavi ví, také o Ustí, všechno ví, nosí pod uniformou vestu šňůrovanou, a když není ve službě, slovanský černý kabát se šňůrami, on jest zakladatel Matice a bývalý starosta jedné již také zkacené Slovanské Lípy na venkově. Dal nam hned lístek, též nám vydal bez hrubostí několik krejcarů drobných nazpátek, a jeli jsme vesele, rozjímajíce po cestě o veliké netečnosti a pošetilosti českého národu, že totiž neumí dle rady „Víd. Den.“ s pomocí boží prováděti své právo bez křiků a nářků jak na muže sluší. Zde na této štaci jest úředník česky vzdělaný, proč tedy o tom nevědí všichni Čechové a Moravané, aby jen vždy z této štace odjížděli: neboť právo národnosti naší jest svaté - praví „Víd. Denník“ a raduje se z toho, když němečtí sedmašedesátníci v Praze při volbach vyhrají. -

Po cestě tedy šlo to vesele, na každé štaci přišel pan konduktor do vozu a vždy německy volal ku př.: „Wildenschvert 4 Minuten Aufenthalt!“ na každé štaci bylo to samé na tabulce německy napsáno - neboť právo národnosti naší jest svaté - praví „Víd. Denník“ - až jsme konečně přijeli na jednu, kde stálo Müglitz a konduktor pravil „4 Minuten.“ Já ovšem zas věděl, že jsme již v Mohelnici, ale poněvadž jsem si již jednou dle rady „Víd. Denníka“ umínil nepopustiti, důvěřoval jsem, že ani „brány pekelné“ nezamezí, aby se můj krajan německy nerozumějící nedověděl za své oprávněné peníze officialně, že jest již na konci své cesty. Neřekl jsem tedy nic, zapískali, zatroubili a jeli jsme dále ještě několik štací, až se můj společník sám, nevím jakou náhodou dopátral, že jsme již dávno Mohelnici přejeli. Musili jsme tedy dle pravidla doplatit ještě ten kus cesty, a pak pěšky zas nazpět do Mohelnice klusati s tím pevným přesvědčením, že provedení rovnoprávnosti nezáleží pranic na vládě, nýbrž pouze na nás samých. Sto jiných Čechů by se po takových trampotach odřeklo na vždy užívání řeči své na železnici: ale krajan a spolucestovník, tvrdá to česká hlava, pravil, že se přece na vzdor všemu německy učiti nebude, a kdyby si ho zavezli třeba na Spielberg místo do Českého Brodu, - neboť právo národnosti naší jest svaté a všude musíme své záležitosti jen česky zastupovat.

Než, nač pošty a železnice pro takový sprostý lid jako jsou Čechové, ať si svá psaní sami donesou, neumějí-li německou adresu napsat, a ať chodí pěšky, nevědí-li, jak se jmenují všechny štace na železnici po německu. Ale kdyby tě ku př. odvedli na vojnu, což se přece nejvíce sprostému člověku přihodí, jak daleko bys asi tam přišel s radou „Víd. Den.“, dle které „ve všech potřebách jen přirozeného svého jazyka užívati máme, poněvadž provedení rovnoprávnosti nezáleží na vládě, nýbrž jediné na nás samých“ Křiknou tam na tebe: „Halb rechts, halb links!“ ty jako by nic, co tobě je potom, ty jsi jednou c. k. rovněoprávněný Čech, a provedení rovnoprávnosti záleží jedině na tobě samém. Dostaneš tedy kulaté a podlouhlé napomenutí. Volají: „Hahn in Arm!“ ty zase nic a čekáš na rovnoprávnost, ale dostaneš „s pomocí Boží a bez křiku a nářku 25, jak se na muže sluší“ a pan kaprál nesleví ani jednu „i kdyby se proti němu stavěly brány pekelné“. Tedy patrně nezáleží provedení rovnoprávnosti na vládě, nýbrž leží jediné na tobě samém a sice pod zády. - Že ostatně tebe co rovněoprávněného Čecha neudělají, kdybys měl Napoleona v kapse, ani kaprálem, když neumíš německy, ale Němce, který ani slova česky neumí, udělají nad tebou třeba generálem, to víš dávno ze zkušenosti, nezáleži to ale - jak praví „Víd. Den.“ - na vládě, nýbrž jen na tobě samém, neboť máš poslechnout radu „Víd. Den.“ a snažit se, abychom měli česky vzdělaných generálů! -

Ve vojsku se nám tedy trochu nepodařilo provádění rovnoprávnosti, vraťme se zase do civilu, a sice do škol. Ačkoli sice provedení rovnoprávnosti pranic nezáleží na vládě, nýbrž jediné na nás, a ačkoli tedy bychom si sami mohli všechna gymnasia v česká proměnit, přece - jak přisloví praví - ani dobré silnici kolomaže neškodí, a tato kolomaž jest v tomto pádu příznivost zvláštní našeho vys. ministerstva osvěty, která nám do nynějška jedno české gymnasium zřídila. Ty tedy bydlíš na Slovensku někde u Košic, máš do Prahy asi 100 mil cesty, přece však svého syna nechceš dáti na jiné než české gymnasium, a vydáš se na cesty. Poněvadž ale pranic provedení rovnoprávnosti nezáleží na vládě, nýbrž všechno jen na nás samých, nařízeno jest, že se na žádné Pražské gymnasium, tedy i na Staroměstské, vice než 80 žáků do iednoho roku přijmouti nesmí. To záleží zase jen na nás samotných, aby se všichni studující Slované z Čech, z Moravy a ze Slovenska na toto gymnasium vešli. Dejme tomu (quod est demonstrandum), že bychom tak šikovní byli, abychom všechny své studující syny do počtu oněch 80 ročně směstnati dovedli, což pak až vystudují, když ve všech úřadech jest jednací řeč německá, které se oni sice též učili, přece však v ní tak sběhlí býti nemohou, jako jini, kteří celé gymnasium jen německy studovali? To zas všechno záleží jen na nás samých, všichni Češi (žádný o tom nepochybuje, a ministerstvo to jistě očekává) budou tak obětovní, že své syny raději v úřadech odstrčit nechají, než by je dali na německé gymnasium!

Co se ale vysokých škol týče, starejme se jen, abychom mezi sebou měli způsobilé české professory, vláda sice nemůže žádnému svornostovi svěřit vedení mládeže na vysokých školách, a bude tedy většího dílu jen takovým dávat professury, o kterých se ví napřed, že česky přednášeti nebudou; ale poněvadž provedení rovnoprávnosti nezáleží pranic na vládě, nýbrž jediné na nás samých, buďme ubezpečeni, že „s pomocí Boží právo své provedeme bez křiků a nářků atd.“

Ve školách tedy to půjde jak pozorujeme samo sebou; podívejme se tedy do úřadů. Poněvadž jak známo a kolikrátejiž opakováno, provedení rovnoprávnosti nezáleží pranic na vládě, nýbrž jediné na nás samých, jisto jest, že všichni úředníci umějí dobře česky mluvit a psát, ačkoli se o to vláda při obsazování nic nestarala, nýbrž ještě i takové úředníky, kteří sami do německých krajin žádali a svou neschopnost k českému úřadování uznávali, přece dala na česká místa. Tím se ku př. také stalo, že manipulační úředníci a kopisté (opisovači) obyčejně neumějí český pravopis a i dobře sepsané úřední spisy při opisovaní pro obecenstvo tak zohyzdí, že nejsou ani k světu podobné, neboť při obsazování měl každý mladý člověk, který česky dobře umí, jakožto svornosta a obyčejně i spoluúd některé Slovanské Lípy tak nebezpečné pro stát smýšlení, že se nemohl státi ani kopistou u některého soudu, kdo totiž může takovým lidem věřit, jestli by při opisování nějakého spisu nějak státu a snolečnosti lidské nebezpečnou formu písmen nezavedli? Dle zásady „Víd. Denníka“ tedy vláda vědouc, že provedení rovnoprávnosti nezáleží na ní, nýbrž jediné na nás, byla též přesvědčena, že ačkoli ona ustanoví za úředníky a kopisty z většího dilu jenom lidi nemající ani ponětí o české gramatice a pravopisu, a kromě toho i některé Němce, přece my, poněvadž provedení rovnoprávnosti jen na nás záleží, nějak zázračně těmto vyvolencům vlejeme do hlav nedostávající se jim vědomosti a dobrou vůli. Proto také dostávají až po dnes lidé čeští od úřadů politických ba i od soudů německé přípisy, které se jim, kdyby je nepřijali, také dle § 5. říšské ústavy na dvéře přibijí aneb alespoň s přibitím se hrozí. Rozumí se samo sebou, že ne úřadové, nýbrž zas jenom tito lidé jsou sami vinni, že tyto německé přípisy dostávají, proč se narodili v Rakousích, kde je rovnoprávnost slavně slíbena a zaručena!

Avšak „Víd. Den.“ o tom nic neříká, že nemáme od úřadů jiné spisy než české přijímati, bezpochyby zapomněl jenom, neboť když se ve svém zmužilém zastávaní národnosti slovanské nebojí ani „bran pekelných“, snad by se nebál slavných c. k. úřadů, a snad by tyto nedržel za horší a nebezpečnější než brány pekelné. Nu, ať jest tomu již tak neb jinak, ale jisto jest, že „Víd. Den.“ jenom radí abychom my sami nepodávali k úřadům nic jinak, než po česku. Chvála Bohu, že nám ještě p. Bach neb jiný ministr nenařídil, že máme jen německé spisy podávati, ačkoli by to - dle theorie „Víd. Den.“ - naší rovnoprávnosti také nic škoditi nemohlo, protože nezáleží provedení její na vládě, nýbrž jen na nás samých. Přece však ku př. kdo politickému úřadu nějaký spis podává, obyčejně něco žádá, a záleží mu na tom, aby se jeho žádost příznivě neb alespoň brzy vyplnila. To však jest více v moci sl. podkrajského úřadu než v moci Boží, a na mnohé věci zadané hned při zřízení podkrajských úřadů ještě podnes občané s nadějí odpověď čekají. Dejme tomu, že by ku př. pan podkrajský neb komisař na spis český, který beztoho mnohý s mrzutostí do ruky béře, obyčejně nedal asi několik měsíců odpověď, ale na německý velmi brzy, což docela závisí od jeho svobodné vůle: kdož by o tom pochyboval, že všickni občané jakmile to zpozorují, hned budou všechny spisy podávati jenom po česku! Z čehož opět vidíme, že na vládě pranic nezáleží provedení rovnoprávnosti.

K soudům, ale bude též každý Čech jen české spisy podávati, zvláště od té doby, co víme, že se u všech soudů vyšších jen německy jedná. Mám ku př. soud o několik tisíc a vím, že písemnosti mé české jenom pan referent čísti bude, a že tedy kdyby jim také pan referent dobře rozuměl 2, přece jen budu odevzdán do jeho milosti, že by však, kdyby písemnosti mé německé byly, celé kolegium soudců je slyšet a nade mnou rozhodovati by mohlo. „Vídeňský Denník“ nepochybně myslí, že všichni občané jsou tak nezištní a obětovní pro národ a vlast jako on sám, že též všichni občané jsou vždy hotovi obětovati jmění, život ba i více svému přesvědčení jako mužové „Víd. Denníka“ učinili a každodenně činí: a proto od nás žádá tak velikou obětavost, abychom raději prohrání procesů svých snesli, než bychom německé spisy k soudům podávali. My však, ačkoli velikou úctu mame k obecenstvu, nepředstavujeme si přece tolik národní a občanské ctnosti u každého Čecha, jako ctnostný „Vídeňský Denník“, a bojíme se, že v tomto pádu skutečne mnozí raději jednou právo své národnosti zadají, než 100 korců polí. Bude to ovšem jen jejich vlastní vina a vláda muže jako Pontius Pilatus umyti své ruce v nevinnosti, neb na ní v tom ohledu pranic nezáleží.

Ačkoli tedy, jak ze všeho toho patrno, leckde svou vlastní vinou a při úplné nevinnosti vlády mnohou škodu své národnosti utrpíme, přece nám zbývá ještě nejvýdatnejší prostředek k provedení rovnoprávnosti, totiž život soukromý. Se svou milou ženou, se svými nadějnými dítky, se svými věrnými přáteli a vůbec s každým, kdo nás bude chtít neb musit poslouchati, můžeme mluvit jen česky! Ó přece jest dobře žíti na tom světě, krásné jest naše obcovaní pod sluncem! Díky za to především naší milostivé, všem národům stejně přející vládě, díky za to po druhé tobě vznešený obře vlasti „Vídeňský Denníku“, jenž jsi nám tento věčně prýštící pramen živý naší rovnoprávnosti první vynalezl a nás naň opatrně pozorny učinil! „Zaplať ti to, o neohrožený hrdino a patrone všech Slovanů! nebe dlouhým panováním a po štastné smrti, (které jsme všichni podrobeni), budiž za to shromážděn mezi družinou sv. Václavskou, jež čeká v Blaníku na vysvobození vlasti! Užívejme tedy směle a srdnatě svého práva svatého, mluvme se ženou a s dětmi jen česky „ale bez křiků a nářků jak na muže sluší“ se slušným ohledem na žandarmerii, a ani brány pekelné naší národnosti neuškodí. Kdyby však časem svým, poněvadž dnové naši jsou spočtěni v knize života, a tudy nepochybně i „Vídeňský Denník“ jednoho dne shromážděn bude k otcům svým v Pánu zesnulým „Vlastimilu“ a „Pokroku“ (pomodleme se za pokoj duší jejich třikrát Grundrechty a jednou proklamaci p. Khevenhullerovou od loňského máje!) čímž tedy ztratíme silného orodovníka za národnost naši ve Vídni; kdyby tedy potom vláda po ztrátě našeho mocného orodovníka chtěla nám třeba i zakazovat se ženou a s dětmi česky mluviti, a kdyby nám dokonce p. ministr Kraus na žádost p. Bachovu každému zlatým a stříbrným zámkem (všechno jest možné) naše rovněoprávněná ústa zavříti dal: věřme přece v naději slovům „Víd. Den.“, že ani to provedení naší rovnoprávnosti škoditi nemůže, poněvadž nezáleží pranic na vládě, nýbrž jedině na nás samotných! -

Když jsme tedy již všechno, co „Víd. Den.“ praví, tak nevývratnými důkazy ztvrdili, dovoleno nám budiž pro slabší čtenářstvo, které důkazům mathematickým dobře nerozumí, připojiti jedno velmi srozumitelné podobenství.

Dva mužové, jeden jménem Vašek, druhý Michl, usnesli se, že spolu poběhnou o závod. Nestranný soudce, jménem Jidáš, kterého si zvolili a který je oba stejně miluje, v ustanovený k běhu den takto oba opatřil: Michla posadil do kočáru a zapřahl mu silné a mrštné čtyry koně a postavil ho na dobrou silnici. Vaškovi svázal nohy, přivázal ho k silnému kůlu a narovnal na něho asi půl sáhu štěpinek. Nyní dal znamení k běhu. Michl jede až se kouří, Vašíček ale v zuřivosti se sebe střásá polena, trhá sebou, bručí a kleje, leží však pořád vedle kůlu. Nestranný soudce a přítel stojí u něho se sladkým úsměvem a volá na něho: „Vašíčku, běž honem, jen na tobě samém to záleží, abys doběhl k cíli, já ti v tom nemohu pomoci, na mně pranic nezáleží; vždyť přece já sám nemohu za tebe běžet!“

Mravné naučení: Právo národnosti naší jest svaté. Provedení jeho nezáleží na vládě, nýbrž jediné na nás samých. Jedna jest pravda a zvěstovatel její jest „Vídeňský Denník!“

Poznámky

1 Nedávno jsme viděli jedno psaní z Prahy poslané s adresou: Pan N. N. malíř v K. H. Pod tím stálo jinou rukou. „In Malin kein N. N. zu finden.- a tak šlo psaní nazpět. Tam ale se připsalo teprva: „Kein Malin, aber malíř heisst Mahler.“ Nyní konečně došlo psaní do rukou adresáta. - My sami jsme ku př. přinuceni byli potřebou při rozesílání „Nár. Nov.“ poštu vždy německy napsati, nechtěli-li jsme, aby noviny Bůh ví kudy chodily a snad teprva za několik dní adresátovi do rukou přišly.

2 Zkušenost ale vypravuje nám leckteré pády, ve kterých pro špatné rozumění spisů soud byl prohrán s velikou škodou.