Český plavec v Ledovém moři/Smrť Indiančina

Údaje o textu
Titulek: Smrť Indiančina
Autor: Matěj Karas
Zdroj: Český plavec v Ledovém moři, str. 52–59
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Index stran

Našim uprchlíkům bylo jeti několik dní, než se dostali přes Skalné hory. Ve dne neustále jeli, nikdež se nezastavujíce; v noci pak odpočívali ve sněhových boudách, jež Ataja pro každého zvláště byla vystavěla. Konečně zvolala Ataja: „Hle, tamto dole na rovině, která daleko široko se rozkládá, jsou sídla mých soukmenovců Athapasků čili Čipevejanův.“

A v skutku daleko na východ rozkládala se do nedozírna nesmírná rovina, pokrytá množstvím jezer větších i menších, mezi sebou říčkami a potoky spojených, pak velikými černými hvozdy a rozsáhlými stepmi. Jezera a řeky leskly se ve sluneční záři, jsouce již prosty ledu, lesy a stepi se zelenaly; po sněhu nebylo na celé rozsáhlé rovině nikdež ani stopy. Oddělena byla tato rovina od západní planiny, nad níž vysoko strměly Skalné hory, mohutnou řekou, kteráž tekla hlubokým úžlabím k severu. K polednímu sešli s hor a nalezali se na jejich úpatí. Sněhu tu nebylo a proto nemohli v jízdě na saních pokračovati. I schovali saně do křoví, odvázali psy a kráčeli do roviny. Psi radostně je obskakovali.

„Musíme psy odehnati,“ pravila Ataja, „sice nás prozradí.“

„Co na tom,“ dí David, „vždyť jsme v zemi Čipevejanů, tvých soukmenovců.“

„Národ Čipevejanů jest veliký, velmi veliký,“ pravila Indianka významně. —

„Náležíť k němu velmi mnoho kmenů,“ pokračovala po malé přestávce. „Psí žebra“ jsou také dětmi Čipevejanův a přece jsou jejich úhlavními nepřátely. Jsme na jejich půdě a musíme se míti na pozoru.“

V tomtéž okamžiku vyskočil za blízkým křovím sob, byv od psů vyplašen, a ubíhal k severu. Psi se pustili za ním. David uchopil pušku, by zvíře zastřelil, avšak Indianka rychle jej zadržela, řkouc: „Bratr můj nesmí stříleti. Přenechme honbu psům a tak se jich zbavíme.“

Po těchto slovech pustila se Indianka k jihu a běžela tak rychle, že jí David sotva stačil. Teprve za několik hodin rychlé chůze zmírnila kroky a obrátila se k svému soudruhu.

„Psové jedlíků syrového masa vrátí se ke svým špinavým pánům,“ pravila, „a my budeme za pět dní u vigvamů mého kmene.“

K večeru přišli k veliké řece, kteráž tekla podél úpatí Skalných hor směrem severním. Byla to mohutná řeka Mackenzie. Borové lesy, smíšené s nízkým, listnatým stromovím, vroubily její břehy.

Tady nebylo lze pomysliti na stavbu sněhových chýší. I vyhledali si v houštině příhodné lože. Oheň rozdělati bránila Ataja, obávajíc se prozrazení.

Když český plavec ráno vstal, spatřil, ana Indianka jest již zaměstnána. Vázala vrbovými pruty suché rákosí ve snopy. K otázce společníkově, co tím zamýšlí, odpověděla, že snopy ony spojí ve vor, po němž se dostanou na druhý břeh. David jí statně pomáhal, tak že za hodinu měli vor, jenž mohl oba unésti. Širokou větev upravil na veslo a jinou větev vidličnatou na kormidlo.

Vor osvědčil se výborně. David sedě vzadu, řídil jej kormidlem, Ataja pak veslem pomáhala k rychlejší plavbě. Asi za hodinu octli se u levého břehu. Avšak nevystoupili na břeh, nýbrž podél něho vepluli neširokým potokem do jezera, které k východu se prostíralo. Pluli těsně při břehu stále k východu, jsouce kryti stromovím, které břehy jezera vroubilo. V jezeře bylo veliké množství ryb a David své průvodkyni několikráte dal na srozuměnou, že by rád lovil. Avšak ona pokaždé zavrtěla hlavou a prohlížejic bedlivě křoví u břehu, upozorňovala ho, že jsou v zemi nepřátelské.

Teprve k polednímu zaveslovali do chobotu, jenž, zastíněn jsa obrovskými jedlemi, hluboko do země se táhl a nesčíslným množstvím kachen a jiných ptáků byl oživen.

Když však David sahal po pušce, bránila mu Ataja, řkouc: „Psí žebra jsou na blízku. Před hodinou viděla jsem kouř z ohně jejich vystupovati.“

Když si byli uprchlíci na břehu odpočinuli a z kořínků, jež Ataja obratně ze země vyhrabala, skrovný oběd upravili, pokračovali v plavbě. Nyní řídila Indianka vor a David vesloval, sednuv si do prostředka. Český plavec mohl v tomto postavení chování své průvodkyně dobře pozorovati.

Bronzový její obličej měl výraz vnitřního nepokoje, tmavé krásné oko pohlíželo nepokojně na všechny strany a David nemohl si tento nepokoj nikterak vysvětliti, neboť tichá krajina zdála se býti zcela opuštěnou.

V několika minutách vyjel vor z chobotu a pohyboval se prvním směrem.

Stále ještě pohlížela Indianka do dálky, stále zdála se býti trápena vnitřní jakous bázní.

Konečně vjel vor do říčky, která toto jezero s jiným spojovala.

Tu najednou ozval se koktavý hlas z pravého břehu: „St-st-stát! Kam-kam-kam pak? "Od-od-od-kud?“

David pohleděv na dívku, spatřil, ana se chvěje, div že kormidlo neupustí. Obrátiv se k místu, odkud hlas zazníval, spatřil ohyzdného Indiana vysoké postavy, jenž stál na břehu, podpíraje se na ohromný luk.

„Neboj se,“ zvolal David na třesoucí se Indianku, „s tímto kolohnátem budu brzy hotov.“

To řka, položil vesla a chopil se pušky.

Avšak Ataja zavrtěla hlavou a rukou zachytila jeho pušku, tak že český plavec žasna, odložil zbraň a tázavě pohlížel na dívku.

„Můj bratr chopiž se vesla,“ zašeptala, „neboť pouze tím můžeme se zachrániti. Hleďme se dostati zase do jezera.“

David uposlechl a vesloval ze všech sil.

„Krá-krásná kvě-květina Či-čipe-vej-vejanů ne-nepohrdejž slo-slovem Vl-vlka kr-krvavého?“ koktal Indian zlostně.

Ataja učinila posměšně záporný posuněk a vor uháněl okolo rudého bojovníka. Tento rychle namířil lukem, šíp zafičel vzduchem a indianská dívka pustivši kormidlo, klesla na vor.

David sáhl nyní po pušce a střelil. V tomtéž okamžiku zmizela postava koktavého Indiana v hustém křoví, avšak koule pozpochyby dosáhla přece cíle svého, neboť ve křoví ozvalo se krátké bolestné vzkřiknutí.

David jal se nyní družce své pomáhati, vytáhl jí šíp z rány a snažil se, aby zastavil krev, což se mu však dlouho nepodařilo, poraněná vykrvácela mu takřka v rukou. Konečně však přece krev se zastavila.

Ataja chopila se opět vesla, a plavba počala znovu. Silný proud unášel vor a brzy dosáhli druhého jezera. Nežli však do něho vepluli, vyskytla se nová překážka.

Asi deset Indianů objevilo se u břehu. Ti volali na ně vesměs koktajíce, by přistáli. Když však uprchlíci tím horlivěji veslovali, lítaly k nim šíp za šípem, ale na štěstí jim neuškodily.

„Tomu musíme učiniti konec“ mumlal David rozhořčen a v okamžiku uchopiv svou pušku, vehnal nejdrzejšímu z Indianů kouli do těla. Rudoch ztrativ rovnováhu, spadl do vody.

Psí žebra byli nemálo poděšeni. Utekše do křoví, stříleli v uctivé vzdálenosti z luků za uprchlíky, aniž koho poranili.

Český plavec a Indianka dostali se do jezera. Zajeli do prostřed něho, kde bylo několik ostrovů, jichž po dvouhodinné namáhavé plavbě šťastně dosáhli.

Ataja byla na smrt unavena a nemohla vstáti. David vzav ji do náručí, vynesl ji na ostrov.

Položiv poraněnou na mechové lože, jal se ohledávati ránu.

Rána byla nebezpečnější, než se byl z prvu domýšlel. Namáhavé veslování ještě ji dodalo.

„Se mnou to jde již ku konci“ vzdychla Indianka, jež byla ohledání Davidovo se smutným úsměvem sledovala. „Můj bratr jest dobrý, velmi dobrý, a Ataju těší, že jeho život jest zachráněn. Tam na východě bydlí přátelé a příbuzní Atajini, i budou bratru mému vše dobré prokazovati. Orlí oko jest velký bojovník a má dobré srdce.“

„Kdo jest Orlí oko?“ tázal se David.

„Můj bratr,“ dí Indianka. „On miluje svou sestru a obejme jejího ochranitele, když uslyší, že vysvobodil Ataju z rukou Eskymáků.“

„Proč ulekla jsi se tak, když uzřela jsi koktavého Indiana?“ tázal se David po malé přestávce.

„Krvavý vlk jest úhlavním nepřítelem mého bratra,“ pravila Ataja. „On spojil se dokonce s Eskymáky a hlavně s Magokem, aby nám škodil. Před několika měsíci poslal poselství do naši osady, žádaje mne od bratra mého za svou ženu a když Orlí oko Psí žebra zahnal domů, přísahal Krvavý vlk, že se pomstí. Jednoho dne mne unesl a když jsem nechtěla se státi jeho ženou, odevzdal mne Magokovi, jenž mne vezl na daleký sever. Na cestě jsem setkala se se svým bílým bratrem. Avšak veliký duch mi nedopřál, abych se dostala do svého domova.“

Indianka umlkla, nemohouc mdlobou dále mluviti. Český plavec dával jí na ránu chladivé obkladky, chtěje jí bolesť ulehčiti.

Konečně otevřela Ataja oči a zašeptala: „Nechtěl by můj bílý bratr mi něco slíbiti?“

Český plavec přisvědčil.

„Umru,“ šeptala raněná. „Tam na východních březích jezera leží vesnice mého bratra. Proud jistě zanese vor v ta místa. Chce můj bílý bratr odevzdati mou mrtvolu Orlímu oku?“


Český plavec uchopiv se dívčiny ruky, stiskl ji a přislíbil, že vykoná, čeho si žádá.

Ataja radostně usmívala se.

„Jdu nyní na nivy velikého ducha,“ šeptala dívka umírajíc, „tam odtud budu hleděti na svého bratra a za něho prositi.“

Hlas jí selhal, prsa ještě několikráte se pohnula, načež duše její tělo opustila.