Český plavec v Ledovém moři/Na útěku

Český plavec v Ledovém moři Matěj Karas
V zajetí Eskymáků	Na útěku	Smrť Indiančina

Údaje o textu
Titulek:	Na útěku
Autor:	Matěj Karas
Zdroj:	Český plavec v Ledovém moři, str. 40–51 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Index stran

Nastala noc. Eskymáci leželi na špinavých kožešinách, silně chrápajíce, a Magok snil o šumících vlnách Ledového moře, o pohodlném bytě na pobřeží a o tom, jak vládne hromem v pušce černovousově. David nespal a převaloval se se strany na stranu. Přemýšlel o svém krutém osudu a litoval, že opustil svou prkennou chýši na břehu mořském. Mohlť tam čekati, až by některá loď ku břehu se přiblížila. V kocábce pluje, mohl loviti v moři ryby a puškou mohl stříleti ptactvo a zvěř. Ale po účinku zlá rada. Nelze toho již změniti. Což kdyby svým věznitelům nějak uprchl? Je sám ve stanu a nikdo by ho nezdržoval. Jen co se zbaví pout. I snažil se, by rozvázal nějak provazy. Avšak marným bylo všecko namáhání. Eskymáci, mistři v dělání uzlův, osvědčili se i tady ve svém umění, Ale i kdyby se zbavil svých pout, kam prchne, nejsa ozbrojen? Na svých saních ho Eskymáci snadno dohoní. Musí hleděti k tomu, by obdržel opět pušku, jí může donutiti své nepřátele, by jej propustili.

Pojednou zdálo se mu, že stěny jeho stanu se pohnuly. Pozorně naslouchal. Nyní odhrnula se opona, kterouž byl zastřen vchod, a jakás postava vstoupila opatrně do stanu.

„Spí bledá tvář?“ ozval se tiše hlas, po němž David poznal Indianku.

„Nikoli!“ odpověděl zajatec.

„Byl by můj bratr hotov, aby prchl?“ vyzvídala dívka.

„Což je o to,“ pravil český plavec, „avšak kterak uniknu Eskymákům, nemaje saní?“

„Jedlíků syrového masa nemusí se můj bratr báti,“ ujišťovala Indianka, „ti jsou spáči a zbabělci. Saně jsou již pro něho připraveny a hromová trouba je na nich. Chce-li můj bratr utéci, Ataja jej doprovodí.“

Výkřik překvapení a radosti vydral se z úst českého plavce, když uslyšel, že odvážná Indianka již všecko připravila.

Ataja však zadržela mu rychle ústa, šeptajíc: „Nekřičeti!“

Nato rozřezala mu pouta a podavši mu ruku, zdvihla jej.

David postaviv se na nohy, nebyl s to, by kroku učinil. Teprve po chvíli mohl volně nohama pohybovati. Pak vyšel ze stanu, potichu následuje Indianku.

Velekrásná severní záře objevila se, osvěcujíc celou krajinu jako ve dne. David spatřil nedaleko stanů saně a psy. Přišed k nim, zpozoroval na saních svou pušku.

„Jest vše připraveno,“ šeptala Ataja, pohlížejíc úzkostlivě k chýším, „nyní však nastane nám nejtěžší úkol; ví můj bratr, že psi budou výti, když je budeme zapřáhati?“

„Rozumím,“ dí David.

„Musíme býti rychlí jako blesk, když rozrývá černé mraky,“ šeptalo děvče. „Zde jsou postraňky. Nechť je můj bratr podrží, ale má se na pozoru, by nebyl od psů pokousán. Já jdu pro ně.“

Ataja se vzdálila, ale vrátila se brzy beze psů.

„Velký duch jest s námi“ pravila; „můj bratr přítáhniž saně ke psům!“

David učinil, jak si Indianka přála. Psi leželi tak pěkně v řadách, jako by byli zapřažení, a český plavec mohl bez obtíží postraňky na ně přivázati.

„Vsedati!“ šeptala Indianka.

David usedl na zadní čásť sani, Indianka do předu.

Ataja vzala do ruky oprati a bič. Nyní nastal důležitý okamžik, neboť zdar útěku závisel pouze od toho, zdali psi ze spaní vyrušení hned poslechnou a do běhu se dají.

Indianka podívavši se na stany, práskla bičem do psů. Ti vyskočivše, hlasitě vyli.

„Hý! hý!“ volala na ně Ataja, bičem hřmotně práskajíc, a hle! psi poslechli a dali se do běhu.

„Ku předu, ku předu!“ pobízela Indianka.

Saně rychle ujížděly.

„Již přicházejí, slyšeli nás,“ pravil David, jenž byl chýše s očí nespustil.

„Nežli si připraví saně, budeme daleko, daleko,“ odvětila dívka, pohánějíc bičem psy.

Jízda šla rychle před se, šest psův uhánělo zběsile po hladké sněhové pláni a pouze cvičené oko Indiančino bylo s to, by řídilo spřežení i se saněmi v ona místa, kde nemohly se zvrhnouti.

Asi po půl hodině ohledl se David a spatřil, any dvoje saně s největší rychlostí za nimi kvapí. Byly již dosti blízko, takže poznal Magoka na předních saních.

„Musíme jeti ještě rychleji!“ radil český plavec své průvodkyni.

„Nikoliv,“ odpověděla divka, vrtíc hlavou. „ne vždy lze uniknouti rychlostí. Uženeme-li psy nebo zvrhneme-li saně, jest po nás veta.“

Jako šipka letěly saně, avšak pronásledovatelé přece stále se blížili. Konečně slyšel David i hlas Magokův, pobízející psy ještě ku většímu běhu, rozeznal i šlehy bičem a vzteklé vytí psů, které byl bič zasáhl.

Ataja nebyla pranic rozčilena. Klidně práskala bičem, klidně řídila rozježená, uhnaná zvířata. Konečně ohledši se nazpět, měřila okem vzdálenost mezi sebou a pronásledovateli.

„Má bratr můj svou hromovou zbraň v pořádku?“ otázala se pak lhostejně.

„Snad nechceš, bych Magoka zastřelil?“ pravil na to David.

Ataja zakývala prudce hlavou.

„On zabil mého bratra,“ pravila zlostně. „Manitu dá pušce bratra mého dobrý směr.“

„Nemohu ti býti po vůli“ odpíral David.

„Což jest můj bledolící bratr zbabělcem?“ zvolala Ataja uštěpačně.

„Přisámbůh, tím nejsem!“ zvolal český plavec. „Nejsem však tak ukrutným, abych chladnokrevně zničil lidský život. Jsem-li napaden, je-li koule aneb ocel namířena na má prsa, tu skolím protivníka, avšak když mému životu nehrozí nebezpečí, tu nikoliv.“

Dívka mlčela, jako by přemýšlela o slovech bílého muže, švihala však při tom čas od času do psů.

„Ukáže mi můj bratr, jak se s hromovou zbraní zachází?“ prosila pak dívka.

„To nejde tak snadno, Atajo,“ pravil David, uhádnuv ihned úmysl Indiančin, „ty bys minula se cíle a uvedla bys nás do nebezpečí.“

Ataja opět umlkla.

„Což do psů by bratr můj nestřelil?“ chtěla věděti.

„Proč ne?“ dí David.

Magok přiblížil se mezi tím as na pět set krokův a v desíti minutách mohl uprchlíky dohoniti.

„Zastav psy!“ vybízel David Indianku.

Saně se zastavily a český plavec s nich seskočil.

***

Nyní nastal trapný okamžik. Český plavec zdvihl pušku a namířil ji na nejbližší spřežení psů. Nato z hlavně vyšlehl blesk a rána zahoukla.

Největší zmatek nastal teď mezi spřežením. Koule zabila jednoho psa a způsobila mezi druhými strašný nepořádek.

David vskočil ihned do saní, volaje na Ataju: „Ku předu, ku předu co nejrychleji!“

Indianka zapráskala bičem a saně jen letěly.

Rozednilo se.

David ohlédnuv se, spatřil, že Eskymáci stále ještě je pronásledují, ačkoli ve větší vzdálenosti. Saně, jež prvé byly vzadu, blížily se s velikou rychlostí. Zdali také Magok jede, nemohl David rozeznati.

Jízda byla nyní stále obtížnější. Mnohdy sjely saně s největším nebezpečím šikmo po strmém svahu nebo přejížděly s největší rychlosti plochy polou zamrzlé, jež za nimi praskaly a prolamovaly se. Konečně dostaly se k propasti, jejíž svah byl tak příkrý, že Indianka zastavila, váhajíc se odvážiti k pokusu tak nebezpečnému.

David, jenž stále pohlížel nazpět, nebyl propasti posud zpozoroval. Když se saně zastavily, obrátil se.

Dívka ukázala na srázný svah, hledíc naň tázavým zrakem.

Uprchlíci nalézali se právě ve průsmyku, jehož bylo lze snadno uhájiti. Skalní výstupek poskytoval i vhodného úkrytu; hlavou Davidovou projela pojednou šťastná myšlénka.

„Což abychom se za tento výběžek ukryli,“ zvolal pojednou, „a nechali saně přejeti mimo sebe?“

S největší rychlostí vjela Ataja na chráněné místo a obrátila saně tak, by rychle mohla se dáti opáčným směrem, když by saně nepřátelské okolo přejely. Eskymáci nemohli počínání uprchlíků zpozorovati, ježto skály jim v tom bránily. Za nedlouho přijižděly saně.

„Št, št!“ ozývalo se to a saně nepřátelské minuly v rychlém letu úkrytu. Sníh vyletěl do výše a jako šíp zmizely saně v propasti, kteréž pronásledovatelé ve spěchu nebyli zpozorovali. Domýšleliť se, že cesta, po níž uprchlíci se ubírali, bude i pro ně bezpečnou.

Za chvíli přijeli i druhé saně, na nichž byl Magok, a podobným způsobem zmizely v propasti.

A nyní opět ku předu!“ zvolal David.

Ataja zapráskala bičem a saně uháněly starou cestou, kteráž byla prosta pronásledovatelů.

Co se s těmito dělo, o to uprchlíci se nestarali. Ataja objela propast a dala saním předešlý směr, umírňujíc zároveň rychlost, neboť nechtěla psy příliš unaviti.

Krajina měla tvářnost stále divočejší. Všudy bylo viděti mohutné skupiny vrchů s lesklými ledovci. Ataja vyhledala však pokaždé s neobyčejnou obratností příhodnou cestu a zastavila konečně v prostranném říčním údolí, neboť psi byli unaveni.

„Bratr můj musí se nyní postarati o potravu,“ pravila, ukazujíc na pušku. Ataja viděla stopy sobův a myslí, že se pasou u řeky na místech, kde sníh roztál.“

Dopověděvši to, odvázala psy, kteří ihned na sněhu se natáhli, nato kynula svému soudruhu, by ji následoval.

Rychlým krokem spěchala ku předu, ohlížejíc se na vše strany a sledujíc stopu sobů.

„Tam jsou,“ pravila konečně, „tam na kraji jedlové houštiny.“

David rozeznal tam několik tmavých, pomalu ku předu se pohybujících postav. Byli to sobi, kteří se pokojně pásli na trávě právě pučící, mníce se býti zcela bezpečnými.

Oba uprchlíci hleděli přiblížiti se sobům proti větru, což se jim podařilo. Ataja odběhla na protější stranu a nadehnala soby k místu, kde stál český plavec.

Jako blesk hnala se zvěř kolem něho. Tu zahoukla rána a nejpěknější kus z celého stáda sklesl k zemi.

Nyní byli zásobeni masem na několik dní. David jal se zvěř vyvrhovati, Ataja pak pospišila k saním a dopravila je k zabitému sobu.

V brzku plápolal veselý oheň, hladoví psi dostali svůj podíl a konečně byla pečeně pro oba uprchlíky připravena.

„Musíme zde přenocovati,“ pravila Indianka, „Psi jsou unaveni a budou zítra po dobrém odpočinku tím lépe běžeti.“

Po těchto slovech počala stavěti sněhovou chýši. Ohraničila rovné, kulaté místo, a vykrajujíc pak nožem velké čtyrhranné kusy sněhu, kladla je obratně na sebe, až se nahoře v klenutí spojily. ¨ Brzy byla chýše hotova, opatřena vchodem a upravena ku spaní.

Nyní počala Ataja se stavbou druhé chýše a než nastal večer, byla i s tímto obydlím hotova.

„Ona chýše jest pro mého přítele,“ pravila pak, „a tato je pro rudé děvče.“

David uloživ se ve své chýši, divil se její vhodnosti. Příjemné teplo panovalo v prostoru úplně uzavřeném a působilo na něho tak, že brzy usnul.

Ještě však nebyl ani den, když jej hlas Atajin vzbudil.

„Jsou zde, Eskymáci jsou zde!“ volalo děvče.

V okamžiku vylezl David z chýše.

„Kde jsem?“ tázal se.

Ještě bylo tma mezi vrchy, ale zřetelně bylo slyšeti vzdálené práskání bičem.

„Jsou nám na stopě,“ pravila Ataja a zavolala na psy.

Tito byli rychle zapřaženi, rovněž rychle hodil David čásť masa ze zabitého soba do saní, ostatní pak rozházel na radu Atajinu po sněhu, by psi pronásledovatelů, sháníce se po mase, uvedení byli v nepořádek. Nato pustili se dále.

Psi se byli hojnou potravou a odpočinkem několik hodin trvajícím úplně zotavili a uháněli rychle po zamrzlé půdě. David nabil však pušku svou broky, chtěje Eskymákům jednou pro vždy zahnati chuť k dalšímu pronásledování a učiniti jim je nemožným.

Eskymáci byli jízdu do propasti šťastně přestáli, a vidouce, že byli přelstěni, jali se uprchlíky znovu pronásledovati.

Sotva že se uprchlíci dostali na konec údolí, objevili se na druhém konci Eskymáci, kteří uzřevše je, pobízeli psy své k největšímu běhu.

„Zadrž, Atajo!“ zvolal David, „zde jest příhodné místo, bych požívače syrového masa od pronásledování odvrátil.

Saně ihned se zastavily.

David seskočil do sněhu, třímaje pušku pevně v ruce.

Eskymáci blížili se za divokého pokřiku a vypukli v jásot, vidouce pronásledované v takové blízkosti, jsouce toho mínění, že se jim přihodila nějaká nehoda. David zdvihal nyní pomalu pušku. Nepřátelé přiblížili se asi na dvě stě krokův a divokou postavu Magokovu bylo lze zřetelně poznati. Namířil na jeho spřežení a spustil.

Broky, rozstříknuvše se, zasáhly skoro všecky psy, kteří s hrozným štěkotem jeden na druhého se vrhli, zlostně se kousajíce.

Druhé saně, jež za prvními jely, přišly též do zmatku. Když se z něho vybavily a za uprchlíky se hnaly, vystřelil David, jenž byl zatím nabil svou dvojku, i na ně a způsobil rovněž velikou spoustu mezi psy.

Nyní nabil David ještě jednou a vsednuv na saně zvolal: dosti, jeďme!“

Ataja práskla bičem a psi uháněli se saněmi co nejrychleji. Brzy zmizeli s obzoru Eskymáci, kteří nebyli s to, by uprchlíky pronásledovali.