Český plavec v Ledovém moři/V zajetí Eskymáků

Český plavec v Ledovém moři Matěj Karas
Nová země	V zajetí Eskymáků	Na útěku

Údaje o textu
Titulek:	V zajetí Eskymáků
Autor:	Matěj Karas
Zdroj:	Český plavec v Ledovém moři, str. 32–39 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Index stran

Náš český plavec stoupal po několik hodin, než se dostal na výšinu. Rozhlednuv se kolem sebe, spatřil na západě moře a na východě nepřehlednou planinu, tu a onde spoře travou a mechem porostlou. Někde posud ležely sněhové závěje a led, jež slunečními paprsky posud nebyly roztály. Lesů nikdež neviděl, leda že četná údolí byla vroubena nízkým křovím skládajícím se z vrb, olší a bříz.

Plný odhodlanosti a důvěry pokračoval na své cestě. Nebyl sám. Veliké houfy vodního ptactva táhly nad hlavou jeho, vesele kejhajíce. Bylyť to husy, kachny a labutě, které se vracely k letním svým příbytkům na březích severnío Ledového moře. Maje s dostatek potravy, nešetřil jich.

Když se slunce schylovalo k západu, sešel do údolí a v olšinách rozdělal oheň. Na něm si upekl několik pstruhů, které v potoce byl chytil, a pojedl je k večeři. Chutnaly mu výborně. Přiloživ na oheň, zahalil se do své houně a ulehl si vedle ohně. Poručiv se do vůle Boží, brzy usnul. Ráno probudiv se, ubíral se dále.

Takto putoval již přes týden sám a sám. Nepotkal nikdež ani Indiana ani Eskymáka. Každého dne zíral toužebně k východu, zdali tam nespatří Skalních hor, přes které mu bylo jíti. Konečně objevily se v dáli posněžené vrcholky nebetyčných Rocky Moutains. Zároveň i krajina, kterou šel, stávala se divočejší a mnohem chladnější. Sníh tady posud nebyl roztál, ač již nastalo léto. Nalézal se na předhoří obrovských hor, táhnoucích se od severu k jihu celou Amerikou.

Jednoho dne spatřil ve sněhu lidské stopy. Vedly dále do hor. Velmi se zaradoval, ježto doufal, že na své osamělé cestě najde společníky. Poněvadž již se schylovalo k večeru, vyhledal si příhodné místo, jež bylo chráněno proti větru, vyhrabal si tam ve sněhu jámu a zabaliv se do houně, ulehl ke spaní.

Když se rozednilo, vstal a jal se ohledávati dobře znatelnou stopu. Ve sněhu byly vytlačeny koleje několikerých saní a tlapy četných psů. Jela to tudy tlupa Indianů, či tlupa Eskymáků? Toho nemohl domysliti se, ježto Indiani i Eskymáci psů k potahu užívají. Ať jsou to Indiani neb Eskymáci, připojí se k nim a požádá jich, aby ho dovedli k nejbližší stanici obchodní. „Snad se mi podaří od nich koupiti saně i s potahem,“ těšil se, „a pak již dostihnu některé tvrze.“

Posilniv se masem a douškem rumu s láhve, bral se dále. Krajina byla, čím dále šel, tím hornatější. Vrchy a údolí rychle střídaly se a koleje saní vinuly se v divných křivkách okolo vrchů. Cesta byla Davidovi velmi obtížnou, neboť tu a onde zapadal do sněhu, z něhož jen s velikým namáháním mohl se vyprostiti. Putováním několikahodinným unavil se tak, že toužil po odpočinku. Zabaliv se do houně a zahrabav se hluboko do sněhu, brzy usnul.

Najednou byl probuzen silným zatřesením a hlasitým mluvením, smíšeným se štěkotem psů. Nevěděl, jak dlouho byl odpočíval. I chtěl vyskočiti a chopiti se své pušky, avšak poznal ku svému zděšení, že nemůže rukama vládnouti. Bylť na rukou spoután silnými provazy ze střev tuleních. Tři muži, oblečení v kožený oděv, stáli u něho, protivně se naň šklebíce a zrak svůj upírajíce. Saně se spřežením osmi psů stály opodál. Tahouni byli již netrpělivi, kousali se a trhali řemením.

Český plavec viděl, že upadl v moc Eskymáků, kteří ho za nepřítele považují. Vzdorovité obličeje nevěštily mu nic dobrého. Jak jinak byl by býval od nich přijat, kdyby se zbraní v ruce byl k nim přistoupil. Svou dvouhlavňovou puškou byl by si získal patřičné úcty. Nyní byl jejich zajatcem a vydán jim zcela na milosť.

Jeden z nich, jenž byl vysoké, štíhlé postavy, oslovil jej k nemalému jeho podivení lámanou angličinou.

„Odkud přichází muž černovousý?“ otázal se jej.

David vypravoval mu své příhody, načež Eskymák pravil: „Ty tedy nejsi jeden z oněch Englišů, kteří Inuitům loví zvěř, aby kůže její do daleké země odváželi?“

„Jsem zcela jiné národnosti, jež nemá s Engliši nic společného,“ dí David.

Tato odpověď uspokojila, jak se zdálo, náčelníka Eskymáků, kteří sami Inuity, t. j. lidmi se nazývají, neboť pravil na to: „Magok těší se z těchto slov. I odveze přítele svého tam, kde stojí letní stany jeho kmene, a když černovous mu ukáže, jak lze přinutiti k svým službám ducha hromové trouby, pak bude moci jíti, kam mu bude libo.“

Tato slova naplnila Davida úzkostí. Chtěli jej tedy odvléci až k onomu pobřeží Ledového moře, odkud, jak věděl, byl návrat velmi těžký. Avšak těšil se v duchu, že se mu podaří na cestě uprchnouti. I nechal se bez odporu odvésti k saním, na něž usedl. Brzy uháněly tyto po sněhové pláni, za nimi saně soudruhů Magokových.

Náčelník řídil povoz s velkou zručností. David podivil se, s jakou jistou rukou vládl bičem a opratěmi, tak že z osmi rychlonohých tahounův ani jeden neodvážil se uhnouti z dráhy, již mu pán vyměřil. Všickni poslouchali jeho rozkazů, jež jim dával krátkými slovy.

Nyní všiml si David postavy i obleku Magoka a jeho eskymáckých soudruhů. Dosavad měl za to, že Eskymáci jsou postavy malé, a tady viděl muže vysoké postavy. Snad se mu dostalo nepravého poučení o tomto národu? Nikoliv. Eskymáci, obývajíce v nejsevernějších krajinách, málo stýkají se s lidmi vzdělanými, vyjímaje toliko Eskymáky gronské, kteří jsou ze všech svých soukmenovců postavy nejmenší; zato však Eskymáci západní, jmenovitě z kmene Čiglitů, kteří v Aljašce v počtu 2000 mužů žiji nejseverněji, jsou postavy velmi vysoké a povahy bojovné. Byli vesměs zvýší 1,7 metru a vyznačovali se hlavou velikou, obličejem kulatým, hladkým a přičernalým, nosem širokým, rty tlustými, vlasy černými a řídkými a pletí tmavohnědou do ruda. Na sobě měl každý kabátec s kapí, jenž podobaje se košili, do polovic stehen sáhal, pak nohavice napřed i vzadu zavřené a vzadu stažené, konečně punčochy a boty, vesměs zhotovené z kůže tulení. Hořejší pysk měli provrtaný a v otvoru tom měl Magok malou kostěnou hůlčičku, druzí dva kousky lasturové.

Po šest hodin uháněly saně s velikou rychlostí. Pojednou začali psi radostně štěkati a David spatřil před sebou osadu Eskymáckou, sestávající asi z jednoho tuctu stanů.

Tyto stany skládaly se ze čtyř tyčí, které byly ověšeny dvojitými kožemi, a byly z předu u vchodu nejvyšší, zponenáhla se snižujíce do zadu, kde se zemí se stýkaly. Spodní jejich okraj byl obtížen kamením a ucpán mechem. Vchod do nich byl zastřen oponou, která byla sešita ze střev tuleních, aby do nich nevnikal vítr a zároveň aby tam bylo s dostatek světla. Uvnitř byly tyto stany, jak David později se přesvědčil, pokryty medvědími kožešinami, majíce po stranách sedadla upravená z jemnějších kožešin. V takových stanech žijí Eskymáci od května až do října, majíce v zimě za obydlí chalupy ve sněhu nebo v zemi upravené, zvané igolo.

Hlasitý štěkot a radostné výkřiky pozdravily příchozí a brzy objevilo se asi osm žen, které oblekem, zhotoveným taktéž z kůže tulení, od mužů mnoho se nerozeznávaly, toliko tři měly boty z kůže tulení, žlutě nebo červeně vydělávané, a kabátce z červené nebo zelené látky bavlněné s malou kapí, lemovanou kožešinou. Pozdravily Magoka a pak prohlížely si zajatého bělocha.

Pouze jedna dívka zůstávala v pozadí. Její chování a štíhlý vzrůst byly Davidovi ihned nápadny, zvláště však způsob, jakým se chovala k vůdci.

„Magok bude míti hrom černovousů brzy ve své ruce,“ dí náčelník, obraceje se k ní, „a rudokožci budou před námi utíkati jako bílý zajíc před vlkem.“

„Ataja opovrhuje pojídači syrového masa a ví, že se budou Čipevejani hromu v rukou Magokových smáti,“ odpověděla dívka, která, jak nyní David zpozoroval, byla zajatá Indianka. Vzpoměl si, že kdysi četl, jak se Indiani a Eskymáci vzájemně nenávidí a jsou si největšími nepřáteli.

„Snad dostala se ona dívka na cestě k pobřeží Eskymákům do rukou,“ myslil si; „snad zamýšlí Magok ji si vzíti za ženu, protože je štíhlejší a krásnější než ženy jeho kmene. Mám tudíž spolutrpitelku a proto naleznu v ní spolehlivou spojenku.“

Náčelníka mrzelo chování dívčino, i poručil ji příkře, by šla ihned do chýše a připravila mu jídlo.

„Upravím ti tedy syrové maso,“ pravila zajatá posměšně; neboť právě požíváním syrového masa upadli Eskymáci u severních kmenů indianských v opovržení.

Magok porozuměl narážce té a zlostně namířil proti děvčeti pušku Davidovu, chtěje ji polekati. Avšak David zpozoroval ke své radosti, že divoch popadl zbraň obráceně, tak že mohl poraniti spíše sebe nežli dívku.

Ataja zasmála se opovržlivě a odešla zvolna do nejbližší chýše. Magok sklonil mrzutě pušku a poručil, aby zavedli zajatce do jiného stanu, což také ihned se stalo. Aby mu učinili útěk zcela nemožným, svázali mu také nohy provazy z tuleních střev.