Otevřít hlavní menu
Údaje o textu
Titulek: České krakováčky
Autor: Josef Jaroslav Langer
Zdroj: citanka.cz
Licence: PD old 70

1.Editovat

Z křoví do křovíčka
honí ptáček ptáčka —
a já vám začínám
zpívat krakováčka.
Milá mi ta strana,
kde slunečko vzchodí,
ale ta milejší,
kde má milá chodí.

2.Editovat

Oči, moje oči,
k čemuž pohledáte
v tu stranu, kde žádné
naděje nemáte?
Běží voda, běží,
po kamínkách hučí:
„Kdo vzdychat neumí,
láska ho naučí!“

3.Editovat

Žádný neví, neví,
aniž vědět může,
co mé srdce trápí,
jenom ty, můj bože!
Není každý vesel,
kdo zpívá a skáče,
někdy si v koutečku
potichu zapláče.

4.Editovat

Darmo lásku chovám,
bez naděje vzdychám,
ledva jsem rozkvetl,
žalostí usychám.
Letí včela spěšně,
kde jsou sladké třešně,
a mé srdce práhne,
kam mě láska táhne.

5.Editovat

Oči, mladé oči,
co vy za moc máte,
že vy srdci mému
pokoje nedáte?
V šírém poli sádek
trním otrněný —
miluj mě, panenko,
neboť nemám ženy.

6.Editovat

(Národní)

Jedna mě nechtěla,
druhá mě odbejvá —
ale třetí děvče
samo na mne kejvá.
Tři věci na světě
hojí všecky rány:
vínečko, panenka
a sáček nacpaný.

7.Editovat

Och, vy hory, hory
vůkol Chotěboře!
Jak na vás pomyslím,
sladké cítím hoře;
kdybych já měl křídla,
k vám bych se podíval
a vás, hory, hory,
celé bych zulíbal!

8.Editovat

Povězte, lidičky,
co se se mnou dělo?
Duši mám v cizině
a doma jen tělo.
Ach, ten — — — zámek
na kopečku stojí,
roste tam bylinka,
co mé srdce zhojí.

9.Editovat

Okolo Bohdánče
hrázka podle hrázky,
chládek za chládečkem
a samé procházky;
překrásné děvčátko
často si tu chodí
a mnoho mládenců
chytře za nos vodí. —

10.Editovat

Ten lásku nepoznej,
kdo se za ni stydí,
a ten se chraň dívky,
kdo se bojí lidí;
když kdo nemiluje,
vy se mu smějete,
a jestli miluje,
zas mu nepřejete.

11.Editovat

Zas slunéčko svítí,
to jsou blahé kraje!
Ale v skrytém chladu
pranic nedozraje —
Nuž, ať to každému
vyzradí mé oko,
co srdce skrývalo
dlouho a hluboko.

12.Editovat

Rybářko, rybářko,
co to máš za ruce?
Jak jsem se jich dotknul,
zahořel jsem prudce;
rybářko, rybářko,
co to máš za tváře?
Brzy jako měsíc,
brzy jako záře.

13.Editovat

Pověz mně, děvičko,
co to máš za čelo?
Jak jsem je políbil,
hnedky se zardělo!
Pověz mi, ach pověz,
co to máš za oči?
Jak do nich pohlédnu,
svět se se mnou točí!

14.Editovat

Zezulička smutně
na buku kukala,
abych si dal pozor,
bys se mi nevdala.
Kukukú kukúku,
ach, kukú kukúku —
komu dáš srdéčko,
tomu též dej ruku.

15.Editovat

Někdo raděj přede,
někdo péří dere —
a bujná vodička,
ta prej břehy bere;
ach, voda, vodička
břehy nám pobrala,
a jen dvě kvítečka
u břehu nechala.

16.Editovat

Ach, lidé, zlí lidé,
odpusť vám to nebe,
že jste dvě srdečka
odtrhli od sebe;
již na ni nemyslím,
již si jí nevšímám —
ale ve snu, ve snu
přece ji objímám.

17.Editovat

Copak to ten ptáček
na dubě povídá?
Že prej se hoch směje,
jak děvče uhlídá;
ach, ty ptáčku, ty lžeš,
my se dnes potkali
a ty moje oči
div že neplakaly.

18.Editovat

Slzy, moje slzy,
nekalte mi oko,
raděj se ukrejte
v srdci přehluboko!
Hluboko se skrejte
před lidskými hněvy,
rád trpím pro lásku,
jen když žádný neví.

19.Editovat

Všecko mě sužuje,
všecko na mě sočí,
že se mně líbějí
tvoje pěkné oči —
Zdaliž mé nebohé
srdce za to může,
žes dobrá jak anděl
a krásná jak růže!

20.Editovat

Komu tě Pánbůh dá,
ať si tě dostane,
mé srdce milovat
přec tě nepřestane;
a až budu dřímat
v svém tichoučkém hrobě,
bude se mně ještě
zdávat jen o tobě.

21.Editovat

Žádný dobře neví
a uhodne stěží,
kde asi to nebe
a kde peklo leží;
pro mě peklo všude,
kde nevidím tebe —
a kde tě uhlídám,
tam je všudy nebe!

22.Editovat

Ten svět v plné kráse
v dešti zelená se —
ach, tak též naděje
slzičkou okřeje;
nic vy, milí páni,
na slzy nedbejte,
a jen vy mi ještě
vesele zahrejte!

23.Editovat

Ach, zle je, zle je to,
milí kamarádi,
když mají tři čtyři
jedno děvče rádi;
jeden s ní tancuje,
druhý se jen dívá,
třetí v koutku kouří
a čtvrtý si zívá!

24.Editovat

Když jsme byli mladší
a menší trošičku,
vytlapali jsme si
od nás k vám cestičku;
já jsem již vyrostl
a děvče dorostá,
ale ta cestička —
ta nám teď zarostá.

25.Editovat

Ach, vy oči, oči,
vy hvězdičky žhavé!
Okažte mi cestu
v této noci tmavé;
vám já jenom věřím,
oči, mladé oči,
kam vy zasvítíte,
ráda noha kročí.

26.Editovat

Když slunečko zašlo
jednou v jarní době,
vyhledal jsem v háji
tajnou skrýšku sobě;
vřezal jsem do kůry
tvoje drahé jméno,
a to je ode mne
jako modla ctěno.

27.Editovat

Dosti já znám panen
v plné jarní kráse,
ale tvému srdci
žádné nerovná se;
s jinou nechci žíti,
kde se zlato svítí,
s tebou, dívko, ale
ve chaloupce malé.

28.Editovat

Leť, o leť, větýrku,
až do udýchání
přes ty všecky lesy
k té vysoké báni;
vyzraď ty, co studu
jevit možno není,
a dones jí, dones
první políbení!

29.Editovat

Nic nedbám, že ten svět
lásce pouta kove
a každý den strasti
vymyšluje nové;
„Trp, trp, trp!“ tak radí
koníček na poli,
„kdo pro lásku trpí,
toho nic nebolí!“

30.Editovat

Ach, již já vím dobře,
že nebude moje
a že podstupuji
marně všecky boje;
a přec po ní toužit
srdce neustane —
má-li býti nesmí,
tvá buď vůle, Pane!

31.Editovat

Láska v mojím srdci
hnízdečko své měla
a mnoho žalosti
si v něm vyseděla;
ty žalosti malé
denně rostou více,
ach, a rozkoš moje
jest jich denní píce!

32.Editovat

Ach, vy tmavé háje
a vy hory, doly!
Kamkoli zalezu,
všude srdce bolí;
zjev pak se mi, zjev se
pro mou velkou lásku!
Zdráv jsem, jak tě spatřím,
podivný obrázku!

33.Editovat

Nebudu se soužit
navzdor tomu světu
a to, že mě chtějí
zmařiti v mém květu;
často mluví voda,
co se houštím pění,
že ta naše mladost
tuze stálá není.

34.Editovat

Vím já, že v tom světě
moc dobrého není,
ale, ach, nejtrpčí
je to rozloučení;
necítím, nemyslím
na nic vůkol sebe,
jen že každým krokem
dále jsem od tebe.

35.Editovat

Huj, koníčku vraný,
řehci na vše strany,
aby neslyšeli
moje tajné žely!
Dupej podkůvkami
a utíkej ruče,
aby neslyšeli,
jak mi srdce tluče!

36.Editovat

Za tím hustým hájem
pořád se tam blejská —
ach, kdybys věděla,
jak se mi tu stejská!
I ať pak si blejská
třeba týden asi,
jen jestli to srdci
prorokuje časy.

37.Editovat

Často jsem si myslil
v tiché, jasné noci,
co bych asi dělal,
maje ten svět v moci;
rozdal bych já všecko,
celý svět i nebe —
jenom bych si nechal
tebe, jenom tebe!

38.Editovat

Mohu-li já za to,
že očima svítí
a ty její líce
že jsou jako kvítí?
Ach, vy lidé, lidé,
proč mě sužujete,
a co přeje Pánbůh
proč vy nepřejete?

39.Editovat

Mějme my se rádi,
vždyť jsme jedno plémě —
otec náš je Pánbůh,
a matička země;
až si dost pohrajem,
u ní se sejdeme
a v jejím klínu si
společně zdřímneme.

40.Editovat

Kdo maličko solí,
ten se nedosolí,
a kdo tuze solí,
zase prý přesolí;
protož krakováčka
svého již zavírám —
mé poslední slova:
„Po tobě umírám!“

41.Editovat

A kdybych i trpké
podniknout měl boje,
přece musíš jednou,
musíš býti moje!
Zdá se, každá žíla
že mluví v mém těle;
„Vítězstvím se chlubí
jenom srdce smělé!“

42.Editovat

Huj, vy milí páni,
trubte na vše strany,
ať jsme veselejší,
mládenci i panny;
nešťastný ten člověk,
— ať mi každý věří! —
kdo hodiny čítá
a radosti měří.

43.Editovat

Smutno je tu, smutno,
na tom pustém světě,
kde ta závist roste
v zimě jako v létě;
měj se dobře, dívko,
naděje nás mámí
a trní, bodláčí
vzrůstá mezi námi.

44.Editovat

Když se moje milá
odtud ubírala,
smutnou mi památku
po sobě nechala:
jednou ránou sťaty
spojené dva klásky
a v modlicí knížce
zvěnčené své vlásky.

45.Editovat

Letěla husička
přes hlavu vysoko.
„Pověz mi, jak je už
má milá daleko!“
„Již za pátým lesem
a za třetí řekou
a z těch mladých očí
dvě slzičky tekou."

46.Editovat

Vezmou-li nám tady
všecko ti zlí lidé,
nermuť ty se, vždyť nám
přece něco zbyde:
čtyry smutné oči
někdy k stěžování
a ty věrné ruce
zase k objímání.

47.Editovat

Ach, vždyť naše mysl
ten svět nepřevrátí!
A co chcem mít delší,
ještě se nám krátí;
kdybych já tě, kdybych,
slunéčko, měl v moci,
byly by večery
delší nežli noci.

48.Editovat

Pozdrav tě tam Pánbůh
za tím tmavým lesem!
Ještě si zazpívám,
bys věděla, kde jsem;
slyšte mne, ptáčkové,
všickni, co vás je tu,
a co o ní zpívám,
pějte všemu světu!

49.Editovat

Ó, jak je tu hezky,
v této skryté poušti!
Tu jezírko napřed
a besídka v houšti;
všecko mě tu kouzlí
na té tiché hrázi,
ach, jenom to jedno,
to tu ještě schází!

50.Editovat

Zhasni, milé slunce,
pozatmi se, nebe —
a já v tiché spaní
ukonejším sebe!
Nebo po ní ve dne
marně oko slídí,
ale ve snu, ve snu,
tu ji pořád vidí!

51.Editovat

Každý by rád o mně
zvěděl mermomocí,
proč si nejradč chodím
večer nebo v noci;
řeknu já vám, řeknu,
odkud to pochází:
Mé slunéčko vyjde,
když vaše zachází.

52.Editovat

Zezulička smutně
na buku kukala,
že se mně, ach, že se
má milá provdala;
provdala, provdala,
smutnou svatbu měla —
v chladné ruce křížek,
růže vůkol čela.

53.Editovat

Ach, ty kostelíčku
s tou mechatou věží —
vůkol tebe mnoho
skrytých domků leží;
vystavte pak mi tu
také tichou skrýšku
z osmi prkýneček
a drnovou stříšku!

54.Editovat

Těšívali jsme se
na to mnohá léta,
že půjdeme někdy
spolu s toho světa;
kéž by bylo možno
tebe strhnout s nebe,
anebo tam vletět
a zůstat u tebe!

55.Editovat

Udělal jsem skrovnou
zahrádečku sobě,
a to, má nevěsto,
na tvém smutném hrobě;
tu si při měsíčku
u tvé hlavy sedím
a jako památník
nepohnutě hledím.

56.Editovat

Písně, moje písně,
smutné lásky hrany,
těšte dlouho ještě
mládence i panny;
písně, moje písně,
srdce mého hlasy,
pozdravte ode mne
také pozdní časy!


Jednotlivé básně: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26, 27, 28, 29, 30, 31, 32, 33, 34, 35, 36, 37, 38, 39, 40, 41, 42, 43, 44, 45, 46, 47, 48, 49, 50, 51, 52, 53, 54, 55, 56.