České besedy/Slze vlastenek

České besedy
Chvála smutku	Slze vlastenek	Dechové Krkonošští

Údaje o textu
Titulek:	Slze vlastenek
Podtitulek:	Deklamovánka
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	České besedy. Sestavil J. K. Tyl. Praha : J. H. Pospíšil, 1842. s. 60–67. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Převedeno z bratrského pravopisu.

Jednou byla jsem kdes pozvána.
K vůli vzácné společnosti —
Snad i také z marnivosti —
Myslila jsem na šperk od rána
Až do pouhinké noci;
Vtip a módu brala ku pomoci,
Volila a pohodila,
Převrátila, otočila —
Nic se mi však nelíbilo;
Ani krámec klenotníkův,
Ani poklad zahradníkův
Neměl, po čem srdce zatoužilo;
Až pak zemdlená,
Péčí ztrápená
Sednu zase k zrcadlu a — sedím,
Skoro zoufanlivě před se hledím.
Tu, hle! nevím, co se dělo,
Před očima se mi stmělo;
Polo-bdění,
Polo-snění
Ovanulo smysly moje;
Jako roje
Včel mi v hlavě hučelo,
Mizel svět a život zdejší;
Jenom to mi ještě v uších zvučelo:
Který šperk je nejkrásnější?

Najednou jsem stála
Jako v lůně křišťálové hory,
Kdežto sídlí skalních duchů sbory.
Přede mnou se pnula zlatá skála,
Pod níž diamanty svítí;
Kolem květlo stříbroleské kvítí!
Rubínové růže,
A co příroda neb umění
Ze skvostného kamení
Na odiv jen vyvest může.

Divím se — a předc bez pohnutí
Na to hledím; podlé chuti
Nenalezám ničeho.
Mnoho bylo krásného;
Čím bych se však byla ozdobila,
I v tom bohatství jsem pohřešila.

Náhle v prostřed hoře, v plné záři,
S jasnou, milovážnou tváří
Postava se objeví,
Sněžným rouchem zacloněná
Šňůrou perlí ozdobená —
A ta mojí touze uleví.

Ach, ty perle! — Diamantů blesk,
Proti nim je mrtvý, olověný lesk!
Tyto perle! — Srdce poskočilo,
Oko se mi zajiskřilo,
Rozkoš duší proudila!
Splnilať se žádost nejsmělejší,
Co mě za dne trápila;
Tyto perle jsou šperk nejkrásnější,
A tou šňůrou v besedě se stkvíti,
Musí blaho nevýslovné býti.

Takto plesám; — tu mi kyne
Postava, a toto slovo z úst jí plyne:
„Moje perle nejsou na zadání,
Podobné však rostou ve tvé vlasti;
Já ti povím, kde jsou k vyhledání —
Jdi, a zdob se jimi světu k slasti!“
A hle, poznovu mi kyne!
Skála kolem boří se a hyne,
Z lůna hory křišťalové
Utvoří se podívání nové.

Sál tu vidím, skvostně ozářený,
Množstvím hostů naplněný —
všechny tváře radost oblétá;
Hovor hučí, hudba hraje,
Kolem prapor veselosti vlaje —
A jak louka kvítím posetá
Hemží se tu paniček a panen řady,
Plných sladké, přemilostné vnady.
Jedno kouzlo všechny ovanulo,
Jedním ohněm srdce zaplanulo;
Jako sestry, jako bratří,
Ježto k jedné rodině jen patří
Jsou tu Čechové a Češky na plesu;
Láska k drahé materčině
Je to kouzlo, ježto při hostině
Svatým plamenem vše nadchnulo,
Ježto všechny přátelsky tu váže,
Krásný jazyk otců pěstit káže.
A jak nebes milosladké zpěvy,
Milostněji nežli hudby hluk,
Zní tu ze rtů jinocha i děvy
Vlastenecké mluvy zvuk!
V tom, hle! dívka v kolo hostů kročí;
Poprvé to, co se ve svět odvažuje.
Sál se jako ve snách do kola s ní točí,
Bouřlivě jí srdce poskakuje.
Živý pramen v mladých prsou nese —
Pramen lásky k veleslavné vlasti!
Na tu myslíc blahostí se třese,
Pro vlast ztrpí zemský bol a strasti!

Teď tu stojí. — „Jak mě asi
Uvítají vlastenecké hlasy,
Jimžto nesu lásku vstříc?“ —
Takto myslí — v tom ji obstupují,
Ze všech stran již obklopují,
Vinou se k ní, vítajíc.
„Ty jsi naše!“ září
Ze všech tváří:
„Ty jsi naše, — a kdo pro vlast hoří,
Tomu právem celý svět se koří —
Tohož kroky budou požehnané!“
Jakoby se zlatí snové
Dívce byli vyjevili,
Stojí tu, a slasti nové,
Posud nepoznané
Duši její naplnily.
„Ano, vaše jsem — a drahé matky,“
Zvolá — „pro niž dám i krev i statky!“
Ohnivě jí přitom tváře planou,
Z očí ale jasné slze kanou!
Já je vidím, tyto slze skvoucí,
Vidím je a slyším slova řkoucí:
„To jsou perle nejvzácnější,
Slzy vlastenky — šperk nejkrásnější.“

Na to náhle sál se mění,
Zmizí ples a osvětlení;
Stojím v tiché, prosté světnici.
U vřetena matka sedí,
Dceruška pak z okna hledí —
Nechala stát přeslici.
V tom se blízce kroky ozývají.
„To je on, má drahá matinko!“ —
„„No, no, ať jen toho nelituješ,
S chudobným se nesužuješ —
Já tě varovala, dušinko!
Soused boháč — to by něco bylo““ —
„Ale srdce by se utrápilo!
Moje duše zvolila si čackého
Muže Českého!
Jiný se mou láskou nehonosí,
Než kdo vlast svou v srdci nosí.
Třebas byl jen člověk chudý;
On v svých prsou přechovává
Poklad, jenž ho všudy
K boháčovi přirovnává;
Blažená s ním budu žít!“ —
A jakž jinoch vyvolený
Do světnice vejde,
Znovu její víry hvězda vzejde —
Celý život její ozářený!
Milostně se Češka k Čechu vine —
Z očí pak jí slzí proud se řine!

Já je vidím, tyto slze stkvoucí,
Vidím je a slyším slova řkoucí:
To jsou perle nejvzácnější,
Slze vlastenky — šperk nejkrásnější!

Náhle začnou kolem divé hluky —
Meče břinčí, děla hřímají.
„Pro vlast!“ křičí bojovníků pluky,
V řady nepřátel se vrhají.
Statně se lvem Český prapor vlaje,
Cizinská krev zatopuje kraje —
K rekům Českým přišlo vítězství!
Hudba zvučí, zpívají se písně,
Prosta je vlast nepřátelské tísně,
K domovu se hrdinové vracejí.
Dívky, ženy,
Rozníceny
Novou slávou milenců,
Pletou kvítí do věnců;
Buď on stár, a buď on mladý,
Všecko běží mezi řady
Vítat vlasti ochranců.
Také matka spěchá, syna hledá,
Nevidí ho — leká se a bledá
Ptá se: „Lidé, kde můj syn?“
Tu se blíží přítel jeho.
„Matko, nelekej se slova mého —
Syn tvůj pro vlast dokonal!“
„Mrtev?“ zvolá matka zděšená —
Více promluviti bolest nedá,
Stojí jako zničená.
K nebi hledí na smrt bledá;
Tu jí ze rtů polootevřených
Slova: „Padl pro vlast!“ vanou,
Bolest uleví a z pozdvižených
Očí horké slze kanou!

Já je vidím, tyto slze stkvoucí,
Vidím je, a slyším slova řkoucí:
To jsou perle nejvzácnější,
Slze vlastenky — šperk nejkrásnější!

Třikráte mi tato slova opakuje
Ono divné, stkvělé zjevení;
Tu se náhle sál i zemní sluje —
Vše se vůkol promění.
Zmizí sen — a udivená kolem hledím,
Zase u zrcadla sedím!

Ptáte se mě nyní, jak jsem asi
Potom ozdobila vlasy,
Uši, prsty, krk a čelo?
Těžko říci, co se zapomnělo.
Ze všeho jsem to jen v mysli podržela:
Že jsou pro veškerý život zdejší
Slze vlastenek šperk nejkrásnější!