České besedy/Muž a žena

České besedy
Staří mudrcové — noví blázni	Muž a žena	Granáty

Údaje o textu
Titulek:	Muž a žena
Podtitulek:	Deklamovánka
Autor:	Alois Vlastislav Rirenšaft (jako Vlast. Plzenský)
Zdroj:	České besedy. Sestavil J. K. Tyl. Praha : J. H. Pospíšil, 1842. s. 38–44. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Převedeno z bratrského pravopisu.

Budu, moje milé sestry, vypravovat —
Házím k vaší výstraze to semeno —
Povím, jaké je to mužské plemeno,
Jak nás tupí, sebe však zná vychvalovat;
Povím pravdu, jak ji ještě žádný
Těm panáčkům,
Úštěpáčkům,
Povědít buď nechtěl, nesměl — nebo neuměl!

Muž se zove světa pánem, králem,
Ano bašem všeho stvoření;
Žena prý je pouhá pomocnice,
Někdy také — podvodnice,
Žačka, služka,
Těžkých prací družka.
Kdo však, prosím bez- i s obalem,
Kdo dal tomu nevěrnému pokolení
Titulů těch plný krám? —
Žádný — muž si je dal sám.
Zasluhuje-li však nafouknutý pán
To, co si cak nestydatě osobil?
Čím pak tyrana — co celé moře han
Na nás outlé nahromadil —
Čím pak vyniká ta jeho vznešenost? —
Sílou? Učeností?
Vtipem? Umělostí?
Ducha bohatostí?
Či snad srdce svého ctností? —
Chyba lávky! Že je vychloubání jeho marné.
Dokáži vám hned, sestřinky švárné!

Sílou?
Což ti páni, skalin lamačové,
Pranic o Vlastě již nevědí,
O Šárce nic, Pětisile,
A co Amazonky čilé
Někdy v světě platily? —
Či to odepříti hledí?
Div by nebyl; znajíť to ti panáčkové!

Či snad učeností?
Vtipem, umělostí? —
Kdož pak, prosím, byla Korinna,
Saffo, Aspasie, Kasandra,
Alžběta a Anjelika, Kateřina,
Paní Genlis, Staëlka, Bettina —
Je to všecko pouhá smetina?

Jakých vy jste, páni, svojí učeností
Posud světu nadělali zlostí,
To my tuze dobře víme —
Předce však se proto nevadíme.

Ctností tedy alespoň se chcete
Nad nás vynášet a chlubit?
Prosím vás jen, máte-li pak jaké?
A jestli máte, kdo vás učil také?
Kdož pak byla Lukrecie, Christina,
Kornelia, Griselda, kdo — kdo
Na sta jiných, jiných jmen
Samých statných, slavných žen?

Co je mužského — to od kolébky
Ani za mák nestojí!
Sotva že to na nohou jen stojí,
Již s tím máte samé pletky.
Kluk vám běhá, křičí, heká,
Po celinkém domě těká,
Matku ubohou jen souží! —
Dívčinka, to milé robátko,
Tiché, mírné jehňátko,
Ani z dveří nekročí! —
Sotva rozvinul se trochu hlásek,
Již si pěkně plete z nití pásek,
Od práce se ani nehne,
Slabikuje, potom čte,
Katechismus odříkává,
Pak i péro namočí!

Co kluk trochu větší, už si míčem hrává,
Anebo se s uličníky prává;
Upocený, umazaný blátem
Přijde domů — s roztrhaným kabátem;
Pak má arci metla solo! —
Dívčina, ta zatím v tiché domácnosti
Pletla punčošku a šila,
Také trochu kuchařila —
Slovem, byla matce k radosti.

Z kluka zroste jinoch.
Teď má tabák, dýmka velkou hru;
Nechutná-li dýmka — vezme cigáru;
Ostruhy a kníry švárný hoch
Na tělo si nalepí,
A pak do hospody, do kafírny!
Na biliár, na to slavné dílo,
Číhá jako na spasení,
A pak, jen že k němu přikročí,
Srdéčko mu poskočí,
Až milo!
Někdy hraje půldvanáctou, někdy tappy,
Jindy cvika, kuželky a šachy —
Pomoz Pán Bůh, až ten bude manželem!
Manžel, to je vůbec boží dárek —
To je pěkné stvoření!
Ať je co chce na zemi tu várek,
Nikde nevaří tak hořké koření!

Mužové jsou mezi sebou řetěz —
A to bodlavý;
Klopejtne-li trochu žena,
Hu! — tuť příval ze všech stran:
„Ta a ta, to a to — víš-li, bratře? —
Vida, kdo by si to byl kdy pomyslil!
Jak vždy hrála na ctnostnou!“ —
Sami však, ti hříšníci,
Všecinko si dovolují.
Jak? — co u nás hřích, to u vás ctnost?
V čem pak záleží ta síly vaší velikost?
Či snad v hříchu?
Proto snad se nazýváte světa páni? —
O vy slavní světa velikáni!

Ani to, co muži nejhodnější
Mezi svoje chlouby
Čítají,
A jak z mokré houby —
Aby to svět viděl —
Ze srdéčka mačkají;
Ani onen svatý
Oheň, v čistých prsou znalý,
Ježto z lidí Bohů dělá —
Ani vaše vlastenectví
Žádné mezi námi neschází.
My tak jako vy vlast milujeme,
O zdar její pečujeme —
Ano, my ji máme radší!
Láska žen je živější a sladší;
Dcera matku vždy víc miluje,
Vždy jí vroucněj služby věnuje!
Ano, to mi věřte, milí páni,
Žebych tady všeho zastávání
Nechala,
Kdybych nevěděla jistě,
Že tu všechny plamenně a čistě
Drahý národ v srdci máme,
O zkvět drahé řeči dbáme!

Tak to jest! — Než co s pány začít?
Máme žalovat a na to tlačit,
Aby se nám křivda déle neděla?
Kdybych to jen navlíct uměla!
Však — žalovat — a kam?
Soudcové jsou — muži,
Advokáti — muži,
Kněži — muži,
Králové jsou muži —
Všude muž je pánem sám!

Kdyby spravedlivost v světě byla,
Světa vláda nám by patřila.
My ji dobrovolně mužům podaly —
Však nás nevděčníci za to ztrestali!
Nezbývá nám tedy, nežli v tichosti
Někdy povzdychnout si na ty hosti;
Neboť mluvme pravdu: Kdybychme jich neměly,
Kam bychme se ubožátka poděly?
Ať nás tedy třeba někdy pozlobí —
Muž je předce drahé nádobí!