Česká otázka/Našeho obrození třetí doba: doba Palackého a Havlíčkova

Česká otázka Tomáš Garrigue Masaryk
Našeho obrození doba druhá: doba Kollárova a Jungmannova	Našeho obrození třetí doba: doba Palackého a Havlíčkova	Našeho obrození doba čtvrtá: časové směry a tužby

Údaje o textu
Titulek:	Našeho obrození třetí doba: doba Palackého a Havlíčkova
Autor:	Tomáš Garrigue Masaryk
Zdroj:	MASARYK, T. G. Česká otázka Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha, Bohemia 1908.
Licence:	PD old 70

26.

Zdá se mi, že teď vznik Kollárovy idee historicky je dost osvětlen. Vidíme netoliko, jak a odkud jednotlivé myšlenky Kollárem byly používány, kdo veň vliv měl větší, kdo menší; poznali jsme však i celou dobu jeho, vidíme ho tudíž v celém kulturní m prostředí. Nezbývá, než doplnit rozvoj obrodních ideí po Kollárovi, pokud tento rozvoj další i v Kollárovi byl už naznačen a pokud Kollár sám na lidi doby pozdější působil. Tím podána bude charakteristika třetího období našeho obrození, doba od konce let 40tých do počátku let 80tých.

Určit skutečný vliv osoby není snadno. U Kollára je to tím těžší, protože ti, ve které působil, zejména jeho vrstevníci, sami podléhali týmž vlivům, kterým Kollár sám podléhal; Šafařík na př. čerpal stejné idee ze stejných pramenů — v čem tedy byl skutečný vliv Kollárův na jeho myšlení? Kollár formuloval, co se cítilo a věřilo obecně.

Ukázali jsme na zvláštní poměr Kollára a Šafaříka. Čelakovský^[1] na př. pro charakteristiku starých Slovanů sám dovolává se Šafařika a Kollára a idee obou prostě přejímá — kdo v tom měl vliv rozhodující?

Rozlišovat by se musily vlivy jazykové, básnické, filosofické a národně-politické.^[2] Vliv Kollárův byl veliký; pokud vidím, nejvíce působil jako buditel vlastenecký a tím národně-politický. Na tento vliv politický v průběhu studie častěji narazíme. Tvůrčí působení jeho ideí nebylo tak hluboké a nemohlo být, protože Kollár ideí svých sám nepropracoval dosti samostatně.

Spis o vzájemnosti se přeložil do srbštiny, ruštiny (2krát), ale „Slávy Dcera“ zůstala u Slovanů dost nepovšimnuta. Zdá se mi, že literární vliv Kollárův, kde nebyl osobní, jako na př. na Gaja, byl slabší, než vliv časové idee slovanské a že působení „Slávy Dcery“ překážela nejednotnost básnické koncepce a její až archaeologické provedení. Kollár není ten básník, jenž by mozek a srdce mocně a neodolatelně byl strhl a na vždy upoutal; alespoň jeho základní idee nezmocňují se myslí na dobro a na vždy. Proto „Slávy Dcera“ mimo Čechy a Slovensko nevzbudila hlubšího ohlasu. Kollár byl náš prvý básník, měl vliv svým bohatstvím slovesným, podněcoval a udržoval city národní, ale nevidím hlubšího vlivu na básnících a téměř žádného na naši vědu a filosofii. Ohlas jeho základních ideí filosofických, jeho filosofie dějin je téměř nijaký; naši myslitelé čerpali z německé literatury i Štúr, jenž Kollárem se v mládí nadchl, svou filosofii dějin si béře od Hegla. Kollár neměl vlastně žádné školy. Kolem něho nevyrostlo nic podobného slavjanofilům a ani školy básnické nestvořil. Básně Godry. Furcha, Kamenického a j. nesou jeho vliv, ale málo znamenají; Vocel držel se vlastně více Gotheova Fausta než „Slávy Dcery“ a Čechova „Slavie“ i bez Kollára mohla dopadnout tak abstrakitně-romanticky. Svatopluk Čech sám nám říká, že veň Kollár měl vliv — jako básník, jako myslitel, jako buditel? Snad právě tento příklad nejlépe by mohl osvětlit, jaký jeho hlavní vliv býval, — povzbuzující.

Jsou i následníci Kollárovi na speciálních ideách jeho více závislí, jako na příklad Hroboň, ale tím, co říkám, se nevyváží.

Pro své mínění mám hlasy svědků, jak se říká, klasických.

Čelakovský již r. 1831 rozhorleně touží na neuznání, s nímž „Slávy Dcera“ se potkává a vytýká kritice, že o ni ničeho neuměla povědět.^[3] Čelakovský sám „Slávy Dceru“ prohlašuje s Rukopisem Králodvorským za „ono veliké alfa i omega básnictví českého“, ale sám hned mluví o „omrazování“ a to způsobem, jenž se divně vyjímá v takovém chvalozpěvu. O něco později — r. 1835^[4] Že by se „Slávy Dcera“ nebyla rozebírala k vůli censuře, jak jsem četl, tuším v Bačkovského dějinách literatury, není správné: co pak nebylo co mluvit o ideách a dokonce o umění policii nepodléhajících?] — mluvě o vydání „Slávy Dcery“ z r. 1832, Čelakovský V. zpěvu již vytýká, že „sonety zpěvu toho v ohledu básnickém skoro veskrz nehodny jsou takového mistrovského péra, jakovým p. Kollár vládne“.

Jistě „Slávy Dcera“ měla národní a politický vliv zejména na mládež, to přece víme ze zkušenosti: vypravuje nám o tom i Malý. Že prý po rukopisech Králodv. a Zelenoh. nic v takové míře nepůsobilo na vlastenecké roznícení mladých srdcí, jako Kollárova „Slávy Dcera“. Malý praví, že od těch dob — (má na mysli hlavně 2. vyd. z r. 1824) — neopakoval se v národu našem podobný úkaz tak všeobecného enthusiasmu, jaký vzbuzen byl vše uchvacujícím vzletem mocného genia Kollárova. Nynější střízlivé pokolení nemá ani zdání, v jaké výši v oněch dobách, povznášelo se blouznivé vytržení vlastenecké mládeže české, podnícené Kollárovou, „Slávy Dcerou“.^[5]

Hurban starší podobně mluví r. 1851 o velikém vlivu, jejž „Slávy Dcera“ měla na tehdejším Slovensku; podobně dotčený dopisovatel ze Slovenska, píšící proti Kollárovi do Havlíčkova Slovana vyznává, že „Slávy Dcera“ byla ona vis motrix která nás ospalých Slováků oduševňovala".^[6]

Jestliže i Pypin^[7] praví o „Slávy Dceři“: „Podnes, v druhém už pokolení, Slávy Dcera zůstává jediným básnickým zákonníkem panslavismu, tehdy pravda zcela ne tak strašlivého, jak si jej malovali protivníci“, — tedy vidím v úsudku tom, jakož i Hurbanově, Malého i Čelakovského jen potvrzení toho, co říkám, že totiž, jak Malý lépe řekl, než myslil, Kollárem se povznášelo vytržení vlastenecké. Stav věci velmi brzy správně charakterisoval Havlíček.

Již roku 1846 Havlíček^[8] nám líčí, jak vlastně „Slávy Dcera“ působila na mládež akademickou — jak ji deklamovali a napodobili, jak se učilo azbuce a gramatice některého nebo všech slovanských jazyků, avšak jak vlastně žádný ani slovanským jazykům řádně se nenaučil a ovšem ani — českému. Havlíček, jakožto zapřísáhlý nepřítel vší polovičatosti a nejasnosti, tento panslavism z té duše pojal v nenávist tím větší, že sám přece žil na Rusi a v Polsku a že poměry těchto největších dvou slovanských národů náležitě poznal. Havlíček po Dobrovském byl prvý vynikající Čech, jenž zejména ruské poměry prostudoval a jenž tedy to, o čem jiní blouznivě psali, znal i ze skutečnosti.

Mohu si živě představit, jak se mu protivily ty slovanské deklamovánky. Ve své jadrné mluvě praví nám, že se z Ruska a Polska domů vrátil jakožto uvědomělý Čech; stal se prý „pouhým neústupným Čechem, ba s jakousi tajnou kyselostí proti jménu Slovana“. „Patriotism slovanský“ — horlí — „jest jenom o něco méně horší než kosmopolitismus“'; a proto, že v sobě nepociťoval ani trochu kosmopolitismu, praví: „Zkrátka: s hrdostí národní řeknu: Já jsem Čech, ale nikdy já jsem Slovan.“ Proto také zavrhuje všecko blouznění o jednotném písmě a o přijetí ruštiny jako spisovného jazyka: dobrovolně jazyka se nevzdáme nikdy — odbývá ty, kdo by k tomu radili.

Mohlo by se namítnout, že za ten vliv, jejž tu Havlíček odsuzuje, Kollár není odpověděn. Přece: nerozhodnost, neurčitost a kolísání Kollárovo ochromovalo vlivy rozhodně dobré a pěkné.

27.

Vliv Kollárův byl tedy zvláštní : hlásaje svou národně slovanskou ideu a vzájemnost literární, tkvěl na půdě myšlenek literatury německé, na které i jeho vrstevníci a bližší potomci všichni stáli, a proto tyto původní vlivy cizí působily více než idee Kollárovy samy.

Avšak Kollárovo buditelské působení, řekl bych přímo vlastenecko-kazatelské, bylo mocné a blahodárné a připravovalo národní práci doby pozdější. Zejména i rok 1848tý u nás dostal ráz Kollárovský.

Rok 1848tý byl ve Francii a jinde přímý ohlas, vlastně pokračování velké revoluce francouzské. Ve Francii revoluce sloužila v prvé řadě buržoasii; v Rakousku měla ráz jiný, protože tu byli jiné kulturní poměry. Rakousko bylo od sta let vykonavatelem krajní reakce náboženské, politické a sociální; za Josefa II. osvícenské a revoluční hnutí zasáhlo i Rakousko a také země české, avšak dlouhý zvyk duchovního absolutismu záhy potlačil volnější hnutí, až konečně roku 1848 národové rakouští, předně Maďaři, povstali proti bezduchému absolutismu vídeňskému.

Revoluce v Rakousku měla ráz více politický a národnostní — ve Francii, v Německu a jinde otázek národnostních ovšem nebylo, a tudíž revoluce byla méně komplikovaná a účinnější.

Jako na sklonku minulého století za Dobrovského, opět i roku 1848tého ve jménu týchž filosofických principů humanity a svobodného myšlení požadovali jsme především svobodu národní a jazykovou a odstranění křiklavých nerovnosti sociálních. Opět, jako na sklonku minulého století pomohlo nám světové hutí osvobozující, a to měrou značnou, neboť síly naše byly slabé, účast naše v revoluci nevalná. Není divu: po stoletém otroctví naši čeští lidé byli povoláni k politické činnosti, — činnost ta byla podle toho: nerozhodná, nejednotná, polovičatá.

Na jedné straně i v Praze i ve Vídni spojovali jsme se s revolucí ve jménu svobody a stáli jsme po boku krajanům Němcům, podřizujíce takto národnostní ideu všeobecné idei svobody. Avšak toto spojenectví brzy přestalo, a oddělili jsme se od Němcův, a zejména od Němců českých — přes to, že nejlepší mužové němečtí opěvovali naši českou minulost a veliké naše předky, jako na př. Žižku. Sotva že se čeští a němečtí spisovatelé — v březnu 1848 — bratrsky dohodli, zase se rozešli: idea humanity a svobody ustoupila tužbám národnostním; za nedlouho — počátkem dubna — Palacký napsal svoje psaní do Frankfurtu, a právem, neboť národnostní panovačnost Němců nedovedla uznat rovnoprávnost národů neněmeckých. „Všichni národové podle Dunaje, kteří nemají ani práva ani povolání k samostatnosti, musejí být jako drabanti pojati v německý planetární systém“ — hlásalo se ve Frankfurtu (Freiherr von Gagerin.)

Kdežto na jedné straně sbližovali jsme se s Němci, na druhé Kollárovská idea slovanská již dozrávala v pražský Slovanský Sjezd, konaný v červenci. A nepřestalo se na Sjezdě — Hrvati a Slováci dali se neupřímností vídeňskou ve jménu slovanské idee použiti za prostředek reakční.

Jako v Kollárově „Slávy Dceři“, tak kolísali naši přední mužové roku 1848tého mezi humanitou a národností, mezi taktikou mírnou a násilnou, mezi svobodomyslností a zpátečnictvím – Kollár sám v téže době varoval své krajany před násilím, neodsuzuje násilí maďarského, a záhy byl ve službách té Vídně, jež nepřestávala i ve svém reakčním úsilí hrát roli obojetnou.

Byli jsme pro velikou dobu ještě malí.

28.

Rok 1848tý, jak řečeno, pokračuje ideami svobody a humanity francouzké revoluce. Palacký ve svém psaní do Frankfurtu dovolává se prospěchu lidskosti a vzdělanosti, aby uhájil rovnost národů slovanských a německého, v manifestě Sjezdu Slovanského dovolává se francouzského hesla: svobody, rovnosti a bratrství „všech ve státu žijících“, požaduje na tomto základě „úplnou rovnoprávnost všech národností, bez ohledu politické moci a velikosti.“^[9]

Rovnoprávnost národů podle Palackého je důsledek přirozeného práva, jak už jsme slyšeli, je totožná s požadavky humanitními. Jako Herder a po něm Kollár, tak i Palacký pojímá národ za osobu mravní a právní. „Zásada rovnoprávnosti národův — čteme v „Idei státu Rakouského“ — jest rovně tak stará jako nauka přirozeného práva vůbec"'; v dotčeném manifestě čteme : „Neméně svatý, nežli člověk ve svém přirozeném právu, jest uám i národ s ouhrnkem duševních svých potřeb a prospěchův . . . Stejné právo všech k neušlechtilejší lidskosti jest zákon boží, jehož žádný z nich bez trestu přestoupiti nesmí.“

Kollárovská humanita stala se tedy rokem 1848tým rovnoprávností, rovnoprávností národů podle přirozeného práva.

Národové mají přirozené právo k zachování sebe. „Vždyť mají . povinnost vzdělávati se, to jest křísiti a rozněcovati jiskru božskou v sobě, a od té povinnosti nikdo na světě nemá moci dispensovati jich. Vzdělání mysli bez vzdělání řeči jest holý nesmysl, a ušlechtění jazyka jest podmínkou ušlechtilejšího života duchovního. I poněvadž povinnost bývá spolu matkou práva (viz Vattel, Droit des gens, Préliminaires, § 3.), tedy my, majíce povinnost vzdělávati jazyk svůj, kteréž povinnosti nikdo nás zprostiti nemůže, máme i právo, činiti tak, a nikdo nemá protiviti se tomu ani klásti nám v tom překážky. Zachování a vzdělání národnosti jest přikázání a zákon mravní, kterémuž nemůže derogovati nižádné přikázání positivně.“^[10]

Přirozeného práva nejen Palacký, nýbrž před ním i Kollár se dovolával pro právo národní, téhož práva Havlíček se dovolává a dovoláváme se ho posud.

Alespoň slovo buď pověděno o tomto filosofickém základě národnostní politiky a národní práce vůbec.

Theorie o přirozeném právě je stará a zejména v nové době a to zároveň s humanismem se šířila a prohlubovala. Humanism byl v nejširším obsahu svém úsilí o přirozenou, čistě člověckou kulturu vůči kultuře historicky zděděné. Jestliže Herder hlásal humanitu a Rousseau přírodu a přirozené právo, oba v podstatě hlásali totéž. Na sklonku XVIII. století toto přirozené právo mělo již veliký rozsah; přirozeným nebylo pouze právo politické a sociální, ale v témž smysle pojem platil ve filosofii, vědě a umění: úsilí filosofův o přirozené náboženství, o přirozenou ethiku, o přirozený (zdravý) smysl a soud ve filosofii, o přirozené umění splývá s úsilím politikův a lidu o přirozené právo politické a sociální. V tomto smysle přirozenosti i národnost od Herdera a po něm počíná se pojímat jakožto přirozený orgán člověčenstva proti jeho umělému orgánu: státu; pojem státu samý se pozměňuje tou měrou, kterou národní uvědomění se šíří a politická práva národů z přirozeného práva se dovozují.

Dnes theorie přirozeného práva valně je otřesena, a právní filosofii přirozených práv počíná neuznávat — bude později naším úkolem, o tomto filosofickém problémě národnostního principu se rozhovořit. Zde stačí ukázati, že naši buditelé v souhlase s filosofií a sociologií své doby práva národnostní, najmě jazyková, pokládali za právo přirozené.

29.

Opět i rokem 1848tým navazovali jsme snahami humanitními na naši minulost reformační; v té příčině Palacký stal se pokračovatelem ideí Kollárových. Hned od svého příchodu do Prahy rozšiřoval a prohluboval práci národní, a zejména studiemi historickými připraven byl na rok 1848tý a na léta pozdější.

Právě roku 1848 vyšel českým jazykem prvý svazek českých dějin — významná to předzvěst Palackého programu politického. Palackého čin národní byl, že v plném dosahu uvědomil nám smysl našich dějin — stavě nám za ideál snažení našich Českých Bratří, ukázal nám Kollárovu filosofickou a slovanskou ideu jakožto ideu českou, jakožto náš pravý národní program.

30.

Navázání na naši minulost přirozeně vedlo k usilí o obnovení netoliko kulturní a národní samobytnosti, nýbrž i politické samostatnosti. Palacký posavadní národní program islovanský činil programem českým. I Palacký mohl vyslovit Havlíčkovo heslo: Čech, ne Slovan.

Vývoj našeho národního vědomí přirozeně musil se utužit a utvrdit vědomím českým, a to stalo se Palackým a, jak uslyšíme, Havlíčkem.

Tím, že si Palacký uvědomoval smysl dějin národa, poznávaje příčiny, proč jsme upadli národně i politicky, představoval se mu problem český určitěji než předchůdcům také se stránky politické; a právě rok 1848tý k tomu dal mocnou pobídku. Politickou stránku našeho obrození již Dobrovský postřehoval, a v tom směru i působil; přejemníci Dobrovského byli literáti, teprve Palacký zase pokračoval drahou politickou.

Národním snahám položen určitý cíl — domoci se samostatnosti, aby národ sám rozhodoval o svém dalším vývoji. Žádný uvědomělý národ nesetrvá pod cizím vedením.

Českému myšleni nastal úkol, uvažovat určiteji o prostředcích, vedoucích k cíli, problem taktiky politické a národní vůbec stává se naléhavým a naléhavějším. Vývoj našeho národního uvědomování byl téměř logický, odpovídal obecnějším zákonům sociálního vývoje. Od všeobecného a tudíž i méně určitého, od humanity pokračovali jsme ke slovanství a konečně k češství. S počátku přirozeně více odkázáni jsme byli na cizí svět, dozrávajíce nalezali jsme svět svůj vlastní. Jako dítě neví o sobě, teprve mladík a dorostlý, tak od. humanity Dobrovského, od humanity a slovanství Kollárova a Šafaříkova nabývali jisme v Palackém a Havlíčkovi sebe. Proto svět ostatní se nám ztrácet nemusí ani nemůže.

Palacký ukázal nám vlastní minulost českou, ukázal nám, co v historii jsme vykonali velikého i malého, Palacký svazoval přítomnost k minulosti, a tak dotvrdil dílo Dobrovského a ostatních křisitelů.

Palacký tun stal se zakladatelem národního programu českého, stal se vůdcem a otcem národa.

31.

Přes tento pokrok program Palackého a záikladní politická idea Palackého je bližší Kollárovým názorům, než se na prvý pohled vidí a než se posud na to pamatovalo. To podrobnější vyložení zásad Palackého ukáže.

S Kollárem Palacký zejména za jedno je v idei humanity. Již ve svém pojednání o krasovědě dovozuje, že pravé, živé a úplné poznání „svrchované idei člověčenství“ jest vrch moudrosti lidské, „čisté člověctví“ je mu zákonem vezdejšího bytu našeho — je „nejvyšší a nejsvatější člověka povinnost, býti člověkem“.^[11] Roku 1848, jak jsme již vzpomněli (p. 16.), ideu humanitní oděl v hesla: „Svoboda, rovnost a bratrství všech ve státu žijících.“

Humanitou Palackému po stránce objektivní jako Kollárovi bylo sdružení všech lidí a národů; po stránce subjektivní, snažil se ideu určitěji zachytit: humanita je božností a božnost určuje jakožto obsah všech konečných účelů života duchovního.^[12] Proto nejideálnější snahy jednotlivce a národů jeví se v náboženství. Palacký filosofii a rozum pokládá za vůdce k božnosti a in concreto k náboženství. Ve své historii Palacký právě ukázal nám, jak hlavní náš čin národní bylo hnutí reformní, a tedy v tom nejdůležitějším Palacký naučil nás rozumět předkům našim a sobě. Palacký nám ukázal, co znamená pro lidstvo a pro nás hnutí husitské a pak bratrské; prohlásiv sám, že mezi církvemi křesťanskými dává přednost Jednotě bratrské — a vyznání to jeho historická činnost sesiluje — podal idei humanity určitější a národní podklad.

Pokud humanitu pojímá ve smyslu theorie přirozeného práva, odůvodňuje Palacký důsledně toto právo z evangelia; pramenem rovnoprávnosti národův a přirozeného práva je mu „ono vrchoviště, z něhož plyne i mravnost i právo, přikázání totiž srdce lidského hluboce vštěpované: „čeho sobě nechceš, jinému nečiň.“^[13]

Že Palacký pilně se zabýval aestethikou, také ho přibližuje Kollárovi. Palackému i idea krásy je „formou božnosti“. Pojímá tedy krásu netoliko aestheticky, ale i metafysicky. V tom Palacký souhlasí s filosofy tehdejšími i staršími, a zejména také s Herderem, jehož se dovolává pro svůj názor o původní a všenbsáhlé aesthetické vnímavosti ducha lidského; Herder Palackému, jako Kollárovi, je vůbec také ideálem, příkladem humanity.^[14]

Palacký patrně opravoval chybu Kollárova náboženského racionalismu. Kdežto Kollár významu naší reformace a otázky náboženské vůbec náležitě nepostřehl a se svou ideou v soulad nepřivedl, Palacký, jak vidíme, božnost činí základním pojmem své filosofie českého národa.

Od Kollára liší se Palacký i svým důsledným politickým pojímáním českého programu národního. Položiv základy k politické historii české, stal se Palacký zakladatelem české politiky. Každá uvědomělá praxe přirozeně se opírá o theorii a tak na theorii Dobrovského, Kollára, Šafaříka a Palackého samého dostoupila Palackého politika. Kdežto Kollár ideu svou prováděl jakožto nepolitickou, Palacký idee své chce ztělesnit i politicky. Palacký správněji cení politickou a státní organisaci. Doznávaje, že stát zakládá se vedle práva i na moci, opouští půdu Kollárovské vzájemnosti literární a opravuje i názor o holubičí povaze slovanské, jehož však jindy sám po Kolláravsku se přidržuje.^[15]

V té příčině Palacký stojí také na jiném filosofickém základě než Kollár. Palacký opírá se hlavně o Kanta; Kant však, ještě více Hegel, jehož idee také se již ozývají ze spisů tehdejších myslitelů, větší kladl důraz na význam státní organisace společenské, a tím i našemu národnímu snažení podával určitější cíle než Kollárovo všeslovanství, pojímané podle Herdera nepoliticky. Vlivy pokantovské filosofie německé podstatně podpíraly Palackého a Havlíčkův program český.

Když rok 1848tý Palackého povolal k politické činnosti, přesvědčení o rovnoprávnosti národů vnuklo mu napřed federaci rakouských národů.

Palackého idea federace úzce souvisí s ideou vzájemnosti Kollárem hlásanou. Pojmově federace a vzájemnost vlastně totožny; co do věci jsou si velmi blízky. Palacký pro federaci dovolává se humanity, Evropy a „vzdělanosti samé“; tak i Kollár odůvodňoval svou vzájemnost. Hlásal-li náš Kollár pouze vzájemnost slovanskou, Palacký ve federaci vidí a hledá právě pro Slovany spásu, neboť Němci a Maďaři nebyli ohroženi; ovšem i Kollár chce mít s národy neslovaniskými úzké spojení. Kollár sám byl také pro austroslavism, tak že spojitost Palackého idee o federaci Rakouska a Kollárovy vzájemnosti slovanské i pojmové i věcně se zjevuje velmi blízkou. Federace čistě enthnografické Palacký záhy ise vzdal, a na místo její snaží se ideu tu vybudovat na třech principiích: ethnografickém, geografickém a historickém.

Tak roku 1865 vznikla „Idea státu rakouského“.

Rakousko je v malém člověčenstvo — dané spojením různých národů evropských a dokonce asijských; stát rakouský má tedy jedině oprávněnost, když uskutečnit dovede nějakou ideu a ta je: rovnoprávnost všech národův a zemí historických daných. Politicky řečeno: ani centralistická ani dualistická, pouze federalistická ústava dává Rakousku raison d'étre.

Federatívni Rakousko Palacký hned 1848 ve svém psaní frankfurtském prohlásil za ideál a za politickou nutnost. Existenci Rakouska Palacký pokládal za naprosto nutnou — „kdyby státu Rakouského nebylo již ode dávna, musili bychom v interesu Evropy, ba humanity samé přičiniti se co nejdříve, aby se utvořil“; zachování, celost i upevnění Rakouska „jest a býti musí věcí velikou i důležitou netoliko národa mého, ale celé Evropy, ano lidskosti a vzdělanosti samé“.

32.

Palacký tedy právo přirozené (princip čistě ethnografický) spojuje s právem t. zv. historickým (zásadami a poměry historickými a geografickými.)^[16]

V tom byl veliký odkrok od Kollárovy idee nepolitické. Palacký žádá federaci zemí — Kollár zemi za vlast svou ani nedovede si myslit: Nepřipisuj svaté jméno vlasti kraji tomu, v kterém bydlíme; pravou vlast jen v srdci nosíme . . .

Přijímaje program historický, Palacký do popředí konkretních politických cílů nutně postavil poměr náš k německému lidu země české obývajícímu — zde je také docela určitý úkol, prakticky rozřešit ideál humanity a onoho spojení s národy západními, jehož nutnost i Kollár uznával. Byla a je první a hlavní politická důležitost, jak dohodnout se s Němci, zemi českou s námi od nejstarších dob obývajícími.

Kollár více rozjímal o tom, co by být mělo, Palacký o tom, co již bylo — jak totiž upravit si poměr k národům a státům, s nimiž po tisíce let jsme v blízkém a těsném spojení.

Avšak federaci rakouskou Palacký především pojímal jako protiváhu proti pangermanismu; zároveň však hrozil se universální monarchie ruské neboli panrusismu. Celou svou historií českého národa a vším svým politickým úsilím Palacký dovozoval a dokazoval oprávněnost politické samostatnosti českého národa a království. V tom vrcholí politická idea Palackého, idea politického spojení jedné části německého národa s jedním národem slovanským: ve federaci rakouské federace česká.

33.

Idea státního práva českého od ideálů Kollárových, přes mnohé shody, liší se ve věcech podstatných. Jako Kollár i Palacký vychází z idee humanity; pro ideu národnostní dovolává se humanity a přirozeného práva jako Kollár; avšak kdežto Kollár přestává na slovanské vzájemnosti literární, politických cílů se důsledně nedrže, Palacký za určitým cílem politickým národní program podřídil politickému, státoprávnímu, a podřízení toto filosoficky odůvodňoval humanitním ideálem. Kollár hlásal program národní, Palacký politický.

Palacký, jak byl proti pangermanismu, tak stál i proti panrusismu. „Kdybychom kdysi musili přestati býti Čechy, bude nám dosti lhostejné, staneme-li se Němci, Vlachy, Maďary nebo Rusy.“

Vůči Rusku později, jak ještě povíme, do jisté míry změnil své názory; nebál se již, jako roku 1848, ruské universální monarchie, ale byl si vědom, že rakouská a česká federace je jen možná za přátelské shody Rakouska s Ruskem.

Vždy však Palacký velmi rozhodně a určitě stál na půdě české, věda, že. pomoci si konec konců nemůžeme než sami; odtud jeho mužné a sebevědomé slovo: Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm!

34.

Tou měrou, kterou národní program stával se politickým, šlechta česká nabývala důležitosti; svým postavením šlechta byla y prvé řadě chranitelkou politické idee české. Politická moc i v bývalém státě českém i v starém Rakousku byla v držení dnešní šlechty a nejvyšších tříd vůbec.

Česká šlechta hned za Dobrovského a později obzvláště také přičiněním Palackého byla literárním snahám mecenášem; vlastní její účast v literárním snažení byla skrovná, téměř žádná, a v tom právě jeví se nejvýznamněji její postavení v národě. Všude šlechta i v dobách novějších i literární práce pilně se súčastnila — u nás toho nebylo.

Účastenstvím a záhy vedením šlechty program Palackého stal se jednostranně politickým a tou měrou nenárodnostním a protislovanským. Toto stanovisko již 1845 jasně formuloval hr. Thun (Jos. Mat.) slovy, která se česlky ani nedají přeložit: „ich weder ein Čeche noch ein Deutschcr, sondern nur ein Böhme.“^[17] Ačkoli zvolen byl za předsedu slovanského sjezdu, jak známo, sedění se neúčastnil.

Z dřívějších projevů šlechty mohly by se uvést výroky hraběte Kašpara Šternberka, hlásícího se i k Čechům i k Němcům.

Arci podle spravedlnosti nesmí se zapomínat, že právě i Čechové mnozí a ještě dlouho snili o takovém nenárodním češství, jemuž i němečtí básníci v Čechách lyru svou propůjčovali; od roku 1848 oddělování obou národů pokračovalo a pokračuje. Také nebudiž zapomenuto, že pochybnosti vyslovované Dobrovským a sdílené mnohými vlastenci na šlechtu nemohly národně působit — Palacký právě svým nepochybováním a svou energií dovedl i šlechtu více, než stalo se dříve, naklonit věci české.

Ale vším svým vychováním, svými tradicemi a částečně i svým nečeským původem šlechta státoprávní program pojímala nenárodně, neslovansky a zejména protirusky, a především reakčně katolicky; nebylo pochybnosti, že časem směr konservativní musil se šlechtě stát hlavním a prvním. Šlechta národně stát chtěla nad stranami, jakoby národně uvědomělí Čechové a Němci potřebovali nějakého prostředkovatele nenárodního; to ovšem je pouhá fikce vyplývající mnohem více ze stavovských předsudků předosmačtyřicátých, kterýmžto předsudkům šlechta i svůj katolicism podřizuje.

35.

Ostatně naše divné a do jisté míry i směšné účastenství na povstání roku 1848ho šlechtu na delší dobu odpudilo od národního života veřejného, a neveřejného málo měla; teprve na počátku let 60tých zapomněla na revoluci a chopila se politického vedení.

A jako šlechta i mnohý vynikající vlastenec stranil se života veřejného — Bachovská reakce v řadách našich zle řádila, a „bachovští husaři“ nebyli obmezeni na země nečeské. Bůh ví, kdy se zbavíme těch svých nepěkných vlastností — dnes na plano bouříme, zítra to chceme zakřídovat poddajností, a jedno i druhé je stejně neupřímné . . .

Avšak nebudu prodlévat při těchto nepěkných a známých dobách — stačí vzpomenout, co Palacký o věci pověděl ve svém Doslovu k Radhosti. Netřeba přece lepší charakteristiky doby, než to, co Palacký sám nám praví o tom, jak a proč od konce roku 1849ho až do 1861ho prý ani pérem nezavadil více o politiku: učinil tak pro upokojení své ženy, postrašované, že manžela stihne pronásledování se strany vlády.^[18] Že přátelé sami vyhýbali se Palackému, taktéž on sám nám vypravuje: mluvě o pověstném svém nezvolení do výboru Společnosti českého musea — trpce se dokládá, že mezi 52 členy jen dva, Šafařík a Berger, odvážili se k odporu proti zvůli policejního ředitele Sacher-Masocha, a i ti „jen po tichu.“^[19] Tedy i Šafaříka, třeba šetrně, Palacký kárá, a sám pak svou politickou neúčast omlouvá slibem daným ženě, tedy důvodem, jehož platnost sotva uznáme, vidíme-li, jak Havlíček tímto ohledem v době stejné nedal se upoutat. Neříkám, že Palacký měl dělat, k čemu necítil povolání, vytýkám jen důvod, který pro to uvádí.

36.

V této smutné době reakce Havlíček stál na stráži národní, pokračuje ve své požehnané práci literární a politické.

Nemáme skvělejšího jména v našem novověkém vývoji, i nevím, podaří-li se mi v této stručnosti vystihnout Havlíčkův pro nás přímo providentielní význam. Pokusím se o to.

Hledíme-li k době reakční, v níž Havlíček stal se národním vůdcem, otázka taktiky pochopitelným způsobem byla rozhodující. Vidím v tom velikost Havlíčka, že znal jasněji než kdo jiný svůj cíl a že cíle toho před revolucí, v revoluci a pak i za reakce domáhal se vždy způsobem stejným — onou mužnou důsledností, jež, znajíc své prostředky, ničím, ani všeobecným rozčilením, nedala se vést ani tuze na levo a tudíž ani na pravo. V tom Havlíček pro nás ještě dlouho a dlouho bude vzorem nedostižným. Že přes tuto svou kritickou uměřenost neušel politickému mučednictví a pronásledování, je jen důkazem, že reakcionářství takové uměřenosti neméně se bojí, než okázalého chvilkového rozčilení, ba bojí se ho a právem více. Opravdovosti neopravdovost přirozeně nejvíce se bojí, a Havlíček byl člověk opravdový — jen tímto prostým, ale význačným slovem dá se charaterisovat Havlíčkovo neúmorné usilování směřující důsledně za věcí a nepřijímající v ničem osob.

Co do obsahu, Havlíček všecek svůj život posvětil vzkříšení a utužení národnosti a jazyka českého. Jeho víru ve věc českou nedokazují pouze jeho. plamenná věrná slova, ale i fakt, že píše jen česky v době, kdy naše nejlepší hlavy ještě užívají němčiny; přes to, že měl rozhled světový a stopoval vývoj evropský, stačil mu vlastní národ.

„Čech, ne Slovan“ — mělo u Havlíčka hluboký význam. Nikoli, že by se vzdával idee a citu slovanského, ale proto, že věděl a cítil, že Čech, pouhý a pouhý Čech, nejlepším je Slovanem. A Havlíček byl člověk naskrze český, je mezi spisovateli a našimi veřejnými pracovníky vzor typický.

Havlíček, pochopiv ducha českých dějin, byl opravdově svobodomyslný, a na svém přesvědčení svobodomyslném důsledně zakládal všecku svou činnost politickou a národní. Sám nám to řekl, že reakce správně vycítila tuto jeho sílu, a že všecka protiveň se mu činila proto, že jsa Čechem, byl ze základu obhájcem svobody, cítění i myšlení. Havlíček byl prost toho umrtvujícího indiferentismu racionalistického, jemuž se oddávali tak četní vlastenci generace mladší i starší. Havlíček nenapsal ani řádky, aby na zásady duchovni svobobody nebyl pomýšlel — odtud jeho účinný boj proti reakci a odtud ovšem i jeho pronásledování; nikoli jeho politické zásady a zásady národní, jak řečeno, nýbrž jeho opravdovost filosofického přesvědčení a boj proti duchovní reakci způsobily mu nepřátelství ve Vídni i doma.

Netoliko roku 1848. a 1849.; ale i později vždy a důsledně všímal si věcí církevních a náboženských, odkrýval vady církevní správy a života a žádal napravení. „Kutnohorské epištoly“ jsou jen jedním plodem této jeho životní starosti. Jako politik a žurnalista nepouštěl se ovšem do rozjímání filosofického a theologického; avšak články jeho všecky svědčí, že si pro sebe otázku tu pořád rozjímal a řešil; své přesvědčení v otázkách těchto nejipěkněji projevil, když uveřejnil poslední vůli Bolzanovu, a slovy sice nenápadnými, ale tím působivějšími přesvědčení filosofovo o posledních věcech člověka za své přijal. Na tuto stránku Havlíčkovy činnosti i jeho přívrženci rádi zapomínají — náš vulgární liberalism vyhýbá se otázkám o posledních věcech člověka jako čert kříži. Kdo Havlíčka po této stránce nepochopil, nepochopil ho vůbec a nepochopil smyslu české historie a českého ducha. Havlíček ne darmo oddat se chtěl povolání kněžskému, a ne darmo překonal ten úmysl a prožil muka duše ztýrané bojem staré víry a nové.

Havlíček i svou formou literární souíadně podporoval obsah svého bažení. Věcná opravdovost a ryzost přesvědčení nalezla si prosty sloh lidový, nalezla slovo skutečně české, slovo živé, třeba nedost činí požadavkům gramatiky a brusů. Havlíček jako Čech a Slovan byl realista v tom smyslu, v jakém se užívá o nejlepších ruských spisovatelích. Byl-li Palacký otcem národa, Havlíček byl jeho miláčkem.

Havlíček tak mocně působil, že byl žurnalista a literát. Této formy literární doba byla potřebna, a Havlíček potřebě té vyhověl. Havlíček je nedostižený vzor českého žurnalisty a literáta a hlavně v tam, že ukázal, jak i denní i minutová práce žurnalistická podat může a má celkový názor politický a světový vůbec, jak každá řádka pro potřebu dne napsaná vyplynout může a musí z přesvědčení zbudovaného předchozím a ustavičným přemyšlováním o základních požadavcích života společenského i soukromého. Proto Havlíčkovy jednotlivé články o sobě a všecky dohromady podávají skutečný propracovaný systém názorů netoliko prakticky politických, ale i theoretických a filosofických.

Konečně v této stručné charakteristice musí býti vzpomenuto jednoho základního rysu Havlíčkovy mysli. Havlíček nehověl jako Kollár, Šafařík a ještě i Palacký historismu, Havlíček díval se přímo na věci a přítomnost; z analyse přítomnosti poznal, co se historicky vyvinulo, nebyí od života odvrácený, jako ti, kdo se nevymanili z převraceného vychování školského. Havlíček v tom smyslu byl člověk přítomnosti, vlastně budoucnosti, člověk, jak bychom řekli, moderní, pokrokový.

Odsud Havlíčkova činnost kritická. Žije s přítomností a maje oči obrácené do budoucnosti, poznával naše nedostatky a potřeby, a tudíž přirozeně musil začíti kritikou — po Dobrovském opět duch skutečně kritický; a kritiky bylo třeba, aby falešnost našeho vnitřního života byla odstraňována. Jeho články o Rusku jako blesk udeřily do hlav domněle slovanských a českých, jeho vystoupení proti Tylovi rázem odhalilo zpuchřelost a mrtvotu nekritického a obmezeného vlastenčení. Havlíček, stručně řečeno, revolucionoval literaturu t. j. ducha, a toho nám nanejvýš bylo potřeba.

37.

Co do politického programu, Havlíček v podstatě souhlasí s Palackým — Palackému přece věnoval „Ducha Národních Novin“; liší se více než učením svou methodou a nazíráním a jako ve vědě i v praxi politické methoda způsobuje značné rozdíly.

S Palackým Havlíček především je za jedno v požadování rakouské federace. Myšlenky své o věci a celé pojíminí státu můžeme na př. číst ve článku „Naše úloha“ v Nár. Novinách" dne 23. května 1849 takto:

„Proto vládě, která úkol svůj nepojala, nelze nám nijak nežli v odporu býti, ale při Rakousku, které jest podmínkou existenci naší, držme pevně; onoť musí dříve neb později vyplniti úkol od prozřetelnosti mu uložený, totiž státi se spolkem svobodných národů střední Evropy. Ten cíl mějme neustále na očích a pracujme k němu s tou vytrvalostí, jaká až posud snažení naše vyznačovala, nedávajíce se mýliti v přesvědčení svém a ani v levo, ani na pravo se neuchylujíce, proti vládě čiňme oposici jednosvornou, ale v přísných mezích zákonů, bojujíce silami duševními, když nám schází materielních, jako až posud jsme činili; při všem pak tomto počínání svém opírejme se na pravou demokracii, která od počátku byla duší všeho národního našeho snažení. To jest úloha naše, v tom jedině jest spása.“

Ovšem Havlíček, jako napřed i Palacký, je pro federaci národů, nikoli zemí. Palacký sám známý článek svůj o „centralisaci a národní rovnoprávnosti v Rakousku“, v němž Rakousko rozčleňuje na sedmero národních skupin, ku prosbě Havlíčkové uveřejnil v Nár. Novinách (21. pros. 1849). ^[20]

Havlíček i po roce 1848 a 1849tém držel se tohoto programu národního; Palacký později vzdal se myšlénky federace čistě národní „souvisící s revolucí“, a přijal mínění Eötvösovo o historicko-politických individualitách, odpovídající historicky daným poměrům a proti revolučnímu všeobecnému mínění politickému.

Havlíček v té příčině vždy byl radikálnější, drže se pořád práva přirozeného, i stojí takto ideálu Kollárovu blíže než Palacký. Havlíček ve svém pojímání státu stojí na Rousseauově theorii smluvní a vůbec souhlasí s politickými ideami na sklonku minulého století ve Francii vypracovanými.

38.

S dobou svou Havlíček je pro upravení státu na základech demokratických. Nežádal si republiky ani v pohnutých dobách; správně poznal, že republika sama o sobě nezaručuje svobody. Demokracie není mu v odporu s monarchií, proti demokracii stojí aristokracie. Přeje si tudíž rakouskou demokracii, t. j. demokracii, jež Rakousko chce udržet, a to není republikanism.^[21]

Podobně Palacký již v listě do Frankfurtu protestoval proti republikanismu. Pro demokratický program se však také vyslovoval, pojímaje demokratism ve smyslu důsledného konstitucionalismu. Avšak kdežto Havlíček proti demokracii staví pojmově i fakticky aristokracii, Palacký záhy se smířil i s aristokracií^[22] a stal se takto konservativnějším. Havlíček v tom trval na mínění, jemuž na kroměřížském sněmě i Rieger dal výraz, ^[23]

39.

Pojem demokratismu podle různých theorií byl různý a často velmi rozdílný; tak i Palacký a Havlíček týmž slovem vyjadřují smysl nestejný. Palacký, jak řečeno, národovládou a lidovládou — tak překládá — rozumí vládu lidu nebo národa ve smyslu a dosahu tehdejšího konstitucionalismu; Havlíček v demokracii vidí již i to, čemu .dnes říkáme: lidovost, t. j. vládu resp. spoluvládu tříd nižších, práv politických ještě neúčastných.

Havlíček, jedním slovem řečeno, je lidovější, je sociálnější než Palacký. Na tyto rozdíly pojmové při totožnosti slov vůbec se musí v posuzování tehdejších i dnešních politických enunciací přísně dbát.

Tento rozdíl politického ideálu Palackého i Havlíčka jeví se velmi určitě v nazírání na otázku, již dnes zoveme sociální.

Palacký^[24] vidí — ve snahách dělnictvu přejících mnoho revolucionářství a hlavně komunism, a o tom se pronáší, že by za jednu generaci společnost uvedl do zhovadilosti.^[25] Uznává oprávněnost socialismu jen, pokud by se opíral o zásady a praxi prvého křesťanství a jednoty Bratrské; láska, dobročinnost má odpomáhat nerovnostem. Ostatně radí Palacký dělnictvu, aby klidnou, zákonitou cestou stesky své přednášelo a že se domůže spravedlnosti. Za hlavní důvod proti snahám socialistickým uvádí přirozenou nestejnost lidí. Proto také je proti všeobecnému právu hlasovacímu. Zastávaje se šlechty a její historických privilegií, o „proletariátu“ mluví docela ve smyslu tehdejších zastanců buržoasie.^[26]

Havlíček v otázkách sociálně-hospodářských stojí také na liberalistickém stanovisku. Ve článku o „právu k práci“ 1849 (Nár. Nov. 17. října) pokládá právo ku práci za přirozené, nikoli za právo nabyté; z přírodního stavu — podle Rousseauovy smluvní theorie — již právo to si do státu přinesl, a proto stát nemusí se starat o práci, jak revolucionáři prý a komunisté hlásají. Stát podle Havlíčka při práci jen chrání, odstraňuje překážky a t. p. Přirozené právo — učí Havlíček — nemá určitého předmětu, jen svobodu zaručuje, nikoli majetnost, která je předmětem práva nabytého, positivního.

V téže době Havlíček nejen o komunistech, ale i o socialistech soudí, jak Palacký ještě po dvaceti letech soudil. Napsal: „Že my socialisty a komunisty, jmenovitě Cabeta, Proudhona atd., nepočítáme k liberálním a řádným lidem, toť snad se rozumí samo sebou.^[27] Komunism je mu bláznovstvím, avšak proto právě nepokládá ho za nebezpečný. „Nebojte se tak příliš těch komunistů, kteří berou na groše, těm se zajisté snadněji ubráníte! Ale bojte se více těch komunistů, kteří berou na miliony.^[28]

Přes své liberalistické názory Havlíček byl pro stejné všeobecné hlasovací právo; nejvýše chtěl koncedovat, aby byl census, t. j., aby užívání politických práv na jistou sumu daně bylo vázáno, ale chtěl zrušit všecky ostatní politické třídy vyšší a nižší.^[29]

Vytknout jasně tyto rozdíly ve smýšlení Havlíčka a Palackého je právě dnes zajímavo a poučno, kdy právě v otázce sociální obě veliké strany naše tak příkře stojí proti sobě.

Jako Kollár i Palacký a Havlíček vycházejí z humanity a přirozeného práva, ale v konkretním určování pojmu humanity, člověka se rozcházejí.

Idea humanity může býti pojímána extensivně a intensivně. Extensivně pojímala se v minulém století a posud téměř pravidlem; Kollár z iidee humanity čerpal důvody pro slovanskou vzájemnost, Palacký a Havlíček čerpali z ní důvody pro českou národnost. Pojímali humanitu extensivně, politicky.

Avšak jako ve francouzské revoluci z hesla „svoboda, rovnost, bratrství“ nedělaly se téměř žádné vývody pro dělnictvo a třídu hospodářsky a politicky nejslabší, tak i Palacký vyslovuje se proti všeobecnému hlasovacímu právu přes své názory o humanitě a čistém svrchovaném člověčství. „Stačí býti člověkem — táže se — aby mohl dávat se platný hlas o pravém zřízení poměrův společenských a státních?“^[30]

40.

V lidovosti tedy vidíme hlavní přednost Havlíčkovu; není tím už řečeno, že Havlíček dostoupil v tom směru výše doby své, ale připravoval u nás hnutí nové a všestrannější. I Havlíček lidovost pojímal ještě více politicky než sociálně, ve smyslu časového demokratismu.

Svou lidovosití Havlíček vyniká nad dobu svou; avšak i zde Kollár a vrstevníci připravili půdu.

Protože pojem lidovosti nad jiné je důležitý, budiž dovoleno jej ve vší stručnosti historicky objasnit,; ovšem by právě tento pojem vyžadoval zvláštního a obšírného výkladu.

Ukázali jsme dříve (§ 6.), jak z humanitního ideálu pojem národnosti se vyvozoval. Herder byl prvým hlasatelem moderního principu národnostního. Herder však národ nepojímal pouze ethicky, nýbrž i jako zvláštní a samostatnou kulturní jednotu a tvůrčí sílu.

I toto pojímání vyplývalo z ideálu humanitního. Humánnost, humanita projadřuje se totiž různě podle přirozených vlastností jednotlivých národův a jazyků, každý národ je zvláštní orgán člověčenstva.

Pojem národa pojímal se v době starší jen politicky; politicky činné a oprávněné třídy byly národem, masa lidu neměla práv ani politických ani kulturních, smíme-li tak označit fakt, že lid byl vyloučen od duchovní práce společné. Nyní — t. j. od konce minulého století — lid o práci tu se hlásí a práce té se chápe; politicky zatím podle konstitučnich pravidel, avšak i v jiných oborech krok za krokem práva svá si rozšiřuje. Národ a zejména lid počíná se pojímat jako politický a kulturní celek proti posavadním vyšším třídám; u nás s pojmem „národní“, „lidový“, „prostonárodní“ splývá pochopitelným způsobem pojem českosti a slovanskosti. Také slova „demokratický“, jakož vzpomenuto, ve smyslu lidovosti se užívalo a užívá.

Lidovost, t. j. soubor všeho toho, co lid prostý ve všech oborech cítí, myslí a tvoří, stává se předmětem studia. Dosud platily všude jednotlivé autority, nyní jednotlivci namnoze mizejí před masou — národem, lidem. Proto Herder a s ním zároveň a po něm tak mnozí vynikající myslitelé a básníci ohledávají a vykládají básně lidu. Proti básním a vůbec proti umění jednotlivců staví se básnění a umění lidu vůbec. K básním a umění národnímu, lidovému, pojí se názory lidu vůbec, a k tomu konečně i politické požadavky tříd posud bezprávných, tedy ohromné většiny národů. Lid v tomto širokém islova smyslu staví se proti jednotlivci, proti vzdělanosti školské a proti právům tříd privilegovaných ve staví rozum a právo lidu. Ve filosofii proti skepsi Humově staví se zdravý rozum t. j. rozum prostý, neškolený, lidový, proti nrmění posud jedině uznanému staví se umění lidové, proti právům tříd vyšších právo lidu.

U nás Kollár od svých německých učitelův a hlavně od Herdera naučil se pozírat na člověčenstvo jakožto na organisovaný celek, jehož historický vývoj slouží velikým plánům Prozřetelnosti. Herder, Luden a j. naučili Kollára tomu, že vykonavateli těchto všesvětových a historických plánů Prozřetelnosti jsou jednotliví národové, nikoli jednotlivci. Člověčenstvo v postupu historie vyslovuje se v jednotlivých národech, jednotliví národové vedou po určitou dobu člověčenstvo.

V souhlase s tímto uznáváním lidovosti Kollár, i v tom poučen byv Herderem a literaturou své doby, vyhledával lidové písně slovenské, stavě je za vzor básníkům umělým; s Kollárem v tomto úsilí pokračovali Šafařík, Čelakovský, Erben a j.

Směr ten v literatuře pořád rostl, až v našich dnech dozrává v soustavné studium lidovědné — avšak tu již zabíháme do čtvrtého údobí, o němž jednat budeme později.

Na této dráze Havlíček pokračuje, rozšiřuje pojem národa i politicky a sociálně; že i jako spisovateli plným právem přísluší mu název spisovatele lidového, jsme již pověděli, tak že všecka národní činnost Havlíčkova byla ve vyloženém smyslu lidová, lidovost byla jeho význačnou vlastností a tendencí. V tom jeví se Havlíčkova pokrokovost. Palacký naproti tomu národa a národnosti v tomto širším a nejintensivnějším smysle ještě nepojímal.*)[V Idei státu Rakouského (Radhost III., 169) pojem národa určuje ve smyslu genetickém, hlavně prý jazykovém; smyslu intensivnějšího výslovně se zříká.

41.

Zastavme se ještě okamžik, abychom si uvědomili, v čem a jak Havlíček a Palacký v hlavních punktech národního programu se rozcházeli.

Při vší shodě v celkovém pojímání otázky české a její filosofickém výkladu Havlíček od Palackého se různil.

Především do očí bije rozdíl právě vyložený, že totiž Havlíček byl demokratičtější a vlastně lidovější než Palacký. Palacký snažil se netoliko v theorii — (viz jeho řeč v panské sněmovně o právě manském a jeho různé články již citované) — ale i v praxi dohodnout se s českou šlechtou, nositelkou politické moci; byl sociálně kowservativnější, jak se to nejurčitěji jeví v nepřijímání všeobecného práva hlasovacího. Naproti tomu Havlíček, ačkoli se drží starších názorů národohospodářských, je pro všeobecné právo hlasovací.

Havlíček je pokrokovější, Palacký konservatlvnéjší. To souvisí, jak už ukázáno, s tím, že Palacký hoví vice historismu, Havlíček realismu. Palacký činí pokus srovnat s přirozeným právem právo historické, Havlíček tohoto pokusu podjat se nemusil. Palacký v praxi i v theorii činil koncese šlechtě a druhdy i její církevnímu konservatismu a reakcionářství, koncese, jichž na základě svých filosofických názoru činit neměl.

Havlíček byl nacionálnější, Palacký více byl pro státní právo, podstatou svou politické. Havlíček proto psal jen česky, Plaacký i německy a na sněmě mluvil česky a německy.

I v otázce slovanské Havlíček od Palackého se lišil, ačkoli oba se řídili heslem: Čech, ne Slovan. Rozdíl byl vice literární než politický. Palacký nepoznal tak slovanského světa, slovanského myšlení a cítění mimočeského jako Havlíček svým delším pobytem mezi Rusy a proto slovanskost úže pojímal než Havlíček a abstraktněji. Hned uslyšíme, jak Palacký svým pobytem v Moskvě své názory o Rusku definitivně změnil.

42.

Tyto rozdíly ztělesnily se dalším vývojem politicky v obě posavadní strany, stranu konservativní a svobodomyslnou nebo v staročeství a mladočeství, jak jsme si zvykli říkat podle německých novinářů. Přirozeně byly to napřed a delší dobu jen směry v jednotném táboře politickém, jejichž existence projevovala se s počátku v bojích vnitřních, v otázkách kulturních, literárních, až konečně i politických. Není tu ovšem ani místa ani chuti líčit tyto boje velmi nepěkné, ukazovat, jak se strany na př. chovaly v otázce divadelní. jak caput regni nenalézalo místa pro pomník Hálkův atd. atd. — zde běží jen o to, postihnout tyto směry a označit jejich vznik a podstatu. Prvým učitelem strany staročeské je Palacký, — prvým učitelem strany mladočeské je Havlíček; avšak oba učitelové — jsem jist — netěšili by se z dalšího vývoje svých duchovních dětí.

Strana staročeská ještě za vedení Palackého provedla nutnou po r. 1848 reakci a již tím byla v nevýhodě proti radikálnějšímu směru, trvajícímu více na zásadách roku 1848tého. Palacký sám národní federaci pozměnil ve federaci zemí a království; Rieger taktéž krok za krokem zříkal se svých revolučních ideálů. V Kroměříži Rieger požadoval zrušení šlechty, — avšak když nastala na počátku let 60tých éra parlamentární, Rieger jako Palacký přijali faktické vedení šlechty, stranivší se českých politiků pro rok 1848tý. Rieger sice občas, jako na př. v úmluvách Emersdorfských, zabočil ke svým ideálům z mládí, ve skutečnosti však strana staročeská akceptovala program a taktiku diktovanou vynikajícím politikem Clamem-Martinicem. Zejména po smrti Palackého vedení strany úplně přešlo na šlechtu — poslanci lidoví byli bez skutečné duchovní autority.

Tento poměr ke šlechtě je pravý a konkretně daný politický rozdíl strany staročeské a mladočeské. Palacký si toho byl úplně vědom. Hned roku 1864 výslovně vyřknul, že „otázka o národu a šlechtě stala se v poslední době jablkem Eridiným mezi námi“, totiž stranami.^[31]

Tuto diagnosu Palacký co možná ještě určitěj i a jasněji formuloval ve svém Doslovu, tedy r. 1872. Postřehl totiž, že vzniknou rozepře o otázku dělnickou a s ní spojenou otázku o všeobecném právu hlasovacím.^[32] Předpovědění to se splnilo. Skutečně všecek rozdíl strany staročeské od snah svobodomyslnějších a tím i její úpadek Palacký svým správným rozpoznáním charakterisoval. Vedení šlechty bylo nelidově konservativní a tudíž sociálně a filosoficky zpátečnické. nenacionální a ovšem neslovanské. Úzkoprsé kastovnictví, neomylně na vlastní škodu, osvojovalo si, jako v starých dobách naší historie, politické nadpráví, a strana staročeská malátně hovíc tomuto dědičnému politickému hříchu naší šlechty, upadala sama v sobě a v masách voličstva. Duch a tělo strany staročeské byly v nesouladném sloučení; strana staročeská, pokud byla z lidu, nemohla se organicky vyvíjet, a tak se stalo, že krok za krokem všecek duchovní ruch generací mladších v literatuře a umění chtěj nechtěj obracel se ke straně mladočeské, přes to, že Palackého program byl také svobodomyslný a pokrokový. Strana staročeská stala ise výlučně a jednostranně stranou politickou v nejužším slova smyslu a tím zakrněla, sestárla; kategorický imperativ, jejž iPalacký k nám z Kanta převedl jako politický princip, energii Clam-Martinice stal se pod nominálním vedením Riegra bezduchým, umrtvujícím autoritářstvím. Vlivy Vídně od dob aktivní politiky tento vnitřní proces na velikou škodu národa i říše jen sesílily.

43.

Směr a strana mladočeská je lidovější, nebo jak sama o sobě říkává, demokratičtější. Směr ten má z Havlíčka, a tuto její podstatu, Palacký, jak jsme četli, správně jí přiřknul. Ale jako by Palacký sotva poznal své strany, tak Havlíček nepoznal by také strany své.

Lidovější program byl více jako přežitek r. 1848, nikoli jeho dědictvím. Jsouc dlouho stranou kritickou, strana mladočeská na místě kritiky často stavěla negaci, a jako všecky posavadní kritické a radikální strany na místě věcnosti libovala si v abstraktnosti všeobecných hesel. Jako straně staročeské po Palackém, tak i mladočeské nedostávalo se po smrti Havlíčkově vynikajícího vůdce, jenž by byl s to, národní program politický podle potřeb časových přesněji formulovat. Odtud podnes i vynikající mladočeští poslanci dovedou bona fide povědět, že program mladočeský neliší se od staročeského. Tak pořád víc a více skutečný rozdíl mezi oběma stranami viděl se v otázce taktiky.

Pokud Palacký žil, jeho autorita mladší politiky udržovala v jednotném táboře; po smrti jeho tábor ten přirozeně den ze dne se rozpolťoval. Masa lidu i inteligence, tato na mnoze nechtíc, sympatisovala se stranou mladší a prací svou, protože duchovní práce nemůže býti než pokroková, podpírala stranu mladočeskou.

Liberalism mladočeský vyvíjel se, jako liberalism jinde, na stránku špatnější. Svobodomyslné přesvědčení všednilo a všednilo, stávajíc se pořád více a více tím světoběhlým vulgárním liberalismem; lidovosti bylo málo, neboť dusil ji úzkoprsý liberalism národohospodářský se svou buržoasní prostředností. V otázkách národnostních zavládl namnoze krátkozraký nacionalism, jenž jen tím. se dá poněkud omluvit, že do značné míry byl vyvoláván podobným postupem našich národních odpůrců německých. V otázce slovanské neznalost skutečnosti slovanské zastírala fantastická slovanskost, libující si nanejvýše v mrtvých formách a slovech; jedním dechem pravověrný náš liberál dovede horovat pro naši reformaci i pro ideu cyrilo-methodějskou; tedy konec konců pro klerikalism v čamaře. Při této slovanskosti pak a českosti není divu, když tak jako za Kollára, přebírali se od Němců idee a národní instituce; nejlepším tomu příkladem sloužit může sokolství, jež jako idea čistě německá, od Němce rodem k nám byla přesazena a národním elekticismem vyšperkována.

44.

Otázka liberalismu a konservatismu pro naše obrození a všecek náš vývoj je nesmírné, je hlavní důležitosti. Otázka je, buď věrné a hluboké přesvědčení o životních úkolech člověka nebo ne, všecky jiné otázky jsou podřízené. Buď chceme a budeme žít a umírat podle těch Chelčických, Husů, Komenských anebo ne, buď chceme být opravdovými nebo — tertium non datur. Národ, jenž provedl reformaci a prožil protireformaci, nemůže být povrchní a bohudíky v nejlepších svých mužích nebyl.

Obrození počalo ideami reformace a ideami těmi jsme sílili. To dostatek bylo ukázáno a pragmaticky dokázáno. Avšak poznali jsme také, že idee reformní pohříženy byly v indiferentism liberalistický. Kollár toho indiferentismu nebyl všecek prost, a dokonce jeho vrstevníci jím byli nešťastně ovládáni.

Našim otcům buditelským hned na prvotní dráze podáváno ovoce opravdovosti a neopravdovosti, i sáhli někteří po neopravdovosti.

Ne-li otcem, tedy hlavním představitelem nepěkného toho liberalismu byl Jungmann. Narazili jsme již na to. Pravidlem této wielando-voltaireovské filosofie bylo Jungmannovi : „Já nevěřím v čerta, ale rád jsem, že v něj věří můj krejčí, aspoň mne neokrade.“ Touto větou z Voltaira Jungmann dal heslo všem svým následníkům.

Jungmann důsledně v tomto duchu krejčovské víry filosofoval. K otázce, co činit mají rozumnější kněží, souhlasící s Volteirem, Jungmann odpovídá: „Tučných obroků odříci se a s nouzí hodovati? Darmo, hlupáci naleznou se na místě jich, tudíž toho žádati nikdo nemůže.“ „Nezbývá jim nic, než ukrýti pravdu pro sebe, a světu podávati, čeho žádá. Vult mundus decipi, ergo decipiatur. Jesuitské pravidlo."

Má tedy — č. 46. Zápisků — mudřec s lidem obětovati bohům?

Nemá se sice jednat proti přesvědčení, ale „jen tenkráte zdá se mi, smíme proti přesvědčení svému jednati, když nejednání by bylo příčinou nějakého zlého, ku př. pohoršení jinak věřících“. Sokrates prý také věře v jednoho Boha obětoval bohům ... „v tom ohledu může mudrc s divochy modlám jich poctu prokazovati, s mohametem v mešitě, s křesťanem v chrámě pobožnost konati, jestliže jinak dříve jich poučiti nemůže o pravdě.“ Takový jeden jesuita — zase jesuita — dal znáti o ušní zpovědi, že se „tu jedná o vyplnění zákona církevního: dobrota mravní že jinými zákony se říditi povinna“. „Jest tedy pokrytectví jako lež v potřebě mravní nepravost sice, ale poněkud odpustitelná dle toho pana jesuity.“

To je již ne filosofie krejčího, věřícího v čerty, ale filosofie lokaje Smerďakova, jenž upadnuv v zajetí Asiatů, za takové „příležitosti“ odříká se Krista, „aby si tím zachoval život k vůli dobrým činům, kterým v průběhu let by se vykoupila malodušnost . . .“

Patrně jesuité nenamáhali se o nás po tak drahná léta nadarmo.

45.

Pokud proti takovéto svobodomyslnosti katolicism se stavěl z plného přesvědčení, nelze lojálně než oprávněnost jeho konservativního úsilí, jevícího se hned v době josefínské, uznat. I naši nejlepší svobodomyslní lidé sami se opírali lžiliberalismu, Palacký i Havlíček. Ale katolicism rakouský nebyl příliš opravdový. Povaliv reformaci, obzvláště českou, neměl soupeře a stal se pohodlným oficiálním vyznaním; ze zvyku stavěl se ve své byrokratické panovačnosti i proti pravému pokroku a svobodě.

Bolzano sesazen hned 1819, 1820 stihl týž osud Nedělu v Brně, později trpěl Klácel, Smetana a jiní. Reakce Františkovská a Bachovská dovolila pít, hrát v karty, dovolila všecko, jen myslit se nemělo.

Národní hnutí hierarchii zdálo se být pořád husitské; Kamarýt, Ziegler a jiní měli obtíže s vydáváním českých duchovních písní a kázání. Roku 1848 s Nahlovským nižší duchovenstvo usilovalo o reformu církevní, právě tak jako Havlíček, Tomek (!) a j. Tiužové svobodomyslní; avšak hnutí snadno potlačeno. Episkopát rakouský sešel se 1848 v červnu ve Vídni a dekretoval, že národnost je zbytek pohanství a že různost národní je pouze následkem hříchu a odpadení od Boha . . . Sušil měl zbaven být profesury, protože podepsal národní provolání pro volby sněmovní. Český jazyk byl hierarchii nejen pohanský, ale dokonce kacířský — arcibiskup Schwarzenbcrg ještě na koncilu Vatikánském bál se proklamovat v Čechách neomylnost k vůli prý husitismu. Otcové právem strachu toho nesdíleli — „národ Husův“ bylo v ústech tisícův a tisícův pouhá fráze, právě tak, jak jiným byl frásí katolicism a náboženství.

Teprve poměrně pozdě, po příkladu francouzském a hlavně německém, katolicism organisuje se u nás netoliko politicky, ale především literárně, nutě takto i břichopasný liberalism podívat se na svět opravdověji.

46.

Jen stručně naznačit musíme v této souvislosti vývoj našeho politického konstitucionalismu a parlamentarismu. Jak jsme se slabě osvědčili r. 1848tého, tak zase a ze stejných příčin nedovedli jsme plněji zasáhnout v konstituční a státoprávní vývoj Rakouska. Byli jsme a posud jsme politicky málo vzdělaní; nepoměrný politický temperament náš postrádá pevného vzdělání. Po staletí byli jsme ovládáni cizou vládou a teď neumíme ani řádně panovat ani řádně poslouchat.

Říjnový diplom uvedl Palackého na politickou arénu, a povstání polské dalo našemu, mladému parlamentarismu živějšího kvasu. Vznikla „Idea státu rakouského“ (1865). Hned na to — r. 1866 — dozrával proces, zahájený r. 1806, Rakousko neúspěšnou válkou, po r. 1859 již druhou, bylo donuceno, soustředit se více na sebe a zanechati dědičnou světovou politiku katolickou, již dávno jen pro forma vedenou.

V nouzi Vídeň sáhla nikoli poprvé k čistě mechanickým prpstředkům, a tak vznikl v centralismu vídeňském centralism budapešťský neboli dualism. Naši lidoví politikové zatím řečňovali v Rusku. Roku 1870 proces zahájený r. 1806. skutečně dozrál, protestantské Prusko založilo říši německou.

Vůči těmto událostem byli jsme dosti bezmocní a z veliké míry vlastní vinou. .Úspěšná politická praxe musí být založena na řádné politické theorii; úspěšná akce parlamentární vyžaduje politické uvědomění širokých mas lidu, a toho všeho u nás nebylo. Měli jsme sice dobré theoretiky v Palackém a Havlíčkovi, ale nejen že druhý z nich záhy nás opustil, ale učení obou bylo příliš nové, aby v několika letech bylo přešlo v krev a mozek národa. Nelze také upřít, že Palacký sám svůj program pozměňoval.

Parlamentarism byl nám cizí a nedovedli jsme se v něj vpravit. To platilo sice také o jiných národech, zejména o Němcích, ale tito měli byrokracii, a ta parlamentarism v jejich prospěch pohlcovala, Maďaři měli svou autonomní praxi a rok 1848tý.

Směry a strany politické nebyly u nás vyjasněny, o rozdělení ipolitické práce pomocí stran, pevně organisovanýeh a v cílech svých vůči a proti Vídni vždy přece jen shodnutých, nebylo řeči; není tedy divu, že při radikální náladě národa skutečné politické vedení připadlo konservativní a reakcionářské šlechtě. Všecka tato nehotovost pak vedla k pasivní oposici, kterouž podle mého přesvědčení jen svou nehotovost jsme jaks taks maskovali.

Státovědečtí theoretikové o pasivní politice jsou nestejného mínění. Není pasivní politice mnoho příkladův a dokonce není příkladu poměrů takových, v jakých my jsme byli. Mám-li prostě říci své mínění, pokládám pasivní politiku resp. oposici za prostředek, jehož bych nikdy nechtěl doporučovat v oboru žádném. Pasivní oposice, důsledně prováděná, obyčejně byla jen počátek oposičního násilí, a násilí politické podle mého nejhlubšího přesvědčení je pro nás počátek konce. Ve skutečnosti oposici pasivní vedli jsme nedůsledně, a donuceni jsme se jí vzdali. Politických úspěchů jsme jí nedosáhli, přes to, že to reb ono ministerstvo s námi vyjednávalo — nedokončené pokusy Potockého a Hohenwartovy jsou jen tím markantnějším svědectvím našich skutečných neúspěchů.

A čeho jsme dosáhli, národ náš v Rakousku váhou své poměrné velikosti v říši i bez pasivní oposice mohl dosáhnout. Za to oposice poškodila nás netoliko tím, že zbavila naše politiky parlamentární školy, ale organisovala přímo politickou a tím do značné míry duchovní nečinnost a zvykla nás na slepé autoritářství a neoprávněné velikášství. Netvrdím, že nebylo u nás za oposice politické a duchovní činnosti žádné, tvrdím jen, že jí mohlo být mnohem více, resp. že jí ibylo málo. Naše obrozovací politika byla v souhlase s celkovou a historicky podmíněnou slabostí, neustálenost, neurčitost a rozháranost našeho obrození literárního jevila se stejnou neustálenosíí, neurčitostí a rozháraností naší politické praxe. Pasivní oposice byla světu pláštěm této nehotovosti, v proběhu doby plášť zakryl i zrakům našim naše nedostatky, až konečně zahájení politiky aktivní odhalilo nás i světu a bohudíky i nám samým.

A především zisk aktivní politiky musil a může být jen negativní.

Při nehotovosti naší a nedostatku dělby práce pro nedostatek pracovníků se stalo, že veliké vrstvy národa si zvykly očekávat od politiky dovršení našeho obrození a přímo naši spásu. Dokonce pak při novosti konstitučního života politická činost zdála se tak mnohým být sumum národní práce. Nemůže být osudnějšího omylu. Jako jsme za Kollára a s Kollárem politického působení a státního života nedoceňovali, tak jsme je po Kollárovi přeceňovali.

Život státní a politický nemá pro národ té důležitosti, která se mu u nás tak často přisuzuje. Určitěji řečeno: politická samostatnost nás nespasí a nezachrání; byli jsme samostatní a ztratili jsme samostatnost svou, a jsou národové samostatní a přece nesvoji. Palacký dobře poznal a neúnavně kázal, jak politický osud národa našeho závislý je na tom, co on zval „centralisací celé zeměkoule“, a jak tím nuceni jsme k asociaci se státy a národy jinými, a jak v té centralisaci světové udržet se můžeme jen neúmornou prací osvětovou — hlasu toho politikové naši a my všichni jako bychom neslyšeli, a slyšíme-li jej, tož mu nerozumíme.*)[Myšlenka ta vyslovena je již ve psaní frankfurtském, v němž čteme, že Palacký „cení dobré vědecké vedle lidského výše nežli dobré národní“; v řeči v panské sněmovně roku 1861 vyslovil svou ideu o dosahu světové organisace; určitěji (Radhost III., 87) a nejúplněji ji formuloval ve sporu o Naučný slovník, ku kteréžto záležitosti obšírněji se vrátíme.] Pojednáme o tomto problemu malého státu později; zde budiž zatím na dosah jeho pro naši politiku stručně ukázáno.

Naše obrození dovrší se teprve, když domůžeme se své správy v jisté formě politické samostatnosti, neboť nejsme a nebudeme cele svými, pokud nebudeme si sami pány a správci. Avšak dosaženi toho cíle stává se pořád těžším a nebude snadnější, i kdybychom plné samostatnosti politické dosáhli, neboť o to běží, i politické samostatnosti využít k své samobytnosti a duchovní samostatnosti, a té ani politická samostatnost sama nám nezaručuje. Život státní a politický je jen skrovnější část života duchovního.

47.

Tyto své politické theorie musíme ještě doplnit po jedné stránce — musíme se podívat, jak v době té slovanské myšlence se dařilo.

V roce 48tém idea slovanská prakticky měla se osvědčit a částečně se osvědčila — to horování našich buditelů nebylo docela marné. Jazykozpytec a vojevůdce — Šafařík a Jelačič podali si ruce, a v Praze byl prvý slovanský sjezd. Jednání sjezdu a zejména jeho veřejná manifestace je jako trest Kollárovy slovanské filosofie.

V provolání k neslovanským národům v Rakousku „zjevně a svatosvatě“ se prohlašuje, že Slované věrně chtí stát k panujícímu rodu a k říši rakouské. V manifestě k národům evropským sjezd vyslovuje se proti politickému panslavismu, jednaje vůbec „ve jménu svobody, rovnosti a bratrství“ žádá rovnoprávnost všech národův a podává se bratrská ruka všem sousedům; jako před tisíci lety, tak nyní zase Slované chtí domoci se volnosti své a všech, panství pouhé síly Slované zavrhují a v ošklivosti mají, jen Germáni a Románi pojistili svou nadvládu silou meče. Slovanský sjezd domáhá se stejného práva k nejušlechtilejší lidskosti — stát císaře rakouského má se přeměnit ve spolek národů rovnoprávných. Tak formuloval Palacký idee Kollárovy ve svém prvotném pojímání rakouské federace národní.^[33]

Šafařík, nepřijavší starostenství — (Thun, jak už vzpomenuto, docela se stranil) — ve své řeči na konci prvého slavnostního zasedání zatoužil:

„Buďto se očisťme skutkem a dokažme, že jsme schopni svobodství, anebo se přelejeme cvalem v Němce, Maďary a Vlachy, bychom nebyli déle jiným národům k obtíži a urážce, bychom nepřenesli pohanění a snížení naše na syny naše. Buďto doveďme, abychom s pravou chloubou mohli říci před národy Já jsem Slovan, anebo přestaňme Slovany býti. Mravní smrt jest nejhorší smrt. Z otroctví není bez boje cesty ke svobodství — buď vítězství a svobodné národství, buď čestná smrt a po smrti sláva.“

Sjezd předčasě se rozešel — austroslavism v následujících bouřích směl konati služby mouřenínské, také je konal a směl také — jít.

Když po reakci Bachovské ústavní život nastával, austroslavismu Slovanského sjezdu dostalo se příležitosti v ústředním parlamentě se upevnit. Posud se tak nestalo.

Z ústavních počátků pochodí definitivní znění Palackého politického programu. „Idea státu Rakouského“ od Palackého odpovídá po stránce slovanské idei austroslavtsmu; Palacký od r. 18-48tého, od svého prvého vystoupením psaním do Frankfurtu, tuto svou ideu pojímal ve vědomé oposici proti universální monarchii ruské. Brzké zakročení Ruska proti uherské revoluci mnohé nadšené osmačtyrycátníky slovanské mrzelo — Havlíček nejednou nemile to vytýkal.

Svobodomyslné ideály politické i filosofické Palackému jako Havlíčkovi ruský stát a ruskou církev zjevovaly ve světle nemilém, ačkoli zejména Havlíček nikterak na Rusko nepohlížel tak, jako svobodomyslníci neslovanští. Bachovská reakce a nespravedlivé chování Vídně k národu našemu v počátcích ústavních i Palackému, jak uvidíme, Rusko ukázaly v podobě jiné. Havlíček, když už volit by měl absolutism, zvolil by, jak výslovně řekl, ruský nejraději, raději než rakouský, a takticky snažil se panrusism využit ve prospěch věci české. „Kdo nechce malý panslavismus, ten hleď, aby na sebe neuvrhl veliký. Kdo může se chlubiti, že nahlédl do tmavé budoucnosti osudu ? . . . Moc Slovanstva není tedy nebezpečná, nýbrž prospěšná Rakousku, ona nehrozí, nýbrž ještě dává naději na větší sílu a trvání.“^[34]

Povstání polské r. 1863 opět u nás seslabilo poněkud sympatie k ruskému státu, i dělá se rozdíl mezi ruským státem a národem. Mladší tenkrát horovali pro Poláky — vlastně ve fantasii používalo se povstání za vlastní svobodu — starší hájili legálnost a odsuzovali právem lehkomyslnost revolučních aventuristů šlechtických.^[35]

Slavnost Velehradská v téže době ideu slovanskou oživila po smyslu Kollárovském. Idea cyrillo-methodějská sloužila Římu, jakož politika Vatikánu idee slovanské dobře umí využit ve svůj prospěch. Avšak i vlastenečtí liberálové snažili se citu náboženského využit ve smyslu nacionálním, slovanském, dokonce pak modloslužebníci slova nalézali v idei cyrillo-methodějské hlavní smysl našeho historického vývoje.

Došlo k pouti moskevské r. 1867.

O věci napsalo se již dosti a je téměř zapomenuta, a proto nebudu tu rozbírat, co psali přívrženci, co psal Frič a odpůrci nečeští.

Cestou na Rus — i Palacký doznává — poutníci mnohému se naučili; skutečně naučili se velmi mnohému, ale právě to je jen důkaz, že se u nás Rusko neznalo, přes to, že jsme od samého počátku byli rusofilští. Vždyť posud nad to, co Havlíček nám napsal, o Rusku nic lepšího a vůbec nic nemáme. Sjezd skončil proto i rozladem. Jeho nejvážnější následek bylo četnější vystěhování českých rodin selských na území maloruské; vydatnějších stykův, ani vědeckých ani literárních se nenavázalo.

48.

Cesta do Moskvy je však vážná tím, že znamená u Palackého, tehdy již uznaného a jediného vůdce národa, pozměnu politického programu roku 1848 koncipovaného a 1865 v „Idei státu Rakouského“ formulovaného.

Kdežto z počátku austroslavistická formule zněla : „Rakousko proti Rusku“, po cestě do Moskvy zněla: „Rakousko vedle Ruska.“

Tato přeměna programu nestala se pouze poutí do Moskvy. Palacký již před tím názory své o Rusku zmírnil, jak vidíme z jeho postavení k polské revoluci a jak v „Idei státu Rakouského“ samé, tedy již roku 1865 osvobození ruských nevolníků cení, očekávaje od něho, že nejdříve, „než mine jedna generace, národ ruský, posud téměř jen pasivný, vystoupí co mocnost aktivná na dějiště světové, a to ve smyslu staroslovanské demokracie.“^[36]

Bližší poznání světa ruského směr tento sesílilo. V doslovu sám o věci mluví dosti obšírně. Praví, že trvá při svém politickém programu, totiž při idei federalistického Rakouska.^[37] Spatřoval by, jako v roce 1848, v universální monarchii ruské „zlé nevyslovitelné“ a „neštěstí bez míry a konce“.

Avšak toho se již nebojí, za to však obavy jeho jdou od strany jiné.

Události od r. 1866, nespravedlivé a panovačné postupování Němců vynucuje mu vyznání: „Já bohužel nyní již i sám pouštím naději o trvalém zachování říše Rakouské: ne proto, že by ona nebyla žádoucí aneb sama v sobě byla nemožná, ale že Němcům a Maďarům dáno zmocniti se panství a založiti v ní jednostranný despotism plemenný . . .“

Opakuje pak a pokračuje, vzpomínaje své cesty na Rusko:

„Řekl jsem, že již nenaději se valné budoucnosti Rakouska, zvláště od té doby, co Němci a Maďaři udělali z něho hrubou despotii plemennou: otázka tedy, co stane se vůbec se Slovany potud rakouskými, a zvláště s Čechy, v tom ohledu není bez důležitosti. Nepouštěje se do možností všelikých, jichžto předvídati smrtelníku žádnému nelze, povím z úplného přesvědčení jen tolik, že Čechové, jako národ, kdyby upadli v podrobenost a v poddanství buďto ruské nebo pruské říše, nikdy by se nespokojili s osudem svým; nikdy by jim nevyšlo z paměti, že dle práva mají od jakživa poddáni býti jen sami sobě, t. j. své vlastní vládě, svému vlastnímu panovníku. Prušáky, pro jich germanisační furii, nemohli by pokládati než za úhlavní nepřátely a vrahy národnosti své. Co do Rusův ale, byl by ovšem pravý opak toho; těmto co přirozeným pokrevencům, přátelům a pomocníkům svým stali by se nejvěrnějšími, ne poddannými, ale spojenci a dle potřeby třebas i předvoji v Evropě.“

Ve své stísněnosti přeje si Palacký především evropský mír; neboť „idea federativního Rakouska předpokládá vždy pokojné přátelení jeho s Ruskem, jakož i s jinými mocnostmi.“

Proti panovačnosti německé, jíž po válce r. 1870 nejvíce se obává, očekává záštitu od Ruska. Panovačnost ta „nemůže než čím dále tím více buditi a tužiti netoliko cit všeslovanství, ale i obapolnou oddanost a přízeň mezi Rusy a Čechy“.

Tak tedy končí Palacký slovanskou vzájemností kollárovskou, dotvrzuje všeslovanský cit určitějším spojenstvím ruskočeským. Politika obrozovací končí se tudíž tou slovanskou ideou, kterou obrození začalo, rozhodným rusofilstvím.

49.

Věrni idei humanitní Palacký nejinak než Havlíček cílů svých politických a kulturních domáhali se důsledně prostředky mírnými, oba důslední byli proti násilí. O tom ještě obšírněji a pronikavěj i budeme musit jednat.

Jen od práce osvětné Palacký očekával spásu. „Poslední mé slovo — končí svůj Doslov — jest srdečné a vroucí přání, aby národovci moji milí v Čechách i. na Moravě, v jakémkoli ipostavení se octnou, nikdy nepřestávali býti věrni sobě, pravdě i spravedlnosti!“ A jako by tušil svůj blízký konec, na prahu hrobu svého Palacký dne 23. dubna 1876 nám zanechal tuto závěť: „Doba Husova jest slavná doba; tehda národ český vzdělaností převyšoval všecky ostatní národy evropské. Třebať nyní, abychom se vzdělávali a podle ukázání vzdělaného rozumu jednali. Toť jediný odkaz, kterýž bych takřka umíraje, zůstavil svému národu.“

I v tomto politika našeho znovuzrození důsledně končí humanitní ideou osvícenskou, na které i Kollár budoval svou vzájemnost slovanskou.

50.

Vyloživše politickou stránku období po Kollárovi a ukázavše, co společného je s dobou kollárovskou samou, především rozhled ten doplníme obzorem po tom, jak slovanská idea po Kollárovi vyvíjela se současně s politikou v oboru literárním, uměleckém a kulturním vůbec.

Tu vracíme se přirozeně k heslu Havlíčkovu: „Čech, ne Slovan.“

Heslo to nemělo dosah malý. Havlíček přece prvý z Čechů poznal skutečné Rusko a Polsko, Havlíček žil v Moskvě v kruzích slavjanofilských — jak neměli se jeho vystoupením Malý a staří vlastenci zděsit? Nebyla to hotová slovanská revoluce? Byla a přišla v čas a Havlíček nebál se také sáhnout na Tyla, nebál se dokonce vystoupit proti Kollárovi. Když spor s Kollárem vypukl, zmíněný již slovenský dopisovatel Havlíčkův ve „Slovanu“ dotkl se, píše proti Kollárovi, také uvedeného Havlíčkova článku z r. 1846, v němž právě vydal heslo: Čech, ne Slovan. Dopisovatel rozuměl Havlíčkovi tak, jako by tento byl popíral reálnost Slovanstva. K tomu Havlíček dává vysvětlení svého stanoviska. Trvá na svém mínění, že totiž ,„chtějíce býti dobří Slované, musíme napřed pěstovati dobro svého vlastního kmene a že Slovanstvo jen tenkrát se upevní, když jednotliví jeho kmenové, jmenovitě Čechoslované, Jihoslované, Poláci a Rusové, každý se vzmůže a mezi sebou ve vzájemné přátelské podpoře o závod půjdou".

Článek jeho směřoval proti „jistému, zvláště v Čechách a na Slovensku tenkrát velmi obyčejnému, nepraktickému obyčeji, kdežto se velmi mnoho mladých mužů učilo jihoslovanským nářečím, neumějíce ani pravopis svého vlastního, kdežto se blouznilo o jistém všeslovanském, jednom společném nářečí a zanedbávalo se vzdělání vlastního kmene“. Havlíček neodpíral Slovanstvu reálnost, ale dokazoval jen, „že reálnost Slovanstva založena jest na reálnosti jednotlivých kmenův a slova moje, že s hrdostí řeknu: já jsem Čech, ale nikoli: já jsem Slovan, nemohou se tak rozuměti, jakobych snad Slovanem býti se toho času byl styděl, nýbrž jen v tom smyslu, že slovanství jest teprve ideál, ku kterému směřujeme, že tedy nemožné jest v praktickém životě již nyní se opírati na ten ideál, asi tak, jako ten, kdo vzdělává a šetří a bohatým býti chce, již napřed se svým budoucím bohatstvím se chlubiti nebude. Jisto ale jest, že vědomí společného původu a jistého bratrství není posud ještě obyčejné u slovanských kmenů, a každý tedy uznat musí, že něco jiného jest pracovati k rozšíření tohoto vědomí na nynější praktické půdě a něco jiného předpokládati něco, co by mělo být, co si přejeme již jako skutečné a stavěti na tom již základy. Já jsem tedy, abychom to zkrátka řekli, nemluvil mnoho o slovanství, ale jednal jsem vždy jako Slovan a sit venia verbo — jako panslavista . . .“^[38]

Slova tato téměř v plné míře platí pro celé období, ba platí až po dnes — naše slovanství je přáním nikoli skutečností, pokud totiž slovanská vzájemnost požaduje znalosti slovanského světa a duchovního spolužití. „Vzájemnost“ — Kollár učil — „je společné přijímání, vzájemná výměna a jednotné požívání.“ Té vzájemnosti ještě u nás nebylo a není a je jí pořád méně a méně. Dnes u nás v Praze a podobně v Petrohradě literáti vědí o kde kterém novém románě pařížského dekadentství — o českém a ruském životě neví se tu ani tam téměř nic. Ani odborníci neznají dnes slovanských svých oborů, jsou dokonce slavisté, kteří o slovanských pracích mimo jazyk svůj nemají zdání. Znalost ruské literatury na př. je dnes v Němcích mnohem úplnější a dokonalejší nežli u nás, Němci, Francouzi, Angličané studují svět ruský a slovanský mnohem úsilněji a všestranněji nežli my. To je skutečnost.

Nemohu tu nezmínit se o theorii, která se u nás pořád a pořád hlásá, jako by byla neomylná pravda; říká se totiž, že prý my Čechové jsme povoláni prostředkovat mezi západem a východem.

Názor tento je vlastně bez obsahu. Nejen že my Čechové ve skutečnosti s východem přímo nesousedíme (leda Slováci s Maďary a Rusy), majíce vedle sebe téměř všude Němce a Poláky, kteří přece také ještě náležejí k západu, ale de facto nijakého prostředkovaciho úkolu kulturního není. Rusové na př. měli vždy mnohem bližší a přímé spojení s Němci a Francouzi a právě tak národové tito od Rusů, co brali, brali přímo, i literaturu. Jak řečeno, mnohem dříve o Němcích platí, co se tu nám přisuzuje. My ještě dnes nemáme o Rusku ve své literatuře více, než co Havlíček napsal; nemáme na př. dějin ruských, leda část, právě teď vycházejí prvé dějiny ruské literatury atd. — jaké tedy naše prostředkování a komu?

Tento stav věcí obráží se docela přirozeně netoliko v literatuře vědecké, ale především v poesii a našem umění vůbec i Havlíček je v rozbíraném období přední náš spisovatel slovanský, slovanský netoliko jako Čech, nýbrž jako Čech, znající také svět slovanský a cítící s ním, jak sluší na člověka opravdového, jenž to, co miluje, také skutečně zná.

Ostatní spisovatelé v idei slovanské nevynikli nad abstraktnost kollárovského ideálu, jak vidíme ze všech uvedených dříve básníkův a následovatelů Kollárovy musy slovanské. Posud básníci a spisovatelé, věnující se idei slovanské, nad toto kollárovské stadium nevynikli.

51.

Nové směry básnické a literární došly k nám byronismem: Mácha započal byronovskou analysí vniterného člověka, člověka neobyčejného a velikého a připravoval takto — vystoupil hned 1836 — literární revoluci Havlíčkovu.

Máchovu vystoupení Zdziechowski dává ten smysl, že to byla reakce proti panslavismu Kollárovu.^[39]

Panslavism při tom nehrál té role; Mácha dokonce pokračoval na dráze Kollárově, pokud i tento člověka měl za ideál své humanity. Pravda! byl Máchův člověk protest proti vychrtlé humanitě, právě tak, jak rok 1848tý ideu určitěji formuloval. Mácha stojí proti Kollárovi potud, pokud tento, ovšem charakteristickým způsobem, zavrhoval byronism.

Máchova píseň nepřekonala hned starší směr vlastenecký. Sám v sobě byl na to slabý, k tomu Havlíček šel již cestou novější, a přikvačily pak starosti politické r. 1848 a následující ochabnutí reakční, takže teprve v prvých rocích nového ústavního života byronism proti staršímu a zastaralému „vlastenectví“ pokračoval, kde Mácha před 20 lety byl započal.

Takové opozdění ve vývoji myšlenkovém není u nás ani prvé ani poslední. Kollár připínal na starší filosofii Herderovu, Jungmann učil se od Voltaira a dokonce od Wielanda; podobně a z podobných příčin Hálek pokračuje na dráze Máchově koncem let padesátých.

Neměli jsme ještě a vlastně ani ted ještě nemáme literatury, t. j. nemáme pevné a nepřetržité literární tradice, nemáme literatury, která by se samostatněji sama ze sebe vyvíjela. Literáti sami a inteligentní čtenářstvo, znajíc dobře německy, stojí v duchovním spojení s literaturou německou a cizí vůbec a tak se stává, že naše vlastní literární produkce je pozdější, když vzory cizí zaměnily se již vzory novými. Naši básníci proto podávají sice stravu veliké mase čtenářstva, ale na samy sebe a na literární svět mají vliv skrovný, často žádný. Proto překlady děl cizích, podobně jako cizí vzory samy, mívají větší vliv nežli původní produkce básníkův; Jungmannův překlad Ztraceného ráje je tomu příklad právě tak, jak posud překladatelská činnost vynikajících básníků.

Hálkův byronism musil vystoupit kriticky a polemicky proti starému směru vlasteneckému, jehož patrně nastrčeným zastáncem byl opět Malý, týž Malý, jenž ve svém mládí tak nadšen byl „Slávy Dcerou“. Jak se proti Malému musil bránit Havlíček, tak se proti němu musili bránit mladí byronovci.

Je důležité a k vyjasnění různých pojmův a sporů nutné vzpomenout, oč tehdy z obou stran bylo bojováno. K tomu konci uvedu stať Hálkovu z r. 1859 „o básnictví českém v poměru k básnictví vůbec“.^[40]

Myšlénky Hálkovy jsou v podstatě následující:

Človek je předmětem básnictví, člověk celý se svým životem a se všemi poměry. Co na básnictví je jen řeckého, tomu rozumí jen Řek, ale nikdy člověk jako člověk. Takové básnictví může vychovat Řeka, nikdy člověka, může hovět vášním jednoho či druhého, jeden či druhý líný národ pouspávát, ale nikdy nemůže jej vzdělat; básník jen takový muže být obstojným básníkem řeckým atd., ale velmi prostředním básníkem vůbec. Básnictví není obmezeno ani prostorem ani časem, nezná rozdílu mezi národy a zeměmi; „hledá lidi a vše jedno, kde se mu vyskytnou“. „Nesnese-li pravdu co pravdu vůbec, není na tom vinna pravda, nýbrž on sám. A kdyby některý básník si vzal tu práci národ prozkoumat v jeho zvláštnostech, byl by s tím bezpochyby brzy hotov a brzy by mohl být národně básníkem dokonalým. Prozkoumat ale člověka co člověka, jest práce věčná, bude potud neukončená, pokud lidstvo pouť svou nezakončí. A proto být básníkem vůbec jest věcí o tolik těžší, než-li být básníkem jen národním, o kolik těžší jest poznat člověka co člověka a člověka některého v jeho zvláštnostech a snad podivnostech. První úlohou básnictví jest, účinkovat na člověka, co člověka.“ České básnictví nesmí být jediným pramenem našeho básnictví. „Básnictví české má pro píseň, pro baladu, pro menší vypravovací básně vzory výtečné, snad jakými se který národ jen honositi může. Ale co dál? Má to být již básnictví celé? Kde pak zůstane drama? Kde román? Kde epos? Má básnictví české pro to také už vzory? Nemá.“ „Básník ať jen sáhne do života a onůže být jist, že nezabloudí." „Naším heslem jest: Bez nadání není básníka, a kdyby se chtěl stát sebe národnějším.“ „Za několik let se uvidí, kdo je víc básníkem, zda ten, kdo jen dovede být národním ožuvavcem."

Pokud ve sporu šlo o obvyklé v takových věcech vlastenecké zrádcování, Hálkovi slovy velmi jadrnými a úsečnými přispěl Neruda. V doslovu k Hálkově stati: „Něco o posledním slově“, praví: „Ano, — nám jest stálé žvanění o národnosti a vlastenectví už přemoženým stanoviskem. Nenávidíme od srdce každého, kdo myslí, že je to už nejvyšším cílem — být národovcem, že dosti na tom, a že mu netřeba, aby také něco pro národ konal. Jsme už na takovém vstupní vzdělání, že už pražádnou zásluhou není, když je někdo vlastencem; k národnosti sivé se znát a ji ctít první jest povinností každého vzdělance, zároveň ale i povinností nejlehčí; poněvadž nám nyní už povinnost nastává, abychom národ svůj na výši světového uvědomění a vzdělání postavili a jemu takto nejen k uznání dopomohli, ale i život pojistili. To je ten náš kosmopolitism . . .“^[41]

Podobně úsečné a případněji než Hálek Neruda se bránil proti výtce neslovanství: „Učme se u národů jiných, poznejme stupeň jejich vývinu, spřátelme se s jejich světem myšlenkovým a spracujme pak v sobě vše v celek nový s tím, co jsme s mateřským mlékem už obdrželi a ve vlastech svých seznali. Bude to pak zajisté slovanské, poněvadž co Slované jinak tvořiti nedovedeme.“^[42]

Smysl výkladů Hálkových i Nerudových je: Český člověk a tím slovanský, ale člověk žijící a jednající, žádná archaeologie a abstraktní politika.

S těmito požadavky Hálek i Neruda brali se lidovým směrem Havlíčkovým. I slabý Hálek a dokonce silnější Neruda postihli v nejlepších svých pracích toho českého člověka, tento městského a dělnického, onen venkovského. Před tím už Němcová v Babičce — vyšla tiskem 1855, psána je počátkem let 50tých — nalezla venkovského člověka českého, podobně jako v Barušce zachycuje kus sociální otázky ženské, otázky čelednické a prostituce. Brzy na to Světlá obrací se k otázce ženské v rozsahu širším.

Z té doby máme také prvý obšírný román z dělnického života, Pflegra Z malého světa (vyšel 1863, 2. vyd. 1872), Rudolf Mayer (+1865) českému dělníku (V poledne) věnuje své verše. Ve většině těchto plodů je mnoho abstraktní romantiky, je v nich mnoho fantasie na místě pozorování, mnoho nepravdy; také se básníci nezhostili přisládlého starovlasteneckého kázání, jež zejména v Pflegerově románě dnes až nepříjemně působí, ak je to přece jen směr nový, doplňujíci organicky Havlíčkův politický požadavek všeobecného práva hlasovacího. Obzvláště Neruda zachytil mistrně některé typy českého člověka a je posud nepřekonatelným básníkem českým a slovanským, slovanským proto, že českým a českým proto, že lidovým a přímo sociálním.

S tímto směrem lidovým u většiny básníků spojen byl kosmopolitický eklekticism, jemuž mladší generace propadla na dobro. Viděti to na Hálkovi, ale i na Nerudovi. Cizí vzory, životu i potřebám české duše cizí, vzory i v cizině přežilé, hlavně němečtí a francouzští básníci se k nám přenášejí tak, že náš parnas vypadá spíše jako anthologie než-li jak zápasiště bojův a strádání české duše. V té poušti literatury a našeho života vůbec nejmladší pokolení se ozývá svým obžalobným „Confiteor“ — než tu staneme v živějším proudění nejnovějšího období našeho vývoje, o němž budoucně se rozepíšeme.

My tedy vidíme i v poesii týž vývoj pojmu a obsahu národnosti, jak jsme jej už konstatovali z vývoje politického a sociálního. Na místo předkollárovského a kollárovskěho vlastenectví a slovanství, na podkladě humanity, básníci a spisovatelé mladší, hlavně pod vlivem Byronovým, hledají konkretnějšího člověka českého a nalézají ho přirozeně na venkově a v těch třídách lidu, které vývojem kulturním nejméně byly zasáhnuty. Je to směr zdravý, směr lidovější, národnost postihuje se jako lidovost. V lidovosti je českost a slovanskost určitá, konkretní, živá.

Po stránce umělecké lidovost jeví se jako realism: Havlíček, Neruda skutečně pozorují — ovšem většině básníků nestačil tento člověk český, resp. oni nestačili naň, a tak obracejí se, vedeni cizím školstvím ke vzorům po starém vlastenecko-historickém způsobu.

52.

Ve výtvarném umění je vývoj podobný, ač méně patrný. Při posavadním společenském postavení výtvarných umělců, při závislosti jejich na cizích mecenáších a na vyškolení v cizině, rozumí se samo od sebe, že na př. českého malířství máme skrovně. Rozbor toho, co v tvorbě, řekneme Čermáka aneb i Manesa, skutečně bylo českého, co bylo české v koncepci a v technice, nesnadno je určit; sujet historický, třeba i vlastenecký skutečného rázu národního ovšem nikterak nezabezpečuje.

Malíři a ostatní výtvarníci vzděláni v cizině a pracující v cizině mají jiné postavení než hudebníci. Hudbu však záhy měli jsme svou, českou a tudíž i slovanskou. Sama hudba tato je nám důkazem, že jsme svými a že jen o to běží, se nalézt, jak nalezl se především Smetana.

Dějiny Umělecké besedy, založené 1863, v této příčině poskytnou leckterý zajimavý a poučný materiál; popletenost požadavků, nejasnost o tom, co je skutečně národní, světlem až křiklavým ukazuje právě Smetanův osud. Měli jsme již českou, měli jsme již slovanskou hudbu, ale chtěli jsme mít něco extra slovanského, rozumí se: všeslovanského. Ještě v letech 70tých^[43] čteme hluboké a učené spekulace o slovanské, o všeslovanské hudbě a dávají se rady, jak by se nalezlo, co hudby všech slovanských kmenů mají společného a jak by se mohly tvořit nové slovanské melodie — avšak škoda času a papíru, ohřívat takové a podobné vlastenecké tirády. I v hudbě lidová píseň česká byla bezpečným vodítkem našim nadaným skladatelům; vlastenčící scholastika na to ovšem nestačí.

53.

Také filosofie a věda jsou národními, t. j. i v přesném myšlení vědeckém projevují se národní vlastnosti netoliko v tom, co se myslí, ale i jak se myslí. Filosofie anglická má docela jiný ráz, než německá a dokonce mathematika vykazuje v Rusku na př. jiný charakter, než v Německu. O věcech těchto v ruské literatuře dost se napsalo, u nás otázka ve své filosofické plnosti ani nebyla postavena.

Od samého počátku obrození pořád vidíme, jak naši čelní duchovní vůdcové svým konkretním myšlenkám v německé filosofii hledají potřebný myšlenkový základ; v té příčině právě Kollár je poučný příklad a ilustruje věc přimo názorně. Jako Kollár i jiní podobně postupují — německá filosofie podává jim ideové základy. Palacký na př. hlavně se shoduje s filosofií Kantovou a filosofie ta jeví se .znalcům, třeba více implicite je obsažena v historické práci Palackého, v jeho názorech ethických (kategorický imperativ) a náboženských (protiracionalism) a konečně i v jeho politickém nazírání (věčný mír — nenásilí); Palacký jako Kantovec je netoliko hlubší než Kollár, ale i pokročilejší. Havlíček ve filosofii vychází z theologických záhad, jež ho zabývají po celý čas života (Kutnohorské epištoly); v názorech o státu, společnosti atd. jeví se u Havlíčka vliv svobodomyslných filosofů revoluční doby, Voltairea, Rousseaua na př., působil veň Bolzano a taktéž ruští myslitelé slavjanofilští a západničtí. V celku Havlíček je typický představitel filosofie t. zv. zdravého smyslu — Havlíček i tu je důsledný lidovec.

Jako Havlíček většina našich myslitelů filosofii pojímají v protivě proti náboženství a církvi, jak k tomu i historické upomínky na vývoj české reformace odkazují. V školské, soustavné filosofii v době Palackého, netřeba již opakovat, působili filosofové němečtí; vedle Kantovy filosofie znamenati hlavně vliv Hegelův a konečně Herbarta, jehož filosofie v době reakční stala se privilegovanou filosofií rakouskou. Rozumí se, že povždy učitelé na pražské universitě — Leonhardi a pozdější — působili.

Problem filosofie české již roku 1848 vyslovoval Aug. Smetana. Jméno to teď v Čechách má dobrý zvuk — zasluhovalo ho dávno i jméno Augustina Smetany.

Smetana, jako Kollár, si představoval, že kulturní vedení člověčenstva již již připadá Slovanstvu; počátek učinit máme my Čechové, jimž, jakož i jiní myslili, Smetana ukládá prostředkovat mezi západem a východeim. Východem však nerozumí pouze Rusko, nýbrž Asii.

Jako se kdysi kultura klasická vyžila Řeky a Římany, tak vyžívá se podle Smetany osvěta germánsko-románská a nastává doba slovanská. Slované převzít musejí, co západ vypracoval a obzvláště připadá nám Čechům úloha, shrnout a reprodukovat německé vzdělání, německé bohatství kulturní prohlédnout a uspořádat a tím samým už rozhojnit. Čechové mají podle Smetany úkol, poklady německého genia tvořivé budoucnosti zachovat a potomkům k upotřebeni připravit; sám svým spisem Smetana zahajuje zakončení německé osvěty.^[44]

Smetana, jako mnozí jiní Čechové, ztracen byl úplně v myšlení německém a zejména ve filosofii Hegelově; ale poznává, že myšlení naše brát se má dráhou jinou. Naše století, podle Smetany, je dobou člověctví, pod naším vedením připadá jí přemoci racionalistický indiferentism náboženský uměním, a nespravedlivé zřízení společenské humanitou, láskou. Smetana vidí, že otázka sociální stojí přede dveřmi, ba v síni nové, budoucí osvěty. Filosofie, jak ji pěstovali Němci, také již přestane, bude obsažena v jednotlivých vědách. Přechod osvěty, jejž my Čechové máme zahájit i vést, podaří se nám jen ve smíru a shodě s Němci a proto v zájmu toho úkolu a lidskosti volá po shodě obou národů Čechy obývající.

Problem české filosofie, českého ducha, Smetanou určen dosti případně; krásně postřehl humanitní úkol filosofického obrození, jak organické navázání na minulost vést musí k řešení otázky sociální; doplňuje takto znamenitě humanitní theorii Kollárovu a lidovým tužbám Havlíčka, Němcové a jmenovaných dává filosofický základ. I to, co o obsahu české slovanské filosofie říká, je velmi pozoruhodné a k zralému přemýšlení nutí, jak dobrý náš Čech zakončovat chce pro nás německou osvětu; srovnání se sebeobětováním alespoň jednoho a vynikajícího ducha česlkého vnucuje se sauno isebou — sebeobětování to jest uvědomělé a má takto být poslední, neboť neuvědomělých bezděčných obětí ducha svého německé osvětě přinesli jsme četné a vzácné.

54.

Ve speciálních vědách v období tomto iičinili jsme pokroky hlavně potud, že domohli jsme se již škol středních a později i techniky.

Je to pro pochopení našeho obrození a zejména pro úkol a místo vědy v naší národní organisaci moment důležitý.

Školství střední, obzvláště byvši reformováno po roce 1848, podávalo všeobecné vzdělání netoliko humanitní, ale reální; jakožto školství nižší mělo eo ipso ráz více lidový a populární. Tím, že všecko úsilí paedagogické a literární toto střední školství mělo za svůj orgán, že jemu všecko snažení a myšlení bylo věnováno, literatura vědecká měla právě ráz více populární než přesně vědecký a to opět docela organicky se hodilo ke směru lidovému, v období tomto zahájenému.

Jak přirozený a důsledný byl vývoj ten, vidíme i z toho, že dalším doplněním školské organisace naší stala se napřed praktická škola technická. V Praze měli jsme ve středním věku prvou univesitu v oblastech východnějších, v Praze měli jsme prvou techniku, měli jsme také napřed českou vysokou školu praktickou než theoretickou. Na universitě německé prvé české stolice byly taktéž rázu více praktického: medicína, práva i filologie a historie sloužila účelům středoškolním.

Nemajíce vysokého učení úplného byli jsme pořád v základech filosofických a vědeckých závislí na vědě německé; citelným nedostatkem vědeckých knih, alespoň učebních, závislost ta utužena byla a posud trvá. Že se tomuto nedostatku neodpomohlo soustavným a promyšleným překládáním, zjevuje nám vhodnou populárnost našeho vědeckého úsilí i se stránky slabé — váha a národní důležitost přesné vědy a filosofie, ač byla poznávána a uznávána, ve skutečnosti nebyla s dostatek pochopena. Jsme sice národ Komenského, pečovali a usilovali jsme o své školství, ale to dělají i národové, kteří Komenského neměli; my o školství a jeho zvelebení, my o filosofii, vědu a umění starat bychom se měli mnohem více a jinak než národové ostatní. Školství a jeho zdar musilo by být naší přední a hlavní péčí národní i politickou — to je odkaz Komenského a našich Českých Bratří, to je cíl našeho humanitního osvícenství. A hlavně: neběží tak o mnohost škol, ale o jejich jakost, školská politika národa Komenského musí před světem kráčet v nejlepších snahách školské reformy: stává-li se vychováním a vyučováním člověk teprve člověkem, reforma, školské výchovy musí nám být konkretním cílem humanitních snah po stránce theoretické, osvícenské.

55.

A tu jsme při věci hlavní.

Všecek smysl naší historie v tom je uzavřen: pochopit cíl humanitní po stránce mravní a rozumové, pochopit plně, že čistá člověckost nesmí být pouze obrozenským heslem, ale že snaha Dobrovského, Kollárova, Palackého, Havlíčkova musí být snahou nás každého a všech, že humanita jakožto cíl a program národní musí důsledně spravovat i naši národní taktiku.

Nenutí nás historie starší stejně jako běh událostí časových k tomu, ujasnit si dokonale, jak se jakožto samobytný a samostatný národ udržíme? Nenutí nás všecek náš vývoj k otázce, jak se udrží národ malý?

Tato myšlenka trápila naše buditele Dobrovského, trápila Kollára, jehož všecko úsilí bylo unikáním přirozené malosti; na myšlenku tuto odpovídal Palacký, rozšířiv Kollárův problem kulturní na problem politický. A ovšem nemohl k otázce, jak udrží se národ malý, odpovědět jinak než Kollár, neboť i politika konec konců jako všecka praxe musí spočívat na theoretických zásadách; je-li však humanita cílem všeho myšlení musí být cílem i všeho snažení, humanita jen humanními prostředky se dobude — osvícenou hlavou a teplým srdcem.

Upomínky na naše četné boje za existenci v minulosti a zejména povstání končící porážkou bělohorskou, náš pád, naše obrození za francouzské revoluce a osvícenského hnutí minulého věku, revoluce r. 1848tého, povstání polské — to všecko nutí myslícího Čecha k rozhodnutí: násilně nebo smírně, mečem nebo pluhem, krví nebo prací v potu tváře, smrtí nebo životem?

Ne násilím ale smírně, ne mečem ale pluhem, ne krví ale prací, ne smrtí ale životem k životu — toť odpověď českého genia, toť smysl našich dějin a odkaz velikých předků.

Ukázal jsem již (§ 49.) na závěť Palackého, jak se vyslovoval proti násilí, doporučuje taktiku smírnou. Nejinak soudil Havlíček — v tom zajedno byli s Kollárem nepolitickým. Nemohli nebýt. Tato otázka po národní taktice má ovšem ohromnou důležitost a je velmi složitá, plna záhad a otázek; k otázkám a záhadám těm vynasnažím se odpovědět později, zde zatím uvedu slova Palackého, jež o věci pronesl jako starosta Svatoboru r. 1864, tedy v době, kdy formuloval svůj politický program. Řeč vytištěna ve výroční zprávě „Svatoboiru“ za 1864 — 65, podám z ní hlavní obsah; je jakoby psaná v souvislosti s naší studií.

„Uznáno jest hlasem všeobecným, že to byli spisovatelé čeští, co nedali zahynout národu, ale vzkřísili jej zase a vytknuli snahám jeho cíle ušlechtilé; uznáno jest, že literatura stala se nám pravou studnicí života národního.

Stali se tedy literatoři předními buditeli, učiteli a vůdci národa českého na. dráze života duchovního. Úloha tato a povolání, čím čestnější jest vznešenější, tím vyšší ä světější nese a ukládá povinnosti a závazky.

Národ náš jest jak na počet tak i na rozsáhlost sídel svých nevalný, a již na druhé tisíciletí jest mu zápasit se sousedem mocnějším o uhájení a zachování bytu svého. — Vyložilť jsem na jiném místě, kterak celá historie česká, co do hlavního obsahu svého, jest ustavičné a věčné stýkání a potýkání se Slovanství s Němectvím a to téměř ve všech oborech působení lidského. Ví to již tuším každé dítě, že v osudném zápasu tom, ačkoli nerovní počtem a silou hmotnou, obstáli jsme nejednou nejen čestně ale i slavně: to však ještě na mále vešlo v obecnou známost a musí teprv snažně připomínáno býti, že kdykoli jsme zvítězili, dálo se to pokaždé více převahou ducha nežli mocí fysickou, a kdykoli jsme podléhali, že tím vinen býval vždy nedostatek duchovní činnosti, mravní statečnosti a odvahy.

Jsouť velice na omylu ti, kdo se domnívají, že ony válečné zázraky, které způsobili předkové naši v nepokojích husitských, záležely v jakémsi zběsilém zuření, bouchání a třískání rozsápaných divochů (jakož je líčit bohužel ode dávna vešlo v obyčej), a ne raději v jaré nadšenosti ducha pro idey, ve mravní zachovalosti a vyšší osvětě národa našeho. Naopak, když odvěstě let později v podobném zápasu klesli jsme až téměř do hrobu, zavinili jsme to tím, že nepředčivše vzdělaností ducha, ale rovnajíce se nepřátelům více mravní hnilobou nežli dostatkem moci, apelovali jsme byli sami k meči a k násilí. V posledních dvou stoletích živořili jsme jen tělesně, duch v nás byl utajen; neboť i vyskytoval-li se kde, odíval se v roucho cizí a ne své vlastní. Svět proto zapomenul na nás, jakoby nás již ani nebylo; a když nyní hlásíme se k bytu svému, diví se nám a zdá se mnohým lidem, jako bychom počínali něco mimo právo a slušnost. Že pak již nyní dobrým svědomím a plným právem hláisiti se může o své místo v řadě národův, za to děkovati máme ne tak počtu svému a síle hmotné, jako raději moci duchovní a mravní statečnosti těch, kteří nás předešli v národním procitnutí a uvědomění. Kdyby oni ve svém podnikání byli hned od počátku neohradili se pravou osvětou, pravým pokrokem k lepšímu, skutečnou obětavostí a bezúhonností charakteru, byli by neodolali nesnázem a překážkám nesčíslným i těžkým; neboť jen tím donutili také nepříznivce své k uznání, že úmysly a skutky jejich byly šlechetné, jimžto neslušno brániti mocí a násilím. Národní naše vzkříšení umožnilo se jen touto cestou. A jelikož dle známé maximy každá država jen těmi prostředky, kterými povstala, udržet se může v bytu svém: naléhát' i na spisovatele české, co duchovní budiče a vůbec národa svého, povinnost, nejen vynikati a svítiti pravou, osvětou, poikrokem, obětavostí a bezúhonností, ale i snažiti se, aby ctnostmi ducha, inteligencí a mravní statečností předčili a přemáhali rozhodně všecky ty, kdo národnímu bytu našemu na odpor se staví, jej ztenčiti a zničiti usilují. Jen tehdáž ubezpečíme trvale budoucnost svou, když duchem vítězit a vévodit budeme v odvěkém zápasu prozřetelností boží nám uloženým.

Vím dobře, jak veliká i nesnadná jest úloha tato: vím ale také, že není nemožná. Uštědřilť pán bůh zárodkův a darův nejspanilejších duchu českému: je-li krev naše poněkud méně usedlá, méně chladná, jest mysl za to jemnější, čipernější, svižnější; potřebí jen vůle stálé, neohrožené a vytrvalé, ana by rozumem vésti se dala. Vždyť jsme to již dokázali jednou před světem, že umíme duchem předčiti jiné národy, když jen celou vůli a snahou svou o to se přičiníme. Jest ovšem i svobody potřebí k dílu takovému; Okusili jsme to dosti za věkův minulých: ale povážiti sluší, že pouta naše zmizela již aspoň z větší částky, že pravé snahy humanitní a vlastenecké, když se varují přídechu podvratného, nemají v našem věku aspoň u nás překážek, že reakce jest sice možná, trvání však a úspěch její bude tím menší, čím větší bude činnost naše duchovní, a že šlechetní Galileiové i v největší nesvobodě dovedli povznésti se k výši žádoucí.

Smysl a účel řeči mé jest ten, abych připomenul jak vrstevcům svým vůbec, tak i mladšímu pokolení zvláště, kteréž teprv chystá se přistoupit do sboru našeho, kam především a stále obracet jest nám zřetel, oč vlastně a hlavně jsme povinni se snažiti. Neníť dosti, abychom leda plodili knihy a nedali národu svému zahynouti hladem duchovním. Vážnějšíť jest úloha naše: nepovzneseme-li ducha svého a ducha národa našeho k vyšší a ušlechtilejší činnosti nežli jest u sousedův, nejen nedobudeme si čestného mista v řadě národův, ale neuhájíme konečně ani přirozeného bytu svého. Proto jest povinností spisovatele českého, starati se, aby plody ducha jeho vnitřní hodnotou a cenou svou nejen rovnaly se plodům cizojazyčným, ale aby je převýšily; povinnost jest zvláště mladších, aby záhy cvičili a připravovali se opravdově k jízdě o závod se všemi výtečníky domácími i cizokrajnými na poli jak naučném, tak i krasoumném.“

Nebudu zde již říkat, v čem s Palackého nazíráním na historický náš vývoj nelze mi souhlasit — z celé duše však slovy jeho určuji podstatu naší národní taktiky.

56.

Jestliže však, sobě věrni, za svou národní taktiku pokládat musíme práci osvětnou, jestliže v práci a vědění vidět musíme své spasení, budeme si musit určitěji a dopodrobna vymezit jednotlivé předměty, methodu a směry svého duchovního pokračování. Snažil jsem se již vyslovit se o věci určitěji a dopodrobna jinde, a dá-li pán bůh, ještě doplním své myšlenky; zde dotknout se musíme směru myšlenkového velmi prononsovaného, jímž naše národní snažení se nese po celou dobu obrození. Mluvili jsme o tom již, neboť běží o ten zvláštní historism, o to archaeologické nazírání, které Havlíček vytýkal Kollárovi, běží o ten rozdíl v postupu, jenž na rozdíl od Havlíčka charakterisuje i Palackého.

Historie je skutečně učitelikou života a nám jí být musí více než jiným. Také byla — ale hlavlní učitelkou života je přítomnost, život sám. I nelze se tajit, že jsme posud více, než sluší, odvráceni od přítomnosti k minulosti a v té jednostrannosti tají se vážné nebezpečí pro věc národní. Šafařík a Kollár mysl naši jednostranně obrátili do minulosti slovanské; Palacký jednostrannost tu napravil jen částečně, ukazuje nám minulost českou. Avšak my především potřebujeme pochopení přítomnosti a té se nám od Palackého a jeho směrem nedosti dostává. Historism i Palackého zavedl ve mnohém na dráhy nesprávně konservativní.

Jednostrannost však byla a posud je právě v tom, že jen vědy a poznatky historické jsou národními v tom slova smyslu, že právě z nich čerpá se hlavní síla národního vědomí. Je to pochopitelné a správné. Avšak my musíme k historickému nazírání, k nazírání v minulost přibrat ještě vědy. jež historickými nejsou a jež poučují nás o světě, jaký jest a bude, tedy vědy přírodní a sociální. Že k tomu máme přímo i nadání, nejlépe dokazují jména, jako: Rokitanský, Škoda, Purkyně. Avšak právě tito velikáni pracovali v cizí literatuře — o to běží i vědy tyto znárodnit, přivtělit je do národního vědomí.

Není pochybnosti, že hled náš obrácen příliš do zadu. Je charakteristické, že nemáme ještě ani dějin doby pobělohorské, — tak naše národní vědomí tkví v minulosti. Odsud i ten zjev, že naše umění hlavně z těch dob váží své postavy a charaktery — vidíme jen svou velikost minulou. Je to pochopitelné, pravím, a správné; ale je to jednostranné, neúplné. My pronikat musíme tajemnou rouškou přítomnosti, my poznat musíme ten život přítomný a jeho pravé podmínky a z toho poznání, jež přirozeně musí být doplněno poznáním historie, musíme smělým čelem hledět v budoucnost.

To je náš veliký úkol. Jsme na správné cestě. Ještě Palacký více byl obrácen k minulosti a odsud i jeho politika měla ráz konservativnější; avšak Havlíček již ukázal, jak ponořiti se máme v přítomnost a z poznání skutečnosti čerpat svou národní sílu. Palacký v theorii to také uznával, jak hned povíme, ale Havlíček požadavek ten důsledněji plnil. Ve sporu s Kollárem projevilo se toto jeho pochopení národního úkolu — jeden živý a čiperný slovanský hošík, řekl Kollárovi, je mu milejší a důležitější, nežli všecky staroslovanské bůžky, co se jich kde vykopalo a vykopá, ulilo a ulije. Těmi slovy Havlíček řekl všecko — náš život je důležitější budoucím pokolením a bližší než život našich dalekých předkův.

Tento požadavek netýká se pouze názoru politického, je všeobecný a musí spravovat všecko myšlení a konání člověka. Je to filosofický základ toho, co se může zváti realismem. Požadavek ten učinil jsem ve formě abstraktní a vědecké ve své „Konkretní logice“ a celý tento pokus je právě výsledkem tohoto směru.^[45] Stručně lze formulovat hlavní pravidlo takto: poznávej vždy a všude věci a jejich jádro! Není vývoj věcí prvou důležitostí pro ducha, ale věci samy a rozumí se, že k podstatě jejich přináleží i vývoj, ale poznání a pozornost nesmí utkvívat na historické změně. Převládání historismu může i na charakter člověka mít vliv neblahý — neurčitost a nerozhodnost v potřebách životních, člověk ztrácí se v představě toku a změny ustavičné.

Dám příklad tomu, jak si myslím, přítomnosti podřaďovat minulost a minulost, jak jsem už také řekl, osvětlovat přítomností.

Tato moje práce o Kollárovi je tomu příkladem. Kdo si dobře prostuduje Kollára a jeho dobu, vidí v ní všecku naši minulost. Nalezne vedle sebe, co v čase delším bylo po sobě a ovšem i vedle sebe. Právě tak, smím říci, od doby, kdy počal jsem o otázce české myslit, pozoroval a studoval jsem život náš přítomný a jeho různé poměry; historií a památkami doby starší zabýval jsem se vždy jen jako na doklad a důkaz svých pozorování sociologických. Směr a smysl těchto studií je takto docela můj — vyhledal jsem hlavně z Palackého a Havlíčka, co neomylně v nich na potvrzení svého vlastního vývoje nalézt jsem musil. Docela jinak ovšem vypadá historický empirism, skládající si v nejlepším případě z bývalých autorit svůj obraz mosaikový, ale hledající v nich také své záplatové přesvědčení.

To platí ovšem o vší myšlenkové práci člověka každého: to, co se zove historický vliv, může být buď mechanické přejímání aneb organické, z týchž národních podmínek vycítěné, vypozorované, dále domyšlené a tudíž jediné pokračující žití týmž duchem. Jinak historie učitelkou není, pouze drábem.

57.

Historický ráz doby, podporovaný středoškolským humanistickým klasicismem, v jednostrannosti své nezůstal nepoznán. Purkyně velmi dobře to postřehl, jak ukazují jeho plány s českou akademií a popularisací moderní vědy (hlavně přírodní) — plány, jež dávno ještě nejsou uskutečněny, ačkoli jsou splnitelné a nad jiné potřebné.

Avšak ipoiznal to i hlavní sloup historismu Palacký sám. Tím zajímavější a poučnější toto jeho doznání. Ovšem i v tom měl své předchůdce.

Již Jungmann nemile nesl, že mnohé obory vědní jazykem českým nebyly ještě spracovány; proto od Marka požadoval metafysiku a filosofii a pomýšlel dokonce na encyklopaedii povšechných vědomostí. K encyklopaedii Jungmann veden byl francouzskými encyklopaedisty, hlavně svým učitelem Voltairem; avšak vystihl tím skutečnou potřebu naší literatury.^[46] Nikdo jiný než Komenský mohl mu v tom být vzorem svou pansofií a pansofickou methodou; že Komenského neznaje docházel k podobnému závěru, je právě důkaz tomu, co říkám, že historický vývoj je vývojem věci a věc v tom případě byla — potřeba plného vzdělání.

Hned v době Jungmannově také Palacký obíral se plány encyklopaedickými. Jeho prvotní plán je z r. 1829.^[47] Měl na mysli, více konversační slovník než encyklopaedický přehled vědeckého myšlení a při názoru tom setrval, ačkoli časem myšlenky své si prohloubil. Myslím, že lepším poznáním Komenského a našich potřeb. V roce 1850 o věc opětně usiloval i dal matičnému sboru svůj návrh.^[48] Nás zajímá, jaké tenkráte zaujímal postavení vůči vědám historickým a vědám ostatním. Stačilo mu totiž z exaktních věd podávat toliko stručné přehledy, kdežto vědám historickým a „mravním v nejširším smyslu“ (= duchovým) vykazoval pole mnohem rozsáhlejší. „Hvězdářství, mathematika, silozpyt podávaly by se stručněji nežli dějepis, literatura a životopisy slavných mužův. Zároveň by politické a státní vědy zaujímaly v dílu tomto místo potřebám a žádostem našeho času přiměřené.“

Avšak už po dvou letech (Zpráva o připravování naučného slovníka) Palacký poněkud změnil své názory o obsahu a směru slovníku naučného; přeje si totiž, aby slovníkem naučným do života národa převedeny byly výsledky moderní vědy, zejména pak vědy přírodní, aby věda u nás „se zprostonárodnila“, tedy popularisovala.^[49] Odůvodňuje tento svůj názor přeměnou v době nové nastalé. „ . . . . jestliže kdy cítěna a uznána potřeba vzdělanosti a osvěty pro národy vůbec, nyní od té doby, co život celého pokolení lidského vynalezením a užíváním parostrojův a parochodův nové tvářnosti nabývá, stala se konečně životní otázkou národa našeho.“ Životní otázkou, slyšíme tedy, je pro náš národ využití moderní vědy : „Zázračnou mocí páry a elektřiny dána poměrům světovým nová míra, staré hráze mezi zeměmi a národy mizejí vždy více, všecky čeledi, všecka plemena pokolení lidského sblížily se k sobě, dotýkají a otírají se o sebe vzájemně a samožilové každého rodu náležejí napotom do říše bajek. Tím vzbudila se řevnivost mezi národy v míře před tím nikdy neznámé, a roste již a bude vyrůstati čím dále tím více; kdo nepoběží napotom o závod se sousedy svými, zakrsá i zahyne konečně a neuchranně. I ptám se, má-li právě náš národ, spanilými dary ducha od Boha nad jiné hojněji nadaný, nedbou a nedomyslností vůdcův svých straniti a nesúčastniti se v závodu, který jediný může zaručit život jeho do budoucnosti?“

„Než sestupme s říše ideí a obrazův povšechných do holé konkretní skutečnosti: smysl řečí našich nabude tím snad více světla i jasnosti. Čas jest, aby povzbudil se znovu národ náš a orientoval se v duchu věku nového; aby povznesl zrak svůj nad ouzké meze své otčiny, a nepřestávaje býti vlastencem věrným, aby spolu stal se světoobčanem bedlivým a opatrným. Musímeť i my ou častniti se v obchodě světovém a kořistiti pro sebe z pokroku všeobecného; musíme opustiti, ne starou víru a poctivost svou, ale starý a zarytý onen zvyk šlendriánský, onu dávnou ochabělost a zahálku, která jest příčinou chudoby a malomyslnosti naší! musíme nastoupiti cesty nové a zotaviti se průmyslem všichni, netoliko fabrikanti, kupci a řemeslníci, ale i selští hospodáři, učenci a ouředníci. Někdejší pohodlná láce vzala výhost od nás navždy spolu se surovostí a s neznámostí potřeb i lahod věku civilisovaného; ani daní veřejných nemůže a nebude napotom ubývati, budiž vláda státu našeho jakákoliv. Nemáme-li zakrsati a octnouti se ha mizině, musíme ztrojnásobiti přičinlivost svou a stavili se co nejvíce možná v roveň s jinými národy, kteří podnikavostí svou opanovali kraje světa.“

Proti námitce, že o úkol tento školní knihy mají pečovat, že slovník naučný neučiní zázraků, Palacký dokazuje, že přece za zvláštních svých poměrů potřebujeme zvláštních prostředkův a k těm čítá slovník naučný. „Lid náš, jakkoli jemností a způsobilostí, láskou i schopností k učení se nad jiné vyniká, přece co do myslné činnosti a obzoru duchovního vždy ještě obmezenější jest, nežli sousedé jeho. Trpíť, abych tak řekl, především na chudobu a obmezenost látky myslné, na nedostatek materiálu, kterýmž by myslnou moc svou živil, cvičil a velebil.“

Vidíme tudíž, jak směr lidový i v oboru vědeckém dozrává; Palacký velmi správmě ukazuje, jak se Kollárovu úsilí po světovosti může napomáhat a tím odpomoci naší malosti, všemi opravdovějšími buditeli tak zle pociťované. I zde již Komenský dal svým následníkům nejlepší poučení svým plánem, spravovat nejhlubší poznání filosofické a najmě metafysické tak, aby i osmileté děti věcem mohly rozumět.

Obzvláště také zasluhuje povšimnutí, že Palacký uznává národní důležitost reálního vzdělání proti humanitně historickému. Vrací se ku věci v Doslovu a to slovy velmi zajímavými a nabádavými. Praví o sobě, že s přáteli svými v době císaře Františka I. staral se o vzdělání národa zvláště naukami „pověcnými čili reálnými“ již proto prý, že studia politická uvodila podezření nelojálního smýšlení i varovali se tudíž při svém vzdělávání národa dotčenými vědami reálními každého přídechu revolučního neb konspiračního.^[50] Místo to je velmi pozoruhodné: právě policejní krátkozrakost starorakouského regimu, zakazujíc studium věd politických, studiem věd přírodních a praktických snad ještě vydatněji kopala si hrob. Máť právě studium věd přírodních, jak nejednou bylo dokazováno, v sobě značný prvek demokratický.

Studium politické, pěstěné zastaralou scholastickou methodou, mohlo vést k blouznění, to je pravda. Velmi dobře to vycítil Havlíček; rozhorlen proti fantasteriím doby revoluční, volá známými slovy: pryč se vším idealismem (t. j. fanitastičností) a hleďme raději ke skutečnosti.^[51]

Realistické hnutí našich dnů přirozeně a historicky přimyká se k Havlíčkovu a Palackého úsilí realistickému, třeba bychom realism nezakládali tak na věcech přírodních jako více proti jednostrannému historismu.

58.

V přehledu svém po duchovní práci doby Palackého nemůžeme konečně nepodívat se na naši žurnalistiku. Žurnalism je do veliké míry moderní způsob práce myšlenkové. Myslíme telegraficky a stenograficky, t. j. žádáme si poučení krátce a dobře a hodně mnoho. Chceme se dovědět všecko, velké malé, důležité nedůležité. Novinář musí proto být lakonický a může být, smí-li předpokládat základní vzdělání čtenářovo hlubší a všeobecné. Žurnalista sám však vzdělání to musí mít — nemá-li je, je nádenníkem v pravém slova smyslu, cfemera, ba méně: je náhodinník, člověk, stroj minutový. Má-li vzdělání, jež sám předpokládat má u svého čtenáře, je moderní mistr slohu a virtuos myšlení.

U nás žurnalistika s samého počátku měla důležitost tím větší, že neměli jsme tak bohaté literatury knižní a časopisové, jak národové jiní. A měli jsme již žurnalisty výtečné. Německy čelili cizině, česky sloužili lidu. Palacký byl žurnalistou, a byl jím především Havlíček. Opakuji, žurnalistu, jakým byl Havlíček, může nám cizina závidět — jak krásné to zase budou doby, až český novinář z Havlíčka bude hledat poučení, jak má pracovat! Avšak sotva odstoupil Havlíček, nový parlamentární život a zejména aktivní politika ve Vídni mladším žurnalistům přivedla cizí vzory, hlavně vídeňský, a na těch vzorech klesla žurnalistika, jako cizími vzory naše básnictví často klesá, třeba čerpá z nich bohatší obsah.

Nemění přesnější literatury a veliká potřeba vzdělání a poučení právě naší žurnalistice v lidu zjednaly velikou autoritu a vážnost. Odtud čerstvější Havlíčkův vliv vedle vlivu Palackého více, jak bych řekl, učeneckého.

Po Havlíčkovi Hálek, Neruda, Sladkovský a j. pokračovali na dráze Havlíčkově, ačkoli ho nepředstihli; zejména ovšem žurnalistika svobodmyslná, předně „Národní Listy“ opanovaly t. zv. veřejným míněním. Hnutí demokratické, lidové, mělo v žurnalistice svůj literární orgán. Není nahodilé, že Baráka vypodobují jako přítele dělnictva a studentstva. „Národní Listy“ právě na mladší generaci, na studentstvo, měly v tomto období veliký a zasloužený vliv. Vliv ten byl tím větší, že studentstvo se musilo vzdělávat na universitě německé — česká žurnalistika byla proti té universitě duchovním vůdcem akademické mládeže.

Vliv ten ztrácela svým úpadkem napřed žurnalistika staročeská, po ní i mladočeská. Byl veliký požadavek žurnálů, žurnalistika se rozhojňovala a šířila, ale na újmu hloubky a vzdělání. Literární a žurnalističtí parvenuové rozložili se literárním táborem — lidé a směry nové musili především ztéci tábor ustrnulé, starovlastenacké žurnalistiky.

---

1. Čtení o počátcích dějin vzdělanosti a literatury národů slovanských, 1877, 31.
2. Ve Sborníku podávají se různé podrobnosti; odkazuji k nim čtenáře, nechtěje tu věci opakovat.
3. Č. Č. Musea 1831, 39. Otišt. v Sebr. spisech (Kober) 1880, IV., 366
4. Česká včela 1835, str. 287, l.c.p. 381.
5. J. Malý, Zpomínky a úvahy, 1872, p. 47.
6. Hurban v „Slov. Pohľadech“ I. 4, p. 128; u Vlčka v „Dějinách literatúry slovenskej“ (2. vyd. p. 36); Havlíčkův „Slovan“ 1850, p. 1485.
7. Pypin, Historie literatur slovanských (Kotík) II, p. 402.
8. Pražské noviny 1846, 15. února a pozd. ve článku: Čech a Slovan.
9. Radhost III 36, 37.
10. Radhost III., 172.
11. V Radhosti I., p. 367. Palackého článek o krasovědě ještě nebyl oceněn, jako jeho filosofické idee nebyly dostatečně vyloženy a ve svém dosahu pro jeho historické a politické přesvědčení pochopeny. Článek o „krasovědě“ je ve skutečnosti noetika, v níž Palacký podává svou theorii poznání, a je klíčem k jeho pozdější historické a politické činnosti. Palacký sám v Kroku vydal prvou část pod titulem „Povšechné zkoumání ducha člověčího v jeho činnostech“.
12. Karol Hynek Macha i bajronizm czeski, 1893- Pan Zdzie-
13. Radhost III., 166.
14. Užívám ovšem při výkladu mínění Palackého terminologie dnes obvyklé; Herdera se dovolává Radh. III., 386.; ve svých dějinách krasovědy Palacký Herdera nazývá (I. c. 319) svatým knězem čistého člověčství („Duch čistého člověčství zdál se spočívati na něm jako na svatém knězi svém“), - a tak ho pak i Kollár nazval v „Slávy Dceři“.
15. V „politickém aforismě o státu“ přejímá Palacký definici státu jako „společenské moci chráněné“; v pojmu společnosti obsažen prý je moment práva a „stát tedy vůbec jen tam může vzniknouti a trvati, kde společnost jakákoli, malá nebo veliká, mocna jest chrániti, a jak se samo sebou rozumí, také uchrániti se naproti všem jiným buď osobám neb společnostem“. Radh. III., 255.
16. Radhost III., 216.
17. Jos. Math. Graf Thun, der Slavismus in Böhmen 1845 p. 17. Thun od upevnění české národnosti čeká protiváhu proti Rusku, l.c.p. 11.
18. Radhost III., 291.
19. Radhost II., 275.
20. Nyní též otištěný v Radhosti III., 59; zajímavou historii článku napsaného původně pro zamyšlený německý časopis, jakožto úvodník pod významným titulem : „Union — nicht Centralisation, noch Foederation“ viz v Radhosti III., 291.
21. Nár. Nov. 14. prosince 1849.
22. Palackého stať o demokracii z r. 1864 v Radhosti III., 135.
23. Rieger tehdy stál na půdě přirozeného práva ve smyslu francouzské revoluce. Rieger tehdy i Diderotových radikálních ideí se dovolává a hájí v plenu v Kroměříži proslavený § l. základních práv konstitučním výborem navržený: „Všeliké moci ve státě vycházejí z lidu a vykonávají se způsobem v konstituci ustanoveným.“ Ovšem i u Kollára mohl se dočíst o nastolování korutanského knížete, že „se panovnických stoliček právo vládcům z rukou lidu dalo“. (Sl. Dc. III., 26.) Je to i u Kollára přímý ohlas americké deklarace 1776 a práv lidských prohlášených 1789 a vtělených 1791 ve francouzské konstituci. Rieger tenkráte věří v možnost demokratické monarchie a chce zrušit šlechtu. V souhlase s tímto demokratismem Rieger hájí proti cirkvi a theologii deisticky josefinism a největší svobodu svědomý Viz Řeči Riegrovy 1. (1848—1849) 1883.
24. Radh. III., 293 v Doslovu
25. l. c. 294, také již 140.
26. l. c. p. 144.
27. Nár.Nov. 1849, 31. března
28. Slovan 1600, 357.
29. Slovan 1850, p. 1160 v článku: Sluší-li práva občanů vyměřovat podle daní? Před tím uváděl v Slovanu řeč V. Huga pro všeobecné právo hlasovací p. 152, 197.
30. l.c.p. 294
31. Ve článku o demokracii: Radhost III., 141.
32. Radhost III., 293.
33. Manifest prvního sjezdu slovanského v Praze roku 1848 v Radhosti III., 34.
34. Nár. Nov. 21. října 1849.
35. Palacký v Radhosti III., 123, 145.
36. Radhost III., 165.
37. Doslov v Radhosti p. 304 násl.
38. Slovan 1850, p. 1845.
39. Karol Hynek Macha i bajronizm czeski, 1893. Pan Zdziechowski sepsal pod jménem Ursin knihu o slavjanofilech (1887), již jsem v úvodu ke Kirějevskému již citoval; tím zajímavější je nám tudíž i v této věci jeho soud.
40. Hálek, Básnictví české v poměru k básnictví vůbec. „Obrazy života“ Nerudova, 1859, p. 233
41. Obrazy života 1859, p. 236.
42. l.c.p. 73.
43. Na př. Hudební listy 1874, č. 23. a násl.
44. To spisem: Die Katastrophe und der Ausgang der Geschichte der Philosophie 1850. O úkolech své doby a Čech (ne Čechů!) jednal: Die Bedeutung des gegenwärtigen Zeitalters, 1848; Die Bestimmung unseres Vaterlandes Böhmen vom allgemeinen Standpunkte aufgefasst, 1848. Pro úplnost už přidám titul jeho soustavné práce; Der Geist, sein Entsehen und Vergehen, 1865. Jeho autobiografii vydal Alfred Meissner (Geschichte eines Excommunicirten 1863), český překlad v témž roce vyšel od V. Bambasa: Zápisky z církve vyobcovaného kněze.
45. Konkretní logika 1885. Tam jsem se pokusil v souvislosti s celou soustavou vědní určit i podstatu správného historismu.
46. O Jungmannových myšlenkách encyklopaedických viz Zeleného l.c. Pag. 200.
47. V Radhosti III., 231 je otištěn: prvotní návrh o slovníku naučném. Srv. Zeleného 1. c. p. 272.
48. Zprávu o tomto prvním návrhu podaném ke sboru matičnému viz v Radhosti I., 226.
49. Radhost l.c.p. 233.
50. Radhost III., 275.
51. N. Noviny 1849, 18. května