Česká otázka/Našeho obrození doba druhá: doba Kollárova a Jungmannova

Česká otázka Tomáš Garrigue Masaryk
Naše obrození prvá doba; doba Dobrovského	Našeho obrození doba druhá: doba Kollárova a Jungmannova	Našeho obrození třetí doba: doba Palackého a Havlíčkova

Údaje o textu
Titulek:	Našeho obrození doba druhá: doba Kollárova a Jungmannova
Autor:	Tomáš Garrigue Masaryk
Zdroj:	MASARYK, T. G. Česká otázka Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha, Bohemia 1908.
Licence:	PD old 70

12.

Druhé období našeho znovuzrození právě Kollárem je charakterisováno — co usoudili jsme o něm, platí do značné míry o celé době, kterou přibližně od vydání Jungmannova překladu Milionova Ztraceného ráje lze vést až k roku 1848.

Určitým datem období nedá se rozhranit: neběžíť pouze o čas, ale o směry myšlénkové, i trvám tudíž, že asi rokem 1811 dosti správně lze počítat nové období resp. nový směr. Ze starších Dobrovský pořád ještě pracuje a působí, ale vedle něho rozvíjí se již směr nový.

Vědecká práce v této době se rozšiřuje ne vždy na prospěch hloubky; ba patrný je jistý chvat u mnohých, svádící až k povrchnosti: cení se pochopitelným způsobem kvantum, nejen kvalita. ^[1] Dějiny a jazykozpytná studia ovšem stoji v popředí; organisátorem a vůdcem Palacký se stává, jenž podivuhodnou úsilností ukojit chce ten „duchový hlad“, jehož ukojení Dobrovskému nezdálo se být možné. Palacký sám připravuje se na počátku této doby, kdežto zatím Jungmann stává se rádcem a vůdcem mladší generace a vrstevníků. Jungmann představuje nám s jiné stránky než Kollár snažení této generace. Veliký přívrženec Voltairův je nekritickým a slepým stoupencem osvícenství minulého věku a josefinismu; v tom liší se neprospěšně od Kollára, jenž při všem racionalismu dovedl si zvolit lepší vzory — Jungmann i ve filosofii, netoliko v literatuře, dokonce i Wielanda(!) se dovolává. Ve svém osvícenství Jungmann je tak důsledný, že i absolutism přijímá, mysle při tom na absolutism ruský.

Při Jungmannovi musíme vůbec ukázat na charakteristický jeden směr tehdejší literatury. Míním právě ten wielandism, anebo jak bych nazval tu zálibu literátů v lehké a dvojsmyslné smyslné pikanterii bývalých francouzských salonů. Již Puchmajer spracoval Montesquieův Chrám gnidský — (Duch zákonů byl v Rakousku zapovězen ! ) — , po něm Tablic a Palkovič měli podobné záliby na Slovensku; Jungmann také tomuto směru hověl, i Hanka a j. Směr tento i historicky docela dobře se hodí k voltairismu — Puchmajer se stejnou vervou opěvoval i Žižku i Venuši. A že čelní představitelé tohoto směru ibyli duchovní, je jen důkazem, jak i na naše buditele směr cizí mocně působil.

Pro ráz doby poučná je Jungmannova péče, aby Marek sepsal logiku a metafysiku; činil tak především proto, že toto odvětví nebylo ještě českým jazykem spracováno — ale jeví se v tom přece i správný pocit, že vědeckému a národnímu snažení za základ sloužit musí filosofie, jakožto celkový názor o světě. Jungmann horle proti německé filosofii, patrně potřebu filosofie naší pociťoval.^[2] Avšak tam jsme ještě dávno nebyli — Palacký, Šafařík, Klácel a j. všichni vycházeli z filosofie německé.

Co do svého hlavního obsahu filosofie pořád nesla se směrem humanitním. Kdežto Kollár hlásal humanitu Herderovu, Jungmann, jak už řečeno, hověl Voltaireovi, jehož filosofie taktéž byla humanitní a osvícenská, ovšem způsobem nám se nehodícím; ze zátiší svého neoblomný a opravdový Bolzano, hájený Dobrovským — (Dobrovského všude nalézáš, kde bylo třeba srdce a práce) — a podezřívaný Jungmannem, i na naše vlastenecké kruhy měl blahodárný vliv. Důležité je, že i Bolzano ve svém snažení měl cíle humanitní — Kollár přejav filosofii Herderovu skutečně vyslovil, čeho době bylo potřebí.

Mimo historii, jazykozpyt a literární otázky — obzvláště o hodnotě prostonárodní poesie — počíná se pěstovat věda přírodní a mathematika. Nadarmo hlásal Vydra, že mathematiku právě my Čechové máme pěstovat; v Praze i prvé technické školy založeny, arci německé. Po výtce však a v pravém slova smysle národními byly dějiny politické a literární a k tomu jazykozpyt, tedy slavistika v nejširším objemu. Mysl badatelů pořád obrácena byla k dávné minulosti, přítomností jen nepřímo se zabývajíc; směr ten, který jsme u Kollára charakterisovali jakožto archaeologický — („Starožitnosti Šafaříkovy“!) — je obecný.

Čelakovský již v té době je modernější, nejmodernější: pohřižuje se v národní píseň lidovou, v lidu hledá kořeny svého národního, aestetického i filosoíického názoru slovanského. (Slovanské národní písně 1822 a násl., Ohlas písní ruských 1829, Ohlas písní českých 1840, Mudrosloví slovanské — část už 1837 v Musejníku — 1852.)

13.

V slavistice po Dobrovském Šafařík pokračuje a to v dějinách starých Slovanů. Po Dobrovského slovanské mluvnici přicházejí Šafaříkovy slovanské starožitnosti.

Je na čase, učinit zde poznámku, myslím, důležitou pro ocenění národnostního vědomí. Nemůže totiž být nahodilé, že zkoumání vlastních českých dějin a českého jazyka předcházelo studium dějin, literatury a jazyka starých Slovanů: proč měli jsme napřed „Starožitnosti slovanské“ než „Dějiny národa českého“ a „Pravěk země české“ (1866), proč „Mluvnici staročeskou“ (1845) předcházely „Institutiones“?

Pro vědecké spracování nějakého určitého oboru, v našem případě českých dějin a českého jazyka, vůbec bytu českého národa, potřeba je všeobecného podkladu ideového. To tkví v pojmové práci samé. Proto nejen Kollár, nýbrž i ostatní buditelé utíkali se k německé filosofii a obzvláště k německé filosofii dějin a z téhož důvodu všeobecné názory slovanské podkládaly se specialním českým. Také bylo na neschůdných cestách českých třeba vůdce, rádce. Poznání českého bytu vyžadovalo ustavičné srovnání bytu ostatních národů slovanských. A proto slavistika přirozeně předcházela bohemistiku a naše vědomí české musilo se zakládat na vědomí slovanském. Naše slovanství má přirozený základ i ve vědeckém myšlení a poznávání.

Mimo to byl i jiný vědecký, a to filologický důvod pro ten poměr slovanského a českého; uvedeme jej hned v následujícím odstavci, při otázce jednotného spisovného jazyka.

14.

„Slovan a vlastenec“ — toť heslo tehdejšího slovanského vědomí, Jungmannem hned 1810 pro celé dlouhé období formulované.^[3]

Úsilí o čistý a slovanský jazyk jsou hlavním požadavkem doby, i kde se hnutí národní zakládá na hlubších základech ideových. Charakteristický v tom směru je náš Kollár a odsud pak i ta dvojakost jeho hlediska — Herderovsko-humanitního a v „Slávy Dceři“ čiře nacionálního. Počíná se vůbec panování, aneb abych mluvil v duchu doby, carství slova. „Co jasyk spojil, toho člověk nerozlučuj“ — Marek kázal; neboť jazyk náš, Kollár horoval, je svatý. Spory o i anebo y neměly by jinak smyslu a nedaly by se dnes pochopit.

Při tom všem slovanské vědomí 'bylo pořád velmi abstraktní. Podívejme se na věc trochu blíže.

Kdo ovšem posuzuje dobu podle slov a přání, ten může být tím tehdejším jakož i posavadním naším slovanstvím spokojen; ne docela bude spokojen, kdo posuzuje konáni a činy a jejich pravé pohnutky a příčiny poznává. Ne každý, kdo volá: Pane! Pane! přichází do království nebeského.

Přes všeliké horování pro Rusy a všecky Slovany, a přes všecek odpor proti Němcům — Němci zůstávali našimi skutečnými učiteli. Jungmann i Marek, Čelakovský i Vocel a j. právě tak zůstávají závislí na německých myšlenkách jako Kollár. Jak Kollár z Herdera a j. čerpá své hlavní idee, tak Marek, tento upřímný Slovan a rusofil, v úsilí o českou filosofii podává nám v českém spracování kantovce Kiesewettra a Kruga!^[4] I spory o prosodii a nečeské názory odpůrcův Dobrovského vnuknuty byly klasicismem německým a německými básníky, jako Klopstockem, Vossem a j., kteří si libovali v antických formách.

A přece tenkrát alespoň krásná literatura ruská i polská poskytnout mohla takové vzory, jaké naši básníci a literáti hledali v Německu. V 30tých a 40tých letech mohli se číst a studovat Krylov, Gribojedov, Žukovskij, Baťuškov, Jazykov, Puškin i Lermontov a Gogolj, — kde jsou vlivy té literatury? Kde jsou filosofické vlivy Čaadajeva a Kirějevského, Mickiewicze, Krasiňského a j.?

Sám ovšem velmi dobře vím, které toho byly a posud jsou příčiny, pro které závislí jsme na němčině; mým úkolem tu jest, fakt konstatovat a faktem ukázat, jak daleci jsme od skutečného plnění toho, co sami na sobě požadujeme. V slovanství našem bylo hned tehdy mnoho nepravdivého, povrchního a nezdravě fantastického; za slovanské pojmy brala se slova, za věc liché tvrzení. Bylo zajisté nutné a potřebné, jak Jungmann učinil, překládaje .Ztracený ráj Miltonův, přibírat si ke slovům českým i slova z ostatních jazyků slovanských; avšak co Jungmann, Šafařík a Kollár činili s plným vědomím, jiní činili záhy jen z módy.^[5]

Ostatně k Jungmannově překladu Ztraceného ráje Miltonova máme ještě poznámku. V překladě tomto, není pochybnosti, Jungmann zbudoval nový náš spisovný jazyk: není to zvláštní, že ideový obsah tohoto díla byl neslovanský? Nebyl však německý — poznamenal jsem už kdysi, že anglická literatura v nás vždy dobře působila. V hlavním díle našeho písemnictví Angličané dali nám obsah, Slované formu — kdy konečně i obsah a všecky idee budou slovanské, netoliko forma.

Fantastičnost a při tom neznalost a nekritické rozlišování, co bylo staročeské, co novočeské, co je české a co jinoslovanské, jeví se ve sporu o podvržené rukopisy; v tom právě jeví se časové všeslovanství i konkretně, ale v podobě přímo proteovské.

Jak na jedné straně i z čistě vědeckého hlediska třeba bylo znalosti slovanského světa, tak zase na straně druhé znalosti té zneužíváno a zdržováno jí poznání našeho zvláštního bytu českého. Analogie vedla namnoze i na cesty nepravé. Domněnka, že ztratili jsme svůj vlastní slovanský ráz naprosto, je vůbec lichá a přepjatá — strach našich buditelů měl tu ve mnohém příliš veliké oči.^[6] Veliký toho je důkaz v dějinách Palackého, jenž naši starou dobu příliš důvěřivě konstruoval na tehdejších názorech o totožnosti všeho slovanského; přijaly se na př. zprávy o tehdejším bytu zádružném a podle toho konstruoval se zádružný byt i pro české předky. Kritická otázka, zdali nynější zádruha jihoslovanská vždy byla taková, zdali se také, jako všecko ve společnosti, nevyvíjela, — otázka ta a pod. se ani nevznesla.

15.

Do značné míry jeví se nereálnost a fantastičnost také v úvahách o všeslovanském anebo jednotném jazyce spisovném; avšak otázka má i svou vážnější stránku.

Rozumí se nám dnes samo sebou, že se nějaký spisovný jazyk nedá konstruovat; úvahy o nějakém slovanském volapüku nikdo nebude brát vážně. Avšak v tehdejší době k úvahám těm naši otcové snadněji byli sváděni, protože tenkráte spisovný jazyk se teprve ustaloval a mnohá jinoslovanská slova přejímal. Není se tedy divit, že i Dobrovský, Puchmajer, Jungmann, Šafařík, Kollár a ovšem už dokonce Hanka o možnosti jednotného jazyka pilně uvažovali. Šafařík na př. očekává, že národní i jazykové zvláštnosti brzy vymizejí.^[7]

Podobně soudili jiní — ač ovšem musilo by se při každém vyšetřit, jak si představoval vznik a podstatu jednotného jazyka. Zdali na př. Dobrovský myslil na círke vní jazyk a j. jinak. O tom všem nedávno Budilovič napsal obšírný spis, v němž dokazuje, co se snad rozumí samo sebou, že dnes ruština je jediným oprávněným jazykem, jehož Slované mohli by užívat jakožto společného jazyka spisovného.^[8]

Tyto úvahy o jednotném jazyce měly mimo národní a politické důvody jeden důvod čistě vědecký, jazykozpytný. Tou měrou, kterou filologie se přeměňovala v srovnávací jazykovědu a vyhledávala a ikonstruovala společné kořeny a prvky jazykových a plemenných kategorií, ba dokonce i prajazyků, naši čeští i vůbec slovanští jazykozpytci podobně přicházeli k jednotnému jazyku, kladouce do budoucnosti, co ostatní jazykozpyt hledal v minulosti.

16.

Vytýkali jsme Kollárovi „Slovana in abstracto“ — platí výtka celé době. Jungmann, když se dověděl o zprávách, že země české mají být spojeny s Haliči, těšil se z toho a nevadilo mu prý, kdyby úřadní jazyk byl polský — byl by prý přece jen slovanský. Avšak Jungmann zajisté se v tom klamal a v tom právě jeví se abstraktnost, knižnost toho slovanství.

Protože již mluvím o Polácích, musíme se poohlédnout po polonofilství, jaké u nás tehdy bylo.

Ukázal jsem už k Puchmajerovi, jak čerpal z polštiny a jak doporučoval austroslavism; avšak i Puchmajer při tom byl rozhodný rusofil. Jak před ním Dobrovský o Polácích soudil, vidět z toho, jaké články o Polácích sbíral ve svých liter. časopisech; články ty posud nepozbyly poučnosti.^[9]

Polskou otázkou u nás zabývali se slovanští vlastenci živěji po povstání r. 1830 právě tak, jak po povstání r. 1863. Víme z korespondence Jungmannovy s Markem, že byla tehdy strana polonofilská; Marek sám se k ní nehlásí, naopak odmítá i Mickiewiczovy Dziady. Jistě však se už tehdy polsky u nás pilněji učilo a z polštiny vážilo, jak svědči netoliko Šafaříkovo studium Surowieckého a j., nýbrž i Kollárovo a j. dovolávání polských pramenů. Vlivy polské literatury poměrně silněji vidět na literatuře slovenské; slovenská mládež r. 1830 byla pro Poláky, Chalupka (S.) odnesl si z povstání ránu. U nás rusofilský Čelakovský pro svůj odpor proti ruské odplatě za povstání zbaven byl svého působení na žádost ruského vyslance ve Vídni. Jistě svědectví krásných citů pro svobodu, právě tak, jak u nás v druhém povstání 1863 mladší generace byla pro Poláky.

Spor rusko-polský nedá se odbýt několika málo slovy; zde zatím jen musíme říci, že naše nesympathie s nepokrokovým a nelidovým šlechticko-klerikálním vedením Polsky jsou jistě oprávněny: Poláci naše rusofilství posuzují nesprávně, vidí-li v něm pouhé klekání před mocí fysickou, jak Mickiewicz to vytýkal Kollárovi. Český člověk poznává a cítí v ruské literatuře, v ruském myšlení a žiti i duchovní moc sobě příbuznou, tu uznává, s ní cítí a jí se zahřívá a sílí. Přece brzy po prvém povstání i sami Poláci, na př. Gurozcski, psali a citili rusofilsky — ostatně nepochopuje nynější polská generace pořád ještě ani Mickiewiczovy improvisace? — —

Naši slovanští vlastenci navazují v té době osobní styky s jinými mysliteli a působiteli slovanských národů rakouských, a také s ruskými. Rusko tenkráte, stojíc právě v čele svaté aliance a čelíc nejdůsledněji proti revoluci a césarismu francouzskému, i z politických důvodů k sobě poutalo naděje netoliko nás Čechů, nýbrž i jiných národů. Jak vůbec slovanské hnutí tehdy počínalo se na západě posuzovat a studovat, svědčí fakt, že na universitách v Německu a také v Paříži zakládány byly stolice slavistiky.

Slovanská idea pojímala se, jak už od samého počátku právě v Kollárově době, sub specie Ruska. Jakub Malý, mluvě o vlivu Kollárovy „Slávy dcery“ praví: „Nebylo-li budoucnosti pro národ náš v osobní jeho individuálnosti, k čemuž arciť v oněch dobách — (totiž za Kollára) — hlubokého ponížení málo se podobalo, měl aspoň naději zachovati zvláštnost svou slovanskou co člen 80milionového celku.“ Malý na to vykládá, jak utvořila se strana, pokládající Rusko za přirozeného ochránce všech utištěných Slovanův a vykládá, že tehdáž „blouznivé mysli“ obíraly se ideou veliké slovanské federace, kterážto myšlenka na Rusi, pěstována tajnými spolky, vedla k povstání proti carovi Mikuláši 1825. „Snahy tyto byly v Čechách dobře známy, vzbuzujíce v povahách sanguinických předčasné, ničím neoprávněné naděje.“

„Avšak ke cti zdravého rozumu českého třeba konstatovati, že tato, ruská strana mezi vlastenci, jejíž duší byl nebožtík Hanka, byla jen slaba proti veliké většině těch, kteří jedinou spásu národu vyhledávali v něm samém ... v jeho statné přičinlivosti a vytrvalosti na dráze nastoupené, která vedouc k duševní osvětě musila touto samou vésti také k materiální jeho emancipaci.“^[10]

Malý tu dosti dobře vytkl jednu příčinu tohoto našeho rusofilství. Malost národa a jeho sil měla se nahradit velikostí cizí, třebas soukmenovců. Avšak mýlil se i Malý, že by se velikost Ruska ode všech byla pojímala jen fysicky. Dobrovský v uvedené řeči k samému císaři prohlašuje Rusko za představitele všech Slovanů a Dobrovskému nikdo nebude vytýkat materialism.

I Kollár pověděl docela jasně a určitě, proč idea vzájemnosti na Slovensku se zrodila: „Kdo již něco má, obyčejně spokojuje se tím, co má, a nepomyslí se rozšiřovati; kdo však nic nemá, chce mnohé, chce mít všecko. Karpatští Slováci posud neměli nic svého v literatuře: proto byli prví, kteří ruce své rozprostřeli k objetí všech Slovanů.“

Fakt ie, že Hanka živící se ve vědecké slavistice odpadky s bohatého stolu Dobrovského, rusofilství pojímal více materialisticky a malicherně. Avšak bylo by nespravedlivé tvrdit, že tehdy jen Hankové byly slovanskými a rusofilskými. Docela jiným člověkem a charakterem byl na příklad Marek, jehož poslání, svědčící Jungmannovi, jsme se již dotkli. Marek slovanskou ideu pojímal mnohem hloub nežli Hanka a než Jungmann a byl také důslednější.^[11]

17.

Obraz doby nebyl by úplný, kdybychom alespoň slovem se nedotkli mravní stránky tehdejších lidí.

Světlé stránky často a posud se nám právem staví před oči: oddanost a láska k vlasti, zanícení pro věc národní, neúmorná píle a obětivost — zajisté vlastnosti krásné a povznášející. Avšak obraz není bez stínů velmi tmavých, — probírali jsme se z duchovní a politické poroby a neshodili jsme se sebe okovy najednou a navždy. Sotva že se ulevilo národům v Rakousku císařem Josefem, opět nastala reakce, reakce malicherná a při tom přece tuhá. Reakcí tou trpěli bez odporu i Němci, ale my a ostatní Slované trpěli jsme více. Tím zase trpěli charakterové a povahy. Jak smutné to byly doby, když Jungmann, jak čteme u Zeleného, své životní přesvědčení tajil před nejdůvěrnějšími přáteli!

V národě malém pak obzvláště vždycky hrozí nebezpečí, že opatrnost a rozvážná svědomitost se obrací v dvojakost a nemužnou „tichost“. K otroctví zvenčí připojuje se otroctví uvnitř, i sahá se pak i k prostředkům nečestným, jimiž lidé slabí domnívají se sloužit vlasti. Tak se stalo i u nás i byli jsme podloudnictvím literárním zdrženi na dráze vědeckého vývoje, jako na dráze sociálního a politického vývoje zdržováni jsme hlavně vlastní nemužností a sdruženou s ní zvláštní fantastickostí, kterážto fantastickost vždy mívá kořeny nejen rozumové, nýbrž snad především mravni.

18.

A synem a hlavním představitelem této doby byl Kollár, jehož slovanskou ideu teď, trvám, vidět můžeme v plném osvětlení historickém; můžeme teď přehlédnouti netoliko vlivy cizí (německé), nýbrž i domácí.

Pomocí německé filosofie Kollár vyložil světodějný význam slovanského obrození; tento blahodárný vliv měl na Kollára hlavně Herder právě itak, jak na celou řadu slovanských mvslitelů. Herderova filosofie Kollárovi dala nutný pro jeho slovanskou ideu filosofický základ; Herder formuloval idee o historickém poslání Slovanův a dokonce byl předchůdcem Kollárova rusofilství. Herder odkázal naše buditele ke studiu národního lidového umění. Tento vyznani Herdera pro nás, tuším, je nyní přesněji určen. Mějme také na mysli, že Herder i na jiné myslitele naše podobné působil a že již tím různým snahám slovanských myslitelů dostal se jednotný filosofický a sociologický podklad. Idee Herderovy netoliko o Slovanech, ale jeho názory filosofické a zejména také o poesii lidové přijímaly se u nás od Dobrovského, Šafaříka, Jungmanna. Čelakovského, Palackého a ještě od Štúra. Všichni tito dovolávají se Herdera a částečně i v překladech některé jeho názory podávají.

U Poláků je Herderův vliv v téže době patrný na Surowieckém, jenž zase přímý vliv měl v Šafaříka, a obzvláště na Brodzinském, polském hlasateli idee čisté lidskosti. Brodzinski i u nás byl záhy znám (Čelakovskému a j.).

Na Rusi Herdera dobře znali Karamzin, Naděžďin, a slavjanofilský Ševyrev ve svých literárně-historických pracích mnoho má od něho. Sběratelé lidových písní Maksimovič a Metlinský taktéž učili se od Herdera.

Byl tedy Herder hlavním slovanským učitelem v době obrození.

České vlivy na Kollára jsou teď taktéž vyloženy. Dobrovský, hlavně však snahy novějšího pokolení pod vedením Jungmannovým a Šafaříkovým na Kollára nejživěji působí. Obzvláště veliký byl vliv Šafaříkův, jak sám ve spise o vzájemnosti vyznává. Vliv Šafaříkův byl jistě i tím tak rozhodný, že oba mužové měli stejný filosofický a vědecký základ z Jeny. Neboť i Šafařík byl právě před Kollárem v Jeně a podléhal tam týmž vlivům filosofickým a sociálním, kterým podléhal Kollár; Šafařík studoval na př. u týchž profesorů Friesa, Okena, Ludena, k tomu oba byli ze Slovenska, a proto pochopitelno, že Kollár lnul k Šafaříkovi, že veden byl Šafaříkovými vědeckými pracemi a že i společně pracovali na vydávání lidových písní slovenských.^[12]

Další výklad toho, jak na Kollára a v čem vliv měli Kopitar, jehož se dovolává a s nímž byl ve spojení, a podobně ostatní slovanští spisovatelé doby, sem už nepatří. Poznamenat sluší, že skrovný byl vliv slovanských 'spisovatelů píšících svými slovanskými jazyky; r. 1844 — (vyšlo druhé vydání spisu o vzájemnosti) — Kollárovi mohly a snad i měly býti známy myšlenky a směry některých ruských spisovatelů, avšak není se co divit, nejsou známy posud. Ve „Slávy Dceři“ (IV., 31) uvádí sice Chamjakova za jeho báseň: Orel, avšak v té době vysloveny již byly idee a problemy slavjanofilské a západnické a těch Kollár neznal.

Pokud třeba bylo pochopit vznik slovanské idee Kollárovy, snesl jsem, co se mi zdálo být vážnější; kdo nám bude chtít vyložit i spisovatele a básníka, rozhojní prameny i z těchto oblastí.^[13]

19.

Ještě jedné věci výslovněji si musíme všimnout, faktu totiž, že Kollár byl Slovák a že na Slovensku — Prahy vzdálen žil a působil. Kollár sám, jak se pamatujeme, nám řekl, že a proč idea slovanské vzájemnosti vznikla na Slovensku: Kollár vzájemností uniká své kmenové malosti — bez spojení s ostatními Slovany, jak řekl Kampelíkovi, „nic nebude“ ani ze Slovákův ani z Čechů. Slovenská a česká skepse vyhojena být měla vírou v Slovanstvo.

Že Slovák stal se prvým pěvcem idee slovanské, je zajisté pozoruhodné a stojí za uvažování, jako že vůbec pro nás otázka slovenská má největší důležitost. Je na čase, netoliko slovensky zpívat — i to již se zapomíná — ale slovensky cítit a — myslit. Ano myslit — k tomu Kollár svou požehnanou prací nás vybízí, Slováky i Čechy.

Podivné osudy našeho znovuzrození!

Prvním naším buditelem je Čech, ale narozený v Uhrách a budí nás svým mocným hlasem nečeským — nevzbudil nás hlas, zvuk, hmota, ale duch, rozum a cit! Prvé halleluja po vzkříšení zapěl Slovák a Slovák druhý s ním odkrývá vzkříšeným skvělou minulost Slovanů všech jako ideál a metu vlastních tužeb národních. Moravan rozvíjí, když se vzkříšení posilnili, obraz vlastní dávnověkosti, až konečně opět Čech široko daleko v zemích českých svolal zástupy lidu v mocný tábor národní . . .

Dobrovský — Kollár — Šafařík — Palacký — Havlíček ...

Slovensko ve zlých dobách přijalo naše exulanty a v jejich duchu pracovalo k našemu obrození. Kollárovou humanitou mluvili k nám naši předkové i duchem svým i slovem. Slovo české na Slovensku, třeba ve formě dialektické, zachovalo se ryzejší a proto na Slovensku a Slovákem za vznít mohla prvá mocná píseň česká. Všecko, co Kollár znamená krásné naší literatuře — a znamená jí velmi mnoho, Kollárem Slovensko jí znamená.

Na Slovensku a v Slovácích Kollár vidět mohl a viděl ty krásné vlastnosti, jež podle Herdera viděl na Slovanech všech. Může být spor, zdali Kollárova charakteristika Slovanů odpovídá ve skutečnosti Slovanům všem; avšak mně není pochybnosti nejmenší, že Kollár správně vycítil pěknou náturu slovenského lidu a že jeho charakteristika Slovanů je docela živý obraz Slováků. Ta obzvláštní zbožnost, ta pilná pracovitost, ta nevinná veselost, ta láska ke svému jazyku a konečně ta mírumilovná snášelivost, kteréžto vlastnosti Kollár připisuje všem Slovanům, rozhodně jsou vlastnosti Slováků nynějších. Kollár ovšem neznal dostatečně všech slovanských kmenův a přirozeným způsobem sevšeobecnil, co pozoroval ve svém okolí, v čem sám žil a působil.

Slovensko i svým zeměpisným položením v době znovuzrození přišlo ku platnosti. Kollár sám vytýká, ze Slovensko je srdcem Slovanův a že tudíž idea slovanské vzájemnosti vznikla tam. Kollár tu sice mluví poeticky; ale pravda je, že Slovensko dotýká se na větším prostranství Poláků, Rusů a Jihoslovanů a styky ty, na př. s Rusy uherskými, jsou velmi intimní, slovenština a ruština skutečně splývají a jedna v druhou přechází. Pokud se zejména Ruska týká, na váhu padá i okolnost ta, že Kollár je z Turce že Turčanští již dávno docházeli na Rus za účelem podomního obchodu. Nejednou sám měl jsem příležitost pozorovat docela určité vlivy ruské, ba přímo poruštění na prostých olejkářích a šefranících. Matka Kollárova, jak připomíná ve svých „Pamětech“, pocházela z takové rodiny obchodující na Rusi. V týchž „Pamětech“ můžeme se dočíst, jak již na hocha působila přítomnost Rusů, Turcem táhnoucích, a jak zejména Kozák Ivan Danilov se mu zalíbil a jak si Rusy zamiloval. Na cestě do Jeny osud poslal mu Danilova jakožto učitele z ruštiny.

Ukázat na význam srbsko-chorvatského sousedství, měli jsme již příležitost, jako Šafařík v Novém Sadě, tak Kollár v Pešti stýkal se se Srby a Chorvaty a slovanskou vzájemnost takto i skutečně prožíval.

Konečně dalo by se ukázat i na to, že Slováci pro svůj chudý kraj záhy chodili světem — dráteníček je jen zvláštní druh a chcete-li typ toho vynuceného světoobčanství; Kollárova humanita a humanitní světoobčanství pěkně dalo by se paralelisovat s chudými, ale pilnými, čestnými světochodci, vracejícími se vždy občas a na konec života v rodnou dědinku . . .

A nezapomínejme: slovenský vliv u Kollára cítí se i v ohlase maďarského utiskování Slovákův. Utiskování to Slováci proto nesli a nesou tak zle, že Maďaři pro svou hegemonii nemají pražádného důvodu než moci. Němci nám Čechům mohou ukazovat na svou literaturu a velikost — avšak ani toho, ani onoho nemají Maďaři. Kulturní stav maďarského lidu je nižší než lidu slovenského a literatury značnější Maďaři nemají ještě dnes a dokonce žádné neměli v době Kollárově. Potlačování Slováků má ráz čistě fysický, odnárodňování a pomaďarštění má proto tak zlé následky kulturní i mravní.

Kollár líče boje Slovanů s Němci ve své obrazivosti mimoděk má před očima neblahý poměr Slovákův a Maďarův; odsud živost a sytost poetických obrazův a pojmův o poněmčování a odnárodňování — v Čechách tehdy a na Moravě tak mocného národního citu znásilňování ani týt nemohlo. Maďarský nápor tím více se pociťoval, že Maďaři sami teprve pracovali o zvelebení a zvětšení své literatury a svého jazyka.^[14]

20.

Avšak slyším námitku, co tu se sentimentálním dráteníčkem, kde běží o kritický a vědecký výklad Kollárova učení: drátaři jsou docela pěkné a milé figurky v básních, ale co s nimi ve vědě a v životě? kam tu dokonce s „dráteníčky“ ? Kollár je romantik a fantasta, idealisoval si Slovany, ale tím prokázal nám Slovanům špatnou službu, jen pravda, jen poznání skutečnosti může nám být prospěšné . . .

Pravda — Kollár idealisoval Slovany, má dost neskutečného ve svých myšlenkách a vybásněného, mnoho má nepravdivého, ba i fantastického a tudíž opravdu jak na jedné straně prospěl, zase i škodil. Avšak je takovým odsouzením a přiznáním věc všecka již vyřízena? Není.

Prof. Soběstianskij ve svém spise činí Kollárovi nepřímo. Šafaříkovi přímo a vůbec všem slavistům starší a většině i dnešní doby tu výtku, že prý o Slovanstvu psali sentimentálně a poeticky, ale nerealisticky, nepravdivě. Souhlasím s prof. Soběstianským, ale jen do jisté míry a jen po jedné straně.^[15] Ve sporu rukopisném i u nás v novější době o charakteru Slovanů se jednalo, sám věci jsem se tehdy dotekl, ale jen mimochodem a bez podrobnějšího rozčlenění pojmův^[16] a proto o věci nyní chci promluvit alespoň potud, pokud Kollárovo učení s této stránky musí být posouzeno.

Soběstianskij kritikou názorů Herdera, Surowieckého, Karatnzina, Šafaříka, slovanské historické literatury pošafaříkovské, dále rozborem starých pramenů, jednajících o charakteru starých Slovanův, a konečně podobnou kritikou posavadního učení o právnickém bytě starých Slovanů přichází k tomu závěru.^[17]

Učení o mírném pasivním charakteře dřevních Slovanů vzniklo v slavistice apriorní konstrukcí, nikoli kritickým studiem pramenů; zejména humanitární filosofií Herderovou a demokratickými ideami Rousseauovými sestrojen byl ideál našich předkův. Odsud slavisté tito přišli k vývodům, jimž vlastně chtěli uniknout, učíce, že Slované jen obdělávali půdu a zajímali se hudbou; musili připustit, že Slované nebyli schopni výbojného tažení a že tudíž ochotně se podčiňovali každému cizímu nájezdníku. Dále romantičtí slavisté museli přioouštět, že Slované naučili se válečnému a výbojnému umění od Hunů, Avarův a obzvláště od Germánů; konečně musilo se tvrdit, že Slované nebyli s to, aby utvořili a v pořádku udrželi stát; milujíce nade všecko svobodu, neuznávali nad sebou žádné moci.

Avšak tyto názory — Soběstianskij pokračuje k positivnímu vyložení — jsou právě chybné. Jestliže se prameny bez předsudku rozebírají, ztrácí se tato protiva „germanismu“ a „slavismu“ a vidíme tolik: staré dějiny Slovanů podobají se dějinám všech národů, vyvíjejících se ze stavu divošského. Historie nezná toho zlatého věku, kdy lidé žili v pokoji, tichosti a bez moci nad sebou. Ani staří Slované nežili v té „sociální idyle“; vždyť bylo by i absurdní si představovat, že právě Slované na počátku žili tak slavně a později stali se hrubými a divokými. Nestranné studium památníků ukazuje, že staří Slované byli národ bojovný, podnikavý a ukrutný a všecek jich byt byl v souhlase s těmito základními vlastnostmi charakterovými. Zjemnění mravů začalo se u Slovanů přijetím křesťanství, této veliké kulturní síly. Ta slovanská plemena, jež déle držela pohanství, déle zachovala svůj počátečný byt.

Touto okolností a nikoli sousedstvím s druhými bojovnými národy musí se vyložit fakt, že v době dosti pozdní u baltických Slovanů nalézá se divoká bojovnost, otroctví, mnohoženství, ubíjení dětí a starců a konečně i obětování lidí.

Ideaalisování Slovanů — to ještě musím doložit — Soběstianskij připisuje hlavně politickým, resp. národnostním účelům.

Nesprávný názor o charakteře starých Slovanů počíná se prý teprve na konci minulého věku Herderem a od Herdera přejal jej Surowiecki, Šafařík, Kollár a jich vlivem přijal se a přijímá se od slavistů posud. Před Herderem až do nejstarších dob spisovatelé líčili Slovany jako bojovné, udatné, ukrutné, sveřepé. Soběstianskij obzvláště dovolává se spisu Lužičana Antona z. r. 1783, ve kterémž prý tento starší správný názor po prvé obšírněji byl vyložen. Na Rusi ještě Karamzin přidržel se staršího, správného mínění.

21.

To je tresť názoru našeho ruského kritika. Já se tu nechci pouštět o rozboru celé knihy Soběstianského; avšak musím přece vyložit, v čem má pravdu, v čem. nemá a mimo to otázka o charakteru Slovanů i v pozdějších studiích se nám bude vnucovat — raději si ji tedy osvětleme hned zde.

Abych nepřišel v podezření Soběstianským právem uvedené, že totiž mnozí slovanští spisovatelé (Soběstianskij připustí, že neslovanští spisovatelé nevedou si u věci lépe) z pohnutek politických a národnostních Slovany tak nekriticky idealisují, povím stručně, kterými methodickými pravidly se řídím při posuzování a studiu charakteru národa netoliko slovanského, ale každého.

1. (Zásady všeobecné) O národech i o národě vlastním může se soudit docela nestranně a není třeba zbožňovati vlastní národ; mně na př. Slováci, protože poznávám jejich chyby, o nic nejsou nemilejší, než když jsem chyb těch nepoznával. Nepoohopuji, proč poznávání skutečnosti by vadilo přirozené lásce vlastního lidu, jazyka, národa. V národy zvláště vyvolené nevěřím. Nemám potřeby snižovat národy jiné, aby můj tím vynikal. Poznávám takě chyby jiných národův, ale ty mne tak nepálí, jako chyby národa mého, — mne samého. Uznávám přednosti národů jiných ochotně, ale to na cit můj národní nemá vlivu žádného. Myslím, že je mravní povinností mluvit o národech, vlastním i cizím, odkrytě: národnostní augurství překáží vlastnímu pokroku.
2. Přesvědčuji se pořád více, že o vlastnostech národů soudívá se téměř pravidlem nesprávně anebo aspoň povrchně. Lidé na lidech jiných obyčejně vidí jen, co jedí a pijí, jak se šatí, a ty dojmy smyslné a právě proto silné mají pak vliv na úsudek o charakteru — není ovšem snadné poznat duši člověka a národa. Přijímám tudíž úsudky takové co nejopatrněji, ba přímo s nedůvěrou — sám proto úsudku svého pronést se takořka ostýchám. Stačí posuzovat jednotlivá společenská zřízení, některé jednotlivé vlastnosti duchovní a tělové — vůbec neodvažuji se k paušálnímu ani chválení ani odsuzování podle zvyku těch, kteří dnes z národnostních vášní a rozčilení žijí.
3. Jako při člověku i při národu hledím hlavně na duši a ducha. Jazyk nepokládám za svatý, ale za prostředek sloužící duchu ve zlém i dobrém. Mateřský jazyk přirozeně je prostředek nejmilejší a tudíž i nejúčinnější. Ve sporech národnostních jde mně především o zápas duchovní — idee a city, mravní cíle mně rozhodují. Pokládám braní jazyka za barbarství bezduchého materialismu a politického mechanismu. Proti hmotě však bojovat chci duchem; proto jsem dávno vystoupil z církve modloslužebného slovíčkářství a národnostního fanatismu. Mravnost — lidskost musejí býti cílem každého jednotlivce a národa. Zvláštní národní ethiky není.
4. (Zásady speciální.) Nespokojujme se slovanstvím a Slovanstvem — studujme vždy Čecha, Poláka, Rusa, Srba. Negeneralisujme ukvapeně; jen ty vlastnosti, které skutečně všem slovanským národům jsou společné v míře stejné, pokládejme za slovanské (všeslovanské).
5. Studujme Slovany nynější a lépe pochopíme i Slovany minulé. Srovnávací studium žijících Slovanů je jistější než ten zastaralý historism, potloukající se nejraději v dobách co možná nejtemnějších a nejneznámějších. Do minulosti vnášej světlo z přítomnosti; mínění, že lze postupovati opačně, je klam.
6. Přestaňme pokládat zřízení a události politické a válečné za všecek život národů. Psychologicko-historická analyse na př. Českého Bratrství (učení a církevlního zřízení) aneb analyse Domostroje praví nám o charakteru Slovanů více, než nějaký byzantinský císař VI. století. Srovnávací studium Goetheova Fausta s Dostojevského Bratry Karamazovými poví o německém a ruském charakteru více, než tucty vlasteneckých výronů slovanských a německých demagogův — a demagogství dnes trůní hodně vysoko.
7. Analogie s národy ostatními vždy bývá dobrým vůdcem. jsouť si lidé v jisté době za stejných okolností dosti podobní, více než se na prvý pohled jeví. A jsou lidé, čím lidé vždy byli; vyvíjíme se, ale podstatně se neměníme.
8. Okolí a příroda na člověka a národy pořád a silně působí, proto studium vlivů těch mnohé otázky zdánlivě národnostní alespoň z části dovede rozřešit. Nepřipisuj duši, co je na těle, ba snad jen na kožichu.
9. (Zásada nejspeciálnější.) Poznávám pořád lépe a lépe, že charakterem Slovanům Germáni jsou nejbližší. Toho se ovšem mohu dočíst v každé vědecké etnografii, ale o to běží, poznat to ze života a literatury a podle toho i jednat. Na př. Vyplývá mi z toho pravidlo, že německé vlivy neporušily našeho českého charakteru tak, jak mnozí slavjanofilové se domnívají. Ostatně i z důvodů politických a národnostních umělé dělání národnostních rozdílů je zbytečné; politický vývoj řídí se mnohem více skutečností než fikcemi. Proti vlivům ducha cizího nezbývá nežli postavit vlivy ducha svého. To děje se bezvědomě; jakmile však lidé o tom počínají uvažovat, nezbývá než sebestudium a studium cizího co nejpřesnější a nejsvědomitější a pak vědomě dělat, co dělá se bezvědomě.

22.

Teď, doufám, dohodneme se s prof. Soběstianským. Tedy předně hlavní otázka: liší se Slované od Germánů a Románů (po případě i ostatních národů) svou vrozenou humánností, projevující se i historicky, zejména v politice a válečnictví, nebojovností? Odpovídám: ano! Slované liší se od dotčených národů touto vlastností; avšak je třeba vlastnost tu náležitě určit a určit zároveň stupeň rozdílnosti.

Znamená to, že Slovan proto není a nebyl udatný? Prof. Soiběstianskij právem ukazuje, jak Slované sami o sobě a podobně i cizí posuzovatelé o nich 'vždy právem tvrdili, že Slované jsou udatní.

Znamená to, že Slované nejsou hrubí, ba suroví a ukrutní? Neznamená. Může býti nátura velmi měkká a při tam ukrutná; takové krajnosti mohou býti spojeny a bývají; ba zdá se mi, že je to obzvláště vlastnost Rusů, jak to potvrzuje analyse charakterů největších ruských umělcův a spisovatelů, vystihujících charakter svého lidu. Vidím to v Mítjovi Dostojevském, vidím to v Rěpinově Ivanu Hrozném, vidím, cítím to na živých. Vlastnost ta i neslovanské pozorovatele zaráží; souhlasí v tom úsudky četné a mohl bych citovat řadu dobrých spisovatelů mně soukromě známých, jsou proti i doklady literární na př. Leroy-Beaulieu. Chci z Leroy-Beaulieua citovat alespoň hlavní věty.^[18] Leroy-Beaulieu klade sice příliš velikou váhu na vliv severního podnebí; zima a krajnosti podnební způsobily prý charakter ruský; podnebí mělo a má jistě vliv, avšak sotva tak veliký — než tu neběží vyložit, jak charakter ruský se složil, nýbrž jen o to, jaký jest. Leroy-Beaulieu tedy vidí v ruském charakteru velikou pasivnost, trpělivost a resignaci až fatalistickou. Tato vlastnost vidí se obzvláště světle na ruském vojáku. „Ruský voják je nejvytrvalejší v Evropě; v tom ohledu dá se srovnat jen se svým starým nepřítelem, s vojákem tureckým, Oba mají schopnost strádat a trpět, jež národům západu je cizí. Při tom ruský národ od přírody je na světě nejméně bojovný. Nebyl v žádné době bojechtivý. Cokoli vybojoval, pudů výbojce nemá. Ve své nátuře mírumilovný, ve válce vidí jen bič, jemuž se podrobuje z poslušnosti vůči Bohu a caru.“ Leroy-Beaulieu upozorňuje dále na zvláštní smíšení tvrdosti a srdečnosti, necitelnosti a dobroty; ve válce, v boji ruský voják je neúprosný, ale hned po boji je naivně dobrácký a velkodušný, je ukrutný a zase od srdce milý. Rus není vytrvalý, obzvláště tam, kde nekyne mu úspěch. Ruský rozum je praktický a positivní, nelibuje si v abstrakcích, nemá rád metafysiky, nezabývá se pravlastností věcí, za to nejraději se kochá vědami přírodními a sociálními. „Je málo národů, jimž sentimentality tak úplně se nedostává a kteří by si to tak chválili.“ Záliba v praktickém a zdravém smyslu stupňuje se někdy až do brutality; řekl Rus, že kus sýra má větší cenu než Puškin. Rus je realista, naturalista. Ruská duše je melancholická — Herder pěkně nazval písně velkoruské zvučícími slzami. Z této melancholie rodí se mysticism, zatlačují druhdy kořenily realism — Gogol, Dostojevskij. Tato melancholie spojena je s oddaností až fatalistickou: klid a rovnováha ruského mužíka překvapuje, napitý je obyčejně smírný a nehlučný atd.

Zde máme všecko, co Kollár, Herder a jiní o charakteru Slovanů nám pověděli. A ku podobným závěrům dospěli bychom analysí charakterů Tolstého, Dostojevského, Garšina, Turgeněva atd., analysí filosofických ideí Kirějevského, Kollára a Šafaříka. Neboť ten fakt, že se v Kollárovi, Šafaříkovi, v Kirějevském, v Tolstém a jiných slovanských myslitelích tak horoucí víra v ideál humannosti ujala, váží při nejmenším tolik, kolik výpovědi císaře Prokopia, Mauricia a jiných starých pánů, jak nám je Stritter a j. ze starých pramenů schledali.*) [V druhém dílu Šafárikových Starožitností svědectví o starých Slovanech jsou podána na konci.] Ku podobným závěrům přicházíme vůbec analysí neslovanských lepších autorů všech, kteří studiemi a posuzováním Slovanů se zabývali.^[19]

Takovým tedy způsobem Rusové jsou nebojovní a tudíž humanní. A netoliko Rusové, nýbrž i Poláci a my Čechové. Naši zuřiví Husité a Táboří jsou tomu vedle našich Bratří jen dalším důkazem.

Je-li však tato nebojovnost vlastnost pěkná, dobrá a lepší než germánská bojovnost, nijak není řečeno; obojí vlastnosti mají dobré a špatné stránky. Neběžíť o bojovnost naprostou a ideální, nýbrž relativní, o nebojovnost, která svou podstatou sloučena je s jinými a také nepěknými vlastnostmi. Vyslovil jsem už proti Kollárovi pochybnost o tom, zdali ideál humanitní dá se uskutečniti tou slovanskou nebojovností.

Dokonce pak jiná je otázka, co my Slované máme raději, své-li či cizí vlastnosti — rozumí se, že své, i když o jejich výbornosti nejsme vždy pevně a důvodně přesvědčeni. Ostatně všecko to jsou věci velmi prosté — jen scholastikové národnostní v tom rádi nalézají obtiže.

23.

Vím ovšem, že to, co uvádím z Leroy-Beaulieu, platí o Rusech nynějších — avšak do jisté míry platí to i pro dobu starší, mezi Rusy a národy germanskými byl tehdy v celku týž poměr, jaký je nyní.

Než nechme Rusy stranou — jaký pak je rozdíl mezi námi Čechy a Němci?

Rozumí se, že jsem při svých slovanských studiích o tomto thematě mnoho uvažoval; snažil jsem se věc vypozorovat a formulovat. Nebylo mi to snadné — až náhodou přítel Němec jednou za řeči o charakteru nás Čechů a jich Němců sdělil mi následující skutečnou událost — maličkost, jíž charakter Čecha a Němce znamenitě je zachycen. Historie je dosti nevinná, jedná se v ní o zabití — koček; avšak historie je pro naši otázku výtečná a proto ji podávám; ostatně, jak čtenář hned pozná, zabití několika koček stálo mnohem více myšlenek a citů, myšlenek a citů lidských, než jich stálo některé loupežné tažení v V. stol., o němž nám historikové napsali celé folianty.

Na národnostním rozhraní severovychodním Čech koupil si (nedávno) statek; přítel můj v kraji byl duchovním, měl příležitost historii pozorovat a dopozorovat.

Nový statkář, jak řečeno Čech, nenáviděl — kočky, měl proti těm zvířatům, jak se říká, idiosynkrasii a proto byl všecek rozzuřen, když na svých dvou dvorech u svých šafářů nalézal hojnost koček. Šafáři chovali kočky proti myším. Jeden dvůr byl v české obci a byl na něm šafářem Čech, druhý dvůr byl už v německé obci, šafář byl Němec.

Můj přítel znamenal, jak statkář pro kočky skutečně se stával nervosní i čekal, co z věci bude, neboť bylo mu nápadné, že prostě nerozkázal, aby se kočky odstranily. Přicházeje na dvory po prvé, po druhé, po třetí vždycky ptával se šafářů a okolkoval, k čemu tolik těch koček maji — ale neřekl jim, že jich nechce vidět. Po čtvrté se již tázal, zdali ty kočky „ještě“ mají.

Šafářovi Čechovi ty opětovné otázky pánovy nedaly pokoje – Němec zůstal klidný. Čech poradil se s ženou, jako že ten pán patrně koček nemá rád a proto se usnesli, že je chuďata odstraní. Pán byl tomu velmi rád, ač ničeho neříkal. Na německém dvoře kočky však zůstaly — až když jednou pán už příliš nápadně chválil Vávru za to, že již nemá „těch koček“, šafář Schmidt se zeptal, přeje-li si pán, aby byly odstraněny. Pán k otázce potakal a tak zmizely kočky i z německého dvora.

Avšak na dvorech nadmíru plemenily se myši — pan statkář poznal, že musí svou velkoměstskou idiosynkrasii podřídit ohledům národohospodářským, ač nechce-li, aby se sýpky staly myším královstvím.

A nyní stejná historie se odehrává opačným postupem. Pán po čase o kočkách počíná mluvit velmi z daleka — patrně si tentokráte tím méně troufal dát přímý rozkaz; pak se zase obou šafářů jen dotazuje, nemají-li „ještě“ koček — Vávra zase se poradil se svou ženou: „Jářku, stará, nemyslíš, že pán si přeje mít kočky, když se tak po nich ptá?“ a když pán přišel po třetí nebo po čtvrté, našel u Vávry kočky nové. Zase Schmidtovi pochválil Vávru, Scbmidt zase se přímo otázal, má-li také pořídit kočky, a když mu bylo řečeno, že by to „snad neškodilo“ — byly konečně i na německém dvoře kočky rehabilitovány.

Vidíte — vysvětloval mi přítel Němec — tu máte Čecha Slovana a Němce Germána. Čech pán, kde by Němec prostě vyslovil své přání a vůli, neporoučí přímo, ba ani nežádá, ale své přání svým podřízeným Čechem dá vycítit, dá se mu dovtípit; Němec šafář se nedovtipuje, ale mužně a odkrytě se po vůli pánově táže a ten musí se mu nechtě rozhodnout. K určitému rozkazu, co poručeno, koná. Případ ten — přítel pokračuje — velmi mne zarazil a dal mně myslit. Tázal jsem se sám sebe — který z obou šafářů je milejší . . . líbí se mi více Čech, je v poměru obou více citu, něžnosti anebo jak bych to nazval; ovšem je i naše německá přímost a mužnost pěkná, ale není tak milá. A co byste řekl — táže se přítel — jak otázku rozhodl statkář Čech? Tázal jsem se ho na věc — jemu, zdá se mi, německý šafář jaksi imponoval...

Pravíte: německá „přímost“ — přerušuji svého lidového psychologa; jaká je tedy v tom českém napovědění a dovtípení „nepřímost“? Je to jen nepřímost, ale nevidím v tom — pokračuje můj besedník po krátkém rozvažování — neupřímnosti, nic falešného, je v tom pouze něco měkčího, jemnějšího, anebo jak bych to řekl . . .

To je moje historie o kočkách — ujišťuji, poučila mne mnohem více než všecko, co od nejstarších dob až po dnes z literatury o charakteru Čechů a Němců jsem si shledával. Často a opětně jsem si věc analysoval — nešlo mi dlouho z hlavy to slovo o německé: přímosti. Vzpomínal jsem si, že nám Slovanům, a obzvláště nám Čechům, vytýkají jakousi falešnost a lživost; vzpomněl jsem si, že my sami si to vytýkáme — Dostajevskij na př. kárá ruskou nepravdivost. I hledal jsem, zdali v té netroufalosti a měkkosti našeho českého statkáře není právě netroufalost člověka, jenž si lidem netroufá podívat do očí, tedy netroufalost člověka přece jen neupřímného? Avšak — přemýšlel jsem — proč pak Rusové mají dvojí slovo pro lež (lgať — sorvať)? Není to ukázání, že je dvojí lež? A nevykládá se naše česká „faleš“ do jisté míry tím, že nejsme samostatni, kdežto v jádru svém nejsme falešní a neupřímní, pouze „nepřímí“ (jak řekl můj přítel)? Této nepřímosti Němci a jiní Neslované nerozumějí — — avšak — lekl jsem se opět — nevede tato nepřímost snadno ke skutečné a nepěkné neupřímuosti? Ale co — hájí se ve mně Čech — nevede ta německá přímost k drzosti a hrubosti?

Svěřil jsem své pochybnosti příteli. Obratem pošty dostal jsem starou odpověď — tak určitě byl u věci rozhodnut. „Srovnejte přece — radí zároveň — kázání svých českých a našich německých reformátorů, třeba Husa a Luthera, uvidíte (sít venia verbo) Vávru a Schmidta. Co pak nepochopujete, že do Vaší české měkkosti musila se přimísit germánská pevnost Wiklifova a později Lutherova?“

Nebylo by nám možné — (vím, že se při těchto úvahách byzantinští císařové, píšící o Slovanech, v hrobě obracejí) — zvykat si, když už jsme tak měkcí, ke vlastnímu pevnému předsevzetí, k takové autosuggesci ve větším slohu, donutit sebe samého sám, tak jak ti sedláci prosili slavného úřadu, aby jim bylo poručeno dělat silnici, které tak tuze potřebovali . . . Před Karsem dva ruští mužíkové vojáci dívají se na pevnost.

A. Vezmeme ji?

B. (Obzírá pevnost jakoby znaleckým okem) — Nevezmeme, není možná.

A. ...Jestliže nám rozkážou?

B. ... Vezmeme — rozumí se ...

A tak ten měkký, nebojovný mužík, jak Leroy-Beaulieu říká, stává se nejlepším vojákem, měkký člověk stává se udatný k neuvěření. Všecko tedy tkví v tom, abychom sobě my sami rozkazovali, ne cizí . . .

24.

. . . Prosím čtenáře za odpuštění, jestliže jsem se prohřešil proti formám kritické úvahy vědecké — již se vracím k vývodům prof. Soběstianského. (Myslím ovšem, že jsem se od nich ani neodchýlil.)

Soběstianskij proti Herderovi, jak už vzpomenuto, uvádí historika Antona, jenž prý o Slovanech správný názor formuloval. V Antonově spise : Erste Linien eines Versuches über der alten Slawen Ursprung, Sitten, Gebrauche, Meinungen und Kenritnisse 1783, Soběsitiainskij vidí potvrzení názorův o Slovanech před Herderem panujících, že totiž byli udatní, bojovní, sveřepí a ukrutní, jako národové jiní. Dejme tomu, že Anton má nám být autoritou — skutečně velmi soustavně zpracoval otázku spornou na základě autorit starších a starých, avšak mimo to i na znalosti jazyka a pozorování žijících Slovanů.^[20]

Pročetl jsem vspis Antonův pozorně, ale nenalézám v něm toho, co tam vidí Soběstianskij. Anton Slovanům té bojovnosti, ukrutnosti a sveřeposti nepřipisuje, jak Soběstianskij se domnívá. Anton líčí Slovany jako bojovné, to je pravda, ale ta jejich bojovnost u Antona je docela zvláštní a jiná než německá. Anton líčí Slovany jako bojovné; avšak když se s líčením tím srovnává všecko ostatní, co o charakteru Slovanů uvádí, vyniká i podle Antona rozdíl Slovanův od Němců docela jasně.^[21]

Anton rovněž v některých věcech konstatuje rozdíl mezi Slovany a Němci. Avšak hlavní rozdíl mezi oběma tkví v tom, že o Slovanech podle starých pramenů tvrdí, že byli záhy zemědělci a již z toho jde, že národ nebyl tak bojovný, jako Němci, kteří všech zemědělských prací přímo se styděli. Toto Anton ve svém spise o Slovanech výslovně neříká, a tudíž se i Soběstianskému tento veliký rozdíl mezi starými Slovany a Němci ztratil. Avšak Anton napsal i spis o starých Němcích, v němž stejnou methodou a stejným způsobem postupuje a ve spise tom máme docela jasný komentář k tomu/co ve spisech o Slovanech. by nevynikalo samo sebou.^[22]

Ve spise tomto čteme, že každý národ — (tudíž i Slované) — z divošství přichází v barbarství a z barbarství v kulturu; Germáni, když přišli do styku s Římany, nebyli již divochy. Germánská, docela význačná vlastnost byla bojovnost a láska k svobodě — jen udatnost byla ctností, práce v potu tváře se jim nelíbila, raději cedili krev.

V kapitole o „Válce“ Anton germánskou chrabrost a bojovnost líči docela jinak nežli v téže kapitole líčil ve spise starším tyto vlastností Slovanů. Patrně Antonovy oči jiskřily, když tak nadšeně vypisuje, jak Němci, kde vyhráli, obyvatelstvo zotročovali, jak, jejich útok byl hrozný a jak celý národ záhy zřízen byl vojensky. Jestli že neválčil, Germán jen lovil — potem a prací si zaopatřovat pokrm a nápoj, pokládal za otrocké, otroci musili naň pracovat.

Anton tudíž rozdílu mezi Němci a Slovany v příčině bojovnosti nezmenšil, naopak jen potvrdil. Opakuji však, že je ovšem nesprávné, starou dobu á la Rousseau si idealisovat — v tom Soběstianskij má pravdu. Naši předkové byli hrubí, suroví, ukrutní atd., ale nebyli tak bojovní, celou svou náturou bojovní a pánovití, jako Germáni.

Podobně Soběstianskij nedosti přesně vykládá názory Herderovy o Slovanech. Herder — jak jsme četli — netvrdí, že Slované nebyli udatní, ale tolik říká, že Slované, milujíce klid, nebyli s to, trvale se organisovat vojensky a že tím od Němců, kteří to dovedli, byli potlačeni. Herder vytýká, že Slované nedobývali panství světového, že byli zemědělci a obchodníci. Ve svém poddanství stali se lstivými, ukrutnými a otroky línými. Připouštím však, že i Herder starou dobu vůbec a také slovanskou si představoval idyličtější, než měl; v tom právě byl žákem Rousseauovým a pokud se týká staroslovanské záliby v orbě, účinkovaly snad i tehdejší idee fysiokratické, jimž i Rousseau se své strany podléhal. Přes to však Herder ve hlavní věci správně podával o Slovanech, co starší a novější prameny před ním dávaly.

Soběstianskij se mýlí, řka, že Herder přílišně idealisoval Slovany — alespoň neidealisoval pouze Slovanů, nýbrž i Germány. Přečtěme si jen v „Ideách k filosofii dějin“ hlavu o „Německých národech“ a uvidíme, jak Herder soudí o Němcích. Líčí je docela jako Anton, jsou mu rekové a pánové, štítící se práce; takoví byli a částečně) posud jsou. Ostří jejich meče zle pociťovali vlastmi kmenové, ale i „chudáci Slované i Prusové, Kurové, Livonci a Estové“, avšak Němci odrazili i divoké Huny, Uhry, Mongoly a Turky. „Oni tedy to jsou, kteří největší část Evropy netoliko vybojovali, zúrodnili a podle svého způsobu zařídili, nýbrž také uchránili — jinak by ani to nebylo mohlo vzrůst, co vzrostlo. Jejich postavení mezi ostatními národy, jejich vojenské zřízení a kmenové vlastnosti staly se tudíž základy (Grundfesten) kultury, svobody a jistoty Evropy; dějiny, tento svědek neporušený, dávají zprávu o tom, zdali svým politickým stavem nutně nebyli i příčinou pozvolného pokroku této kultury.“

Herder tedy vidí ve zvláštním vojenství Němců přirozenou příčinu posavadního kulturního vývoje; Slované tak bojovní nebyli a proto Němcům podlehli, avšak – a to jsme již četli dříve ... - nastává doba více nevojenská a tudíž – vedle Němců – i nebojovní Slované přijdou ku platnosti.

Jak a proč Herder a jiní věřili v budoucnost čisté člověckosti — o tom jsme již také mluvili; zde toho třeba jen vzpomenouti, aiby bylo jasno, že věc tak, jak Soběstianskij ji líčil, se nemá. Herder neukazuje, že jen Slované provedou humanisaci všeho člověčenstva, — to byla idea Kollárova. Herder očekával evropské soustátí nevojenské, v němž princip humanity u všech národův a všemi národy bude důsledně proveden. Militarism byl Herderovi jen přechodní prostředek humanisace, právě tak, jak moderním sociologům Comteovi a Spencerovi.^[23]

25.

Podívejme se teď na Kollárovy názory o Slovanech. Soběstianskij vytýká mu nepřímo — Šafaříkovi přímo, že staré a tudíž nynější Slovany idealisoval, že jejich charakter líčil poeticky a sentimentálně. Kollár skutečně Slovany nekriticky idealisoval. Avšak idealisace ta netkví tak v tom, že jim připisoval tak velikou nebojovnost a humanitu, nýbrž více ještě v tom, že jejich odpůrce příliš černě vymaloval; byl k našim národním odpůrcům ve mnohém nespravedlivý. Vytkli jsme to již. Avšak bylo by nespravedlivé nevzpomenout, jak o Slovanech v té době posud psali také němečtí, maďarští a jiní spisovatelé a nikoli spisovatelé podřízení. Znám literaturu tu dost dobře a mohu bez vášně říci, že v německých spisovatelích i s této stránky jeví se jejich tvrdší bojovnost a pánovitost. Když na př. Hegel svému národu tak jednostranně přisuzoval všeliké prvenství — proč se divit, když Kollár je dává svému národu? Vyznal jsem, že Kollár tu i tam proti našim národním odpůrcům projevuje více nenávisti, než se na filosofa sluší — avšak jak týž Kollár z celého srdce uznává i německá dobrodiní, na př. právě Herdera! Kollárova idealisace Slovanů i proto je tak jednostranná, že sice uznává i naše slovanské vady, ale nevidí vždy těch chyb velikých a hlavních, žaluje jednostranně pouze na nesprávnost a nedostatek osvícenosti. Ve skutečnosti měl chyby naše hledat hloub a hlavně neměl vinu našeho úpadku tak jednostranně vidět v zámyslech a zlobě nepřátel. To naříkání a žalování na osud Slovanů polabských je jistě slabé — i Němci na př. a jiní národové ztratili a ztrácejí svou půdu pod náporem Rusův.

Ty a podobné vady Kollárovy všecky jsme na svém místě nestranně připustili. Jak by však podle názorů mých i básník velmi nadšený imohl napsat třeba novou „Slávy Dceru“, vykládat nemusím. Starý romantism i v tomto onoru mizí a vymizí.

Kollárova nekritická idealisace Slovanů nevyplývá však pouze z národnostního citu, nýbrž má své důvody i v nedokonalé vědecké methodě. I to jsme na svém místě vytýkali. Zejména musíme ještě říci a opakovat, že Kollár chybuje, připisuje Slovanům všem beze všeho vlastnosti docela stejné, kdežto ve skutečnosti, i co do neboj ovnosti, jsou jistě kmenové rozdíly na př. mezi chrabrostí polskou, udatností černohorskou a neústupností ruskou. Podrobnější psychologická a sociologická analyse by tu rozhodně nalezia odstíny a rozdíly stupňové i kvalitivní. Vyslovil jsem už, že Kollár vlastnosti slovenské nevědomky učinil slovanskými.

Kollár také příliš prostě nečiní rozdílu mezi Slovany starými a nynějšími; alespoň vnější podmínky života byly v době staré velmi rozdílné a již z toho vyplývají některé různosti ve vlastnostech, třeba ne základní.

Kollár ovšem právě tak nepřesně líčí vlastnosti Germánův, a vším tím se stalo, že mezi Germány a Slovany ustanovil rozdíl tak naprostý, který se jeho základní filosofické idei, humanitě, příčí. Avšak i to jsme již doznali, že Kollár nebyl s to, ideu národnostní a humanitní souladně zcelit.

Tato idealisace Slovanů konečně — hledíme-li k vývodům Soběstianského — nepochodí pouze od Herdera, nýbrž od Slovanů a hlavně od nás Čechů, resp. Slováků.^[24] Soběstianskij však docela právem žádá, abychom si v tom počínali kritičtěji. Avšak musím ve prospěch našich „idealistův“ ukázat ještě k jedné věci. Kollár — jak vyloženo — kolísal mezi vzájemností literární a národně politickou. To znamená tedy také, že i Slovanům připisoval bojovnost a udatnost.

Křivdilo by se Kollárovi, kdyby se mu v otázce nebojovnosti Slovanů připisovala naprostá nejasnost. Sám přece odpovídá k námitce, jež se Slovanům činívala pro jejich přílišnou měkkost: „Slované, praví, mají síly a energie dost, srdnatostí a zmužilostí dobyli si panství nad desátým dílem zeměkoule, udrželi je za největších bouřek mnohých století a proti nejprudším útokům četných nepřátel. Ovšem Slované nikdy se nedomáhali nadvlády světové, nikdy nezabývali se krveprolíváním a podmaňováním jiných národů z řemesla, proto že svobody si ctili i na nepříteli a ji milovali, vůbec milovali více mír nežli válku.“^[25]

Smíme tudíž své vývody vůči prof. Soběstianskému shrnouti takto: Kollár — (o jiné nám tu neběží) — pochybil svou idealisací Slovanův, ale chyba je menší, než Soběstianskij míní a tkví v jiných příčinách, nežli které Soběstianskij vytknul.

---

1. K obživení obrazu doby vzpomeňme si na tyto charakteristické zjevy literárně-kulturní:

   1781 Němčina zavedena do škol.

   1792 Stolice jazyka českého při pražské universitě; v Novém Městě za Vídní již 1754, při vídeňské universitě 1774.

   1795 Puchmajerova sbírka I. sv.

   1811 Ztracený ráj Miltonův

   1816 Na gymnasiích povoleno učit češtině (v Čechách).

   1817 Srbské písně Hankovy — Podvrhy rukopisné — Starobylá skládání Hankova.

   1818 Museum založeno.

   1820 Puchmajerova ruská mluvnice (německá!).

   1821 Krok založen (Kollárovy básně).

   1822 Slov. nár. písně Čelakovského, Dobrovského Institutiones.

   1823 Národní písně slovenské Kollárem, Safaříkem,

   1824 Slávy dcera.

   1825 Jungmannovy dějiny literatury.

   1826 Šafařík, Geschichte der slav. Literatur.

   1827 Musejník se počíná Palackým.

   1829 Čelakovského ohlas písní ruských.

   1831 Matice Česká — V Olomouci na akademii stolice č. jazyka zřízena.

   1834 Slovník Jungmannův I. sv. (1839 — V)

   1836 Palackého dějiny I. sv. (německý!) — Máchův Máj.

   1836 — 37 Šafaříkovy Starožitnosti.

   1846 Havlíček o slovanské otázce.

   1848 Palackého dějiny I. sv. český – Slovanský sjezd

2. Pro charakteristiku Jungmanna viz ovšem Zeleného životopis; o filosofii viz p. 347 (2. vyd. 1881).
3. U Zeleného I. c.p. 39
4. Bylo by zajímavé vědět, jak se tenkrát učilo slovanským jazykům. Prvé jinoslovanské mluvnice byly ruské; prvá od Dobrovského v německé řeči: „Neues Hilfsmittel, die russische Sprache leichter zu verstehen“ 1799, vydána ještě 1813; po něm je Puchmajerův pravopis rusko-český (1805) a jeho německá obšírná gramatika pod návodem Dobrovského 1820. Česky sepsána prvá ruská gramatika od Hanky 1849. Prvá polská mluvnice je od Špachty 1836, po něm Hankova 1839. Srbsko-hrvatská mluvnice vyšla teprve v naši době. Slovníků svých pro slovanské řeči posud vlastně nemáme, a musí tedy. kdo chce číst jazyky slovanské a cizí vůbec, znáti napřed — německy.
5. Ze slovanských slov Kollárem převzatých výslovně se zmínit můžeme o „vzájemnosti“; Kollár sám ve spise o vzájemnosti (§ 2) prohlašuje je za slovo z církevního, ruského a polského jazyka – česká „obapolnost“ mu nestačila. Dr. Murko, Sborník 215, se domnívá, že Kollár slovo má z Lindeho polského slovníku.
6. Pokud běží o poněmčení, nesmí se zapomínat, že tehdy nebylo jako dnes povinného navštěvování školy a že škol bylo málo, tak že lid zůstával v jádru svém českém nezasažen. Na školách vyšších pak přednášelo se latinou. Puchmajer proto, jak vykládá nám jeho životopisec, když přišel do Budějovic k piaristům, plyně mluvil latinsky, ale ničeho po německu. (Ježek v Nástinu životopisném k Sebraným básním Puchmajerovým, Nár. bibl. II. vyd., p. 248.) Skutečná germanisace, germanisace promyšlenější, počíná teprve s centralisaací Marie Terezie a je stupňována císařent Josefem.
7. Za charakteristiku tohoto směru uvedu, co řekl Jungmann ve svém překladě Ztraceného ráje, očekávaje výtku, „proč tolik neznámých slov“ zavádí: „kdo se dobrých knih, zvláště písma sv. čítáním pilně zanáší, tomu málo neznámých bude“ a k výtce že má i slova jinoslovanská, praví. „Nechtěj, milý vlastenče, aby vznešená báseň všedním jazykem zneuctěna byla; raději Slovan jsa slovenštině přivykej a s rozumnými toho, abychom i my Čechové všeobecné spisovné řeči slovanské vstříc pomalu vcházeli, žádej.“ A Šafařík v předmluvě k „Písním lidu slovenského v Uhřích“ 1. 1823, p. XXVI: „Nezadlouho a svítající vzdělanost i mezi vše Slovany rovnost přivede jako mezi údy jedné rodiny a zmaže skrze to vlastnosti jednotlivých kmenů. Z nynějšího roznárodu stane se národ, strakatá rozmanitost roztopí se ve všeobecnou jednotu, částky se již berou stotožniti s celostí, jejich rozdíly a znaky hasnou, brzo snad zblednou a zmizejí i poslední jich šlepěje a s nimi — i písně a zpěvy přítomných národních ratolestí. Co tedy ještě zachrániti můžeme, to jsme věci a potomkům zachrániti podlužní.“
8. Budilovič, 1902. Viz pěkný posudek dra Jokla v Athenaeum 1893, 15. března a sl.
9. Slovanka 1814, p. 116. Briefe über Polen
10. Zpomínky a úvahy, p. 49.
11. Vypsání Markova charakteru u Zeleného doplňuje prof. Kočubinskij ve svých vzpomínkách „z kraje bývalých kacířů“, tištěných 1882 v petrohradském „Istor. Věstnik“ u v strati: „Návštěva v Libuni“; líčí, jak 90letý stařec věren byl svým rusofilským nadějím z dob Dobrovského.
12. Až budeme mít o Šafařikovi lepši životopis než Brandlův i literární poměr jeho s Kollárem bude vyložen kriticky. Profesor Soběstianskij (1. c. p. 45, 224) upozorňuje na to, že Šafařík ve svých „dějinách slovanského jazyka, a literatur“ celou V. hlavu (Charakter a osvěta Slovanů vůbec) až na malé odchylky téměř do slova převzal z Kollárova kázání o „dobrých vlastnostech národa slovanského“, iak jsme již upozornili, r. 1822 vydaného. Prof. Soběstianskij vidi v tom přímo plagiát, domnívaje se, že Dobrovského úsudek o kompilatorství Šafaříkově právě i v poznání tohoto domnělého plagiátu byl založen. Prof. Soběstianskij cituje vedle sebe Kollárovo kázání a Šafaříkovu kapitolu V., aby tvrzení své posilnil. Avšak věc není taková; je složitější než profesor Soběstianskij poznal. Pokud se plagiátu týká, tedy prof. Soběstianskij sám ukazuje, že Šafařík na konci dotčené hlavy uvedená kázání Kollárova (vedle jiných spisů) cituje. Tím tedy plagiatstvi již je seslabeno; pravda je, že se v takovém případě obyčejně určitěji udává, co spisovatel takto přejal. Proti plagiatství mluví však fakt, že Kollár a Šafařík po vyjití Šafaříkova spisu neméně se přátelili a že naopak Kollár ve svém spise o vzájemnosti (§ 7.) Šafaříkových dějin slovanské literatury se dovolává a Šafařika vůbec za svého hlavního učitele uvádi. Nezabýval jsem se otázkou podrobněji; z toho, co jsem poznal, zdá se mi, že Kollár a Šafařík některé kapitoly o Slovanech vypracovali společně aneb o že druh druhu názory doplňoval. Na př. předmluvu k Šafařikovým Písnim světským lidu slovanského v Uhřích 1823 I. napsal Kollár.
13. Kollár sám udává, že vzal do „Slávy Dcery“ a jiných svých básní některé německé básně; větším dílem, že je jich více, nežli se pamatuje, jakož vůbec v časové německé literatuře nalezne se dosti vzorův a myšlenek, jichž Kollár užil. Vlivy ty při četbě poznává neliterát. Jak na př. neměli bychom verše, zachované u Čelakovského: Křesťan a člověk: „Nesmíchej s cílem prostředků. Ne z člověka snad má křesťan, nébrž z křesťana člověk“, na prvé přečtení odnést k Schillerově známé básni o Rousseauovi? A podobných příkladů na snadě je více.
14. I Šafařík ve svých dějinách slov. literatury (p. 45) uvádí místa tendenčního románu Dugonicsova z r. 1788 — Šafařík cituje 3. vyd. z r. 1805 — hlásajícího již tehdy nejsurovější boj proti všemu Slovanstvu. Srv. Kollárův Výklad- V., 73, 74, 76.
15. Spis Soběstianského v ruské literatuře vzbudil čilou polemiku. Sobčstianskému se postavil prof. Bagalěj v Charkově (1892) ; Soběstianskij odpověděl (Soběstianskému opět Bagalěj. Další hlasy viz 1893, p. 182 násl.
16. Athenaeum III., p. 296 poznámka.
17. O této druhé části práce Soběstianského (Učení o národních zvláštnostech právnického bytu starých Slovanů) zde nejdnáme; část problemu objasňoval jsem v sociolog. rozboru rukopisu Zelenohorského v Jagičově archivě, X. svazek.
18. Das Reich des Zaren und die Russen (Petzoldův překlad) I. sv. 3 kniha, o národním charakteru ruském.
19. Z Angličanů, kteří teď tak bedlivě studují Rusy, mohl bych uvést řadu, kteří nesouhlasí s obvyklým deklamováním o barbarství ruském; upozorňuji na sociologicky velmi vzdělaného autora p. Dragea; napsal román: Cyril, v němž studuje Rusy, jakožto své národní soupeře. Je zajímavo vidět, jak mnohé vlastnosti ruské, které Leroy-Beaulieu také postřehl, životu odpozoroval, ač jim nerozumí.
20. V předmluvě Anton tuto svou methodu jasně vykládá.
21. Anton uvádí o charakteru dřevních Slovanů tyto hlavní punkty. V kapitole o „charakteru a vzdělání“ čteme, že Slované nebyli zlobiví, mezi sebou že velmi byli milí a lahodni, neznali nesmiřitelnosti, pohostinští byli více než Germáni (Anton výslovně to praví); starali se nadmíru o chudé, krádeže nebylo – vzíti cizí pokrmy a nápoje k uhoštění, nebylo jim krádeží. Vyznamenávali se udatností, bez níž by nebyli opanovali tak rozsáhlé země, které částečně ještě mají v držení; s udatností spojena byla láska k svobodě, netrpící naprosto nejslabších okovů. Mysl měli sklonnou k veselosti – Lužičan, ač často trpěti musí tvrdé nakládání svého německého junkera, je veselý. Tato veselost často zvrhala se v lehkomyslnost. Byli ukrutní; ukrutnost pochodí z udatnosti vzděláním nezmírněné; teď tu i tam přechází ve mstivost. Rádi pili, byli-li vilní, Anton neví; manželství je jim svaté. Konečně Anton odmítá líčení západních spisovatelů, kteří Slovanům připisovali: nevěrnost, nestálost, zkaženost, tupost, neučelivost, drzost, zlodějskost, nemilosrdnost. Anton uvádí žalobu, že prý Srbové v Lužici proti Němcům jsou potměšilí a zlí; avšak pokládá to více za nedůvěru a myslí, že se vyvinula potlačováním se strany Němců. Staří Slované byli přísně spravedliví. V kapitole o „válce“ Anton chválí slovanskou bojovnost; to vyžaduje sousedství a hledání nových sídel. Válčili pro kořist, kdo byl ve válce udatný, byl ctěn. Ve válce byli velmi ukrutní; často pili z lebek nepřátel. „Ukrutnost kmenů, válčících s Němci, je známa, avšak příliš často podobným nakládáním k tomu byii drážděni.“ Ještě za Prokopia (tedy v VI. stol.) spravovali se demokraticky; Anton vytýká zvláštnost jazyka, že se pojem* vládnouti neoznačuje slovem, označujícím velmože a pána. Mimo válku konečně Anton uvádí v kapitolách posledních, že se Slované zaměstnávali orbou, lovem, včelařstvím a dobytkářstvím. Celý národ byl hudební a zpěvný. Měli dovedné kováře, tkali, obchodovali atd., měli více vědomostí než Němci.
22. Spis slove: Geschichte der Teutschen Nazion, vyšel 1793; v I. díle jedná se o charakteru, mravech a vědomostech Germánů. Viz kap. VI. a násl.
23. Soběstianskij se domnívá, že Herder potřeboval pro svou humanitární theorii alespoň jeden nevojenský národ a že tím národem stali se mu ruští Slované, k nimž přilnul svým pobytem v Rize. Pobyt v Rize na Herdera měl vliv, však Herder měl — a to je hlavní věc — poněkud jiné theorie, než Sobestianskij je předkládá. Zejména věřil, že vývojem doby i Němci stali se méně bojovnými a proto nepotřeboval nebojovných Slovanů pro ten úkol, jejž Soběstianskij jim ukládá. Odkud však Herder čerpal své názory o Slovanech, jak jsme viděli, sám nám řekl, uváděje Antona a jiné spisovatele. Před Herderovými „Ideami“, v nichž líčí Slovany, vyšel také spis Gebhardiho (Allgemeine Geschichte der Wenden und Slaven 1789), z něhož Karamzin mnoho čerpal pro charakteristiku starých Slovanů; Soběstianskij sám uvádí to, co Gebhardi říká o udatnosti Slovanů — říká totiž, co Herder, že totiž s počátku nebyli udatní, teprve později, když se naučili válčit od svých nepřátel a že jejich udatnost byla vlastně pasivní nikoli „pravá“ atd. Herder liší se od Gebhardiho hlavně tím, že klidně konstatuje své mínění o národech všech, tudíž i o Slovanech a stejně o Němcích. Je však možná, že sympatie k Slovanům a zejména Rusům čerpal hlavně ze slovanských lidových písní i v tom neviděl bych nekritickosti.
24. Ve spise o vzájemnosti Kollár pro svůj názor o Slovanech dovolává se hlavně Herdera; ve svých „Výkladech“ (II, 66) dovolává se Komenského, jenž už nazval národ náš „holubičím“. Z Karamzina připomíná v té souvislosti, že Rusové a všichni Slované od starodávných rasů byli milovníky holubů. Dále se dovolává polských autorů, Surowieckého, Rakowieckého a Niemciewicze, pak Mohsena (1781), Linharta (1791), Csaplowitse (1829). A všichni tito spisovatelé, a obzvláště i němečtí, Slovanům připisují v celku vlastnosti, které Kollár jim připisuje. Ještě bych ukázal na pramen, jehož Šafařík se dovolává ve svých dějinách slovanské literatury, bezpochyby i Kollár spis znal; míním Rohrerův Versuch über die slavischen Bewohner der oesterr. Monarchie 1804: ve spise tom všecky hlavní poučky Šafaříkovy a Kollárovy se nalézají a obzvláště se pořád ukazuje na neblahý vliv dlouhé poroby. O Češích Rohrer dovolává se Rieggera, jehož spisy v Čechách velmi byly známy, a ten napsal o nás: „Die Böhmen sind ihrem moralischen charakter nach — überhaupt — fromm, oft bis zum Aberglauben, anhänglich an die Religion ihrer Väter, ihre alte monarchische Regierungsform, und an ihre alten Sitten und Gewohnheiten; arbeitsam, beharrlich, ausdauernd bei allenBeschwehrlichkeiten — selbs des Krieges — tapfer, aber doch friedliebend; immer frohen Muthes, langmuthig, mildthätig, redlich und treu. In ihren äusseren Betragen sind sie gerade trocken und verrathen gewohnlich auch eine geringe Politur. So ist der Grundcharakter der Bohmen, wenn er rein und unverfälscht gelassen wird.“ Rohrer, I. c. II. p. 155.
25. O vzájemnosti § 15.