Česká otázka/Naše obrození prvá doba; doba Dobrovského

Česká otázka Tomáš Garrigue Masaryk
Předmluva k vydání druhému	Naše obrození prvá doba; doba Dobrovského	Našeho obrození doba druhá: doba Kollárova a Jungmannova

Údaje o textu
Titulek:	Naše obrození prvá doba; doba Dobrovského
Autor:	Tomáš Garrigue Masaryk
Zdroj:	MASARYK, T. G. Česká otázka Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha, Bohemia 1908.
Licence:	PD old 70
page=1

1.

Hnutí evropské, jež přivodilo francouzskou revoluci, a vzniklé vzrušení národní a politické i v národě našem a ostatních národech slovanských mocně se projevilo. My od té doby datujeme své národní znovuzrození. A v této pro nás tak důležité době dospíval Kollár — narozený v osudném roce 1793 : hlasatel racionalismu a humanity narodil se v okamžiku, kdy v hlavním městě Evropy ti, kdo prohlásili práva člověka, zakládali nový kult Rozumu… Všecky vlivy a směry znovuzrození přirozeně působily na Kollára a zase Kollár sám pokračoval v těchto směrech. Jestliže německá literatura poskytla mu prostředky, doba znovuzrození vytkla mu cíle a určila mu dráhu. Všecky vlivy Herdera, Friesa a j. německých učitelů nebyly by způsobily Kollárovu ideu, nebýt toho mocného a životního snažení národního, nebýt toho usilování o duchovní samostatnost národů slovanských a jejich jazyka; všecka německá filosofie nebyla by vytkla ty veliké a vznešené cíle, jimž Kollár síly své zasvětil — prostředek sebe lepší a účinnější ladem leží tomu, kdo cíle nemá a pohnutek vedoucích…

Ujasněme si jen potřeby a snahy té doby. Nové hnutí české mělo dvojí úkol: První: navázat vším životem na minulost, v níž národ samostatně a svobodně se vyvíjel, a určit cesty pro vývoj budoucnosti. Druhý: uvědomit si přítomnost, poznat stav zaviněný národním a politickým poklesnutím a probrat se z tohoto poklesnutí k novému, plnějšímu životu. Při tom srovnávám s přítomností, srovnávání s tím, co a jak postupují národové jiní, bylo bezděčným měřítkem.

Buditelé národa musili poznávat, co ze skutečného stavu národa má se podržet, čeho máme se zbavit, co ještě přejmout — nastala doba studií, studií minulosti a přítomnosti; podle přesnosti a správnosti těchto studií fantasie a rozum určovaly ideály budoucnosti.

In concreto byl úkol: utvořit a rozšířit samostatnou a samobytnou kulturu českou a tudíž i vzdělat vlastní jazyk všestrannou prací literární. To byla stránka úkolu positivní. Po stránce negativní to značilo, čelit převaze kultury a jazyka německého a vlivům německým vůbec. S Němci ode dávna sousedícími bylo nám zápolit a konkurovat, proti síle jejich se udržet; vlivy maďarské do té doby ohrožovaly nás méně, ale přece iiž bylo jim odporovat. Sousedstvi slovanských národů — Poláků, Rusů, Jihoslovanů — pociťovali jsme posud nepatrně. Úkol, jejž buditelé naši postavili si před sto lety, máme my, jejich potomkové po stu letech a budou ho mít i potomkové naši, — je to starý náš úkol národní a kulturní.

Povážíme-li, jaký byl náš úpadek na konci minulého věku, kdežto mezitím národové ostatní a zejména také Němci tak úspěšně pokračovali, lze určit, jakými cestami jsme se ve svém boji s německou kulturou brát musili a brali.

Lid venkovský zachoval si svůj jazyk, ale nezachovala si ho inteligence, učivší se ve školách latinsky, teprve později, v XVIII. století německy. Habsburkové, uvázavše se v panování nad námi, prováděli a provedli protireformaci tak pronikavou, že všecko české snažení a pokračování literární a osvětné na dlouho bylo nemožné. O duchovních potlačovatelích sám Tomek vyznává : „Jezovité uložili ducha národa českého v staletý hrob.“ Proto se říká, že lid, že sedlák zachoval národnost. Je to do jisté míry pravda. Avšak ani jiní stavové neztratili vědomí českého naprosto a našim buditelům připadl úkol, sebrat všecky české síly, u probuzovat je k čilejšímu životu, k životu, jenž vyrovnat se měl životu, jejž podávala kultura německá.

Všecky tyto snahy buditelské, všecko to nadšené úsilí o samostatnou a samobytnou kulturu přirozeně musilo býti zaleženo na nějakém jednotném názoře na svět a na život. Nemá-li život lidí myslících být řetězem jednotlivých episod — a takového života člověk jen poněkud myslivější a opravdovější prostě nesnese, — musí všecka práce myšlenková, i praktická, založena být na jistém a pevném základě filosofickém. Buď si základ ten jakýkoli, ale každý, kdo skutečně myslí, jej má, mít jej musí.

I naši buditelé potřebovali takového základu a našli jej ve filosofii německé. Podivný osud: německá filosofie dát musila filosofický základ pro národní snažení protiněmecké; pro svou kulturu českou naši buditelé použít musili filosofie německé a použili filosofie jen německé, neboť myšlenky francouzské a anglické přicházely k nám německým prostředkováním.

Toť dějinný význam německého osvícenství, jež sloužilo našim buditelům na konci minulého století — Dobrovskému, Puchmajerovi a j., toť vyklad faktu, že Kollár přejal filosofii Herderovu a Friesovu. Filosofie humanitní a osvícenská přirozeně svědčila našemu úsilí po vývoji, pokroku a vzdělání. To se strany německé filosofie a vědy byla jen historická odplata za půjčku. České hnutí reformní zúrodnilo i německou půdu pro nové idee, čeští vystěhovalci, nejlepší to charakterové potlačovaného národa, v tisících a tisících šlechtili krev i ducha německého, — splácela německá filosofie svůj dluh českému národu a pomáhala buditelům překlenout staletou duchovní smrt. Osvícenství minulého věku, osvícenství německé, anglické i francouzské bylo jen pokračováním v duchu hlavních ideí české reformace.

Po Kollárovi a s ním i ostatní čelní pracovníci národní a myslitelé čeští pořád ještě z německé filosofie čerpali své zaklady pojmové. Palacký byl závislý na Kantovi, Havlíček na Bolzanovi, Smetana a jiní na Heglovi a pozdější utíkali se k Herbartovi.

Vedle filosofie a vědy, jak vykládám, po výtce německé, s samého počátku národní kultura budovala se dějinami. Naši buditelé musili poznávat minulost vlastního národa, šlo o to, poznat a určit místo českého národa ve vývoji člověčenstva.

A opět právě pro toto nejnutnější studium bylo třeba filosofického podkladu a ten, nejurčitěji Kollár formuloval, přejav Herderovu filosofii dějin. Než Palacký nám dal dějiny české, měli jsme filosofii dějin světových a přirozeně zase vzali jsme ji u Němců. Právě tak před českými dějinami Palackého Šafařík vypracoval nám starožitnosti slovanské — od člověčenstva a humanity postupovalo národní vědomí k slovanství a naposledy k češství, jak ukazuje postup od Kollára přes Šafaříka k Palackému.

Obdobný byl vývoj jazyka. Postavení do plnosti moderního života naši buditelé nutně musili jazyk netoliko očisťovat, ale i rozhojňovat. Čerpali tudíž především ze staré češtiny. Další zdroj byly příbuzné jazyky slovanské a konečně jazyk živý a dialekty, zejména slovenština.

Nebylo snadné upravit jazyk staletí nerozvíjeny pro moderní svět myšlenkový; proto dlouho užívalo se pro vědeckou práci němčiny — němčina němčinou se zatlačovala. Ještě Kollár napsal svůj hlavní spis německy — o Dobrovském rozumí se to samo sebou — , německy napsal Šafařík i svou slovanskou literaturu, Palacký vydal své dějiny napřed německy.

V usilování o jazyk svůj stali jsme se národem „filologickým“ a Jungmannfiv Slovník proto měl tak veliký význam národní.

Avšak jazyk nevyvíjel se pouze učenými studiemi jazykovými, mluvnickými a lexikálními, nýbrž musik především sloužit básnické tvorbě a krásné literatuře, podstatné to části každé literatury národní. I v tom oboru byl vývoj líčenými poměry předurčen.

Básníci naši napodobili napřed vzory cizí a ovšem zase hlavně německé; v překladě „Ztraceného ráje“ Miltonova Jungmann nakupil všecky poklady nového jazyka spisovného. Ku překladům záhy přistoupily sbírky národních písní a jejich napodobování: ke vzorům západním přidány vzory slovanské a opět poesie lidové. Hanka vydával písně srbské, Kollár, Šafařík, Čelakovský a j. sbírali písně domácí, Čelakovský napodobil písně ruské. Přede všemi a nade všemi však vynikl Kollár svou „ Slávy Dcerou“; není nahodilé, že Slovák první v básních vyslovil všecky tužby národního úsilí, — na Slovensku jazykové vědomí udrželo se ryzejší.

Naši básníci v té době všichni zároveň jsou činní vědecky a naopak zase spisovatelé odborní nějakou měrou účastnili se prací z oboru literatury krásné: Puchmajer, Hanka, Marek, Čelakovský, Kollár, Šafařík, — i Palacký s počátku básní a zabývá se aesthetikou. Rozdělení práce nastalo teprve později, vědecká a básnická činnost určitěji se urůzňují.

Konečně v poslední řadě národní náš program rozšířil se programem politickým. Hnutí a boje o svobodu na sklonku minulého století způsobily naše obrozeni národní a jazykové, na tomto základě a hnutím roku 1848 uvědomili jsme si i svá práva i své poslání politické.

Naznačení dalšího vývoje však už nepotřebujeme, neboť běží jen o to, v celkovém vývoji naší národní věci pochopit Kollára a jeho slovanskou ideu. Bude nám teď možno, poznat a ocenit domácí, slovanské a české vlivy působící v Kollára a po Kollárovi.

2.

Probuzení naše, způsobené hnutím osvětným a svobodnickým, není hned uvědoměle národním. Národnost a jazyk v tehdejší době vůbec a obzvláště v Čechách za hlavní a osnovně pojmy kulturní pokládat se ani nemohly. Po duševních i hmotných svízelích a útrapách protireformace a po převratu společenském, který tím se prováděl, přirozeně otázka náboženského a filosofického přesvědčení stály v popředí. Proto, jak nejlépe vidíme na Dobrovském, svobody, poskytované Josefem II., sílené smýšlením celé Evropy, měly tak veliký význam a tak velikou cenu. Právě že historie česká odkazovala k veliké době reformační, náboženská svoboda právě Čechům byla tak vítána. Svoboda přesvědčení náboženského — ovšem ještě nedokonalá — v zápětí měla i svoboda národní a jazykovou právě tak, jak v minulosti reformace v zápětí měla sesílení národního vědomí a vývoj jazyka.

Jazyk a národnost pojímaly se jakožto orgán a prostředek osvěty a osvěcování a teprve. pozdějším vývojem udržení a vzdělání jazyka a národnosti stávalo se hlavním a předním cílem tužeb národních a politických.

Proto v Čechách, jako všude v Evropě, hnutí na sklonku minulého století bylo podstatou svou pokrokové, osvětové, svobodomyslné v pravém slova toho smyslu.^[1] Josefinism byl v zemích rakouských jeho oficiálním výrazem.

Dobrovský, hlavní náš křisitel, sám byl josefinista, byl dokonce svobodný zednář. Učená Společnost byla střediskem zednářův a vědecké české práce, vlastně v Čechách vědecká práce je ještě buď latinská nebo německá. 'Není ku př. náhodou pro Dobrovského, že prvý jeho vědecký spisek věnován byl zničení pověry, — musil dokázat, že zlomek evangelia sv. Marka, darovaný Karlem IV. metropolitnímu chrámu, není psaný od sv. Marka samého. Kdo Dobrovského literární působení zná jen zdaleka, musí vědět, že celý jeho směr myšlení a vědeckého pracování nesen je nezlomnou, nadšenou a důslednou láskou k svobodě. Odsud jeho posud vzorná vědecká odkrytost a jeho široký a světový rozhled, bez něhož by jeho historické a literární práce daleko nebyly měly toho vlivu, který niěly a posud mají. Dobrovskému právě z této filosofické stránky ještě málo se rozumí — alespoň záhy byl příliš silným duchem i pro ty naše buditele, kteří z obvyklých rámců myšlenkových nemohli se vymanit. Jen tou silou svého ducha Dobrovský vštípil život svým literám.

Pro Dobrovského je vůbec charakteristické, že byl svobodomyslný kněz právě tak, jak Kollár byl svobodomyslný duchovní. Mezi buditeli prvotními vůbec jsou mnozí duchovní a to jména prvá a nejlepší, ať uvedeme jen: Dobrovského, Puchmajera, Marka, Dobnera, Durycha, Vogta, Vydru; zejména filosofie pěstuje se téměř výlučně duchovními (Zahradník, Marek, Hyna, Klácel, Smetana). Je to přirozené: tenkráte klerus pořád ještě byl vlastně hlavní, snad i jedinou třídou inteligentní a tudíž i u nás jeho účast v hnuti národním byla velmi značná a blahodárná. Účast ta zjeví se nám tím větší, jestliže si vzpomeneme, že kazatelna byla téměř jedinou školou mateřštiny.^[2]

Toto svobodomyslné hnutí v Čechách přirozeně odkazovalo k reformaci české, k tradicím bratrským a husitským; naši buditelé pokračovali, kde reakce přervala vývoj. Sotva že udělena zbytkům Bratří tolerance, otištěn mezi prvými spisy Komenského „Labyrint světa“. Až v takových podrobnostech jeví se podstata tehdejšího hnutí.

I není tudíž nahodilé, že první a největší vůdcové nového literárního hnutí českého vedle svobodomyslného kněze Dobrovského byli potomkové českých Bratří a jejich protestantší následovatelé: Kollár, Šafařík, Palacký. Vůči protireformačnímu katolictví Dobrovský, Kollár, Šafařík, Palacký, jsou obhájcové svobody myšlení a vznešených tradic české reformace. Dobrovský, Kollár, Šafařík, Palacký hlásají Bratrské ideály humanity, Palacký nám odhaluje pravou velikost naší minulosti.

3.

Tak tedy i historicky dovedeme ocenit ideu humanity, ideu lidskosti a všelidskosti, kterou hlásal Kollár. My teď pochopíme, jak právě evanjelický duchovní pokračuje na dráze zahájené v Čechách katolickým svobodomyslným knězem, my pochopíme, jak a proč Kollár Čech v sousedním protestantském Německu nalézal na vysoké škole Jenské idee vyrostlé nejdříve ve vlastní otčině, jak v Jeně veň působil Friese a Harms v duchu Českých Bratří a jak konečně přilnul k humanitnímu ideálu Herderovu. Humanita- po stránce ethické, vzdělanost po stránce rozumové staly se Kollárovi národním ideálem.

Ve jménu humanity a osvěty práva národní a jazyková byla zabezpečena a odůvodněna: není přirozeného práva národa nad národem, není přirozeného práva, nedat národu vyvíjet se svým způsobem k ideálům humanity.

Tento ideál humanity v Čechách před Kollárem Dobrovský hlásal, hlásal jej vedle Kollára Šafařík, znal se k němu Palacký. Šafařík ve svých dějinách slovanské řeči a literatury nám ukazuje, jak Slovan od přírody a celou svou podstatou je „pravý světoobčan v nejšlechetnějším slova smysle“ a jak proto vždy jen za svou svobodu a práva bojoval ; od svobody mírumilovných Slovanův a od pokroku jejich literatury očekává „uskutečnění idee čistého člověctví“.^[3]

Týž ideál lidskosti Palacký káže ve svých Dějinách českého národa a vzývá jej na obranu národa českého vůči Němcům ve svém poslání k frankfurtskému parlamentu 1848, řka: „…při vší vřelé lásce k národu svému vždy ještě výše cením dobré lidské i vědecké, než dobré národní.“^[4] Ve své souborné studii o krasovědě Palacký „svrchovanou ideu člověctví“ hned na počátku své vědecké dráhy snažil se filosoficky prohloubit a zdůvodnit; na spracování toto idee Herderovy měly vliv.^[5]

Odsud osvětný ráz našeho znovuzrození, odsud význam Učené Společnosti, později Musea, Matice a jiných zařízení literárních a vědeckých; odsud naše úsilí o školy, jež Čeští Bratří národu odkazovali, odsud konečně, hledíme-li na Kollára samého, jeho úsilí filosofické, humanitní a osvětové. Dlužno říci, že Kollár svým upřílišeným racionalismem seslabil své působení, avšak přes to jeho význam tkví v jeho humanitní idei. Jeho následníci mohli se spokojit jeho slovanstvím — ale jemu a jeho slovanské idei za podklad sloužila osvícenská filosofie. Plytkost racionalismu Puchmajerova a pozdějšího, ba až dnešního liberalismu není důkazem a důvodem proti opravdovosti Dobrovského a jeho opravdových následníků.

4.

Poznali jsme teď v historickém osvětlení Kollárovy základní myšlenky filosofické : ideu humanity a osvícenství, poznali jsme zároveň, jaký dosah tužby ty měly pro naše znovuzrození; přikročíme nyní k objasnění druhé základní idee Kollárovy, idee národnostní: slovanské a české. Kollár dal výraz t. zv. znovuzrození Slovanů.

V pravém slova smyslu znovuzrodili jsme se jen my Čechové a právě to naše obrození dává celému hnutí slovanskému ráz. Rusové a Poláci se neobrozovali, leda že hnutí reformní v obou zemích souspadalo s hnutím českým. Jihoslované turečtí osvobozovali se politicky, rakouští jen do jisté míry se ohrozovali podobně jako tny. Žádný jiný národ neprodělal tak hluboké přeměny politické, sociální a kulturní jako národ náš a právě proto národní hnutí minulého století u nás se projevilo nejzvláštnějším způsobem.

Sesílení a sebepoznávání slovanských národů dálo se totiž zároveň se sesílením a sebepoznáváním národův ostatních. Zároveň s námi křísili se na př. Řekové a hlavně Maďaři, jejichžto vývoj v mnohých podrobnostech podobá se vývoji našemu.

Slované jednak sami ze sebe vyvíjeli se obdobně jako národové ostatní, a pokud národové druzí nás předčili, pracovali i pro nás. Národové v Evropě již dávno nejsou isolováni. A co se Slovanů dotýká, vždy byli členy rodiny evropské, křesťanské a je klamné mínění, že od ostatních národů byli jsme odděleni. Neplatí to ani o Rusech v té míře, jak se i otl neslovanských i slovanských myslitelů a hlavně politických a nacionálních jednostranců říkává,^[6] o ostatních Slovanech, až na část Srbův a Bulharů, nikdo toho vlastně ani netvrdí. Slované nebyli isolováni; fakt, že zejména se sousedními Germány byli namnoze v poměru nepřátelském, není důkazem nevzájemnosti, naopak, ostatně byli Slované s Němci a tudíž s Evropou také ve stycích přátelských, alespoň mírných.

Národní hnutí Slovanů dálo se, když ve Francii práva člověka byla prohlašována, když v německé filosofii a literatuře hlásal se ideál humanitní a když angličtí filosofové zakládali přirozenou mravouku humanitní.

Idea humanity nezastavila se před celními a politickými šraňky, před i za těmi šraňky lidé všude stejně myslili a ke stejným spěli cílům volnosti a lidskosti. U nás však všecky tyto tužby evropského myšlení docela přirozeně pojily se ke snahám naší české reformace a právě proto naše znovuzrození je historický vývoj docela přirozený a část všeevropského vývoje vůbec.

Prohlášení práv člověka neplatilo tudíž pouze Francii, ale celému křesťanskému světu a obzvláště také národu našemu. A když revoluce zásadám svým stala se nevěrná a když vracela se k těm prostředkům násilí, proti kterým původně povstala, opět celá Evropa — i Francie — spojila se proti ní. Svatá aliance formálně zpečetila, co pojilo národy proti útočné revoluci a Napoleonovi. Jak v Německu tak i na Rusi vzplanulo národní vědomí proti evropskému diktátorovi. Že ovšem toto spojení států čelilo pak i proti svobodě národů, je opět jen doklad — třeba nemilejší — té všeevropské vzájemnosti.

Jak všude 's'tejně se cítilo a myslilo, vidíme z literatury a filosofie. Vůdčí idee byly všude stejné, my Slované přejímali jsme, co vytvořili naši pokročilejší sousedé a nesousedé. Voltaire psal pro Evropu a četl se v Evropě, stejně v Paříži, Berlíně, Praze a Petrohradě. Rousseau dal výraz tužbám všech národův a proto i Herder a později Kant, Schelling a Hegel stali se učiteli nejen Němcův, nýbrž i nás Slovanů. Herderova idea humanitní žije v Dobrovském, v Kollárovi, Šafařík a Palacký jí se dovolávají. Co Dobrovský a jiní světu měli říci, řekli mu v jazyku nesvém, po nich překlady a rychlými zprávami vzájemnost myšlenek a lidí se udržovala a sílila.

Jak před revolucí a za revoluce, tak opět i v době reakce v literatuře byronism a romantism na celé čáře se projevuje — Byron zejména na nás Slovany mocně působil: Mácha, Mickievvicz, Puškin. Opět důkaz té jednoty literární a vzájemnosti všeevropské.

Není tu ovšem možné vylíčit dopodrobna všecek obsah znovuzrození slovanských národův a ukazovat, jak mu u jiných národův odpovídají zjevy stejné a podobné; ale stačí to, co předneseno, k ospravedlnění výroku, že znovuzrození Slovanů je znovuzrozením i jiných národův a významu všeevropského. Změna a vývoj národů slovanských znamenaly přeměnu a vývoj národů sousedních i nesousedních. Jestliže na př. Srbsko se osvobodilo, to přece znamená, že ubylo panství tureckého a to znamená změnu v celé politické konstelaci evropské diplomacie. A podobně zmohutnění slovanských literatur, slovanské vědy a filosofie znamenalo přeměny v evropské společnosti literární a přeměny ty nutně vliv měiy na další rozvoj společenských, politických, národních a hospodářských poměrů evropských. Vzdělanější Slovan konec konců stával se v každém ohledu s amostatnějším. Znovuzrození Slovanů nezbytně mělo mocné vlivy na současné poměry evropské.

Tuto světovost slovanského obrození Kollár velmi dobře postřehl a svou ideou humanity a vzájemnosti vyslovoval. Vzájemností slovanskou nepožadoval nic jiného, nežli co platilo v míře silnější u národů jiných. Kollár vzájemnost všeevropskou sesilit chtěl tužší vzájemností slovanskou. Chtěl ovšem tužší literární vzájemností mezi Slovany sesilit národní vzdělání slovanské a slovanské sebevedomí.

5.

Tento světový význam slovanského znovuzrození nejlépe vynikne nám, když srovnáme si, třeba jen chvatně, jak samostatně a v téže době idea slovanská se projevuje v Čechách, v Polsku a na Rusi, to v Kollárovi, Mickiewiczovi a Kirějevském,^[7] v českoslovauské vzájemnosti, v polském mesiánství a v ruském slavjanofilství. Již ta současnost je důkazem, že jedná se o věc všeobecnější.

Učení všech tři slovanských myslitelů má za základ rozřešení historických sudeb člověčenstva, rozřešení otázky vůbec — otázky tedy, jak definitivně uspořádat život všech národů, celého člověčenstva. Čech záhadu tu rozřešit chce na základě rozumovém, osvěta a humanita mají zabezpečit člověčenstvu další vývoj; představiteli živými těchto principů abstraktních jsou Slované, Slované všichni. Polák řeší týž problem; ale ne rozumem, nýbrž citem, ne osvětou, nýbrž náboženstvím má otázka býti rozřešena. In concreto náboženství a církev katolická má být základem, národ polský ve spojení s francouzským vůdcem národů, a proto, že běží o novou a definitivní organisaci nejen Slovanů, nýbrž i ostatních národů, polské mesiánství nemůže se odloučit od hnutí evropského, naopak musí se ho zmocnit a proto Polska spojí se s Francií, v níž Mickiewicz vidí živý pramen moci. Kdežto Kollár, jsa věren idei humanity, provedení velikého světového úkolu očekává od práce literární, žádaje proto i na Slovanech vzájemnost literární, Mickiewicz provedení plánů mesiánských očekává od moci vojenské, francouzská bojovnost a moc, jak projevila se v Napoleonovi, sloužit má polské idei. Kollár je Český Bratr, Mickiewicz je katolík po srdci Bonifáce VIII., ukazujícího světu podle podání dva meče a řkoucího : „Ecce duo gladii, ego sum Caesar.“ Meč tedy provede ideu polskou, slovanskou, lidskou, meč zejména spojí nepřátelské bratry polské a ruské, — český humanitář bratry ty na zemi spojit chce vzájemností literární, ve slovanském nebi sedí tam v bratrské shodě vedle sebe, kteří na zemi se katanovali, Kościuzsko a Suvarov.

Kirějevský také řeší problem všelidský. Slavjanofilství : — teprve dle zvuku a pozdějšího výkladu: láska k Slovanům — je láska ke slovanská církvi, ku pravoslaví, stát a vzdělanost na slovanských základech je žádoucí organisace všelidská, všekřesfanská, slavjanofilstvím odčiní se veliké schisma rozdvojivší západ od východu. Z východu zazáří spasné světlo.

Shoda i různost těchto tří apoštolů slovanské a všelidské lásky odpovídá národnímu bytu a časovým poměrům. Cil ovšem je stejný, ale rozcházejí se v prostředcích. Čech důvěřuje vědě a filosofii, Polák a Rus náboženství; ale každý jinému a církvi své. Čech čeká spásu od klidné a smírné práce, Rus by mu přisvědčil, ale Polák chápe se meče. Čech radí se s rozumem a povoluje Rusovi, že rozum ten má poslouchat srdce, Polák apeluje jen na srdce. U jiných národů hlava a srdce jsou prý rozloučeny: Slovan myslí a cítí zároveň v jednom, u jiných národů jedna mohutnost obyčejně utlačuje nebo předchází jiné — Kollár. Sebrat všecky jednotlivé části duše v jednu sílu, najít to vniterní středisko bytí, kde rozum i vůle i cit i svědomí i krásné i pravdivé i podivné i žádouci i spravedlivé i milosrdné a všecek objem rozumu sbírá se v jednu živou jednotu — Kirějevský; Není dosti skutečnou pravdu znát, musíme se proniknout jejím světlem a teplem, měj srdce a hleď v srdce ; avšak svět dán hlavě. srdce věčně se trápí — Mickiewicz. Avšak: Život lidstva je vývoj rozumu — Kollár; Lidstvo nabaživší se vedení abstraktního rozumu touží po celosti svého duševního žití a tu celost dává jen víra pravoslavná — Kirějevský; Panovat chci mocí svého citu, cit ten chrání se vírou katolickou — Mickiewicz. Spasitelem lidstva bude Slovan — Kollár; Spasitelem lidstva bude Polák s Francouzem — Mickiewicz; Spasitelem lidstva bude Rus — Kirějevský; Učme se nalézt cestu vzájemnou prací společnou — Kollár; Národ polský cestu tu nám už ukazuje — Mickiewicz; Ukazuje ji národ ruský — Kirějevský. Důvěřujme geniům všeho Slovanstva, těm Dobrovským, Kopitarům, Šafaříkům, Gajům, Pogodinům, Chomjakovům a jiným a jiným mnohým — Kollár; Oddejme se geniu velikého muže, Napoleona — Mickiewicz; Následujte ruského mužíka — Kirějevský…

Podrobnější srovnání čtenář sám si učiní; sami budeme mít příčinu jednotlivá učení srovnávat a ocenit, až vyložíme zejména mesiánství Mickiewiczovo a jiné idee slovanských i neslovanských myslitelů, zabývající se stejnou záhadou. Zatím jen tolik už můžeme z charakteristiky Kollára poznat, žo jeho idee jsou nejméně určité a obzvláště zasluhuje povšimnutí, že netroufal si doporučit za vůdce Slovanstva a lidstva národ svůj, jak učinil Rus. Polák doufá jen v pomoc národa neslovanského, francouzského. Napoleon jest mu mesiášem, Kirějevský staví ruský národ v hlavu jen proto, že sobě zachoval čisté učení církve východní. Všichni tři spoléhali na principie všeobecné, všelidské, již vypracované — v humanitu, v katolictví, v pravoslaví.

6.

Přes to, že Kollár hlásal všeobecnou ideu humanitní, zároveň, ba ve jménu jejím hlásal ideu národnostní.

Idea národnostní, jak se teď obecně pojímá, počíná se upevňovat na sklonku minulého století a právě v souvislosti s ideálem humanitním. Před tím lidé byli si vědomi svého církevního a státního členství – že národ, jako celek, vedle církve a státu, v nich a mimo ně má kulturní poslání, toto přesvědčení vzniká v kruzích širších teprve na sklonku minulého století. Nebudeme vykládat, kterými jcdnotlivými vlivy se tak dálo, stačí nám tu, co jsme právě ukázali, že na sklonku minulého století v celé Evropě národové se počali osvobozovat ve jménu humanity a přirozeného práva. Proti absolutismu, jenž ústy Ludvíka XIV. hlásal, že státem je jediný, Rousseau hlásá a francouzský parlament dekretuje, že státem je národ. Tento názor filosoficky formuloval jeden z nejprvnějších, ba vlastně první, Herder, dovozuje z humanitního ideálu oprávněnost ideálu národnostního. Stát Herderovi je útvar umělý, neboť příroda člověčenstvo organisuje v národy — rodina rozrůstá se v rod, rod v národ, národové každý se svým zvláštním národním charakterem jsou přirozené organisace vedle a v umělých organisacích státních. „Příroda vychovává rodiny; nejpřirozenější stát je tudíž také jeden národ s jedním národním charakterem. Tento se v něm udržuje mnohá tisíciletí a běží-li vladaři z něho zrozenému o to, může nejpřirozeněji být vzdělán; neboť národ je tak rostlina přirozená jako rodina, jen že má více větví. Nic tedy účelu vlád nezdá se tak protivit jako nepřirozené zvětšování států, divoké směšováni lidských plemen a národů pod jedno žezlo.“ I čerpá Herder z historie poučení a naději, že všecky umělé útvary státní jako hlína se rozpadnou a že v národních státech uskuteční se ideál humanity. Docela v souhlase s tímto učením Herderovým, z něhož do značné míry Rousseau k nám mluví, Kollár pojímal národ a národnost jakožto přirozený orgán člověčenstva a tudíž ve jménu humanity žádal svobodu národa svého a slovanského vůbec. Kollár však v tom odchýlil se od Herdera, že na národnost kladl důraz mnohem silnější — vždyť se mu přímo může vytknout, že se mu, alespoň ve ,„Slávy Dceři", humanita téměř ztratila, kdežto národní tužby stupňoval až k samým mezím národní výlučnosti, a tudíž i nespravedlivosti.

7.

Národní vědomí jednotlivých slovanských národů přirozeně a samo od sebe vedlo ke vzájemnému sblížení.

Tomu sblížení slovanských národů byly příčiny některé. Předně skutečné kmenové povědomí a s ním souvisící jazyková příbuznost. Krev není voda — jsme si rodem blízcí, bližší, než nám jsou národové na př. germánští a románští; druhému jazyku slovanskému i z praktických důvodů snáze a dříve se můžeme naučit než jazykům jiným. Odkazuje Slovany k sobě nepřátelství národů jiných, zejména německého, nad Slovany panujícího a mezi nimi žijícího — pangermanism hlásal se dříve a určitěji než panslavism. Některé Slovany svazuje stejné politické těleso. Konečně u malých národů slovanských a národů slabých opora o ostatní národy slovanské a zejména o národy větší, kulturně a politicky silnější, byla docela přirozená. Kollár obzvláště na tento moment klade největší váhu vykládaje, proč idea slovanské vzájemnosti vznikla na malém a slabém Slovensku.

Proti těmto silám spojujícím síly působí i rozpojující. Slované sami žalují, že jsou jakoby od přírody obzvláště nesvorní; nevím: germánští Skandinavci na př. také se nedovedou sjednotit a skandinavská idea, jak známo, selhala přes nápor německý; podobně Němci sami dlouho se svářili a politicky spojeni nejsou posud. Proto není se co divit, že i jednotliví slovanští národové, vedeni svými zvláštními zájmy jazykovými, literárními, kulturními, náboženskými a konečně politickými se nesbližovali těsněji.

Protože mimo Rusy ostatní slovanští národové jsou malí a většina pod žezlem Habsburským, politicky otázka slovanská hned od samého probuzeni slovanského vědomí otáčí se okolo otázky rakousko-ruské.

Austroslavism byl dán sám sebou. Zejména ve Vídni a také v Pešti inteligence slovanská ve smyslu austroslavismu se sbližovala. Kollár v Pešti poznával se zejména s Jihoslovany, tuším, že znal ze slovanských jazyků nejlépe srbsky, a podobně Šafařík sblížil se jazykově I literárně se Srby. Položení slovenské k tomu vedlo – netoliko v hlavním městě Uher různí národové se stýkají, ale Slováci koloniemi svými na jihu se Srby a Chorvaty jsou promíšeni. Kollárova vzájemnost ve skutečnosti stala se vzájemností slovensko-srbskou, slovensko-hrvatskou. To byla, pravím, vzájemnost skutečná; vedla také k politické akci roku 1848.^[8]

Na druhé straně všem Slovanům, i Polákům, Rusko záhy musilo se stati předmětem slovanských úvah a tužeb. Rusko na konci XVIII. stol. bylo jediným samostatným slovanským státem, Polska padala, Srbsko dosáhlo samostatnosti teprve r. 1815, jedině Černohorci byli volnější; přirozeným způsobem tedy Slované oči své obracet musili na Rusko. Rusko nebylo však pouze samostatné, ale veliká moc jeho počala se v celé Evropě pociťovat více než před tím; o přátelství s Ruskem vždy ucházelo se Prusko a krok za krokem Rusko zasahovalo do záležitostí evropských, již tím, že v odvěkém boji proti Turecku bylo přirozeným ochráncem pravoslavných Jihoslovanů. Tou měrou, kterou pak moc státní a politický vliv síleny byly i literaturou, naši buditelé přirozeně ruský jazyk a ruskou literaturu před ostatními počínali studovat.

Pro naše buditele padá na váhu slabost tehdejšího Rakouska, slabost politická i hospodářská, projevivši se 1811 státním bankrotem. Obávajíce se úplného rozpadnutí Rakouska a vidouce, jak proti světovládné tyranii Napoleonově Rusko se staví v hlavu potlačených národů, přirozeně naděje na zachránění národa, k národnímu sebevědomí sotva se probudivšího, obracely se na Rusko.

Proto vedle austroslavismu ustaloval se rusoslavism anebo panslavism rusofilský anebo přímo panrusism. Jak se obzvláště u nás, před Kollárem, slavism vyvíjel, ihned vyložíme, napřed však musíme promluvit o panslavismu a panrusismu — německém.

8.

Ano — ' před Kollárem a našimi ostatními všeslovany v Němcích projevilo se velmi silné a určité rusof ilství : Herder — (rodem Prus!) — i tu předešel Kollára. Herder, Kollárův učitel ve filosofii dějin a Slovanstva, ukázal také na světové poslání Ruska!

Herder dostal se totiž hned po svých akademických studiích 1764 — narozen je 1744 — do Rigy, kdež jako učitel a kazatel trávil až do roku 1769. Doba ta byla pro vývoj filosofie a zejména jeho filosofie dějin velmi důležitá, jakož i sám pokládá pobyt v Rize za nejšťastnější. Obzvláště pak měl v Rize příležitost seznámit se s tehdejším reformním úsilím popetrovským, s plány a záměry carevny Kateřiny II., jejíž proslavený „ nákaz“ jej přímo elektrisoval. V jedné své ódě Kateřinu zrovna zbožňuje a kochá se velebnosti o ohromností „Kateřinina světa“, sahajícího od Ledového moře až k nám (do Rigy), od Číny až k Baltu" …

Petr Veliký Herderovi od dětství až na konec života byl ideálem panovníka; anonymní ódou na nastolení Petra III. Herder vůbec započal 1762 svou básnickou dráhu — rodný kraj Herderův po několik let byl v držení Ruska.

V reformě Petrově a v jejím pokračování Kateřinou viděl velkolepý pokus, vychovat veliký národ. Vidí v její reformách úsilí o ideály humanitní a v nazírání tom utvrzovalo jej Kateřinino přátelství k francouzským filosofům. Myslil, že Kateřinou i jeho ideály humanitní se dají uskutečnit ve velkých rozměrech a proto se chystal napsati spis o ruské osvětě, přeje si, aby zbožňovaná carevna obrátila naň svou pozornost. V ruském národě viděl národ čerstvý, svěží, nepokažený; obzvláště když pak r. 1796 odcestoval do Francie, na své oči si potvrdil. co vlastně z Rousseaua již dávno věřil, že totiž Francouzové jsou národ starý, zanikající; srovnávaje takto ve skutečnosti Francii a Rusko — třeba jen jak se mu v Rize zjevovalo - došel přesvědčení, že z Ruska lze udělat národ docela sverázný a původní („Originalvolk“), přímo ideál historického vývoje. „Ukrajina stane se novým Řeckem: krásné podnebi tohoto národa, jeho veselá přirozenost, jeho hudební nadání, úrodná půda atd., jednou se probudí: z tak mnohých malých, divokých národů, jakými kdysi i Řekové byli, vznikne národ vzdělaný, jeho hranice budou se rozprostírat až k Černému moři a odsud celým světem!“

Nebudeme vyličovat, jak Herder se nadchnul vítězstvími Rusů nad Turky, jak se mu nelíbí vlastní rodný stát Prusko — (pruské státy musily by se prý rozkouskovat, kdyby měly být šťastnými) — , jak odsuzuje Friedrichovo chování k německé literatuře atd., o tom všem v životopise Herderově čtenář se muže poučit podrobněji; zde běží jen o to, postihnout důležitý pro náš národní vývoj fakt, že Kollárův německý učitel nebyl pouze milovníkem Slovanů, nýbrž přímo nadšeným ctitelem Rusův a že jeho uázory o Rusku v pozdější době vyzrály v to, co ve svých „ideách k filosofii dějin člověčenstva“ hlásal o Slovanech a budoucím věku humanity.^[9] Slovany byli mu in concreto Rusové, v Rusku, v přírodě a lidech poznal svého rousseauovského člověka, historické poslání Slovanů viděl v úkolu Ruska, uskutečňujícího ideál humanity a osvícenství.

Do které míry a kterými cestami Herder poznal Rusko slovanské, nemohu říci podrobně. Pokud soudit dovedu podle jeho spisů, Herder četl a znal historické práce a časopisy, vydávané většinou německými učenci tehdy v Petrohradě žijícími. Co tehdy v Rusku se stalo a dálo, o tom Evropa dobře se poučovala; důležité spisy vycházely německy, latinsky a francouzky a ruské poměry všude v Evropě se stopovaly, tak že Herder snadno i bez znalosti slovanských jazyků mohl se o Slovanech poučit a to od Slovanů samých, píšících tehdy většinou německy.^[10]

Rostoucí vliv Ruska a reformy tam podnikané, zejména reformy Kateřininy, nelíbily se pouze Herderovi. Zajímavý je na př. hlas italského filosofa Filangieriho, jenž podobně jako Herder očekává ruské prvenství v Evropě. Očekávaje panství humanity a osvěty, viděl v zákonníku Kateřiny II.. dostatečný důvod, aby Rusko, sílící se i politicky, vládlo padajícím národům evropským.^[11]

9.

U nás slovanské vědomí šířilo se tedy z uvedených důvodů tou měrou, kterou rostlo vědomí české. S počátku, na konci minulého století slovanské vědomí sesilovalo se učenci a vědci, hlavně historiky a gramatiky. Práce Dobneroivy, Pelclovy, Voigtovy, Durichovy a j.^[12] odůvodňovaly a pevnily netoliko vědomí české, ale i slovanské: ohniskem a pevným základem toho hnutí stal se Dobrovský, veliký zakladatel slavistiky, — slavista dříve byl než bohemista, a posud „slavistika“ je věcně oprávněným nazváním i speciálních slovanských studií. Věda právě pro naše znovuzrození více udělala, než dnes ve mnohých, domněle velmi „praktických“ politických kruzích se myslí.

Práce historikův a Dobrovského záhy vnikaijí do vědomí inteligence a do lidu. Důkazem tomu sloužit může Puchmajer a jeho činnost básnická, pokud totiž básníci význačnější než vědcové charakterisují city a smýšleni své společnosti. Své „Sebrání zpěvů a básní“ významně věnoval Dobrovskému, jenž v podniku jeho, kterýmž počíná se naše básnické obrození, pomocnou měl účast. V počátcích této sbírky ještě velmi málo se nalézá: uvědoměle slovanského vědomí. Sám Puchmajer sice uvádí svoji sbírku překladem ódy Cheraskova. ale ostatek je šmahem básněno pod vlivem německých vzorů a nikoli — a to je charakteristické a poučné — ve smyslu pozdějšího vlastenectví; teprve v III. ročníku (1798) je báseň promyšleněji vlastenecká („Na Čechy“) a v ní je také zmínka o národech slovanských.

Avšak Puchmajer sám svým vývojem stává se účinnějším hlasatelem slovanské idee tím, že vniká do prací slovanských národů a poznává jazyk slovanský, zejména ruský. Nejrozsáhlejší a N. B. puchmajerovskou báseň: Chrám Gnidský (1804) zdělal podle polského vzoru Szymanowského. V zajímavé předmluvě Puchmajer hlásá „sjednocení se všech Slovanů (aspoň v naší monarchii písmem latinským)“ a k tomu konci, aby poněkud sblížil Poláky s Čechy, zavádí svůj pravopis. Horlí proti předsudku, jakoby na východu nekvctla poesie, nýbrž jen na západě, je přesvědčen, že naopak českým básníkům vzory slovanskými „přehojná žíla zlata nejčistšího“ by se odkryla. Jen tímto „jistým prostředkem“ zabráníme postupu odčešťování a odslovaňování. Konečně doporučuje obzvláště polské básnictví pro svou hodnotu. Zejména pak překládání z „cizozemštiny“ ušetří nám „polovici“ práce, budeme-li mít i polský překlad po ruce (proč nestačí jen polský?!) a druhé: staneme se slovanštějšími a tak nebude obavy, že „tou nemotornou poněmčilou češtinou všecko se pokazí a zmate“.

Slyšíme tedy: potřebujeme slovanských jazyků k očištění češtiny, slovanské jazyky jsou nám z praktických důvodů snadno dostupny a konečné buď zaznamenáno, že Puchmajer přeje tak zv. austroslavismu — proto, že právě jsme v téže říši vedle sebe.^[13]

Tento auistroslavism a ocenění poesie „nešťastného národa Polského“ Puchmajerovi nepřekážel stát se rusofilem; náš prvý básník složil prvou ruskou mluvnici. Zajisté spojení poesie a mluvnictví pro dobu velmi je významné. Zajímavo je opět věnování pravopisu rusko-českého (1805) Růžičkovi: je nadšen, že Růžička, byvší v Chersoně v diplomatickém poselství, s Rusy česky se domluvil, je šťasten, že takto podán důkaz, že češtinou, tou pohozenou češtinou, dále člověk dojde světem, než jazykem jiným a ovšem německým.

V posledním („V.) svazku svého „Sebrání“ (r. 1814) umístěna je již báseň Markova „Jungmannovi“ a tam už zřetelně se volá :

Tam od východní strany duch Slavie věje …

Tam k Slovanům jest otvor líbezného zření …

Vždyť Rurykovo žezlo nám se nevyrvalo,

Až podnes stojí Moskva …

Avšak Markem přicházíme již do druhého období, a my chceme napřed zachytit slovanský charakter doby prvé.

10.

Duchovním střediskem této prvé doby národního obrození je Dobrovský. Ocenili jsme Dobrovského jako osvíceného joisefinistu — žák osvícence Seibla, jenž žákům svým zjevoval učení Rousseaua a Humea, důsledným byl přívržencem a záštitníkem ideálů humanity.

Kollár od něho netoliko veden byl, jak od svých jenských učitelův a od Herdera, k humanitě, nýbrž i k slavistice a slovanské vzájemnosti. Otcem slovanského našeho vědomí je Dobrovský. Kollár Dobrovského uznává za svého hlavního učitele a zajisté správně a právem. Z jeho činnosti potřeboval jen abstrahovat pravidla a měl budovu svou zbudovánu a provedenu.

Výslovněji Kollár poměr svůj k Dobrovskému formuluje tak, že prý tento k literární vzájemnosti proklestil dráhu, ačkoli „nevědomě a neúmyslně …“; jeho spisy jsou „všeslovanské“ (allslaviscih), „ačkoli ještě nevěděl, co slovanská vzájemnost v literatuře jest“. A vykládaje, proč pro neznalost slovanských jazyků Slovanům o důležité věci týkající se všech Slovanu psát musí německy, opět za příklad uvádí Dobrovského, že i tento psal svá „panslávská“ (panslavischen) dila německy nebo latinsky.

Podotkli jsme již, jaký význam má vědecká slavistika Dobrovským založená — naše české vědomí bylo právě podstatně slovanské. Dobrovský, jsa zakladatelem slavistiky, zároveň jest i prvým bohemistou, chceme-li tím slovem označit soubor všech poznání, vykládajících nám podstatu českého národa a české národnosti. Dobrovský stvořil srovnávací a historickou gramatiku slovanskou a českou, on podal nám dějiny literatury naší posud nepřekonané co do koncepce hloubky názoru, Dobrovský podal mnohé 'historické a linguistické příspěvky — zkrátka Dobrovský byl skutečným zakladatelem vědeckého bádání o Slovanech a Češích. A jak správně vnikl do ducha své mateřštiny! — že poznal přízvučnost naproti lžiklasickému copu časoměrnosti a že ustálil roztřídění českého slovesa, tyto dva výkony dokazují samy o sobě, jak Dobrovský národnímu hnutí vykazoval dráhy.

Dobrovský cítil však také slovansky a česky – ba vlastně česky a slovansky.

Vezměte si na př. jen jeho „Slavína“ a „Slovanku“ a hned uvidíte, co Dobrovský učinil pro slovanskou věc a jak Dobrovský slovansky cítil. Hned úvodní poslání „Slavína“ ke „slovanským bratřím“ je nad míru krásné a hluboké — míním hluboce myšleno i cítěno; ani Kollár ani Jungmann, jichžto cit obecně se uznává, nenapsali nic srdečně teplejšího. A s jakou pilí Dobrovský v těchto svých sbírkách, jakož i v ostatních, z celé slovanské a světové literatury shledává, to by Slovanům slovanský svět mohlo vylíčit, slovanský svět přítomný i minulý. Hned na prvém místě — mluvím o „Slavínu“ — podává Hederovu stať o Slovanech a podobně pak, jak pravím, s mravenčí pílí shledává všecko, co poznání a milováni Slovanstva mohlo by sloužit. A jako v „Slavínu“ a „Slovance“, tak až ve svém „Literarische Magazin“, ve svých Dějinách české literatury" — slovem ve všech svých pracích psal a cítil slovansky.^[14]

Dobrovský byl rozhodný rusofil. V jeho soukromých přednáškách to bylo znát, jak se Ruskem pečlivě zabývá; vidět to bylo z toho, že sám podává ruskou gramatiku a Puchmajer svou českou mu věnoval, k německé Dobrovský mu napsal předmluvu. Kopitar říká mu, že je „polorus“, a vytýká mu přílišné rusofilství.^[15] V jednom dopise Dobrovský mluví o státní řeči v Uhrách, r. 1805 sněmem ustanovené; doufá, že usnesení nepotrvá věčně: „Slováci vzpírají se proti tomu udatně dosti, a kdyby přece jazyk svůj musili zaměniti za jiný, dal by se přece lepší vyvoliti.“^[16] Dobrovský věří, že Slovanstvo světu vydá nové světlo. V několika řádcích napsal celou filosofii dějin. Odporuje totiž Kopitarovu plánu, ve Vídni založit slovanskou akademii, udává za důvod, že by se jí tam nedařilo, proto že ve Vídni — „vím to diplomaticky (= z úředních listin) se vylíhl ďábelský princip germanisace“. „Od Slovanů přijít musí nové osvícení světa, třeba by Němci prví stali se hlasateli lepších method. Slovanský um — (užívá v němčině slova: um) — čistě pojatý je v lidstvu krajně svedeném nejméně pokažený. Německým rozumem není co opovrhovat, ale našemu umu se nevyrovná. Francouzský esprit brzo se vykuřuje a sotva se dá zachytit. Qui potest capere, capiat.“^[17]

Dobrovský pochopil i praktickou váhu slovanské idee a předstihl v té příčině své vrstevníky i v tomto ohledu. Až budeme mít hlubší výklad Dobrovského činnosti, i o této stránce jeho působení něco se snad dovíme — z dopisu ke Kopitarovi jen narážkami se předmět naznačuje.

V tomto ohledu Dobrovského velmi dobře charakterisuje adresa, kterou 1791 25. září v Učené společnosti přednesl králi a císaři Leopoldovi II.: O oddanosti slovanských národů arcidomu rakouskému. Proto že tato adresa pro dějiny slovanské otázky a přímo politiky je důležitá, podám tu stručně její hlavní oblsah a sled myšlének.**) ^[18]

Vzpomínaje lojálních projevů Jihoslovanň, ukazuje, že my Čechové více než jiní národové máme příčinu k oddanosti k rodu panovnickému a to proto, že ve skutečnosti a zejména od nastoleni Marie Terezie národ český byl věrný, dokazuje to v neblahých pro jeho zemi válkách a po druhé proto, že my Čechové zároveň s ostatními národy slovanskými císařský dům udrželi jsme při jeho lesku a že budoucně jej budeme moci chránit.

Po tomto úvodě Dobrovský Leopoldovi podává důkaz, že, co pravil, není přepínáno a dává důkaz předně statistikou slovanských národů; řadou probírá, co pro jeho rod panovnický učinili Hrvaté, Slované v Slavonii, polské a ruské (russische) voje Haliče a Lodomerie, Čechové, Moravané a Slováci v Uhrách a ostatní. Slované, co do počtu, rovnají se při nejmenším ostatním národům. „Právem tudíž slovanský rod může býti hrdý, že hlavně svou silou udržel vnější jistotu panovnického domu.“

Na to Dobrovský vzpomíná, jak Slované dříve byli utlačováni pod Karlem Velkým a ještě později, že jméno Slovan Němcům stalo se jménem pro otroka, nyní požívají svobody a upevňují moc německého císaře; přeci tím Slované v Sasku, Míšni atd. byli vyhubeni — „nyní panují v rusko-slovanském kmenu a kmenem tímto od Černého moře až k moři Ledovému, zavírají smlouvy na hranicích čínské říše, rozesílají úkazy své řeči do končin více než dvě stě mil vzdálených, pátrají na světovém moři mezi Asií a Amerikou.

Před dávnými věky Slované pod řeckými císaři v Cařihradě musili sloužiti a otročiti při tahání dřev a při jiných nízkých pracích — nyní sultánovi uchvacují Krym, porážejí jeho loďstvo na Černém moři a byli by ho, spojeni se slovanskými národy, jejichž chrabrost' a síly vašemu veličenstvu slouží k službám, zapudili s jeho pyšného stolce, kdyby vaše veličenstvo nebylo pokládalo za čestnější, překrátiti krveprolévání a poraženému vysokomyslně dáti mír“.

Po této slovanské části své řeči Dobrovský mluví za národ český. Čechové jsou panovníku věrni, nikoli proto, že po odboji proti Ferdinandovi II. poznali, jak nevěra se mstí, nýbrž hlavně z toho důvodu, že poznávají ve svém králi spravedlivého a moudrého zákonodárce. A končí Dobrovský adresu prosbou, aby panovník „proti bujnosti a neskromnému donucování“ jazyk český chránil; jestliže se zdá výhodné pro stát, aby všichni poddaní mluvili týmž jazykem, tož z druhé strany je jisté, že všeliké v tom donucování je škodlivé. Všichni zeměpanští úředníci pro Čechy a Moravu měli by znáti česky.^[19] Myslím že můžeme si o slovanské idei Dobrovského učinit obraz docela jasný.

Dobrovský skutečně se cítí jako Slovan. Jeho slovanský cit je velmi vřelý. Slovanskou ideu pojímá důsledně, důsledněji a správněji než Kollár, s hlediska humanitního; v tom jako Kollár, veden byl Herderem a německou osvícenskou filosofií. Dobrovský je rozhodný rusofil, což tím více musí být vyznačeno, protože někteří slovanští spisovatelé ten fakt, že totiž naše národní vědomí slovanské hned s počátku a vždy ve svých nejlepších představitelích bylo rusofiíské, obcházejí. Že při tom podobně, jako po něm Puchmajer, z praktických a daných poměrů politických uznával i austroslavism, zejména na sklonku XVIII. století, nemůže překvapit. Teprve pozdějším vývojem rakouská idea i od některých českých politiků hlásána jakožto historická ba přirozená protiva proti Rusku. Dobrovského v té příčině lépe vedly netoliko slovanské srdce, ale i slovanský „um“.

11.

Naše charakteristika Dobrovského nebyla by úplná, kdybychom nevěnovali zvláštní pozornost jeho pochybování o živoucnosti českého národa, kteréžto pochybování posud se mu se zlým vzpomínává. Jako ve mnohých věcech českých i v tomto faktě velmi povrchně a tendenčně se psalo a píše. Předně a hlavně: Dobrovský se svou skepsí netajil; ale kdo má právo ve jménu národnosti — rozhodně povrchně pojímané — pronášet vlastenecké anathema? Dobrovskému se nerozumělo a křivdilo: ta jeho skepse našemu znovuzrození a slovanskému vědomí mnohem a mnohem více pomohla nežli nepochybování celého tuctu Hankův a duchem mu spřízněných vlastenců.

Nuže předně, i uznávaný a přestavovaný Jungmann pochyboval a poměrně později než Dobrovský; napsal ještě 1827 docela pesimisticky: „Nám se dostalo (ó kéž se mýlím!) býti svědky a pomocníky konečného mateřštiny zahynutí !

Pochyboval — Šafařík a to ještě mnohem později, na sklonku svého života, jak Pypin nám dosvědčuje. ^[20]

Pochyboval i — Kollár, Kampelík na dotčeném místě uvádí (z r. 1832) výrok Kollárův: „Ze Slováků nic nebude, z Čechův a Moravanův též nic, ostanou-li zlomky osamotnělé; spojí-li se však svorně v jedno tělo, budou-li spolu držeti, spolu působiti, směle všem pohromám a útokům odolají na jich řeč a národnost se valícím.“ Kollárovy pochybnosti jsou však docela zřejmě vysloveny i v „Slávy Dceři“:

Jestli Slávy rumy ještě vstanou

Rukou vaší příští potomci … II., 36

Nejendenkrát věru tak se zdálo

Mysli mé a 'srdci bolnému.

Jak by ku otroctví věčnému

Všechny Slávy nebe odhodlalo … III., 6.

Naproti tomu budiž v této souvislosti uvedeno již zde, že Palacký r. 1825 velmi rozhodně vyvracel pochybnosti Dobrovského a hraběte Kašpara Šternberka a učinil památný výrok : „Budeme-li se tak všichni chovati, pak ovšem musí zahynouti náš národ hladem duchovým; já aspoň, kdybych byl třebas cikánského rodu a již poslední jeho potomek, ještě za povinnost bych, si pokládal, přičiniti se všemožně k tomu, aby aspoň čestná památka po něm zůstala v dějinách člověčenstva.^[21]

Avšak tím, že pochybovali i jiní, není ještě vyloženo, co pochybování znamená právě pro naše slovanské obrození. Napřed však musíme se ještě pozorněji podívat na tu skepsi Dobrovského.

Dobrovský především nevyslovoval se vždy se stejnou a docela rozhodnou a naprostou pochybností. Uvedu místo jistě charakteristické z dějin literatury (na konci I. vyd. 1792). Zde vyslovuje se s rozhodnou určitostí, zakončuje dílo své básní (Knoblochovou): Výstraha na hánce jazyka českého, a tam čteme …

Teutone, tvá mně řeč jest milá,

ne však víc než Čechova,

v vlasti, buď černá neb bílá,

své sídlo předc' míti má.

Nevěř jen! špatná tak není,

jak se tobě vůbec zdá,

ke všemu se schopně mění,

vázat, jak velíš, se dá.

Tak krutým bys neměl býti,

nechť si tvá i předek má;

mně bys neměl všeho vzíti

místa, s tvou ať přebývá.

To asi je názor Dobrovského — (1792!) — je to požadování literární rovnoprávnosti a rovnocennosti. Avšak literární rovnoprávnost a rovnocennost nedá se zákonem zabezpečit jako politická, a v té příčině Dobrovský a po něm jiní prostě konstatovali skutečnost a ta byla taková, že jak Dobrovský psal latinsky a německy, tak ještě i Šafařík německy vydal své „Dějiny slovanské řeči a literatury“ (1826), Kollár německy vydal svůj spis o vzájemnosti (I. vyd. 1837, II.1844) a Palackého dílo životní vyšlo napřed německy (I. sv. 1836) a teprve 1848 česky!

Největší naši mužové Dobrovský, Šafařík, Kollár, Palacký psali německy, Čelakovský, bližší Hankovi, působit mohl pro slovanskou ideu dříve v Prusku než doma. Šafařík ve svých dějinách praví, proč psal německy: velikou většinu látky pro dějiny slovanského jazyka a literatury čerpal ze spisů „téměř všech německých“ a druhý důvod „bylo přání učiniti knihu stejně čitelnou všem studujícím a přátelům literatury mezi různými kmeny našeho mocnářství. Vím však ze zkušenosti, že různost nářečí, písmen a pravopisu mezi kmeny způsobuje zeď, již protrhnouti mezi sto učenými sotva jeden má odvahu a chuť. Toto vyznání bohužel zarmucuje, je však pravdivé.“

Čelí se literární převaze němčiny němčinou a to znamená, že v době té, tedy v době t. zv. probuzení, národnost ještě nepojímá tak určitě a výlučně s hlediska jazyka jako dnes. To právě odpovídá pokleslosti jazyka českého, idea česká nebyla s počátku pojímána tak národnostně, jako později. A netoliko idei české — i slovanské idei, jak vidíme, německý jazyk a německá kultura musila sloužit. Dobrovský neměl tu pouze příklady na Slovanech českých a rakouských (Kopitarovi a j.), ale i ruských. Nezapomínejme přece, že nejen Dobrovský a dlouho ještě přední naši mužové, nýbrž i Rusové psali a psát dávali německy; na Rusi v téže době ruskou historii psali Němci — Kohl, Bayer, Müller, Schlözer, Evers, Raitz, Stritter: Müllera i slavjanofilský historik Bestužev-Rjumin nazval otcem ruské historie. Nepravím, že by jen tito Němci byli psali ruskou historii, že by neměli významu i ruští spisovatelé jako Tatiščev a j.; ale o to běží, že u nás v Čechách v té době známi byli hlavně ti němečtí spisovatelé, jak vidět ze všech historických a literárních prací a jak to Šafařík, jak jsme četli, výslovně konstatoval.^[22]

Dobrovský tedy prostě uznával, co bylo. Při tom charakterisován je dvojí vlastností.

Dobrovský necítí žádného záští a žádné — řekl bych — kulturní závisti k Němcům, ačkoli zatracoval „ ďábelskou“ germanisaci. Jemu proto nevadí, že Němci dokonce by mohli nalézt methodu pro naši slovanskou osvětu. Tak dovede myslit a cítit pouze člověk, netoliko veliký duchem a srdcem, nýbrž člověk naskrze positivní, nepotřebující pro své úsilí nelásky a závisti k cizímu. Takových lidí vždy je málo, — většina lidí, milujíc vlastní, domnívá se, že musí nenávidět cizí. Dobrovský v tom nám 'byl zářným vzorem nemalichernosti, která v boji o jazyk, jak my jej vést musíme, nesnadno se vyvíjí. Dobrovský byl skutečně humanní Slovan — to, čeho ani Kollár, ačkoli in abstracto to kázal, konat nedovedl.

Tuto klidnou, sebevědomou vlastnost nervosnější potomci Dobrovského ne všichni dovedli pochopit a ocenit, nedovedli poznat toho sílu, sílu v pravdě slovanskou. A proto vyskytli se hlasové, kteří Dobrovského zrádcovali, — je mi trpké musit se přiznat, že tohoto vlasteneckého tažení proti Dobrovskému dopustil se i Palacký vedle Šafaříka a Jungmanna; jsem rád, že prof. Král snesl svědectví, že hlavní toho vinu Jungmann nese^[23] — Jungmann vůbec nejlepším a nejčestnějším lidem nerozuměl, jak vidíme u Zeleného.

S positivností Dobrovského souvisí jeho literární čestnost a kritická odkrytost. Ani tomu naši vlastenci, starší i novější, posud nedovedou rozumět, jak objevilo se v zahanbující míře v posledních bojích proti podvrhům, proti nimž už Dobrovský bojoval. I v tom Dobrovský musí nám být vzorem.

Neběží tu o věc malou.

V boji duchů, jako v boji fysickém, smí se využít všech čestných prostředků. Duchové a vojíni mužní a zdatní vždycky vyznamenávají se rytířkostí — bojují mužně, odkrytě, čestně. Jen duchové menší a vojíni slabší snadno berou útočiště k podskoku a k prostředkům nečestným. Dobrovský byl pravý rytíř ducha — jemu příčila se všeliká nepravda; proto stál na kritické stráži a zejména protivila se mu všeliká neupřímnost a nemužnost, která se v domnělém zájmu vlasti v našem táboře již již vyskytovala, a které posud jsme nevyhostili ke vlastní veliké škodě. Bylo přímo požehnáním, že hned při kolébce našeho znovuzrovení duch tak kritický a čestný vedl mladší pokolení.

Avšak je na čase, zkrátit tyto úvahy, ačkoli bych rád podle sil k tomu přispěl, aby Dobrovský byl poznán a následován. Bylo by to smutné vysvědčení pro naši dobu, kdyby se jeho česká, jeho slovanská práce plně nepoznala. Který slušný Němec by chtěl zrádcovat Götha? Dnes dokonce i Bedřich II. od nacionálně smýšlejících lidí se uznává — a u nás by se ještě směl zneuznávat muž, jenž byl naším duchovním otcem?

Nemysliž nikdo, že bych rád zamazal Dobrovského skepsi. Nikoli — on skutečně pochyboval; avšak — jak? Co pak nemluví řečí dosti jasnou jeho neúmorná, nadšená práce? Obyčejná skepse nedovede pracovat; ale Dobrovský pochyboval, jak pochybuje matka nad kolébkou svého slabého dítěte — a z takové pochybnosti, prýštící ze srdce, rodí se spasná práce záchranná.^[24]

A teď — trvám — pochopíme význam Dobrovského „pochybování“ pro naše znovuzrozeni a slovanské vědomí. To pochybování bylo jednou z podmínek a hlavních rozumových pružin české a slovanské idee. Proto Kollár tak plamennými slovy toužil na naši malost, proto ani nedoufal, že my Čechové sami o sobě a z vlastní síly se udržíme: toto Kollárovo pochybování je jen jedna stránka jeho slovanské idee. A tak i Dobrovského sílilo slovanské vědomí — teprve doba pozdější vzala nám pochybnosti, ač poznáváme posud svou malost a nedostatečnost. Toto poznání vždycky a právem přivede nás ku vzájemnosti s ostatními národy a především se Slovany.

---

1. Svobodomyslný je doslovný překlad hlavního filosofického (deistického) pojmu minulého století; Angličané, Francouzi a Němci slova toho tenkráte užívali (freethinking, lubre penseur, freidenker); dnes slova toho se již neužívá, protože není již toho pojmu. U nás slova se užívá, nemámeť podivným způsobem slov pro označení toho, co Němci zovou; freiheitlich, freisinnig.
2. Podrobné vypočítání duchovních tehdy i později literárně činných podal Ježek: Zásluhy duchovenstva o řeč a literaturu českou (od r. 1700 až 1880) 1880. Jestliže autor (pag. 101) říká, že literatura naše až po Tomíčkův spis “Doba prvního člověčenstva” 1846 byla “panenská a veskrze křesťanská”, tedy to není správné, míní-li tím, že literatura obrodní byla orthodoxní; naopak právě pro duchovní spisovatele je charakteristické, že téměř do jednoho z uvedených byli v duchu josefinského osvětnictví rozhodně neorthodoxní.
3. Šafařík, Geschichte der slavistischen Sprache und Literatur nach allen Mundarten pp. 54, 64.
4. Palacký v Radhošti III, 13.
5. Palacký v Radhošti III, p. 367.
6. Masaryk, Kirějevskij, § 55
7. Idee všech tří dozrávají a počínají se projevovat v téže době, kolem roku 1830; a opět po roce 1840 všichni tři podávají je světu ve formě uzrálejší, definitivní. Současnost je úplná.
8. Této vzájemnosti v oné dobé zajisté napomáhala armáda svou dislokací. Živě se pamatuji, jak na mne v dětství působila delší přítomnost polských hulánů: jak mne vábil jazyk cizí a přece necizí, jak mimoděk vedl ke srovnávání a napodobování resp. mluvení. Podobné vlivy působily jistě na mnohého; Kampelík na př. vypravuje (Germanisace, 134), jak v Budíně 1832 slyšel rozmlouvati vojáky Slováky, Čechy, Poláka, Srba, jak to naň působilo a jak to povídal Kollárovi: příběh ten „konavého“ života, Kampelík říká, zavdal příčinu k rozmluvě o slovanské rozháranosti, z čehož později povstala v „Hronce“ krátká rozprava o vzájemnosti slovanské. Kampelík tedy – (srov. v Sborníku Kollárově str. 195 Komárkovu stať o literárních stycích Kollárových s Kampelíkem) – připisuje tomu příkladu prostých slovanských vojínů značný vliv na Kollárův spis o vzájemnosti, - spis I bez toho vlivu byl by vznikl, ale působil I vliv tento.
9. Herderův pobyt v Rize a ruské vlivy Haym v životopise Herderově líčí I., zejména str. 333 až 337 a 72; srv. o Petrovi Velikém II. 186, I. 65 ; o zmínéné ódě na Petra III. viz I., 15- Prof. Soběstianskij (1892 p. 15, 16), jednaje o Hcrderových názorech o Slovanech, praví o rižském vlivu, že Herder stal se nejhoroucnějším ruským patriotem, — správně, jestliže se ruský patriotism pojímá nenárodně, pouze politicky a to ve smyslu humanitního ideálu XVIII. věku
10. Ve svých „Ideách“ Herder tam, kde mluví o Slovanech, dovolává se těchto autorit: „Friseli, Popowitsch, Müller, Jordan, Stritter, Gerken, Mohsen, Anton, Dobner, Taube, Fortis, Sulzer, Rossignolli, Dobrowski, Voigt, Pelzel u. s. w.“
11. Filangieri, Scienza della legislazione 1770 I. kn. kap. 8.
12. Pelcl na př. Hned v prvém vydání svých dějin 1774 počíná dějiny české pohledem na Slovany vůbec, jejichžto prý potomky Čechové jsou; líčí pak naše „prarodiče“ podle známého místa z Prokopia. Doklady k tomu, že se v Čechách vědomí slovanské I v starších dobách neztratilo, viz u Perwolfa, zvláště hlavu o české slavistice v XVII. A XVIII. století.
13. I v básni „Na jazyk český“, psané 1816 z radosti nad uvedením češtiny do škol, ozývá se austroslavism:

    Radujme se, bratří, s námi

    Moravané, Slováci !

    V spolek svatý půjdem s vámi,

    Slezané a Poláci !

    „Jeden jazyk!“ naše heslo

    Buď, by nám to slávu neslo.

14. „Slavín“ vyšel 1806, „Slovanka“ 1814, „Literarisches Magazin“ prvý svazek 1786.
15. Jagič, Briefwechsel zwischen Dobrowsky und Kopitar p. 542, 1826, 3. května; jindy (p. 539, 1826, 21. dubna) vytýká mu jako všem Čechům rusofilství – moci Ruska prý se koříme.
16. Ibid p. 213 (1811 22. července)
17. Jagič, Briefwechsel zwischen Dobrowsky und Kopitar, p. 404. (1815 7. května).
18. Uiber die Ergebenheit und Anhänglichkeit der Slawischen Völker an das Erzhaus Oesterreich. Prag 1791
19. Tato poslední část končící sugerující vylíčením, jak na vídeňské universitě a j. založeny stolice jazyka českého, nebyla přednesena, ačkoli je přitištěna.
20. Pypin, Historie lieratur slovanských (Kotík) I. 246: Pypin mluví jen o jisté nedůvěře a pochybnosti v Slovanství, ale to je u Šafaříka zároveň pochybnost v sílu vlastního národa.
21. Kalousek, Nástin životopisu Frant. Palackého (Úvodem k dějinám Palackého, XIX.)
22. Historie Karamzina počala vycházet teprve 1816. Úsudek Bestuževa-Rjumina o Müllerovi viz v jeho 1872 I. 210; odmlouvá mu, nesprávně a neprávem Kojalovič 1884, hlava V.
23. Listy filolog. 1894.
24. Ještě Brandl, ačkoli již poznává křivost posavadních úsudků, napsal: „Rozumová, nepoetická povaha jeho jest na příčině, že cit potomkův raději se ohlíží po Kollárovi, Jungmannovi atd. ; ale když věda česká a slavistika vůbec atd.“ Bylo by zbytečné polemisovat proti tomu nesprávnému protistavění citu a vědy — Dobrovský měl více pravého citu než mnohý z jeho protivníků, kteří jeho citu právě tak nerozuměli, jako jeho rozumu. Brandl, Život Joseta Dobrovského 1883 p. 277. Poznamenat musím, že Brandl v životopise Šafařikově o Dobrovském mluví velmi nepřívětivě, jinak, než v jeho životopise.