Česká čítanka pro druhou třídu škol středních/Dědictví

Česká čítanka pro druhou třídu škol středních
Život ve křovinách/I.	Dědictví	Oslava vítězův olympijských

Údaje o textu
Titulek:	Dědictví
Autor:	srbská národní
Zdroj:	BARTOŠ, František. Česká čítanka pro druhou třídu škol středních. Brno: Winiker, 1883. s. 137–139. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD traditional
Překlad:	František Ladislav Čelakovský
Licence překlad:	PD old 70
Související:	Slowanské národnj pjsně/Djl druhý/Zpěw Srbský/Dědictwj

Měsíc hvězdě dennici domlouvá:
„Kde jsi byla hvězdice dennice?
Kde jsi byla, kde jsi čas mrhala,
čas mrhala po tři dni celičké?“
Dennice mu ticho odpovídá:
„Prodlila jsem a čas mrhala jsem
nade městem bílým Bělohradem,
dohlédajíc divu velikého:
v díly brali dva bratři dědictví,
Jakšič Dmitar s Jakšičem Bohdanem.
Pěkně jsou se bratři porovnali
a dědictví v díly rozdělili:
Dmitar v zem se valašskou uvázal,
v zem valašskou a v celé Moldavsko,
ještě v Banát do řeky Dunaje.
Bohdan ujal roviny Sirmenské,
uvázal se v úrodné Posáví,
i vzal Srbsko do města Užice.
Dmitar dolní díl bral Bělohradu
a Nebojši, věži na Dunaji;
Bohdan přijal hoření čásť města
a Růžici kostel prostřed města.
O málo se bratři rozvadili,
ba o málo, spíše říci, o nic:
o vraného koně a sokola.
Dmitar žádá koně dle prvenstva,
vraníka i sokola sivého;
Bohdan obého mu odepírá.
A když ráno jitro zasvítalo,
Dmitar volá choť svou Angelii:
„Angelie, choti moje věrná!
bratra mého Bohdana mi otrav;
jestliže ho ale neotrávíš,
nečekej mne do bílého dvora.“
Skočiv rychle na statného vrance,
vezma k sobě sokola sivého,
zvěři lovit do vrchů odjíždí.
Slyševši to choti Angelie,
v zármutku a nevesela sedí,
přemýšlí a sama k sobě mluví:
„Co chce ona sivá zezulička?
Otrávím-li deveře milého,
před Bohem to velikým jest hříchem
a před lidem potupou a hanbou;
malý, velký na mne ukazuje
řek’ by: Vizte onu nešťastnici,
jež deveře svého otrávila!
Avšak jestliže ho neotrávím,
nesmím muže čekati do dvora.
Přemýšlela, jedno usmyslila:
tudíž sejde do sklepu dolního,
vezmouc s sebou svatební svou číši,
ukovanou ze zlata ryzího,
kterouž byl ji otec podaroval.
Vrchem žlutým naplnila vínem,
pospíchala ku svému deveři,
líbá ruku, líbá lem u roucha
a před ním až do země se klaní:
„Na tvé zdraví, deveři můj milý!
i ke cti tvé číše buď i víno;
obětuj mi koně a sokola.“
Bohdanu se nad tím rozželilo,
daruje jí koně i sokola.
Dmitar lově po horách den celý,
nemůže se zvěři doloviti;
náhoda jej pod večer přivedla
k zelenému u hory jezeru,
na němž plove kachna zlatokřídlá.
Pustil Dmitar sokola sivého,
jenž by chvátil kachnu zlatokřídlou.
Ale jedva stižena v oblacích,
uchvátivši kachna sokolíka,
i vylomí z ramene mu křídlo.
Když byl viděl Dmitar ubohého,
na ručesť svůj panský oděv svlékna
vlny dělí po tichém jezeru,
a zachrání sokola sivého:
„Jak je ti, můj sivý sokolíku,
jak je tobě, milý, beze křídla?“
Sokol piště jemu odpovídá:
„Tako jest mi beze křídla mého,
jako bratru asi bez druhého.“
Dorazíť řeč srdce Dmitarovo,
jenž byl velel bratra otráviti.
I vskočiv na vrance mohutného,
kvapem pádí k městu Bělohradu,
zdali ještě bratra zastihnouti.
A přijeda na Čekmejský můstek
vrance mocí k přechodu dohání;
koňovi se nohy probořily,
zlomil vranec obě nohy přední.
I nedbaje Dmitar na nehodu,
rychle skočí se statného vrance
a pospíchá k městu Bělohradu.
Domů přišed choti přivolává:
„Angelie! věrná choti moje!
neotrávila-lis bratra mého?“
Angelie jemu odpovídá:
„Neotrávilať jsem bratra tvého,
ale s bratrem tebe usmířila.“