Česká čítanka pro druhou třídu škol středních/Oslava vítězův olympijských
| Česká čítanka pro druhou třídu škol středních | ||
| Dědictví | Oslava vítězův olympijských | O vrchu Blaníku |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Oslava vítězův olympijských |
| Autor: | František Velišský |
| Zdroj: | BARTOŠ, František. Česká čítanka pro druhou třídu škol středních. Brno: Winiker, 1883. s. 139–141. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Když všechny zápasy skončeny byly, nastalo posvátné oslavování jejich.
Průvod slavnostní spořádal se vně posvátného háje. V čele kráčeli hellanodikové, pak vítězové držíce palmy své, pak poselstva z obcí řeckých vyslaná nesouce stkvostné dary, pak čtverospřeže a dvojspřeže, a konečně veliké množství poutníkův.
Slavnostní branou vcházel průvod do háje, kde se na oltáři Diovi konala veliká oběť za všechny Helleny. Potom nastalo ve chrámě před sochou Diovou rozdávání věnců vítězům. Tyto věnce, jichž bývalo sedmnáct, pletly se z ratolestí stromu plané olivy prastarého původu, od Heraklea prý nasazené, jež stála nedaleko chrámu Diova. Tyto ratolesti blahonosné zlatým nožem řezal chlapec jehož rodiče na živě byli.
Věnce tyto již dříve zhotovené vykládaly se po několik dní na odiv na stole ze zlata a sloniny.
V tom zapěli kněží Elejští starý hymnus Archilochův k oslavě Herakleově, „když Aitolský muž, soudce spravedlivý, dle starodávného od Heraklea zřízeného řádu rukama pozdviženýma nad obočí kolem skrání klade vítězi šedobarvé olivy zdobu.“ Byl to jeden z hellanodiků, jenž maje hlavu bílou páskou obtočenu vyvolával jména vítězů jednoho po druhém, udávaje spolu i jméno otce a vlasti jeho.
Tento o sobě prostý věnec, jímž majíce hlavy okrášleny vítězové se ubírali do prytaneia, kde je hellanodikové slavnou hostinou uctili, dříve než se s nimi rozloučili, byl přede tváří tisíců symbolem namáhavé práce a ceněn byl on i vítěz od obce, jíž náležel, a proslaven i po Helladě. Neboť účel cvikův oněch nezáležel v tom, aby dobyl občan sobě věnce buď v Olympii aneb ostatních zápasech, nýbrž jejich cílem bylo. aby vyspěl v muže řádného, jenž by dovedl chrániti volnosti své i obce i veškeré Hellady, přispíval ku blahu všeobecnému množe moc a slávu vlasti své.
Vítězi mimo to právo bylo, že směl postaviti sochu svou v háji posvátném, anebo konávala to často obec jeho. Za Pansania stálo tam ještě více než 250 soch spěžových na památku zápasníkův. Počet jejich byl zajisté mnohem větší v dobách starších, kdy lakotný Řím neloupil ještě stkvostů řeckých.
Vítězové v dostizích, obyčejně bohatí statkáři aneb dokonce i králové a samovládci, ačkoli nebývali sami osobně zápasův účastni, stavěli v báji netoliko sochy své, ale také otěžníkův a koní a vozů, jimiž byli zvítězili.
Pausanias zmiňuje se o hojných takovýchto památkách, jmenuje, kde mu známo bylo, i umělce, od něhož sochy, vozy, koně a otěžníci vytvořeni byli.
Avšak na teto poctě nebylo dosti. Vítěz vrátiv se do obce své slavně byl vítán a uctíván. Příkladem uvedeme, že Agrigentští jedenkráte občana svého, jenž v Olympii zvítězil, dovezli do města průvodem dvou set čtverospřeží bílých, a zbořivše za tou příčinou kus městské zdi, do chrámu jej vedli a konečné velikou na poctu jeho slavili hostinu. To dálo se i v jiných městech řeckých. I tam stavěli jim sochy na místech čestných, na př. v gymnasiích, palaestrách, v loubích, na náměstí i při chrámech; ano v Athenách už Solon kázal, aby se vítězům olympijským udělovalo po 500 drachem. Později udíleno jim bylo velečestné chování v prytancii, ježto „vítěz, jenž čtveropřeží nebo dvojspřeží v Olympii zvítězil, činí dle domnění Atheňanů město jejich blaženým“ dí Sokrates, a sám Plato na jevo dává, že vítězové olympijští žijí blaženě. Byliť všady prosti poplatkův obecních, a při slavnostech dostávalo se jim místa předního.
Básníci nejznamenitější oslavovali vítěze, obzvláště olympijské, tak řečenými epinikiemi, jmenovitě Pindar, Simonides, Bakchylides a jiní později.
Nejvíce slavívalo se vítězství vozmo a koňmo dobyté, poněvadž se týkalo mužů znamenitých a mocných. A tyto odměny, jichž se dostávalo vítězům písněmi nesmrtelných pěvců národních, pokládaly se vůbec za nekonečně slavnější a stkvostnější, nežli kovové sochy v Olympii a v domově.