Čechové v Prusích/II
| Čechové v Prusích Jan z Hvězdy | ||
| I | II | III |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Čechové v Prusích |
| Podtitulek: | II |
| Autor: | Jan z Hvězdy |
| Zdroj: | Pět českých povídek od našich starších povídkářů. Opava: Slezská Kronika, 1896. s. 58–63. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Sotva že spatřili pohanští Prusové branné hosti ve vlasti své, ihned vystupovali ohniví sloupové s nejvyšších vrchů k oblakům. Hustý dým, k nebi se valící, oznamoval i nejzazším horalům příchod nepřátel, vyzývaje krajany k udatnému odboji. Pomezní obyvatelé prchali s nábytkem svým hloub do lesů, a Čechové nemohouce jim se dostati na hrdla, zaráželi na ostavená místa dřevěné kříže. Že však z počátku spojené vojsko téměř žádného u Prusů nenalézalo odporu, změnil Přemysl Otakar posavádní způsob války a rozděliv pluky své na menší jednotlivé zástupy, velel jim vyhledávati tajné skrýše Prusů a bořiti lesní záseky. Tudíž i starý Hynek z Valdštýna, maje pod svou správuu čtyrmecítma vlastních synů, ušel z hlavního tábora. Nemoha dlouho bez půtky býti, dychtil co nejdříve s pohany se potkati.
I uzřeli hned druhého dne na kolmé skále pevný hrad, vysokými baštami ověnčený. Bojovníci čeští pobodli svých koní, aby tím spíše hradu dojeli. Nahoře však nebylo viděti žádných příprav k odporu, ani stráž nevyskytla se na hradbách a tudy pochybováno, že by hrad lidem branným osazen byl. U paty hradu pásl se klidně širokoprsý kůň, jenž zahlídna cizince, sepjal se bujně. Z podálí bylo slyšeti hvizd a hlas mužský: „Halimore!“ a kůň svěsiv hlavu krotce, vrátil se po hlase k pánu svému, který ležel ve vysoké trávě. Těžké, železné brnění, nímž chráněny byly prsa jeho, zastíral z částky červený, jakoby v krvi smočený pláštěc. Holeně žilnaté, odpolu obnažené, prozrazovaly sílu Athletovu. Pod hustým obočím zářily malé, plamen sršící oči, jako dvé jisker z noci temné, a okolo úst i po lících snědých vlnily se vousy černé, nehlazené hřebenem, ni uměle zkadeřené kružidlem. Jakkoli ale vše, co na něm spatřeno, surovosť jeviti se zdálo, nemohlo se mu přece mužské jakési vznešenosti odepříti. V jeho smědé tváři nebylo rozpaku ni bázně, tak že na první pohled ihned každý udatného reka v něm seznal.
„Kdo jste a co zde hledáte?“ tázal se bohatýr pruský zpurně jezdců, ani ze země se nepozdvihna.
„Křesťanští bojovníci jsme,“ ozval se Milota, nejmladší z bratří rekovných, „a jsi-li ty hradu tohoto vládcem, skloň hrdou šíji svou pod sladké jho kříže; odřekni se bohů příšerných a dej se pokřtíti s veškerým domem svým. Koř se zároveň s námi Bohu pravému, anebo viz, jak se to nádherné stavení nad tvou hlavou v rum a popel sesuje a tebe i s otroky tvými ve zříceninách svých pohřbí!“
Šedivý Hynek, vůdce malého zástupu, kynul hlavou, jakoby smělé vyzvání jinochovo schvaloval. Lhostejný Prus ale odpověděl chladně: „Nebuduť vám, chceteli pohrůžku svou splniti, v cestě státi; jdětež a rozrážejte si nepokojných hlav svých o tvrdé čelo této skály, s kteréžto já nedávno i s věrným koněm po hlavě dolů jsem sletěl.“
A když Čechové s netajeným úsměchem měřili zdě, po nepříteli pátrajíce, mluvil Prus dále: „Mužská udatnosť ovšem odpůrců sobě rovných nehrozí se, ale za Irtu bojují duchové všech živlů, a těch nelze člověku smrtelnému překonati.“
„Rinvale!“ zazněl stříbrný hlas shora. A jezdcové pozdvihše hlav, uzřeli na hradbě pannu pohanskou zvýší muže dospělého. Bílá, řásná říza tajila ztepilý vzrůst její před okem všetečným. Tvář bezpochyby spanilou, zacláněl závistivě zelený závoj. Prstem pozdviženým hrozila rytíři pruskému, který pracně ze země sebrav se, zajiskřil divoce temnýma zrakoma, a zatna pěsť nad hlavou, co rozsápaný tur řičel vzhůru: „Mně ty pohrůžky, ženo hrdá? — Věz, že přijde čas, kdy mne pekelné kouzly tvé neomámí více. Boj budiž mezi námi, krutý, krvavý boj ode dneška! Ať pohasne poslední jiskra náklonnosti někdejší ve prsech mých, ale pohrožovati sobě Rinval více nedá!“ A zemdlen násilným křikem, zklesl zpátky v trávu.
Nyní teprve znamenali synové Hynkovi, že jemu krev na mnoha místech pod brněním se prýští. Skočivše někteří s koňů, chtěli mu z lásky křesťanské obvázati rány, ale bohatýr strkal je nevrle od sebe řka: „To se Rinvalovi již nejednou přihodilo, že mu trochu krve ušlo: však nikdy cizí pomoci nepožádal. — Odejděte v pokoji, anebo máte-li velkou chuť k boji, zažeňte si ji na této panenské skále!“ Domluviv, zahvízdl na koně, který vrátiv se z pastvy, na pokynutí bohatýrovo poklekl na přední nohy, jakoby věděl, že pánu jeho nelze obvyklým způsobem naň se vyšinouti.
„Posečkej pak!“ volali za ním Čechové, „a pověz alespoň, co to za Irtu a kterak svár váš sobě vyložiti máme?“
„Co vám po tom?“ zvolal nevlídný Prus, zatočiv koněm. Po chvíli však, jakoby se byl rozmyslil, zastaviv se pravil: „Vězte tedy, že Irta jesti zasnoubená nevěsta má, nicméně začasté spolu až do krve se pohodneme, jen že takové pohádání naše vždy jen s mým úrazem se skončí: neboť Irta jesti hrdé mysli a Rinvald neztrpí vzdoru.“
Zatím co bratři brzy na otce, brzy druh na druha plni podivení a nejistoty hleděli, již bohatýr v hustém lese zrakům jejich se ztratil. „Rozbořme to pohanské sídlo!“ zvolal jeden ze synů Valdštýnových, očima po hradu panenském zajiskřiv. Ihned za pochvalou smělé řeči zachřestily bratřím na zádech střely, štítové zazněli, rekovní jinochové dobyli mečů a koně, jakoby chřestu tomuto rozuměli, mísili své divé řžání v děsný zvuk ocelové zbraně. Ale vůdce šedovlasý vrtě hlavou, kárajícím zvolal hlasem: „Nežeňte se tak prudce ve zkázu! To co jsme viděli a slyšeli, mělo by nás k větší opatrnosti pohnouti. Mějte se na pozoru!“
„Nebojte se o nás, otče!“ zvolal hrdinný zástup. „Co mladosti naší na opatrnosti a zkušenosti se nedostává, dosadí bujará mysl a udatná pěsť!“ A neslyšíce již slov starcových, prudkým skokem hnali se ku hradbám na oko neostráženým. V tom ale okamžení vyskočili též z hradní brány bojovníci, nikoli však mužové v brnění železném, nýbrž útlé děvy v šatech sněhobílých, ohnivými oštěpy semotam švihajíce a píseň čarovnou jedním hlasem zpívajíce. Blesk požárný z oštěpů těchto na bojovníky sršící oslepoval muže i koně, takže nejeden chrabrý jinoch ve zmatku přehrozném se spínajícího se koně těžkým pádem střemhlav dolů sletěl, ba i druh druha, hnán divým vztekem, tepal a ranil.
„Zpátky, zpátky!“ zněl z dola varovný hlas starého hrdiny. „Co zmohou pěstě vaše proti očaru a mamu tomuto?“ — Ale hlahol jeho slov potratíl se ve hluku všeobecném.
Jediný Milota uchoval smyslů svých při útoku tomto. Zavázav dobrému koni svému oči pásem, aby se neděsil ohně, až k samým hradbám jej pohnal; v tom ale také i s ním sletěl do rozsedliny skalní.