Čechové v Prusích/I

Čechové v Prusích Jan z Hvězdy
	I	II

Údaje o textu
Titulek:	Čechové v Prusích
Podtitulek:	I
Autor:	Jan z Hvězdy
Zdroj:	Pět českých povídek od našich starších povídkářů. Opava: Slezská Kronika, 1896. s. 55–58. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Z vítězné Prahy zazněla trouba válečná daleko do krajin vlasti rozlehlé. Stařec i mládec chopili se opět mečů, s nichžto nedávno teprva krev nepřátelskou byli setřeli. „S Otakarem do Prus!“ znělo ode rtů ke rtům; a kdo po slávě i kdo vřele horlil pro rozšíření víry Kristovy — každý spěchal připojit se k zástupům bojovníků Otakarových, sestavených u Prahy na zeleném luhu. A král vítězný, oděn jsa v brnění zlatolesklé, kyna dlouhým, daleko zářícím mečem, s broně bujného vydával rozkazy a díval se s blaženou spokojeností na vyvolené jádro vojska svého, na muže zarostlé, ve válkách sestárlé, i na rozvíjející se květ budoucí slávy české, na jinochy vlastenské, jenž v tomto tažení ponejprv měli dobýti sobě věnců bobkových.

A když veškeré vojsko již netrpělivě očekávalo hlasu trouby k odchodu zovoucí, kynul král ticho mečem na vše strany a promluvil: „Vládykové ctní a panoši stateční! Nebudiž vás tajný účel válečného tažení tohoto. Posud jsem vás vodíval k slávě světské, k pokoření hrdých nepřátel; dnes vedu vás ku slávě nebeské, k vítězství nad zpupnou říší pekelnou. V sousedním Prusku bydlí národ, udatný sice, avšak blahodárce Krista posud nezná. Tomu tedy sejmeme s hrdla řetěz otrocký, kterým ho spoutal kníže mrákoty. Buď ať přijmouce křest svatý stanou se údy církve a bratřími našimi, neb ať klesnou pod ostřím českých mečů! Až pak ze žeber jim poroste tráva, bude křesťanstvo slaviti po vší říši této vítěznou památku prvního uvedení svého, a skvělá ta zásluha za podíl bude nám, kteřížto jsme s pomocí boží otrocké pohanstvo z této země vyplenili.“

Tak mluvil Otakar, a všeobecný ples rozléhal se s ohromným třeskem mečů a štítů na znamení spokojenosti vespolné s řečí královou. I velel král rozvinouti prapor bílý, křížem červeným ozdobený, a plukové četní se chystali k odchodu.

Aj tu podál od strany východní zdvihal se na zemi hustý mrak, ze sloupu prachového zaleskla se ocelová zbraň, a zástup stejně ozbrojených oděnců přímo ku králi na bystrých koních přijížděl. V čele zástupu tohoto cválal Hynek Valdštýn, kmet vážný, jehožto vysoké stáří nikoli mdloba tělesná s postavou shrbenou, leč toliko stříbrné šediny prozrazovaly, z těžké přilbice proudem po šíji plynouce. Pevně ještě seděl rekovný stařec v sedle, a švarný oř dupal vesele pod ním, jakoby nesl hrdinu mladistvého ponejprv do boje. Čtyrmecítma jinochů kvetoucích jelo za ním v krásném pořadí. Blíže krále skočil stařec bez cizí pomoci hbitě s koně vysokého a ukloniv se hluboko, pravil: „Pane a králi můj! Já i tito synové moji všickni společně dychtíme pro tebe, vlasť a víru drahou obětovati krev i život! Přijmi nás pod korouhev svatého kříže!“ A král užaslý hledě dlouho v radostném překvapení na kmeta ctihodného i na čtyrmecítma štíhle rostlých synů jeho, zvolal posléze: „Požehnaná jesti vlasť, jížto lze v čas nouze takové hrdiny do pole vyslati. S jediným starcem tímto a jeho syny bujarými chtěl bych pekelnou bránu z kořene vyvrátit!“ A obrátiv se k zástupu jinochů, pravil: „Neslušno by bylo, děliti od sebe bratry; stůjtež vždy věrně při sobě a získejte sobě zlatých ostruh pod správou otce ve zbrani sešedivělého. On vediž vás dle své libosti do půtky a k slávě!“ A jinochové bojechtiví povděčni jsouce milostným slovům královým, v radostném poskoku přidružili se k vojsku hlavnímu, které je plesným uvítalo hlaholem.

Na to vystoupil z četného sboru mnichů a žáků důstojný kmet, biskup pražský, přiodín zlatohlavem, v pručelí vojska královského, a vztáhna zbožné ruce žehnal zbraň českou znamením svatého kříže. Vysoko nad hlavami vojínů zašuměl prapor s křížem, kníže opět kynul svým dlouhým mečem a vojsko se hnulo, cestou vesele takto zpívajíc:

Na pohany, na pohany!
Ať se jiskry z podkov práší,
Ve větru se kříž tu vznáší;
Zněte trouby na vše strany:
Na pohany, na pohany!

Na pohany, neznabohy!
Ať se víra v Krista množí,
Ať se šiří sláva boží!
Zporážíme bludné bohy,
Vypleníme neznabohy.

Na pohany, na modláře!
Msta na vrahy Vojtěchovy!
Města promění se v rovy
A z nich vykvetou oltáře!
Msta na vrahy, na modláře!

Na pohany, na pohany!
Strojte na ně kříž a meče;
Křtít se bude — krev poteče,
Ať je Prusko prosto hany,
Na pohany, na pohany!

Touto písní roznítil se válečný duch u vojště v takové míře, že prvního s Prusy potkání téměř dočkati se nemohlo. Ve Vratislavi připojil se k vojsku českému Otto Braniborský se svými zástupy a Bruno biskup olomoucký, muž věhlasný, pro víru Kristovu vřele horlící.

Pobyvše málo dní v městě pro slavnost Božího narození, která právě tehdáž byla připadla, bez průtahu vtrhli do země pruské.