Poesie (Asnyk)/Ó matko země!

Poesie (Asnyk)
Limba	Ó matko země!	Tajemné božstvo

Údaje o textu
Titulek:	Ó matko země!
Autor:	Adam Asnyk
Původní titulek:	Wstęp
Zdroj:	ASNYK, Adam. Poesie. Praha: Vilímek, 1886. s. 25–28. CBN Polona
Licence:	PD old 70
Překlad:	František Kvapil
Licence překlad:	PD old 70

Ó matko země, matko dobrotivá!
Nás hojně živíš ze své mléčné hrudi,
z ní rosy nebes krůpěj kane živá,
a paprsky, jež ve slunci se budí,
v chléb měníš, který denně sám se množí
zázrakem věčné myšlenky jen boží.

Ó matko země! Davši nám tvar těla,
vzbuzenou duši krmíš na svém lůně —
jí rceš, v čem kvete světa krása celá,
a provázíš ji přes lazurné tůně,
a po hvězdném ji nosíc okeánu
červánky zlaté tkáš a zoři k ránu.

Rozvíjíš před ní tvary bezpočetné,
vždy nové obrazy jí tvoříc sličné,
v jas moře halíš se i v luhy květné,
v lesk pískovců a skály nebetyčné,
k ní zjevů kouzelných chceš duhu snésti
a z číše dojmů pít jí dáváš štěstí.

Tvůj dech v ní utkvěl barev, zvuků jarem,
k ní stezku klíčem smyslů otvíraje,
blesk vrháš v ni, jenž věčným hoří žárem,
v oblaku snů i v květné vůni máje,
a přízi tkáš, již ona v spěchu bere
a snuje z ní dál pásmo citů steré.

Ty jí své všecky poklady a vnady
na pospas hrneš rukou štědré matky;
smí závoj s líce tvé ti strhnout všady,
vždy novou záhadou ji voláš zpátky,
jak Isis černá v dlani kryjíc na to
květ lotosu a zrn pšeničných zlato.

Pěstounko dobrá! Tulíš nás tak mocí
vždy na svůj prs, jenž stále se jen chvěje —
sny zázračné nám sypeš hávem noci,
a ve dne vlastní vypravuješ děje…
I v prostou duši kladeš moudrosť velkou:
pěstounko naše, ty’s nám učitelkou!

My od tebe pryč nemůžeme spěti
závažím těla spojeni s tvým tělem,
a myšlenkou až duch náš k nebi letí
sny hledat nadsvětné kdes v bezdnu ztmělém,
musíme cítit pod nohou vždy svojí
ten základ, na němž náš svět lidský stojí.

Nám třeba s tebou žíti v shodě stálé,
duch jinak zbloudí v mlze temných zdání
jen v rozkoš klamnou, ku zoufalství skále;
v umdlelosť snivou, v marný boj se sklání,
a za světem sní život chorý, chudý,
nemaje tvrdé pod sebou dost půdy.

Nám třeba shody té až k hrobu, zmámen
ač každý vyšší cíl si před zrak staví:
chtě čerpati zas nové síly pramen,
když bije se, on musí v boji slávy
jak Anteus se dotýkati země −
vždyť jsme tvé děti, matko, jsme tvé plémě!

My na tvých luzích pučíme jak květy,
všem záhon činů vhodný hlas tvůj určí;
prsť každý bohatou v něm najde, vsetý
prach předchůdců i v myšlenku jich tvůrčí,
a všichni pouze na té nivě vlastní
žít, kvésti mohou bujaři a šťastni.

Jen tamo potřebné si najdou šťávy,
podmínky žití, obor snah i vůli,
žár slunce palčivý, stín hlubin tmavý,
tůň modrou jezera neb útes žuly −
tam vlastní barvy, tvar si každý sbírá
a na čas zraje, na čas odumírá.

Zná bouře, jež mu v rodnou duly chatku,
i vesny dech, jenž uhýčká jej v snění…
A ozbrojen, jde směle od počátku
v rozkoše života i trudy denní.
Což divu pak, že nad každý kraj druhý
on rodné musí milovati luhy!

Ta oddanosť, již vezdy lidé prostí
čerpají z míru s přírodou, v ní dlíce,
vlasť utvoří, jak lásky cíl, jejž hostí,
a ta svůj obzor šíří stále více,
až obejme tvých niv lem předaleký
i s mrtvými, již v hrobě spí už věky.

A kdo tě srdcem rád měl v světě širém,
kdo s touhou v objetí tvé vždy se chýlí,
ty blahem daříš jej a sladkým mírem,
ty hledem, něhou matky každou chvíli
v kruh kouzelný jej vedouc, kde žal hasne,
mu vracíš mládí veselé a jasné.

Ač k tobě přijde zraněný a štvaný,
prchaje z trosek osudu a smrti,
ty, dobrotivá, zahojíš mu rány,
bol žití z duše vyhladíš, jenž drtí,
a trpícího smíříš u člověka
vše, co již přežil, s tím, co dál ho čeká.

Všem, kteří k tobě hrnou se a tlačí,
žeň dovolíš pak sebrat přiměřenou:
jinochům srdce, k oběti jež stačí,
a starcům vytrvalosť s věčnou cenou,
tu spokojenosť, jež líc krášlí vnadou,
a úsměv, s kterým do hrobu se kladou.

Vždyť ty, ó matko, pro své dítky v hoři
vždy líc máš láskou zářící a jemnou,
a tvůj zrak světlý, jenž nám v žití zoří,
až posud jarní soumraku noc temnou,
když uzavíráš lůno po vší práci
nad hrstí prachu — jež se ve prach vrací.