Zvěsti mladých let/Krakonošův dar

Zvěsti mladých let Karel Chalupa
Napravený nezbeda	Krakonošův dar	Bez bolesti

Údaje o textu
Titulek:	Krakonošův dar
Autor:	Karel Chalupa
Zdroj:	CHALUPA, Karel. Zvěsti mladých let. Praha : I. L. Kober, 1893. s. 46–52. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Hoj! jak veselo bývá na Krkonoších v létě, když obloha jako velikolepý azurový baldachýn od temene hory k temeni druhé se klene, když u paty skal v údolí potůčkové hrčí, jakoby žíznivé tvorstvo k sobě na občerstvení volali, když po pastvách vůkol tu onde ozývají se zvonky vesele bučících kravek a kadeř mladých stromů útulně vstříc přikyvuje příchozímu, tak jako zelený trávník vítá nesčetnými květy pilnou včelku ke sladké hostině!

A ač již mráz na oknech boudy shluk květů nakreslil, ač ostrý vítr boudou až do základů otřásal, přece mladý Jiřík snil ještě o těch dobách blaženého léta, kdy po horách volně pobíhal, ve svitu milého slunka se hřál, tu motýle honil, tu vodu malého potůčku se skály se řinoucího v chatrnou čapku svou chytal.

Osmiletý Jiřík byl sirotkem. Na podzim zemřel mu laskavý tatíček, a nyní sami s chudou matičkou a churavou sestřičkou obývají starou, začazenou, prudkými větry severními v stranu nakloněnou boudu.

Kdo má se nyní o ně starati?

Pryč byly ty drahé ruce, jež pro malého Jiříčka a jeho matku denní chléb lopotně v lese vydělávaly, pryč na dalekém hřbitově odpočívala dobrá šedivá hlava otcova, jejíž první a poslední myšlenka byl Jiřík, Uršulka a matička.

A matička?

Matička odpočívá právě nemocna na chudobném, vetchém loži.

Přílišné přepínání sil mladé ženy zdraví její podlomilo.

Jiříček sedí u postele a vzpomíná, jak ještě před několika dny bylo lépe. Matinka předla a vypravovala pěkné povídky o Krakonoši, pánu Krkonošských hor, tak krásně, až malému Jiříkovi o nebi se zdálo, vypravovala mu o Krakonošově zahradě, kde kvítka zlatá démantové plody dávají, o jeho nedobytném zámku, ukrytém hluboko ve skalách, který z drahých kamenů je vystavěn a zlatou střechou přikryt, i o jeho pokladech, ve skalních síních hluboko pod zemí ukrytých, tak že našemu Jiříkovi ta jeho rodná bouda tak milou a útulnou se zdála, jako když otce s matinkou očekávali; ba zabral se tak v ty krásné pohádky matinčiny, že již zeptati se chtěl, kdy tatíček domů se vrátí — ale ještě než vyřkl otázku, vzpomněl si vždy, že matinka pláče, kdykoli se naň ptá a — on ach! tak nerad viděl ji naříkati.

Hle! zase tak matinka těžce oddychuje! Když on byl nemocen, jak něžně jej ošetřovala, až se úplně uzdravil; on však neví, jak jí pomoci, co počíti! A sousedka, jež čas po čase přichází, dnes nejde! Což, aby šel ji zavolat?

Vyběhl ven do ostrého větru s prudkou vánicí, vločky sněhové šlehaly jej krutě do obličeje. Nevěděl pro mlhu a sníh, zda se správnou cestou ubírá. Vždyť teď ta krajina zcela jinakého je vzezření než v létě. Brodil se ve sněhu po kolena, čím dále tím více, a nikde — nikde ani potuchy o sousedově boudě. Bylať přece blízka, že došel jí, jedva se pět otčenášů pomodlil, ale dnes trvá již cesta dvakráte tak dlouho. Pomyslil již, že se vrátí, ale — — nyní neví, kudy kam — zbloudil s pravé cesty. Sníh jde mu již téměř po pás — slabé tělíčko umdlévá, hrabe rukama ve sněhu — již nemůže dále, však ještě se vzchopí a volá matinku — ač ví, že mu nemůže pomoci — čeká a opět se zvedne, a napjav poslední síly, vleče se sněhem dále — již však nemůže — ještě jednou se vzchopil a vykřikl — nic se neozvalo — — ticho — — —

Jiřík zvedl oči a hle! nebyl ve sněhu! Vždyť bylo jaro, hopkoval po stezce k nějaké skále; ba zdála se mu povědomou, avšak hle! — nikdy nebýval v ní onen otvor! Byl zvyklý prozkoumati všechny kouty na horách, znal všecky studánky v okolí, všecky tůně s rákosím, kde píšťalky otloukával, ale na tuto rozsedlinu skalní se nemohl upamatovati. Byla prostorná, strop její čím dále tím výše vznášel se mu nad hlavou, a světlo bylo tu jako za bílého dne. Jiřík kráčel dále — jeskyně se rozšířila ve velikou síň, jejíž stěny okrášleny byly lepými drahokamy, zlatem, stříbrem a perlami, jež v tisícerých světlech zářily. Uprostřed velenádherné koby stála vysoko se pnoucí skupina drahých zlatých ozdob a klenotů a nad ní s výše visela nádherná svítilna zeleným světlem zářící, osvětlujíc čarovně rozsáhlou kobu do nejzazších koutů. Jiřík nebyl nikdy dosud v tak krásné místnosti, leda v úpickém kostele, ale což byl chudý úpický kostelík vůči této nádheře. Bázlivě ohlížel se kolem; připadlo mu, že ocitl se v Krakonošově klenotnici, o níž mu matka tak často byla vypravovala.

Ba, bylo tomu tak!

Jiřík nebál se a prohlížel si s rozkoší ty pěkné hračky — jak mínil.

„Líbí-li se ti ty věci, milé dítě?“ ozval se náhle za ním hlas stařičkého mnicha. Staroušek byl nevelké postavy, vážného vzhledu, a dlouhý šedobílý vous sáhal mu až k pasu.

„Líbí, dědečku!“

„Zda-li pak bys chtěl několik zlatých peněz, několik perel nebo těch blýskavých kaménků s rudým třpytem?“

„Ba, chtěl bych raděj kousek chleba; tatíček nám odešel a nejde dlouho, ač jej maminka očekává a je nyní nemocna i sestřička Uršulka, ale kdybych jim chléb přinesl, tu by se obě radovaly.“

„Tys hodný hoch,“ pravil staroušek potěšen, že Jiřík na sebe při vzpomínkách na matku a sestru zapomněl. „Pojď se mnou!“

Staroušek odvedl Jiříka do koutku velké té síně ke skvostné truhlici, již pouhým dotknutím otevřel. Před Jiříkem objevila se truhlice, plná zlatých a stříbrných peněz, a dobrotivý mnich vlídně vybídl jej. aby si vzal jich odsud, kolik bude chtíti.

„Nu, proč si nebereš?“ divil se dědoušek, když Jiřík váhal.

„Neznám ceny peněz,“ odvětil náš Jiřík, „přál bych si však tolik míti, aby matinka mne a sestřičku bez bídy uživiti mohla alespoň do času, kdy dorostu a budu moci sám vydělávati jako tatínek. Pak už se o ně postarám sám.“

„Tak se mi líbíš,“ děl potěšen starý mnich. „Za to, že jsi tak hodný, vyhovím tvému přání,“ a nakloniv se k truhlici, vyňal z ní stříbrný peníz, řka: „Tento peníz ukryj při sobě a věz, že jakmile jej vydáš, ihned jiný zase míti budeš.“

V tom však jako kdyby vše do vody padlo; nikde vůkol ani zmínky o pokladech, ani o vážném stařečkovi, ani o síni — kolem Jiříka prostírala se čirá, neproniknutelná tma — — —

„Díky Bohu! jest tedy přece zachráněn,“ pravil starý sklenář ke své ženě.

Jiřík otevřel zraky pln udivení. Ležel nyní v teplé světničce na loži, blíže něho stáli soused se sousedkou, jež každý den k nemocné matce jeho docházela.

Ubohý hošík byl by svou starostlivost smrtí zaplatil; kdyby dobří ti lidé nebyli uslyšeli jeho volání, byl by jistě zmrzl.

„Ach, kde jest onen dobrý mnich, ten dědoušek? To byl jistě Krakonoš! Byl jsem v jeho klenotnici, hleďte, co mi dal! Mám pěkný peníz od něho!“

Jiříček sáhl do kapsy a vyňal z ní stříbrňák. Jak leskl se v slabém svitu kahance ten pěkný peníz!

Soused i sousedka nevěřili prve slovům Jiříkovým, ale uzřevše peníz v ruce chudého hocha, uhodli, že Krakonoš, vida náhodou Jiříkův zápas ve sněhu, jej obdaroval, neboť kde by se byl takový peníz v ruce chudobného hocha vzal?

Vidouce, že Jiřík si neublížil a že jej pouhé mdloby z namáhání přepadly, odvedli jej dobře zaopatřeného k matce, jež se již obávati počala, co s Jiříkem se stalo. Bylať usnula slabostí a probudivši se, nespatřila ke svému ustrnutí chlapce ve světnici.

„Hleď, co mám, matinko!“ děl k choré ženě Jiřík, ukazuje drahý peníz, a vypravoval dopodrobna, jak k němu přišel.

Soused i sousedka poslouchali s úžasem vypravování chlapcovo a oznámili, v jakém nebezpečenství Jiříka byli nalezli.

„Když je nouze nejvyšší, bývá pomoc Boží nejbližší!“ pravila nábožně mladá vdova, líbajíc hocha, zachráněného z nebezpečí přispěním dobrého ducha hor Krkonošských, a vysílala vroucí modlitby k nebi.

Na místě chatrné boudy vypíná se na témže místě, kde stará bouda, rodiště to Jiříkovo, stávala, bouda nová, rovná. Jiřík, použiv do šestnácti let pomoci jemu Krakonošem udělené, nalezl každého dne stříbrný peníz u sebe, ale jakmile první mzdu svou jako silný, pěkně urostlý chasník obdržel, zmizelo kouzlo Krakonošovo na vždy.

Matička jeho, ač již nyní stará, a Jiříkova sestra Uršulka, sedávajíce někdy o zimním večeru v teplé boudě, vděčně a často vzpomínají štědré ruky Krakonošovy, již k rodině následkem upřímné dobroty Jiříkovy osvědčil. Jiřík pak zůstal do dnešního dne tak dobrým a upřímným hochem, jako když děckem jsa setkal se s Krakonošem v jeho krásné klenotnici.