Zrádné srdce (překlad Gottwald)
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Zrádné srdce |
| Autor: | Edgar Allan Poe |
| Původní titulek: | The Tell-Tale Heart |
| Zdroj: | POE, Edgar Allan. Skokan a jiné novely. Praha : Arnošt Kvasnička, 1919. s. 28–41. |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Adolf Gottwald |
| Licence překlad: | PD old 70 |
 Dílo ve Wikipedii: Zrádné srdce |
|
Opravdu! — Nervosní — velmi, strašlivě nervosní byl jsem a jsem; ale proč myslíte, že jsem šílený?
Choroba zbystřila mé smysly, — nikoli zničila, — nikoli otupila. Přede vším sluch byl bystrý. Slyšel jsem všecky věci v nebi a na zemi. Slyšel jsem mnoho věcí v pekle. Jak pak tedy jsem šílený? Poslyšte a pozorujte, jak rozumně — jak klidně mohu vám vyprávěti celý příběh.
Nelze pověděti, kdy po prvé tato myšlenka vkročila do mého mozku; ale jednou pojata, doléhala na mne dnem i nocí. Cíle tu nebylo žádného. Vášně nebylo žádné. Měl jsem rád toho starce. Nikdy mně neukřivdil. Nikdy mne neurazil. Po jeho zlatě jsem nedychtil.
Myslím, že to bylo jeho oko! Ano, bylo to ono! Jedno jeho oko podobalo se supímu oku — bledému modrému oku s mázdrou na sobě. Kdykoli se na mne upřelo, krev mně ustydla; a takto postupně — velmi pozvolna odhodlal jsem se zavraždit starce a takto se navždy zbaviti oka.
Nuže, to je to. Máte mne za šílence. Šílenci neznají nic. Ale měli jste viděti mně. Měli jste viděti, jak moudře jsem postupoval — s jakou opatrností — s jakou obezřelostí — s jakým sebezapřením měl jsem se k dílu! Nebyl jsem nikdy vlídnější k starci než onoho týdne před tím, kdy jsem ho zabil.
A každé noci kolem půlnoci stiskl jsem kliku jeho dveří a otevřel jsem je — oh, tak tiše! A pak, když jsem učinil otvor dostatečný pro svou hlavu, vsunul jsem tam tmavou lucernu, docela zavřenou, uzavřenou tak, že žádné světlo nevysvitlo, a pak jsem vstrčil tam hlavu. Oh, byli byste se zasmáli, vidouce mne, jak důvtipně jsem ji tam vstrčil! Pohyboval jsem jí pomalu — velmi, velmi zvolna tak, abych neprobudil starce ze spánku. Trvalo celou hodinu, abych vsunul celou hlavu do otvoru na tolik, abych mohl ho viděti, jak leží na lůžku.
Ha! — býval by šílenec tak opatrný? A pak, když hlava má byla už právě ve světnici, pootevřel jsem lucernu opatrně — oh, tak opatrně — opatrně (neboť stěžeje vrzly) — pootevřel jsem ji tak, že jediný tenký paprsek dopadl na supí oko.
A takto jsem činíval po sedm dlouhých nocí — každé noci právě o půlnoci, — ale shledal jsem oko vždy uzavřeno; a takto bylo nemožno vykonati celou věc; neboť nesoužil mne stařec, nýbrž jeho zlé oko.
A každého dne ráno, když svítalo, zašel jsem do pokoje a mluvil jsem s ním srdnatě srdečným tónem, oslovuje ho jménem a táže se ho, jak prožil noc. Tak tedy vidíte, že byl by býval opravdu důvtipným starcem, aby mne podezříval, že každé noci, právě o půlnoci vzhlížel jsem na něho, zatím co spal.
Osmé noci, otvíraje dveře, byl jsem opatrnější nežli jindy. Minutová rafika pohybuje se rychleji, nežli se pohybovala má ruka. Nikdy před touto nocí nepocítil jsem rozsahu své vlastní síly — svého důvtipu. Sotva mohl jsem zdržeti svých pocitů vítězoslávy. Kdo by pomyslil, že já právě otvírám dveře pomalounku, a jemu se ani nesní o mých tajných činech nebo myšlenkách. Hezky jsem se zachicholil při té myšlence; a snad mne zaslechl; neboť pohnul se náhle na lůžku, jako by se ulekal. Nyní si asi, myslíte že jsem ucouvl, — ale nikoli. Jeho pokoj byl tmavý jako smola hustou temnotou (neboť okenice byly těsně uzavřeny ze strachu před lupiči) a takto jsem věděl, že nemůže spatřiti otvoru dveří, a dále jsem odstrkoval je neustále, neustále.
Měl jsem tam už svou hlavu, a chystal jsem se otevříti lucernu, když můj palec sklouzl na cínovém kování, a stařec vyskočil v posteli, volaje —:
„Kdo je tu?“
Zůstat jsem docela tiše a neřekl jsem nic. Po celou hodinu nepohnul jsem ani svalem a mezitím uslyšel jsem ho uléhati. Dosud seděl v posteli, naslouchaje; právě jako jsem dělával noc za noci, naslouchaje smrtelným hlídkám ve stěně.
Nyní jsem zaslechl slabě zaúpění, a postřehl jsem, že jest to ston bolesti nebo hrůzy — oh, nikoli! — byl to tiše stlumený zvuk, jenž stoupá ze spodu duše, když jest přetížena hořem. Znal jsem dobře ten zvuk. Leckteré noci, právě o půlnoci, kdy všecek svět spal, vymkl se z vlastní mé hrudi, prohlubuje svou strašlivou ozvěnou hrůzy, jež mne rozrývaly.
Pravím, že znal jsem to dobře. Věděl jsem, co stařec cítí, a litoval jsem ho, ačkoli jsem se chechtal v nitru. Věděl jsem, že ležel procitlý hned po prvním nepatrném šramotu, když se obrátil v posteli. Jeho obavy od té chvíle nadále vzrůstaly. Pokoušel se uznati je za bezdůvodné, ale nemohl. Říkal si sám sobě:
„Nic to není, jen vítr v komíně — jest to jen myš přecházející síň,“ nebo „je to jen cvrček, který jen jednou zacvrkl“.
Ano, pokoušel se utěšiti se těmito dohady; ale ukázalo se vše marno. Všecko marno; neboť Smrt, blížíc se k němu, ploužila se svým černým stínem před ním a zahalila svou obět. A byl to chmurný účinek nepostřehnutého stínu, jenž vnukl mu — ačkoli ho ani nespatřil ani nezaslechl — pocit, že má hlava jest ve světnici.
Když jsem dlouho vyčkával velmi trpělivě, aniž jsem slyšel ho uléhati, odhodlal jsem se poněkud pootevříti — velmi, velmi maličkou skulinu v lucerně. Takto jsem ji pootevřel — nemůžete si pomysliti, jak kradmo, úkradmo, — až konečně jediný šerý paprsek, jako vlákno pavučí, vymrskl se ze skuliny a přímo dopadl na supí oko.
Bylo otevřeno — plně, zúplna otevřeno — a já jsem se rozzuřil, když jsem na ně popatřil. Viděl jsem je s dokonalou přesností, — zcela mdle modré, s ohavnou mázdrou nad ním, jež mrazilo morek v mých kostech; ale nemohl jsem shlédnouti nic jiného z tváře nebo osoby starcovy; neboť jsem zamířil paprsek, jako instinktem, zrovna na ono prokleté místo.
A nyní, zdaž neřekl jsem vám, že to, co omylem máte za šílenost, jest jenom přecitlivělost smyslů? — Nyní, pravím, zaslechl jsem tichý, mdlý zvuk, takový, jaký vydávají hodiny, zabalené v bavlně. I tento zvuk poznal jsem dobře. Byl to tlukot starcova srdce. Zvýšil mou zuřivost, jako tlukot bubnu podněcuje vojáka k odvaze.
Ale i nyní zdržel jsem se a byl jsem zticha. Sotva jsem dýchal. Držel jsem lucernu nehybně. Zkoušel jsem, jak trvale mohl bych udržet paprsek na onom oku.
Zatím však pekelný ruch srdce vzrůstal. Každým okamžikem stával se rychlejší a rychlejší, hlasitější a hlasitější. Hrůza starcova byla najisto nesmírná. Stával se hlasitější, pravím, hlasitější každým okamžikem! — Dovedete mne dobře postihnouti? Pravil jsem vám, že jsem nervosní: toť pravda. A nyní, v mrtvé hodině noční, za strašlivého ticha tohoto starého domu tak podivný hřmot jako tento rozjitřoval mne v nezměrnou hrůzu. Však ještě po několik minut zdržel jsem se a byl jsem tichý. Ale tlukot stával se hlasitější, hlasitější! Myslil jsem, že srdce musí prasknouti.
A nyní nová úzkost mne pojala — zvuk bude slyšen sousedem! Přišla hodina starcova! S prudkým jekem rozevřel jsem lucernu a vskočil jsem do světnice. Vykřikl jednou — pouze jednou. V okamžiku strhl jsem ho na podlahu a svalil jsem těžkou postel na něho. Pak jsem se vesele zasmál, vida věc tak dalece vykonánu. Ale po několik minut srdce bije dál ztlumeným zvukem. Ale tohle mne netrápilo; to nebude slyšet za stěnou.
Nakonec to přestalo. Stařec byl mrtev. Odstrčil jsem postel a prohlížel mrtvolu. Ano, byl mrtev jako pěna, jako pěna. Vložil jsem ruku na srdce a držel jsem ji tam několik minut. Nebylo v něm tlukotu. Byl mrtvý jako pěna. Jeho oko už mne nerozjitří.
Jestliže dosud mne máte za šílence, nebudete mne už za blázna uznávat, až vám popíší chytrá opatření, jaká jsem učinil k zatajení mrtvoly. Noc míjela, a já jsem pracoval kvapně, ale tiše. Nejprve jsem rozčlánkoval mrtvolu. Uřízl jsem hlavu a paže a nohy.
Pak jsem vyňal tři prkna z podlahy světnice a složil jsem všecko mezi tyto mezery. Potom jsem opět přiložil prkna tak obratně, tak důvtipně, že žádné lidské oko — ba ani jeho — nebylo by objevilo nic nesprávného. Nebylo tam třeba nic omývat — ani jediný zákal — ani jakoukoli skvrnu krevní. Byl jsem příliš opatrný na to. Džber všecko zachytil — ha! ha!
Když jsem dokončil tyto práce, byly čtyři hodiny — dosud tma jako půlnoc. Když zvonek odbil tuto hodinu, ozvalo se klepání na dveřích z ulice. Vyšel jsem otevřít je s lehkým srdcem, — neboť čeho bych se měl nyní obávat? Vešli tři mužové, kteří se uvedli s dokonalou roztomilostí jako policejní úředníci. Výkřik prý zaslechl kterýsi soused v noci; vzniklo podezření nekalého činu; zpráva byla podána na policejním úřadě, a oni (úředníci) byli vysláni, aby pátrali v onom domě.
Usmíval jsem se, — neboť čeho mohl jsem se obávati? Uvítal jsem ony pány. Výkřik jsem učinil sám ve snu. Stařec, poznamenal jsem, vydal se kamsi na venkov. Prošel jsem se svými návštěvníky po celém domě. Vybízel jsem je, aby prohlíželi — dobře prohlíželi. Nakonec vedl jsem je k jeho světnici. Ukázal jsem jim jeho poklady, bezpečné, nevyrušené!
V nadšení své důvěřivosti přinesl jsem židle do světnice a požádal jsem je, aby zde odpočinuli od svých namáhání, kdežto já sám v divoké odvaze své dokonalé vítězoslávy umístil jsem své sedadlo právě na místo, pod nímž odpočívala mrtvola oběti.
Úředníci byli spokojeni. Můj způsob je přesvědčil. Bylo mně podivuhodně blaze. Oni seděli, a zatím co jsem vesele odpovídal, žvanili o všedních věcech. Ale za krátko cítil jsem, že blednu, a přál jsem si, aby už byli pryč. Hlava mě bolela, a znělo mi v uších: ale dosud seděli a dosud žvanili. Znění stávalo se zřetelnější: — znělo mi dál a stávalo se zvučnější; hovořil jsem nenuceněji, abych se zbavil pocitu; ale znělo to dále a stávalo se to jasnější — až konečně postřehl jsem, že zvuk ten není v mých uších.
Najisto, nyní jsem velmi zbledl; — ale mluvil jsem plynněji a zvýšeným hlasem. Ale zvuk stoupal — a co jsem mohl dělati? Byl to tichý, mdlý, rychlý zvuk — zvuk skoro takový, jaký mají hodinky zabalené v bavlně. Lapal jsem dech a přece úředníci to neslyšeli. Mluvil jsem rychleji — prudčeji; ale zvuk bez ustání stoupal.
Povstal jsem a rozbíral jsem maličkosti vysokou toninou a s prudkými posuny, aie zvuk bez ustání stoupal. Proč nechtěli odejíti? Přecházel jsem podlahu sem a tam těžkými kroky, jako rozjítřen do zuřivosti pozorováním mužů, — ale zvuk bez ustání stoupal.
Oh, bože! Co jsem mohl učiniti? Soptěl jsem, — zuřil jsem, — klnul jsem! Zamáchal jsem židlí, na níž jsem seděl, a narazil jí o prkna, ale zvuk stoupal přese všecko a neustále vzrůstal. Stával se zvučnějším, — zvučnějším, — zvučnějším!
A dosud mužové žvanili rozmile a usmívali se. Což bylo možno, že neslyšeli? Všemohoucí bože! — nikoli, nikoli! Slyšeli! — Podezřívali! — Věděli! — Dělali si posměch z mé hrůzy! — Takto jsem myslil, a takto myslím.
Ale cokoli jiného bylo lepší než tato muka! Vše jiné bylo snesitelnější než tento výsměch! Nemohl jsem snésti déle těchto pokryteckých úsměvů! Cítil jsem, že musím vykřiknouti nebo umříti! A nyní opět — opět! — poslyš! hlasitěji! Hlasitěji, hlasitěji! Hlasitěji!
„Sprosťáci!“ vzkřikl jsem, „nepřetvařujte se už! Přiznávám ten čin! — Odtrhněte tato prkna! — Zde, zde! — Tluče jeho ohavné srdce!“