Zpráva a naučení o kazatelství/O mocnosti a pronikavosti kázaní

Zpráva a naučení o kazatelství Jan Amos Komenský
O líbeznosti kázaní	O mocnosti a pronikavosti kázaní	Appendix

Údaje o textu
Titulek:	Díl čtvrtý - O mocnosti a pronikavosti kázaní
Autor:	Jan Amos Komenský
Zdroj:	Citanka
Licence:	PD old 70

Mocnost kázaní v tom jest, aby kázané slovo hluboce vázlo v srdcích posluchačů a jimi, kam řečník boží naměřil, hýbalo. Kdo sic hledá, aby věci pěkné přednášel světle a libě, tím samým nemálo mysli posluchačů dosahuje. Avšak zvláštní pozůstávají ještě regule, jak se tím hluběji může pronikati k srdci. Protož i nyní musí šetřiti kazatel, chce-li zumyslně něčeho v uřadě svém nezanedbávati, jelikož boží nástroj jest, ostatek pak poroučeti Bohu.

Naměřovati pak má všemi svými kázáními kazatel jako služebník Kristů k tomu, aby posluchačům posloužil:

K plnému Boha a jeho čisté pocty milování.
K nenávídění satana a jeho klamu a svodu i všelijakého při božích věcech mudrováni a všetečných nebezpečných umyslů lidských.
K známosti vlastních hříchů a všudy se nalézající bídné nedokonalosti a z toho k nelíbení se sobě, pýření se před Bohem a ustavičného pokání.
K bázni boží a pomst jeho a skrze to k opatrnému chození v povolání svém.
K společné lásce a milování všech bližních a konání při nich jak spravedlnosti v neškození jim žádným vymyšleným způsobem, tak milosrdenství (v napomáhání jim, čím můž, a tak k lítosti a necitedlnosti bíd jejich skutečné).

Ku potěšení v Bohu a k veselé ve všech příčinách naději milostí boží zde věčné. Což vše chce-li posluchačům mocně do srdce vkládati, toho sedmerého silně šetřiti musí:

Aby mluvil písemně.
Aby mluvil vážně.
Aby mluvil směle, jako z místa božího.
Aby po místech k bedlivosti napomáhal.
Aby potřebnější věci dobře zaostřil.
Aby z pravdy a vlastní citedlnosti mluvil.
Aby Boha tytýž na pomoc vzýval.

První prostředek ku pohybování srdcí, mluviti písemně. Předně tedy, pokud nejvýš možné, ať myslí kazatel, aby kazaní jeho vynášena byla slovy a frázími samých Písem svatých i příklady a historiemi týchž Písem, a to pro příčiny dvě:

1) Že tak poroučí Duch boží; a Pán Bůh, posílaje Ezechiele k lidu, řekl: Jdi a mluv jim slovy mými (Ezech. 3, 4), a k Jeremiášovi podobně (k. 29): Aj vložil jsem slova má v usta tvá. Ukázáno to též figurně onou mastí a kadidlem, kteréž Pán Bůh dal přistrojiti k mazání stánku svého a kněží a k kadění před Hospodinem (2 Mojž. 30). Kdež jim i recept vypsal Pán Bůh, které věci k tomu a v jaké míře a váze bráti se měly, s zápovědí, aby v svatyni jiného kadidla neužívali; a naproti toho ne k jinému než k posvátným potřebám pod vyhlazením. Čímž co jiného ukázáno, než že mast mazání srdcí lidských a kadidlo zaněcování zápalů chutných Bohu ne odjinud než z apatéky boží Písem svatých bráno a ne k jinému také slov Písem než k tomu samému užíváno býti má. Protož ne svými, ne Ciceronovými, ne dvorskými nějakými slovy, než Ducha svatého mluviti má, kdož z místa božího mluviti chce. (Ut jureconsultus sine lege, sic legatus sine authoritate loqui erubescat; multo autem magis theologus sine Scriptura.) 2) Že žádného mistrovnějšího a mocnějšího řečnování není nad řeč Ducha svatého v Písmích a býti nemůže. Nechť sobě, kdo chce, chutná Ciceronů neboli Demosthenů styl, ani jejich však, ani žádného člověka řeč tak hluboko a ostře jako řeč boží nepronikne na věky (Žid 4, 12). Žádný pěknější gramatiky a ozdobnější retoriky, mocnější dialektiky neudělá nad Ducha svatého na věky. Chce-li kdo sličnými lidskými frázemi a připovídkami mluviti, řečnování to v jeho uších se bude stavovati, k srdci neprostoupí; protože srdce lidské, ač se v něčem kochá, jímati se však žádnému nedá kromě svému všemohoncímu Stvořiteli, zkušeno jest.
Ale proti tomu by někdo říci mohl:

A. Slova a fráses Písma jsou tvrdá, srozumitedlněji jest posluchačům našimi zvyklými slovy mluviti. Odpověd: a) A čí jest vina, nejsou-li písemná mluvení posluchačům obvyklá, než kazatelova, kterýž neměl jiného dělati než posluchačům biblí svatou jak v věcech, tak v slovích v známost uvoditi. b) Není to pravé, aby nesvětlá byla písemná mluvení, kdyby se jich případně, a kde potřebí, maličkým vysvětleníčkem užívalo, nic nad ně světlejšího, nic mocnějšího není.

B. Říci by někdo mohl: Tak by ani povědění učitelů církve přivoditi neslušelo, ježto často pěkná jsou; nýbrž mnoho jest i mudrců pohanských pěkných povědění, též historií rozličných, které se za příčinami lidem pro poučení neb výstraha připomínati mohou.

Odpověd: a) Odkázáni jsme k Zákonu a svědectví (Izai. 8, 20). Tu dosti je povědění a historií příkladů předivných pravý sklad. Ten rozbírati a posluchačům ukazovati nejvzdělávatedlněji jest. Co lid prostý ví, kdo byl Cicero neb Seneca? b) Může se pak něco i z Otců i z pohanských knih přiváděti v dvojí příčině: 1) Jedno, když jsou posluchači učení, věcem takovým rozumějící. 2) Druhé, když jsou potřebující potvrzení v pravdě anebo zahanbení. Poslouchá-li zajisté papeženec aneb nedávno obrácený, z Otců může se něco užitečně připomenouti, pro ukázání naší s nimi v učení jednomyslnosti. Pakli poslouchá někdo zarytý v hříších, může se něco od nectností pohanakých z pohanských knih připomenouti a říci: To hle pohané smyslili neb činili. Zastyďmež se, my křesťané. Tak citovati pohany učí sám Kristus (Mat. 6, 7; k. 12, 42; Skut. 17, 28, Tit. 1, 12).
Druhý prostředek ku pohybování srdcí, mluviti vážně. Totiž kazatel musí mluviti vážně, uctivě, s bázní a s třesením, protože velikého pána legacii velikou spravuje. Nebo počíná-li sobě kdo v kázaní drze a bujně, potřásá-li kadeře a vynáší-li vášně své, mluví-li duchem panským neb rychtářským, jako by na robotu rozkazoval, tuchne ihned v posluchačích nábožnost, a tím samým, co vzdělati měl při nich, kazí uctivost k Bohu a slovu jeho: co pak kaziti měl, vzdělává, zatvrdilost srdce a zhrdání Bohem a jeho napomínáním. Dobře onen, když tázán byl, která by nejpřednější ctnost teologa byla, odpověděl: Pokora. Co druhého? Pokora. Co třetího? Pokora předce. Nynější teolog by snad odpověděl: Pěkně se má frizírovati, a bujně kráčeje, po udech se obzírati, jak na něm šaty stojí. Že je to prý mores pěknou paroku míti. Kristus ale snad neměl, hanba kněžím, poněvadž jsou náměstkové jeho. Snad by to lépe masopustníkům přistalo aneb činohráčům. Ale: Pokorný zajisté a tichý duch Kristů vládne lidskými srdci. pýcha a drzost jen plaché lidi činí. Protož kazatel dověrnost k slovům svým při posluchačích vzdělávatí musí, což spraví, jestliže se přičiní, aby tomu posluchači rozuměl, že on při všem všudy šetří obojího pravidla, i víry, i lásky. Víry ne jiní, než přednášeje to, v čem jest neproměnitedlná a jistá vůle boží, lásky ne k jinému cíli než k jejich spasení všem všudy směřuje. Tomu porozurmí-li posluchač, nebude moci tak snadno vyhnouti, ale dá se jíti ku poslušenství. Co jináče vypadne, to kazatel Bohu poroučeti musí.
Třetí prostředek k hýbání srdci lidskými mluviti směle. Totiž kazatel mluviti musí, ne jako u lidí sobě něco jednaje, ale směle a jako z místa božího, dekrety a usudky jeho vyhlašuje. Následovník zajisté má býti Kristů, kterýž mocně konal poselství své a učil cestě boží, nepatře na osobu člověka (Mat. 22, 16). Čehož na apoštolích a prorocích příklad: a to slove parrhesia, kteréž naprosto užívati musí, | kdo dílo kazatele konati chce. Sic kdo choulostivý jest a lidských převrácených soudů neb potracení přízní se bojí, ten nechť sobě to slyší, co Jeremiášovi řekl Bůh: Mluv k nim, cokoli já přikazuji tobě, a nelekej se jich, abych tě nesetřel před obličejem jejich (Jer. 1). Tak hle chce Bůh udatné míti posly své, a ne bez příčiny. Nebo jak se mluví, tak se posluchačů chytá, mocně-li mocně, mdle-li mdle. Nebo mluví-li kazatel, jako by sám tomu nedověřoval, nedověřuje i posluchač, a jaký byl, tak zůstane. Pakli sobě kazatel mocně počíná v Bohu, podvrácí tím všelikou vysokost zpínající se proti umění božímu a jímá všelikou mysl v poddanost Kristu (2 Kor. 5). Protože tím povolné v povolnosti utvrzuje, neustavným rozpakováním vyráží, zarputilé v pak urputností zahanbuje. Avšak tá smělost své meze a cíle míti musí, v oznamování lidem výstupků jejích a pohrůžek musí býti smělý, v napomínání pak a žehrání krotký a lítostivý býti musí, sumou z místa božího všecko poručíti musí. Od osoby pak své všecko pokorně dělati a lidí skrze tichost a dobrotivost Kristovu (2 Kor. 1) prositi mají, aby se smířili s Bohem (2 Kor. 5).
Čtvrtý prostředek k hýbání srdcí lidskými, kde potřeba, k bedlivosti napomáhati. Když kazatel na něco užitečného přijde, což by chtěl, aby buď všickni, neb někteří posluchači dobře k srdci pustili, dobře jest na tom se pozastaviti a jak k bedlivosti, tak k spamatování napomenouti. Nebo když se hodinu mlurví, nemůž posluchač všeho ani spamatovati, ani co potřebnějšího sobě vybrati. Nebo i pobožnému posluchači někdy mysl jinám zaběhne, že se čistého leccos přeslechne, protož kazatel povědom jsa, když na něco jádrného přichází, má dělati:

NB. Selah. To pak děje se takto:
1. Umlknutím, až by posluchači, proberouce se, očí i očí nastavili. Protož kazatel šetřiti musí, aby ne lecdež, třebas prostřed řeči, zatna se, mlčel, jakž bývá, když neví, co mluviti, a tím ne pozdvihování, než skloňování hlav působí. Ale kde řeč jíti má, aby šla, umlknutí pak místo NB. bylo posluchačům.
2. Oznámením, že něco pilného jest před rukama, k čemuž formule mohou býti tyto: Tuto znamenejte. Dejte pozor na tato slova. Rozvažte, prosím, co praví Duch svatý. A přepěkného slova nakloňte uší (k slyšení). Kristus užíval té formule: Kdo má uši k slyšení, slyš! U Izaiáše 1, 2: Slyšte, nebesa. 5 Mojž. 3, 21: Slyšte to, všickni národové. 1 Král. 22, 28: Slyšte, všickni lidé.
3. Zopětováním po druhé i po třetí slova neb povědění, kteréž by rád posluchačům do srdce vpravil. Příklad Gal. 1, 8. 9; Izai. 28, 10. 13; Žalm 92, 10; Žalm 124, 1. 7.
4. Schvalováním slov posluchačům tímto neb jiným způsobem: Tato slova napište sobě na srdce! Povědění toto dobře sobě zapamatůjte k hodině pokušení neb smrti. Povědění toto místo latinky s sebou vezměte domou a učte jemu dnes dítky své i čeládku svou. Složtež to, prosím, na poklad a opětujte je sobě několikrát.
Pátý prostředek k hýbání srdci, zaostřovati, kde potřeba. Zaostřování to obzvláštně se k tomu vztahuje, když kazatel příklad nějáký, co se s kým sběhlo, připomíná, buď že z přítomného textu jest, neb odjinud, aby užíval hypotyposi, apostrophe, prosopopoeias. Nebo čím více k přítomné věci proniká, tím více k tomu, co odtud vyvésti strojí, srdcí nahybá. O hypotyposi při třetím dílu povědmo, že jest živé malování něčeho, co se dálo. Kdo tedy podobného co činil neb trpěl, před oči jej posluchačům jako živého stavětí sluší a potom říci: To hle tehdáž činil neb mluvil Bůh, neb tento a tento, nýní to též mně, tobě a jiným praví. Ty jsi ten David, Manasses, tebe také trestati bude, nepřestaneš-li toho. To též skrze apostrophen býti může: Pouč nás milý svatý David, Job příkladem svým, cos ty v uzkostech činil? Tys se odevzdal Bohu a jemus poručil cesty své. Item, může býti per prosopopeiam: Jak kdyby nýní živ byl Abraham, David, Petr, Job, co by řekl, jistě trestal by tvrdost náši. „Já jsem se v pokušení takto choval“, řekl by Abraham; „Já takto“, řekl by David; Job; „Ač jsem padl, však jsem hned zase povstal.“ Sumou, všady můž živý kazatel prosopopoeiam dělati, i osobám, i věcem, jak by samy tu stojíc kázaly, napomínaly, vystříhaly, prosily, těšily, přivlastňuje Bohu Otci, Kristu, Davidovi, Absolonovi, Jidášovi, hluchému neb slepému uzdravenému: Mne, mne za příklad mějte, ó smrtedlní lidé, co se stalo se mnou, téhož na sebe čekejte! Item stromům, kamením, vodám, jako: Tento strom (Mat. 21) vystříhá nás příkladem svým, chceme-li prokletí ujíti, abychom bez ovoce nikdý nebývali, neb kdo ví, kdy Pán přijde, aby přihlédl a ovoce požádal. Tak od hříchů vystříhaje, aby se jich ani v skrytě žádný nedopouštěl, mohl by říci: Půda pod námi, stěny okolo nás praví: „Nehřeš, člověče!“ Vidíme. Suk z dřeva praví: „Já na pomstu volati budu.“ Kámen ze zdi praví: „Já toho potvrzovati budu.“

Užitečná jest také věc, aby sobě kazatel z Písem zhlédal řeči lidí kořících se, prosících od Boha milosti, děkujících, trpících a též v osobách jejich aby užíval. Ku příkladu: Když k modlitbám přistupuješ, říkej s Abrahamem „Prach jsem a popel, avšak se pokouším s Pánem svým mluviti.“ Stíhá-li tě svědomí tvé, neříkej s Kainem „Větší jest hřích můj“, ale s publikánem „Bože, buď milostiv!“ Chtěl-li by někomu k trpělivosti v kříži posloužiti, rci: „Hospodin jest, nechť učiní, co se vidí jemu.“ K vděčnosti napomínaje, rci: „Nuže, pozdvihněmež s Davidem hlasu i srdce a rceme „Ej duše má, oslavůj Pána svého.“
Šestý prostředek k hýbání srdcí, z pravdy a z vlastní citedlnosti mluviti. Platné a nevyhnutedlné toto jest: K čemu kdo jiných nakloniti chce, že sám prvé v tom býti musí, tak aby z pravdy a vlastní citedlnosti mluvil. Chce-li nakloniti k milování Boha, aby prvé láskou k němu sám zazžen byl: pakli k ošklivení hřícha některého, lakomství, opilství, ošemetnosti, aby sám v sobě prvé a u sebe dobře jej zošklivený měl. Chce-li rozveseliti, sám musí vesel býti; pakli rozkvíliti, sám bolest míti musí. To zajisté přirozené jest, že kdo něčím hnouti chce, sebou prvé hnouti musí; kdo někoho něčemu chce naučiti, jemu to vícé příklady než slovy ukazovati musí. Tak Kristus Pán sám začal nejprv činiti, potom jiné učiti. (Skut. 1, 1) a svatý Pavel Tita napomenul, aby sebe samého ve všem dával za příklad (Tit. 2, 7). Protož Nazianzenus dobře řekl, že kněz nečině tak, jakž učí, levou rukou staví a pravou boří. Nebo zkušené jest, že kněz více příkladem než slovy vzdělává. Protož není-li kazatel sám v sobě živý a rozhorlený, živé a horlivé věci jak bude mluviti ? Nebo co komu není v srdci a z srdce, nemůž než neplatné býti, a byť i jakkoliv křiklavě řecnovati chtěl, ba i řečnoval; nevidí-li se toho v pravdě při něm, nebude se to nic posluchačů chytati, nýbrž k horšímu to poslouží, totiž aby kazatele za člověka lehkého poznávali a k zhrdání řečmi božími příčinu sobě brali. Protož toho povážiti má kazatel, chce-li mocně kázati, aby příkladný byl ve všem a bez uhony; chce-li kazaním posluchače rozhorliti, aby sám nejprv horlivostí srdce naplnil; chce-li těšiti, aby potěšení plný byl; chce-li v zármutku vésti, aby sám v srdci bolest měl; chce-li na hříchy žehrati, aby se sám sobě nejprv nelíbil. K čemuž cesta tato jediná jest, aby kázati se stroje, sám sobě nejprve kázal, a k čemu jiným posloužiti chce, sobě nejprv posloužil; tak od srdce k srdci slovo boží snadno procházeti bude.
Sedmý prostředek pohybování srdcí vzývati tytýž Boha. Jímá se i tak lidských srdcí slovo tím hlouběji, když se kazatel tytýž k Bohu obrací, od něho mluvenému slovu moci a požehnání žádaje, a to bývá takto:
a) Hned při počátku řeči před exorcium, jakž známěj.
b) Po proposicii buď vždycky, jakž někteří kazatelé mají obyčej, anebo toliko když nesnadný artíkul k vykládání přichází, aneb se věc, na níž mnoho záleží, přednášeti má, tu se votum, totiž vinš aneb vzývání Boha, platně přidává.
Formule. K tomu tyto a těm podobné jsou: Pán Bůh, k jehož slávě tyto věci se mluviti budou, nastrojiž srdce, uši i jazyk náš, abychom i mluviti, i přijímati to mohli, což se k jeho slávě a nám k spasení mluviti bude. O lásce kázati maje, říci mohu: Bůh, kterýž láska jest, vylejž nyní svou lásku v srdce náše, abychom jí zazženi jsouce, láskou naplněná srdce odsud domu odnésti mohli! Amen.
c) V aplikaci leckdes jako při naučení: Dej Bůh, abychom při této pravdě stálí byli do smrtil Při výstraze: Pán Bůh rač dáti, abychom se tohoto i jiných hříchů vystříhati mohli! Při napomínání: Dejž, Bože, abychom tomu mohli zadosti činiti! Příkladové toho v prorockých a apoštolských kázaních jsou hojní.
d) V závírce buď obyčejné: K čemuž nám dopomáhej! Nebo: Já jsem kázal, ty, ó Duchu svatý, zapečeť slova svá v srdcích všech nás! Arnen.

Jak napomínati mocně

To o prostředcích veřejných k hýbání srdcí. Jak pak již obzvláštně napomenutí, trestání a potěšení formulovati, aby k srdci pronikala, znamenati sluší.

Napomenutí z božího slova děje se křesťanům:

K milování Boha nade vše.
K dokazování milosrdenství k bližnímu.
Ku pokání.
K stálosti v dobrém.

K milování Boha dohánějí lidi tři věci: 1) Krása jeho. 2) Spříznění, kteréž s ním máme. 3) Dobrodíní jeho. Co pěkné, to přirozeně k tobě tíhne srdce, již pak nic ušlechtilejšího, krásnějšího, blahoslavenějšího, divnějsího nad Boha bytí nemůže. Nebo cokoli dobroty, krásy, líbeznosti v tvořích jest, to vše jen stín toho, co jest v Bohu. Za. tím přirozené jest, abychom přátely své krevní milovali. Bůh jest nejbližší přítel, v němž živi jsme, hýbeme se i v bytu trváme, bližší jest nás nežli my sami sebe: jest Otec náš přemilý právem stvoření i znovuzrození. Přirozené jest také, abychom toho, kdo nám dobře činí a na kom nám co záleží, milovali. Žádný pak více nečiní nad Boha toho, a i něho plynou nám i přirození darové: život, krása, síla; i nabytí: umění, moudrost a šťastný v čemkoli prospěch; i tělesní: pokrm, nápoj, oděv, pokoj a bezpečné bydlení; i duchovní: slovo boží, známost pravdy, svoboda v náboženství, víra, nový rod; i minulá, i přítomná, i budoucí dobrodiní, kteráž kde potřebí, vyčítati a zveličovati se mají, aby srdce lidská v milování božím rozněcována byla.

K milosrdenství a lítosti k bližním slouží se lidem: Předně, zveličováním bídy lidské, zvláště osoby některé. Druhé: ukazováním, že bídný ten jest náš přítel a bratr, a z též krve pošlý, touž krví vykoupcený, v též u Boha, ne větší-li vážnosti. Třetí: hypotyposi Krista, jeho před očima malovati, jako by sám tu stoje almužny a slitování udu svému žádal, odplatu hojně zde i věčně slibuje.

Ku pokání lidí dohánějí tyto věci:

Jádrné ukazování, jací bychom býti měli a jací jsme, jaká to před očima božíma ošklivost: per similia.
Ukazování hříchu tíže.
Ukazování hněvu božího proti hříchům, a to per exempla.
Ukazovaní dobroty boží, kterýž nám pokání a milosti své přeje. A tu se hypotyposes dělati mají. Jak jest láskavý Bůh Otec, jak Kristus! Item jak proroci, jak apoštolé ku pokání zovou.
Předstírání pohrůžek nekajícím a tu hypatyposis, jak nekajícím v den soudný bude.

K stálosti v dobrém a bázni boží děje se napomenutí mocně:

Hypotyposi muk Kristových, kteréž vystáti musil, nás z márného obcování vykoupiti chtěje.
Hypotyposi vševědoucnosti božské, kteráž se na všecko dívá jasně (Žalm 119). Že Ducha svatého v sobě máme, jehož rmoutiti, ovšem odháněti nesluší, nebo jest to nebezpečné. Příklad David, Žalm 51.
Bůh s sebou žertovati nedá (Žalm 6). Hřeší-li kdo po přijaté milosti dobrovolně, bída mu (Příslov. 1; Žid. 6 a 10)!

Jak trestati mocně

Trestání a žehrání aby hluboce vázlo, toto dvé působí:

Zveličování hříchů, a co z nich pochází.
Hypotyposi pokut, které přijdou, nenapraví-li se.

Aby pak trestání při posluchačích ne zjitření a zdráždéní (jakž bývá, nebo nedůtklivý jest vřed neduhů lidských), ale zahanbení a napravení přinášelo, tyto věci tomu napomáhají:

Aby ne na osoby, než na hříchy žehral. Nebo zjevně zahanbovánu býti těžká věc jest a teměř nesnesitedlná, poněvadž se to zdá, že ten jen vášeň a choutku provodí. ProtoÍ se to tak okrocovati má, aby sám ten, koho se dotýče, v svědomí je uhodnouti mohl. Pěkný této prozřetedlnosti na Kristu příklad (Mat. 11, 6).
Aby na hříchy žehral, ne na společné lidské nedostatky a poklésky. Činí to někteří, že ledco posluchačům odrhují, o větší věci třebas níc neříkají. A o těch Kristus řekl, že komáry cedí a velbloudy požírají, což snadně posluchače uráží, a říkají: Co pak sám anjel jest? A tu teprv na jeho činy tím lepší pozor dají a je tak zase opálají.
Aby žehral, ale neštípal, to jest užíval ne nějakých jízlivých, než pokorných, prositebných, tužebných slov. Může říci: Ach moji posluchači, nečiňtež toho, Bůh hledí a hněvá se, litujte sami sebe, nedražte proti sobě hněvu božího, nestavějte za hřbet těchto pohrůžek božích. Item lítost svou kazatel nad tím provésti může, že toho zastávati nemůž. Já tomu co říci nevím, změniti toho nemohu, ani dáti někomu jiného srdce, než co pak Bůh někdy řekne. A prosím vás pro slávu boží, pro spasení náše, mysltež, co za tím stojí!
Obmekčuje také domluvu, jestli kazatel sám sebe vpojímá: Zabanhěmež se tuto, kdož jsme takoví. Tak Chryzostomos: Já tuto na sebe sám naříkám, sám sebe soudím, sám sebe tresci; kdo slyší, nechť hledí, co o sobě sám také smysliti má.
Jestliže v osobě nepřítomného na hřichy žehře, jakož na Kainovu zoufalost, Jidášovu nevěru, Petrovu drzost.
Jestliže ne v osobě sám, než v osobě Kristově, neb apoštola, neb proroka žehře: Ne já to pravím, ale Pán. Nechť slyší, kteří sobě v tom povědomi jsou, ne mne, ale Písmo.
Jestliže slušnou, středmou omluvu činí, proč to mluvil: Já bych nesměl toho hříchu ztěžovati a tak často odrhati, kdyby mne nenutila má povinnost, přímý rozkaz boží, příklad proroka a apoštola a nebezpečenství spasení našeho. Pomůž-li to komu ku pokání, pochválím Pána Boha, pakli nic, já očistím duši svou.

Communicatio také napomáhá: Suďte sami, není-li to ošklivý hřích, zvyk; suďte, sluší-li k tomu mlčeti. Ovšem pak přidává-li osvědčování k posluchačům lásky, aby rozuměli, že to ne z hněvu a vášně, než z horlivého jich milování činí (2 Kor. 4).

Jak potěšovati mocně

Potěšování bídných mocné jest, jestliže kazatel: Štědrost a jistotu slibů božích (v jaké kdy příčině jest) dobře v mysl vkládá. Jestliže příklady jiných svatých, kteří podobné věci trpěli, pilně před oči staví. Jestliže hypotypotice následujícího potěšení a slávy, kteráž pobožných v nebi očekává, velikost ukazuje, anobrž že i zde rozvlažení po těžkostech milé jest. Že bezbožní také mají svá trápení, za nimiž ještě jiná horší trápení stojí. A protož že lépe jest tuto trpěti, kdež i potěšení (aspoň vnitřní) předce proměšuje, i všecko to v nevypravitedlnou radost proměniti se musí. To všecko k textu a potřebě posluchačů specifikovati sluší a buď na nemoc, chudobu,. sirobu, protivenství od lidí, neb potěšení, neb smrt táhnouti musí a bez užitku nebude.

Jak mocně zavírati

Mocně se zavírá kázaní, když kazatel:

Znenadála, jako by uťal, přestane, a to třeba v největší horlivosti.
Ušlechtile něco, čehož prvé v traktací slyšáno není, po stvrzení všeho sumovně vynese buď povědění nějaké, neb příklad, neb podobenství.
Když horlivě k modlitbám napomene.
Ale nejvíc, když se uměle a vroucně Pánu Bohu pomodlí, i tu hned s lidem, i doma sám potom Boha, aby co ve jménu jeho vsáto a vštípeno jest, zalíval a požehnání dával, poníženě a pokorně s plnou důvěrností požádá.

Modlitba služebníka církevního

Ó Ježíši Kriste, kníže pastýřů, biskupe náš svrchovaný, kterýžs mne nehodného v počet služebníků a pastýřů také pojítí ráčil, oveček svých krví tvou vykoupených částečku k pasení mně svěřiv. Tys, Pane, Petra, beránky své jemu svěřiti maje, po třikráte, milovál-li by tebe, se tázal, načež i já s Petrem se ohlašuji: Miluji, Pane Ježíši, ty víš, že miluji, hotov jsa pro tebe a ovečky tvé ne jen práci vynakládatí. ale i tu duši vydati. Víš, Pane, vnitřnosti mé, zkus srdce mého, přepal ledví má a poznej, žeť jsem já, služebník tvůj, činiti všeho, co míti chceš, žádostivý. A není-li v čem umysla dosti buď sprostného, neb celého, neb horlivého, i to při mně naprav, doplň, rozněť pro milosrdenství své. Však jsem pak tvůj, Pane Ježíši, a tvé dílo dělám: tvůj také zůstati a tvé dílo prospěšně dělati žádám. Než bez tebe, Pane Ježíši, nic nemohu, jakože ty sám vysvědčil a já to poznávám. Protož ó neopouštějž díla svého, pokorně prosím, kteréžs při mně, ve mně a skrze mně dělati začal. Dej mi věrným býti v domě tvém a bedlivým i snažným v práci tvé, abych ostal bez zahanbení, když přijdeš a počtu požádáš. Rád chci dělati všecko, můj Pane Ježíši, cokolis poručil a poroučíš, ale mdloby své a nestatečnosti se lekám. Nebo mám já strážným býti lidu tvého, sám člověk dřímavý a zraku proti tak mnohým nepřátelům duchovním příliš mdlého jsa? Mám býti pastýřem ovcí tvých, sám pastvy a stráže ustavičně potřebuje? Mám býti vůdčím a učitelem dítek tvých, sám dítě jsa? Mám býti světlem světa, já, kterýž v sobě sám tak mnoho mrákot vidím a cítím? Mám býti solí před porušením jiné hojící, já sám porušený a pokažený člověk? Mám býti sloupem železným v domě tvém a zdí měděnou v městě tvém, já hlina, prach a popel? Ach smiluj se, Pane Ježíši, nestačujiť já těmto věcem, sám ty to ve mně a skrze mne dělati musíš, jestliže dělati mám: jinak nic nebude, před nebem i zemí se osvědčují. Avšak věrnýs ty, kterýž osvědčil, že moc tvá v nemoci lidské se dokonává; toť mně těší. Protož mám-li býti sloupem, podpírej mne, abych neklesl; mám-li býti solí, i sol mne ohněm kříže a ostrostí jakýchkoli, nedbám; cvič mne sobě, jak sám chceš, jen abych zmohl a umřel ve mně a skrze mne v jiných nákazu hřícha. Mám-li býti svící jasně hořící v domě tvém, i dodávej mi sám světla rozumnosti a přilívej oleje daru Ducha svého. Mám-li býti vůdcím a učitelem dítek tvých, sám ty mne za ruku veď a poučůj vždycky, abych v ničem nezblouda a jiných v blud neuvedl; mám-li býti strážným lidu tvého, střež ty mne sám napřed, abych zmařen nebyl, pro milosrdenství tvé. Mám-li naposledy ovce tvé pásti, sám ty pastev života dodávej. Nebo jestliže ty ruky své odvírati a pastev dobrých a pramenů vod živých nám ukazovati nebudeš, kdež bych já to bral, odkud to opatřil? Budiž tedy ty sám všechněm nám všecko, aby tvá samého byla u všech a ze všeho čest, z tebe, skrze tebe a k tobě ať plyne všecka plnost darů potřebných, kteréž pro nás v tobě složil Otec. Ó moudrosti věčná, vyučuj nás! Ó světlo věčné, osvěcuj nás! Ó Ježíši, věčný boží Synu, církve hlavo, Pane a Bože můj, Vykupiteli můj, biskupe můj, veď, teď, spravůj, chtěním dobrým i mocí darůj! Konej i dokonej započaté při mně milosrdenství, pas i spas mne s lidem tvým na věky. Amen.

Přijmi, Jezu Kriste, pokorná vzdychání poníženého sluhy svého a nepohrdej tím, kdož se žádá líbiti tobě a mnohé získati tobě a napomoci jako mdlá nádoba slávě tvé. Ó přijmi mysl, oblib žádost, potvrď chtění, požehnej věrnému usilování a rci na to v svatém svém nebi: Amen. Amen. Amen!