Zpráva a naučení o kazatelství/O líbeznosti kázaní

Zpráva a naučení o kazatelství Jan Amos Komenský
O spořádanosti kázaní	O líbeznosti kázaní	O mocnosti a pronikavosti kázaní

Údaje o textu
Titulek:	Díl třetí - O líbeznosti kázaní
Autor:	Jan Amos Komenský
Zdroj:	Citanka
Licence:	PD old 70

Nejen světlé, ale i líbezné kázaní býti musí, má-li se ho s chutí a užitkem poslouchati, kteráž líbost jest: 1. V celém kázaní. 2. V věcech pěkných. 3. V slovích ozdobných. 4. V hlasu příjemném. 5. V sentenciích případných. 6. V gestích vážných.

I. O ozdobě celého kázaní

Ozdoby celého kázaní jsou tři: 1. Jistota. 2. Krátkost. 3. Proměnnost.

První ozdoba jest jistota, a ta záleží v tom, aby kazatel dobře sobě kázaní připravě, dobře je sobě také v paměť vložil a pořád směle a vesele mluvil. Bývá to někdy, že věci pěkné budou, však mluví-li se s ostýcháním a nesmělostí, nahlédáním do škaret, ovšem s nějakým zatínaním a teprv slov i věcí lapáním, nepříjemné kázaní bývá učiněno. Protož kazatel sobě kázaní časně přistroje, jednou, i podruhé, i víc, jest-li mdlé paměti, přeběhnouti a zrepetovati sobě musí. A tu se Horaciovo naplní: Rem bene praevisam, verba haud invita sequuntur, Dobře sobě přehlídna věc, poplyne tobě sama řeč.
Druhá ozdoba kázaní jest krátkost, a to ozdoba znamenitá a k činění bedlivých posluchačů jistý prostředek. Horatius: Quidquid praecipiet, esto brevis, ut cito dicta percipiant animi facile, teneantque fideles, to jest cokoli předkládáš, krátce předlož, bude vděčná práce. Pochopí tě posluchač snáz a podruhé poslechne čas. Nebo nemožné jest lidské mysli, aby přes hodinu při jedné věci jádrně zdržána býti mohla. Protož co se déle mluví, u vítr se mluví. Nýbrž kdo v tom znám jest, že dlouto mluvívá, posluchači dlouhosti se bojíce, hned z počátku mysl spouštějí, takže neživé bývá poslouchání, zvlášť v církvích obnovenách, kdež se často kázaní dějí, dlouhost naprosto jest zbytečná a nemůž než tesklivá býti. (Mezi tím nalézají se však takoví posluchači, kterým i prodloužené, jest-li jen bystře přednešeno, kázaní dlouhé nebývá.)
Dí někdo: A když jest mnoho věcí, škoda jich nechávati. Odpověď na to troje:
1) Dobře by bylo, aby bylo mnoho věcí, ale že pak někdy byvá mare verbarum, gutta rerum, moře slov, krůpěje věcí; protož odmísiti zbytečnost slov a věcí, bez nichž býti může také (jakž v druhém dílu ukázano), sotva jich tak mnoho zůstane, aby protahovati můsel, v hodině se velmi mnoho povědíti můž.
2) Byť i užitečných věd a naučení hojnost měl, zdaž všeho jednostejnou obšírností vésti třeba? Vybrati pro posluchače potřebnejších a případnějších, jiných krátce dotknouti. Tuto bychom o tom a o tom mluviti mohli, kterak toto a toto, ale není času. Sic mnoho proponovati a málo neb na běh odbývati, z částky na částku skládati jest mali concionatoris bona nota, zlého kazatele dobré znamení. Nýbrž radí osvícení muži, kdykoli by ustavání poshluchačů spatřil, aby hned přestal, by ještě lepší věci měl a čas třeba nepřešel. Neho sic málo se toho užívá, a mohlo by se to lépe po druhé při čerstvosti vynaložiti nežli tu. Nebo jako tu není žádná přívětivost, pozva hostí, cpáti a líti do nich všecko, což máš nejlepšího, představil a podal, dokud má chuť, a když se nasytí, aby ho propustil: tak tuto podobné jest.
Třetí ozdoba kázaní jest proměnnost a rozličnost jak věcí, tak slov. Nebo všelijak pravé jest: Varias delectat, rozličnost dává líbost. Kvítek čím více má barev, tím bývá milejší; zahrada čím více rozličných stromů a bylin, tím vzáctnější; apatéka čím více rozličných léků, tím dražší; muzika čím více uměle provívaících hlasů, tím líbější a jímavější. Tak i tuto ne vždycky jedním hlasem vrzati, ne vždycky jednostejných formulí, transicií, slov užívati. O tom potud.

II. O ozdobě věcí

Tři jsou ozdoby věcí: 1. Zvláštnost. 2. Případnost. 3. Jádrnost.

Zvláštnost v tom jest, aby nebyly toliko známé a již ošoustané věci, ale týž i týž neobyčejného něco, aby ku podivení se posluchač přivozován byl. To jak příklady mnohých řečníků, tak samým zkušením se stvrzuje. Nebo kazatelé ti, kteříž nemyslí, aby novým něčím tyžtýž posluchače občerstvili, nepříjemní jsou a teskliví, protože sobě posluchač myslí: To bych i já uměl povědíti. A tak mu hned mysl jinám zaběhne, aneb usne. To zajisté přirozené jest všechněm lidem, by pak se i v tom souditi neuměli, aby věci nové a neobyčejné milovali a mysl po nich aby se pásla. Mezi tím tak nové věci býti mají, aby však z staré té rnoudrosti boží, v Písmích svatých vyjevené, vzaty byly a k nim napomáhaly: a aby přitom byly snadné. Nebo vysoké a z pátého ponebí vzaté mondrosti nepřinášejí podivení, než raději při hloupých větší mrákotu a tesklivost, při osvícených pak smích. Netřeba pak takových nových věcí v Platonovi, Senekovi, Ezopovi hledati (ač kde i to platí, v následujícím dílu se ukáže), biblí svatá plná jest přepěkných povědění, historií, příkladů, podobenství, přípovídek, kterých se mistrovsky v exordiích, ilustráciích, závirkách užívati může.
Případnost v tom jest, aby cokoli mluví z textu a k textu, z posluchačů k posluchačům bylo. Nebo nemlnviti v kázaní slovy textu, pokud nejvýš možné, a nenarážeti vždycky na přítomné časy jest tak orati, aby role nezoraná zůstala; jest tak mlátiti, aby obilí nevymlácené zůstalo, to jest mlátiti zemi, stěny, hambalky neb samu slámu bez dosahování však klasů. Protož kazatel mluviti tak má, aby každé témeř slovo z textu bylo a k přítomnému času a místu připadalo. Tak aby všecko, co se mluví, z textu plynulo a všecko se o přítomný čas a případnosti náše otíralo. Toho pak chce-li kdo následovati, musí sobě nejdřív, text prohlédaje, obzvláštní sentencie, phrases a slova vyhlédnouti, na něži by i výkladem a aplikací dotírati, i v celém mluvení napádati mohl. Toho šetře kazatel, způsobí v posluchačích líbeznost, a budou se dtvití, že text tak k věci připadný jest, když se vždycky jedno druhému, text přítomnému času a čas textu ozývati bude.
Jádrnost v tom jest, aby cokoli mluví kazatel, jako by to před očima posluchačů maloval, takové bylo. Čehož k konání dvojí jest nástroj: 1) Merismus. 2) Hypotopis
1. Merismus jest po částkách něčeho vyčítání, jako: Aby každý, kdož věří, to jest každý, žid, pohan, učený, neučený, urozený, neurozený, moudrý a hloupý. To velikého světla a líbeznosti přidává. Neb ačkoli když kdo dí „Válka jest“, všecko, co v válce bývá, uhrnkem pověděl: avšak vyčte-li jiný po častkách, co se tu děje, jako vylévání krve, loupeže, ohně každodenní, zpuštění zemí, mordování, zajímání přátel, dělání sirotků, zprznění paní a panen, zastavení služeb božích, přestání práv a všelijakých dobrých řádů, svobodný průchod všelikým bezbožnostem a hanebnostem, strach odevšad, tento ačkoli nic více nepověděl než onen, avšak zdáti se bude, že tento všecko pověděl, onen nic. Jen tu šetřiti sluší, aby se hlavních částek nevpouštělo, buď že drobnější vyčítají.
2. Hypotyposis jest cirkumštancií jádrné vyčítání, aby se posluchači zdálo, ne že poslouchá, ale že se dívá na věci. Tak vypsal David Boha strojícího se na bezbožné v Žalm. 7, 13, 14, tak svatý Pavel triumf Kristův, Kolos. 2, 14, 12, tak Izaiáš 44, 4, Baruch 6 modly vypsali.

III. O ozdobování slov

Prostém
Slova se okrašlují trojím způsobem: 1) Přidáváním. 2) Směňováním. 3) Harmonií.
1. Přidávání a množení slov děje se skrze epitheta, synonyma a periphrases. Epitheta nejsou-li čistě k věci připadající, více řeč hyzdí, než ozdobují. Synonym a epitet množiti nesluší, leč kde se něco vyjádřuje, zveličuje aneb ztenčuje, jako v deklaracii a aplikaci bývá. Protož směšný jest, kdo v exordium, proposicii, distribucii a zavírce slovný jest. Periphrasis všudy místo má, když jen k věci.
2. Směňování slov dvoje jest: a) Prosté. b) Květované. Prosté, když místo slova jako synonymum aneb periphrasim položím, což aby se proměňovalo, šetřiti dobře jest. Sic kdo Krista jináč jménovati neumí než jedním způsobem, ku příkladu Pán a Spasitel náš, Ježíš Kristus, a Pavla apoštol Páně, svatý Pavel, tesklivý jest kazatel i tím, kteříž proč tesklivě ho poslouchají, souditi neumějí. A jsou takoví kazatelé, kteříž v jednom kazaní jedno a tož slovo neb paraphrasin stokrát třeba, až uši bolejí, opětují, jako by žádných na světě synonym neb okrocení nebylo.
Skrze tropy
Květované směňování slov jest, když slova jiného vyznamenání, avšak pro nějakou případnost k tomu vyznamenání podobné vezmu. Jako maje říci „lakomec“, řeknu „vlk“; místo „lenocha“ řeknu „osel“; místo „chytrý“ řeknu „liška“; místo „hloupý“ řeknu „tele“. A to slove tropus. Jest pak čtver ten tropus: ironia, metaphora, synecdoche a metonymia, k níž se přidává hyperbole.
1. Ironia jest, když se věci jméno odpomé dává, jako když bezbožnému dím „pobožnýs“, chytrému „hloupec“. Slove česky opačné mluvení. Příkladové v Písmě svatém jsou jeho: 1 Mojž. 3, 22; 3 Král. 18, 27; Zach. 11, 17; Mat. 22; Jan 19, 14; Mat. 26, 41, k. 27, 40; Mark. 7, 9; 2 Kor. 12, 13.
2. Metaphora jest, když se jméno podobného podobnému dává, jako když lakomci řeknu vlk, obžernému svině, chytrému liška, moudrému Šalomoun, silnému Samson. Metaphora jest nejzkvětilejší tropus, jehož Písma plna jsou. Metapohora bráti se může ze všech věcí, jako:
  a) Od Boha: když dím božská ctnost, to jest znamenitá. Mojžíš byl faraonovi Bohem.
  b) Od anjelů: Anjel jest, to jest čistotný. Anjelem jemu byl, to jest ochrancím.
  c) Od živlů, jako od ohně: hořeti hněvem, uhasiti svár. Od povětří: povětrná řeč, kalná mysl, ne z každého mračna bývá déšt. Od vody; plyne mu řeč, vlahne srdce. Od země: osypu starostmi, rýpati se v něčem.
  d) Od smyslů: ostře hledí, totiž jádrně věcí rozumí; hluchý posluchač, to jest kterému k srdci neproniká měkké slovo; čije své neštěstí.
  e) Od hovad: jako když se člověku praví, že štěká, vyje, řve, syptí, bečí, létá. Item, když se pyšný pávem, všetečný opicí, zlobivý psem, neobratný ježem, vzteklý pardusem nazývá.
  f) Od věcí bezdušných: jako když se člověku dí, že kvetne, že zraje, že se kácí, že kořeny rozkládá, že má široké konáry. A proti tomu když se řekne, že se pole (luky, zahrady, vinice, role) směje, že se moře vztěká a bouří atd.
3. Synekdoche jest, když se částka jmenuje, a míní se celá věc, aneb na odpor. Jako když dím: Vlastní střechu míti dobré jest; tou střechou celý dům míním. A zase kdybych uhlédaje pražskou věži, řekl: Vidím Prahu. Tak 1 Mojž. 6, 12 člověka tělem jmenuje a kap. 17, 14 duší. Tak říkáme: Běží (jde) mu o hrdlo, to jest o celý život. Sem přináleží, když se veřejně jméno místo osoby klade. Jako: Píše Apoštol, míním Pavla. Item: Nemůžeme všickni byti Pavlové, to jest apoštolé. Když se počet jistý za nejistý klade, jako: By tě sedmdesátkrát za den prosil, odpusť.
4. Metonymia jest, když se jméno původa jménuje, a míní se věc z něho pošlá aneb k němu přináležející. A zase na odpor. Jako:
  a) Když jméno učinitele účinku dávám. Luk. 16: Majíť Mojžíše a Proroky, to jest jejich knihy.
  b) Když jméno učinku učiniteli dávám, jako 1 Mojž. 25, 23: Dva národové jsou, to jest otcové dvou národů v životě tvém. 5 Mojž. 30, 20: Hospodin jest život tvůj, to jest darce života.
  c) Když věci jméno materie její dávám, jako 1 Mojž. 3: Prach jsi. Item: Símě ženy. Item: Stříbro, to jest peníze.
  d) Když se místo jmenuje, a míní se to, což na něm jest, jako: Zkormoutil se Jeruzalém, to jest obyvatelé jeho. Item: Sžírají lid můj, to jest statky jejich. Item: Císař porazil Turka, to jest císařští porazili Turky.
5. Hyperbole, nadsazená řeč pro zveličení aneb podsazení pro ztenčení něčeho; čehož v Písmě příkladové, jako 2 Mojž. 20: do tísícího kolena, jichž tisíc nebylo v světě; Izai. 4, 14; 1 Mojž. 18, 27, 28; Žalm 22, 7.
Skrze figůry
To o přidávání slov a směňování. Pozůstává harmonia, to jest umělé slov proti sobě rozstavení, aby líbě vzněla. Tomu rhetores říkají figurae dictionis a počítají jich deset; ale kazatel nejčastěji může užíti čtyr, jenž jsou: 1) Anaphora. 2) Epistrophe. 3) Climax, 4) Paronomasia.
Anaphora jest jednoho a téhož slova v počátcích sentencií repetování, jako když dím: Tak Bůh poroučí, tak láska velí, tak rozum ukazuje, tak společné vzdělání vyhledává, tak na svatých příklady máme. Anafory příklad máme v Žal. 29; 18, 9 - 15. 16; 148, 1 - 5; Filip. 4, 8; Řím. 2, 21.
Epistrophe jest téhož slova neb sylaby při konci opětování, jako: Bůh Otec nás stvořil, Syn vykoupil, Duch svatý posvětil. Co nás Bohu Otci milé činí? Víra. Co Krista učastna? Víra. Které jest znamení Ducha svatého v nás přebývajícího? Víra. Tak Řím. 12, 15; Žalm 136 naskrze.
Climax aneb gradacie jest jako po stupních jíti, když se vždycky následující sentencie od posledního slova předcházející začíná, jako Řím. 5, 3; k. 8, 29; k. 10, 14; 2 Petr 1, 5. 6. 7.
Paronomasia jest, když se maličko litery v slově změní, aby se smysl změnil, jako: Nejsou vůdcové, ale svůdcové. Státek, zmatek. Mladost, radost. Tak i o vrchnosti mluvě, říci by mohl: Kdo neseš zbraň, braniž se a zastávej nevinných, abys jí darmo nenosil. Pokrytci budou časem odkrytci, mají hříchy za hříčky. NB. K paronomasii přináleží ploce, to jest když se jedno a týž slovo bez měnění opětuje, tak však, aby nejprv osobu, potom povahy znamenalo, jako dí svatý Pavel: Ne každý žid jest žid, to jest na srdci obřezaný. Tak říci může: Vizte, křesťané, abyste byli křesťané, poddaní poddaní. Kněz ať jest knězem, vrchnost vrchností, milostivý milostivým, spravedlivý spravedlivým.

IV. O ozdobování sentencií

Ozdobování sentencie jest, aby ne vždycky prostě řeč šla, jako by jen jalově něco povídal, než aby se zažívalo tak i jinak. Což v retorice slove figurae sententiae. Jest jich deset: 1. Exclamatio, zvolání, vykřiknutí. 2. Interrogatio, otázka. 3. Aposiopesis, zamlčení. 4. Correctio, napravení neb odvolání. 5. Apostrophe, obrácení řeči jinám. 6. Prosopopoeia, v osobě jiného mluvení. 7. Addubitatio, rozpakování. 8. Communicatio, k soudu podání. 9. Occupatio, řeči předchvácení. 10. Concesio, puštění.

Exclamatio, zvolání, jest s podivením neb vinšem něčeho propovědění, jako Mat. 15: Ó ženo, veliká jest víra tvá! Ó by protrhl nebesa! Izai. 64. 1. Znamení exklamacie jsou Ó, ach, aj, nůže, ah, ouveh, nastojte, běda atd.
Interrogatio, jako otázka jest, když něco zvláštního s dotázkou povídáme, jako: Kdo nás odloučí od lásky Kristovy (Řím. 8)? Kdo jest Bůh podobný tobě (Jer. 10)? Písma toho plná jsou a kazatel toho často jako i exklamacie užívati může.
Aposiopesis, zamlčení, jest, když něco nedopovím, jako David: Duše má zkormoucena jest velmi, ale ty, Hospodine, až dokud?, to jest prodléváš? V Žalm. 6; Luk. 19, 41; 1 Kor. 6 13; Řím. 13, 16; Jak. 1. Slouží táto figura obzvláště v horlivosti, když něco vroucně pověděti chceme, a potom jako upamatujíce se utínáme, jako: Ožralci jsou hovada obžerná, a nechť všeho nepravím. Item: Vrchnost měla by; ale přijde čas, že jiný k tomu přihlédne.
Correctio, napravení neb odvolání, jest, když povědíce něco, zase jako odvoláváme a napravujeme, jako Pavel: Hojněji než jiní všickni pracoval jsem, avšak ne já, ale milost boží, kteráž se mnou jest (1 Kor. 15, 10). Tak říci mohu: Neuctiti Otce hřích jest, nýbrž co dím hřích, nešlechetnost veliká jest.
Apostrophe, obrácení řeči jinám, jest, když od posluchačů řeč odvrátě, k Bohu, aneb k anjelům, neb k někomu nepřítomnému, neb věcem bezdušným ji obrací kazatel. Příkladové toho Žalm 109, 20. 21; Žalm 2, 9. 10; Žalm 6, 9; Žalm 17, 14; Žalm 42, 6; Žalm 114, 5; Izai. 8, 9. 10; Jer. 47, 6; Řím. 2, 17; k. 9, 20.
Prosopopoeia, v osobě jiného mluvení, jest, když jako jinou osobu na sebe béřeme a na jejím místě mluvíme. Tak se v knize Moudrosti, k. 5 zatracenců bolesti pěknou prosopopoeií vypisují. Tak prosopopoeia jest Žalm 2, 3, 6, 7; Žalm 35, 20. 21; Izai. 22, 13; k. 56, 12; Abak. 2, 11; Soud. 9, 7; 2 Král. 14, 9; Řím. 9, 20; k. 12, 6; Zj. 6, 15. Veliká jest řeči okrasa prosopopoeia, jako i apostrophe, avšak kdo ji mistrovsky dělati trefí.
7. Addubitatio, rozpakování, jest, když se rozmýšlíme, co učiniti neb povědíti, jako David, Žalm 139, 7 a Pavel 1 Kor. 11, 21; Filip. 1, 22. Tak kdybych řekl: Nevím tuto, odkud začnu? Co prvé říci mám? Peklem-li ožralce ku pokání strašiti, či nebem vábiti. Této figury kazatelům nečasto se užívati trefí.
Communicatio, k soudu podání, jest, když se něco samým posluchačům k soudu a rozeznání podává, jako Skut. 4, 19; Luk. 11, 19; 1 Kor. 10, 15; k. 12, 1. 2.
Occupatio, řeči předchvácení, jest, když posluchačů řečem neb myšlením vstříc vycházíme. Ale tuto by někdo mysliti mohl. Ale někdo řekne. Vstoupí-li kdo tuto na odporu, řekne. Viz Řím. 11, 19. 20. Kteráž epištola často ma okupacii, zvlášt kap. 3, 3; 2 Kor. 10.
NB. Okupacie dvě věci v sobě má:
1. Odpor něčí a odpověd zase na to.
2. Tajná okupacie jest, když se slovičko ačkoli, pak, sic, avšak vyslovuje.
Concessio, puštění, jest, když něco odpůrci pouštíme, tak však. aby se to na jeho hlavu obrátilo; ku přikladu: Ale nu nechť jest to; než však. Viz 2 Kor. 12, 16; Řím. 10, 10; 1 Kor. 11, 15 atd.; Jak. 2, 19.

V. O ozdobě hlasu

Hlaholem kazatele velmi se řeč ozdobuje, jestliže ho případně užívá, aby totiž mluvil:

Hlasitě, bez násilí však a křiku.
Pozorně, bez huhnání, zadrhání, kašlání, stonání, trhání komat a dvoření jakéhokoli.
Případně k věci, níž neb výš, spěšněji neb rozvlačněji, jak o čem. „Bez muziky nekaž“, říkával jeden zvláštní muž. Muzika pak má linie, poněvadž noty vzstupují neb sstupují a noty některé jsou krátké, jiné dlouhé, jiné běžné, jiné kvadraty: tak hlas kazatele ne po jedné linii jíti má, čehož kdyby kdo v obecném mluvení užíval, vysmán by byl. Ani jednostejně skákati není slušné, aneb zase na kvadraty strhovati hlas, než jak jest věc, tak mluviti.

Emphatica, to jest slova platná, váhu mající, pozoru a spamatování potřebující, vážně a rozvlačně se mluviti mají, věci žalostné též. Věci pak veeelé vesele, běžné běžněji ať jdou. Po částkách pak takto pozor na to býti má. Exordium aby bylo tiché. Proposicie, deklaracie a ilustracie prostředním hlasem. Aplikacie pak a zavírka jádrněji vzníti mají než jiné.

VI. O gestích

Poslední, však znamenitá kazatele ozdoba jest gestus, to jest příslušné hýbání těla, kteréž tomu chce, aby na kazatedlnici kazatel neležel, ale stál, ne maňasem a špalkem, ani zase fechtýřem neb kejklířem byl: ale člověkem živým, nábožným, však v věcech žalostných tvář smutnou, v veselých veselou okazoval: o nebi mluvě, vzhůru, o pekle neb zemských věcech, dolů vzhlédal. Tuto mnozí mnohé regule dávají, při aplikování však jich dobře na pozoru se míti sluší. Vůbec známo býti má, že některým samo přirození jakousi líbost dato, aby cokoli činí, milé bylo: jiným pak neštěstí jakés, aby cokoli činí, bylo nepříjemné. V mezech tedy svých každý držeti se má.