Zpěvy zavržených/Doslov
| Zpěvy zavržených Jiří Langer | ||
| Wehle Efrajim | Doslov | Poznámky |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Doslov |
| Autor: | Jiří Langer |
| Zdroj: | Zpěvy zavržených, 3. vydání, str. 42-43 |
| Vydáno: | Praha: Práh, 1993, |
| Licence: |  PD old 70 |
Podobně jako nepřestala latina být kulturním jazykem ani po pádu Říma, vyvíjela se také hebrejština dál i po kanonisaci Starého zákona a po zániku židovského státu, nejen co spisovný jazyk živoucí tvorby básnické, ale i v ostatních odvětvích židovského písemnictví. Z druhého století před počátkem křesťanské éry zachovaly se básně jerusalemských autorů Šim’óna ben Jóhanána a Šim’óna ben Síráa, a ze století následujících nemalé množství básní autorů neznámých, z Palestiny a z Mezopotamie. Jsou to básně převážně náboženské a většinou se staly součástí synagogální liturgie. Nejsou ovšem rýmované, a také nemají rytmus v našem smyslu. Větám byl pouze odměřován stejný počet slov (ještě ne slabik!), v čemž je možno spatřovat pokračující vývoj - další členění - starozákonního paralelismu větného. Zde na příklad verše neznámého autora mezopotámského, z konce prvního, nebo z počátku druhého století křesťanské éry:
Tak Sijón hořce pláče,
a Jerusalem hlasitě vzlyká:
„Mé srdce, mé srdce, jejich padlým!“
„Mé vnitřnosti, mé vnitřnosti, jejich padlým!"
Tys, Pane, Jerusalem zničil v ohni,
a v ohni jej zase vystavíš!
(B. str. 6)
Podobně je tomu ještě koncem století šestého u palestinského epika Jósé ben Jósé. Záhy se však již vyskytují tu a tam, jako by náhodně, souznění i rýmy, ovšem primitivní. Na př.:
Všichni přijdou Tobě sloužiti,
královské jméno Tvé velebiti,
daleké ostrovy Tebe vzývati,
národové, kteří Tě neznali,
se k Tobě obrátí;
budou jen Tobě obětovati,
svými modlami budou opovrhovati!
(B. str. 19)
Teprve Janaj, palestinský básník na počátku století VII. užívá cosi jako rým. Zakončuje verše stejným slovem. Bezprostředně poté však palestinský synagogální pěvec Ele’ázar Kálír souznění a rým již používá, ale ještě ne zcela důsledně. Zdá se, že až do té doby se hebrejská prosodie vyvíjela samorostle sama ze sebe.
V Evropě žili první nám známí básníci hebrejští v Italii ve století IX. (Šefatijá, Amitaj, Zevadijá, Šelómó zvaný „Babylonský“ a j.). Tito básníci používají již rým (souznění) vesměs, a to způsobem velice složitým, orientálským, stejně jako brzy poté v Německu Šim’ón ben Ishák, v severní Africe Jehúdá ben Korejš, a první známý básník ve Španělsku, Avitúr. Jen egyptský básník - filosof Sa’adijá ben Jóséf zůstává ještě ve století X. věrný starému veršování rovným počtem slov, a rým nepoužívá.
Rytmus starých hebrejských básní je, až na některé výjimky u básníků italských z pozdějších století, přísně odměřený a kvantitativní. V překladu jsem jej nahradil volným rytmem kvalitativním. Primitivní ráz rýmování, po případě souznění, jsem však zachovával všude podle vzoru originálů. Středověký básník hebrejský předpokládá u čtenáře nejen znalost jazyka, ale také dokonalou zběhlost v starozákonním i talmudickém písemnictví. Tak vkládávali hebrejští básníci do svých básní namnoze celé verše Starého zákona, ačkoliv pro celek básně má smysl třebas jen jedno jeho slovo, nebo zase naznačují jediným vzácnějším výrazem celý myšlenkový komplex. Snažil jsem se, aby překlad byl co nejméně interpretativní a jen v nejnutnějších případech krátil nebo rozšiřoval. Pány odborníky prosím, aby v zájmu případných dalších vydání laskavě mi sdělili, kde snad bylo by možno volit v překladu slova výstižnější, bez porušení formy a ducha básně.
Židovští básníci, kteří nepsali hebrejsky, nýbrž v jazycích svých zemí, jako snad arabský Samaúl bin ’Adija (VI. stol.), nebo na př. minnesänger Süsskind von Trimberg a portugalský dramatik Antonio José da Silva (upálený v Lisabonu r. 1739), byli zjevy výjimečnými a do této sbírky přirozeně pojati nejsou. Vybral jsem zde většinou toliko krátké, ale charakteristické ukázky básnického umění hebrejského, a jeho význačné představitele v různých zemích. Jak velice jsem se při tom omezoval, je patrno z toho, že - nehledě k ostatním zemím - z jediné Italie zachovaly se nám ze století IX. - XIX. básně asi sedmi set literárně většinou velice plodných básníků, a ve Španělsku, zemi hebrejské klasiky, kde však hebrejská řeč umlká mnohem dříve (vypovězením Židů r. 1492), není jejich počet valně menší. A přece je básnictví jen vedlejším oborem ve velmi rozsáhlém písemnictví hebrejském všech časů a zemí.