Zpěvy lidu srbského (Kapper)/Pirlitor

Zpěvy lidu srbského Siegfried Kapper
O zbudování Skadra	Pirlitor	Car Duklian a svatý Jan Křtitel

Údaje o textu
Titulek:	Pirlitor
Autor:	trad.
Původní titulek:	Женидба краља Вукашина
Zdroj:	Soubor:Kapper, Siegfried - Zpěvy lidu srbského 2.pdf, s. 51–61 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD traditional
Překlad:	Siegfried Kapper
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Písmo píše Vukašin král malý;
na Skadru je píše nad Bojanou,
v Hercegovsko pak je vypravuje,
na Pirlitor na hrad onen bílý,
na Pirlitor proti Durmitoru;^[1]
Vidosavě ženě Momčilově
podtají, jak napsal, posýlá je.

„Vidosavo,“ v písmu tom on píše,
„Vidosavo, Momčilova ženo,
v onom sněhu co tam chceš a v ledu?
Nad sebe-li z hradu vzhůru hledíš,
lepšího tam zříti tobě není,
leč bílého Durmitora vrchu
sněhy věčně ledy pokrytého,
v prostřed léta, tak i prostřed zimy;
pod sebe-li s hradu dolů hledíš,
hučí srázem Tara voda kalná
valíc dřeva, kamení a chrastí,
aniž přes ni mostu ani brodu,
nic než samý bor a samý balvan.
Momčila tož otrav vojevodu,
buďto otrav, anebo mně vyzraď,
přijdi ke mně na přímoří rovné,
nad Bojanou na můj Skadcr bílý,
pojmu já tě za milenou ženu!
Královou pak slouti udeš paní,
na vřeteno zlaté hedbáv příští,

v hedbáví se nosit, v aksamitu,
prošívaném drahokamy, zlatem!
A jakýť ten nad Bojanou Skader!
Nad sebe-li z hradu hledíš vzhůru,
vše obrostlo olivou a fíkem,
vinohrady všude, vonné sady;
pod sebe-li s hradu hledíš dolů,
zlatá všude dozrává tu pšence,
kolem pšenky zelená se niva,
vine nivou Bojana se modrá,
a v ní ryba všelijaká plove,
kdy ti libo, bys jí okusila!“

Došlo písmo Momčilovy ženy,
vhlédla v písmo, ihned píše sama:
„Hospodine, králi Vukašine,
Momčila nesnadnoť otráviti:
při něm sestra Jevrosima jeho,
ana panské strojí jemu jídlo,
dříve jeho všechna jídla zkoumá,
při něm bratrů rodných jeho devět,
ani rudým slouží jemu vínem,
dříve jeho z každé pijí čiše.
Momčila ni vyzraditi snadno:
ontě drží oře Jabučila,
Jabušila oře křídlatého,
na něm, kam chce koli, zalétá si;
ontě drží šavli bystrookou,
s tou krom bohu, nikomu necouvá.
Avšak slyš mne, Vukašine králi!

Seber, králi, seč ti možno, vojska,
přiveď vojsko na Jezero pole,
polož s vojskem do temných se lesů.
Momčilovi podivnýtě zvyk ten,
v každou boží neděli že z rána
na lov jede na Jezero pole,
a s ním spolu devatero bratrů,
dvanáctero bratrovců jde jeho
s čtyrmecitma hradu námezdníky.
V předvečer pak neděle, co přijde,
popálím já Jabučilu křídla,
zmočím krví bystrookou šavli,
slanou krví, aby zrezivěla,
z pochvy tasit Momčilo by nemoh’;
tak, o králi, přemůžeš ho snadno!“

Krále když to písmo také došlo,
seznav, co mu vzkázáno je písmem,
velice se těšil, nic nemeškal,
mnohou ihned sílu vojska, zdvihnul,
na Jezero pole s vojskem táhnul,
do temných se lesů vložil s vojskem.

Neděli pak v předvečer když bylo,
v ložnici šel Momčilo si lehnout,
ve měkkých tu poduškách si hověl.
Zanedlouho přišla za ním žena;
na měkké však neulehla lože,
u hlavy mu do pláče se dala.

I táže se vojevoda, táže:
„Vidosavo, ženo moje věrná,
co ti? Jaká stíhá tě to nesnáz,
u hlavy tu že mně v pláč se dáváš?“

A mu ona: „Hospodáři drahý,
Momčilo, věhlasný vojevodo!
Nižádná mne nehoda nestíhá;
slýchám však, ač nezřela jsem nikdy,
oře prý že chováš Jabučila,
Jabučila koně křídlatého.
Nevěřím já tomu, dokud na své
na oči se nepřesvědčím sama,
bojím se však, zle ať nepochodíš!“

Byltě junák, byltě hlava moudrá,
hlava chytrá, — přece dal se přelstit.
„Vidosavo,“ dí on, „milá ženo,
starosti té zprostím já tě snadno,
neboť snadno uzříš koně křídla,
za prvního rána kuropění
do nových-li chceš se dívat stájů,
an tu mocná rozepíná křídla;
a pak snadno, ženo má, je uzříš!“
Na to usnul. Avšak žena nespí;
na poduškách leží a poslouchá,
brzo-li se kohoutové ozvou;
a jak mile první zapěl kohout,
s podušek se zdvihla, tiše vstala,

svítilnu si kradmo rozžehnula,
tuku, loje ze zásoby vzala,
dvorem do nových se stájů kradla.
A hle, pravda, Momčilo jak pravil:
rozpjal macná Jabučilo křídla,
rozepjatá po kopyta spustil!

I natřela koni křídla mocná,
natřela je lojem a pak tukem,
zapálila, mu je, popálila;
popálit co nedalo se ohněm,
ku kolenům přivázala pevně.
Ze stájů pak vešla ve zbrojnici,
Momčilovu šavli sňala se zdi,
slanou krví šavli omočila;
v ložnici se na to navrátila,
do měkkých zas podušek si lehla.

Z jitra pak když zabřeskla se zoře,
vojevoda ze snů ranních procit’,
Vidosavě dí on ženě věrné:
„Vidosavo, ženo moje věrná,
podivný já noci této sen měl!
Zdálo se mi, mlha že se valí
z proklatého Vasojevska kraje,
okolo se Durmitora balí,
a mne, když jí prorazit jsme chtěli
já s devíti bratry statečnými,
s bratrovců dvanácti, s čtyrmecitma
námezdníky, v husto svoje halí.

V mlze jeden druha ztratili jsme,
ztratili, už nikdy nesešli se!“

Načež jemu Vidosava žena:
„Dobrý junák, sen i jeho dobrý!
Snové lhou, a v bohu jenom pravda!“

I vzchopil se vojevoda s lože,
z věže bílé hradu stoupí na dvůr.
Tu ho devět čekalo již bratrů,
čekalo již bratrovců dvanácte
s čtyrmecitma hradu námezdníky;
vyvedla mu koně Vidosava,
vsednul naň, i vsedli na kůň druzí,
na Jezero pole jeli na hon.

Jezera však pole nedojeli,
a tu na ně hrne se již vojsko!
Což jakmile vojevoda uzřel,
po boku hned šavli chopí jilcem, —
avšak z pochvy šavli tasit nemůž,
ana v pochvě jakoby s ní srostlá!

I pobouřiv tím se vojevoda,
„Bratři,“ křilme, „hleďte, bratři moji,
Vidosava zradila mne psice!
Podejte mi šavli kteroukoli!“

Ihned k němu přiskočili bratří,
nejlepší mu dali ostrou šavli.

I chopiv se šavle vojevoda:
„Bratři“, zvolá, „na obě vy křídla
vrhněte se, — a já ve střed vojska!“

I bylo tu dívati se zjevu,
i bylo tu dívati se divu,
kterak šavlí vojevoda seče,
veskrz vojska cestu sobě teše,
ještě víc, než ocelí on sráží,
Jabučilo kopyty poráží!

Avšak smutný čeká jezdce pohled; —
k Pirlitoru již kdy měří hradu,
hle, tu vstříc mu devět koní vraných,
devět koní a žádného jezdce!

To jak spatří vojevoda chrabrý,
nade bratry nade milenými
junácké mu bolem srdce puká,
ochrnulá bílá klesá ruka, —
klesá ruka, a s ní klesá šavle!

I udeří Jabučila koně,
v boky mocné ostruhu mu bodne,
na Pirlitor by s ním letěl na hrad, —
ani kůň již po vůli mu není!

I proklíná vzdorného on koně:
„Kéž tě vlci, Jabučilo, drali!
Kratochvílí — to jsi letět uměl;
dnes, kdy třeba, o život kdy běží,
oři vzdorný, na odpor se stavíš!“

A mu na to s řehtotem kůň bolným:
„Hospodine, mne ty neproklínej,
mne, Momčilo vojevodo, nehoň, —
dnes mi možné poletěti není!
Proklínej radš tu svou Vidosavu,
nebo ta mně křídla popálila,
popálit co nedalo se ohněm,
ke kolenoum pevně uvázala!
Pročež — běž, a zachraň se jak můžeš!“

To kdy zaslech’ vojevoda chrabrý,
tváří se mu horké lijí slze,
s koně skočí, po třikráte vzkočí,
třemi skoky hradu zdí doskočí.

A hle — hradu vrata uzavřena,
uzavřena, kládou přepažena!

V nesnázi se vida vojevoda
Jevrosimu sestru milou volá:
„Jevrosimo, sestro moje milá,
spusť, o sestro, s vikýře kus plátna,
v hradu svém bych uchránil se soka!“

A mu na to s pláčem věrná sestra:
„Oj Momčilo, milený můj bratře,
kterak já bych spustila ti plátno,
nevěrná kdy Vidosava snacha,
snacha moje, nevěrnice tvoje,
k dveřeji mně uvázala vlasy?“

Avšak sestra srdce upřímného,
hoře jest jí bratra mileného;
bolestí nehledí, vlasů nedbá,
hlavou trhá seč jí síla stačí,
od dveřeje hlavu vysvobodí,
na dveřeji vlasů černých nechá,
bílého pak popadne kus plátna,
s hradu dolů od vikýře hodí.

I chopiv se vojevoda, plátna,
hradu zdí se příkrou dere vzhůru,
a jen aby do hradu již vskočil; —
aj tu letí nevěrnice, letí,
v rukou šavli ostrou přibroušenou,
plátno rázem nad rukou mu přetne.
I překotí nešťastný se junák,
hradu se zdi v příkopí se svalí.

Pod hradem tu s kyji, s buzdovany,
se šavlemi, s kopími již za ním
královo se přivalilo vojsko.
I přiskočí s oštěpem král hrozným,
v junácké mu srdce vrazi oštěp,
živé veskrz prorazí mu srdce.

A mu ještě vojevoda chrabrý:
„Ode mne ten, králi, tobě odkaz, —
nepojmi ty Vidosavu, pravím,
Vidosavu nevěrnici moji;
neboť zradí, věz, ona i tebe,

o život již připraví tě zejtra,
jako mne dnes prozradila tobě!
Pojmi raděj, králi, sestru moji,
sestru moji milou Jevrosimu;
ona tobě věrna bude povždy,
junáka ti, jako ty jsi, zrodí!“

Takto vece vojevoda chrabrý,
takto vece, se světem se loučí,
bohu chrabrou duši svou poroučí.

A hle, jedva vojevoda skonal,
hradu hned se vrata otevřela,
ze vrat Vidosava vystoupila,
Vukašina krále uvítala,
do bílé ho věže pěkně vedla,
za zlaté ho stoly posadila,
vínem, vodkou, jídly všelikými,
lahůdkami hojně pohostila.

Hradu po tom v zbrojnici se brala,
ze zbrojnice Momčilův pak oblek,
Momčilovy přinesla mu zbraně.

Hleďte, jaká však tu podívaná!
Momčilu co po kolena bylo,
Vukašinu po paty se smýká;
Momčilova čepice co byla,
Vukašinu po ramena padá,
Momčilův co střevíc ondy býval,
Vukašinu na obě dvě nohy;

Momčilův co zlatý druhdy prsten,
Vukašinu králi na tři prsty;
Momčilova šavle co kdys ručná,
na loket ji za sebou král vleče;
Momčilova prašnice co druhdy,
Vukašina div nestáhne k zemi!

A tu „Ajhle!“ král se ohlédaje,
„toť pro boha přec pro nebeského,
totě, vida, Vidosava chytrá!
Takého-li zradila junáka,
potom že prý mne ne, podvodnice!“

I zavolal posluhů svých věrných,
a ti Vidosavu popadnuli,
na ohony koňům uvázali,
koně z hradu ven do lesů hnali,
koně za živa ji roztrhali.

I rozbořil Pirlitor král po tom
slavný hrad, i pojal Jevrosimu,
Momčilovu přemilenou sestru,

na Skader ji nad Bojanou doved’,
za upřímnou ženu sobě věnčil.
I zrodila potomstvo mu slavné,
kraljeviče Marka i Andriju,
i stopoval Marko ujce svého,
Momčilu vojvodu věhlasného.

---

1. Durmitor, sněžka 7600′ vysoká na rozmezí černohorsko-hercegovském, na níž prý podnes viděti jest nepatrný zbytek zřícenin hradu Pirlitora, kde za doby cara Štěpána Dušana Silného, tedy v druhé polovici století XIV., sídlil Momčilo, švakr to krále Vukašina a tudíž ujec Marka Kraljeviče. Že v tu dobu znamenitý vojevoda jmena toho v oněch krajích skutečně žil, o tom nám podává zprávu ceny nepochybné řecký císař Jan Kantakuzenos v III. knize pamětí svých, jíž užíval též Hammer-Purgstall ve svém díle „Geschichte des Osmanischen Reiches“, a sice v knize 4. str. 126—127. Bylť podle pramene toho současného Momčilo, jenž u Jana Kantakuzena sluje Μομιτζιλας rodem Bulhar, pánem nad Xanthií a nad městy krajiny Meropské, stál v pletkách tehdejšich mezi Kantakuzenem a rodem Palaiologů proti Kantakuzenu, a to co nejhlavnější jeho odpůrce, byl však Umurbegem, kterého Kantakuzen z Asie povolal, by mu dopomáhal na trůn byzantský, nedaleko Perithorae poražen, odkud pak i s nesmírným svým bohatstvím do Bulharska se odebral.