Zpěvy lidu srbského (Kapper)/Jaké símě, takové žně
| Zpěvy lidu srbského Siegfried Kapper | ||
| Sourozenci | Jaké símě, takové žně | Rozvodnice |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Jaké símě, takové žně |
| Autor: | trad. |
| Zdroj: | Soubor:Kapper, Siegfried - Zpěvy lidu srbského 1.pdf, s. 89 Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD traditional |
| Překlad: | Siegfried Kapper |
| Licence překlad: | PD old 70 |
| Index stran | |
Dvory mete sličná Janja, dvory zametá,
tiché při tom, tiché horké slze prolévá.
Chodil tudy sličný Pavle, milý děveř jí,
vida, kterak slze roní, na ni promluví:
„Co pak je ti, sličná Janjo, snacho má milá?
Dvory meteš, slze roníš, — zle to se mně zdá?“
Na to jemu sličná Janja, na to s žalostí:
„Nač se tážeš, sličný Pavle, milý děveři?
Cízá máť mne zhanobila, roztrušuje lži,
družbu, praví, že prý svého — tebe miluji!
Matka tvá to! Správná žena; lež co je, neví?
V církev chodí, bohu slouží — pravdu jen mluví!“
Řeč tu zaslech’ Džurdže, z lovu navrátiv se kněz.
„Jdi,“ prál, „Janjo! Jdi, ma ženo! Lože usteleš.“
„Nač pak teď už, Džurdže kněze, lože stlala bych?
Abychom šli spat, vždyť není ještě hodina!“
„Ať je, nebo není, co pak ty se na to ptáš!
Jdi jen, Janjo, sličná Janjo, ať je odstýláš!“
I šla Janja, sličná Janja, do ložnice šla, —
za ní ostrý handžar lovčí brousí sobě kněz,
a za knězem s pláčem, s křikem malé pachole.
Pacholeti sličná Janja, svému dítěti:
„Jdi, synáčku! Vrať se, dítě! Vrať se domů, jdi!
Strašná tvé matince soudu doba nastala!“
Ale ještě přeubohá nedomluvila,
nabroušeným handžarem už máchnul Džordže kněz,
jedním rázem manželce své milé hlavu sťal.
Do lesa si na to vyšel, na lov Džurdže kněz.
Hle tu bratra Janjina, — i bratr loví dnes.
V rukou nese z jarních růží krásnou kytici,
pozdravení švakru dává, na to kytici:
„Na tu, švakře! Přijmi růže tyto z ruky mé!
Přines své je sličné Janje, sestře přemilé,
neboť růže z rukou bratra sestře milá je!“
Avšak bratru Janjinu hned na to Džurdže kněz:
„Než ji vezmu, Janjin bratře, dříve mi pověz,
milá-li jí bývala, zda milá ještě dnes,
když svým tělem Janja měří osiřelou zem,
očima když k nebi hledí, hvězdy-li na něm?“
Jemu na to Janjin bratr: „Švakře, vyznej se!
Od věčného boha-li to, čili — od tebe?“
Na to kněz mu Džurdže: „Není, není od boha!
Já to, já sám Džurdže kněz, já uložil jsem ji!“
Což když slyší Janjin bratr, tasí ostrý meč,
na tom místě Džurdža kněze mrtva porazí.
Nedaleko sličný Pavle přede dvory stál,
viděl je, a na matinku ihned zavolal:
„Pojď, matinko, přede dvory, ať se podíváš!
Jaký’s peníz půjčovala, takový splat máš, —
jaké símě zasila jsi, žně takové máš!
V lese zabit jelen leží — doma laňka tvá,
a vedle ní osiřelé kůzlátko sténá!“