Zpěvy lidu srbského (Kapper)/Žoldanův dědic

Zpěvy lidu srbského (Kapper) Siegfried Kapper
Vilindar	Žoldanův dědic	Dozpěv slepcův

Co v Budímě veliká je brána,
podle brány kamenná je lávka,
na té lávce mladá matka sedí,
v kolébce synáčka ukolébá:
„Spi, mé dítě, milené robátko,
spi, ať hodně rosteš mi, děťátko!
Až, Jeníčku, dorosteš, pak půjdem,
žoldanovi carství jeho vezmem!
Království to dědinou jest tvojí,
podílem tvým po otci to carství!“

Synáčka tím mile ukolébá,
žeby ji kdo slyšel, nemyslí si.
A slyšeli drabové ji carští,
k žoldanovi běželi hned pánu,
do slovce mu všecko ohlásili:
„O žoldane, slunce nám a pane,
co v Budímě veliká je brána,
podle brány kamenná je lávka,
na té lávce mladá matka sedí,
v kolébce synáčka ukolébá:
‚Spi — prý — dítě, milené robátko,
spi, ať hodně vyrosteš, děťátko!
Až, Jeníčku, dorosteš, pak půjdem,
žoldanovi carství jeho vezmem!
Království to dědinou jest tvojí,
podílem tvým po otci to carství!‘

To jak slyší žoldan, „Běžte,“ velí,
„běžte honem, drábové mi kvapní,
i s dítětem přiveďte mi matku!“

I poběhli drábové dva k bráně,
i s dítětem k žoldanovi pánu
mladou matku vedou do divanu.

A když mladá matka v divan vešla,
před žoldana s pacholátkem vstoupla,
„Pravda-li“, tu žoldan se jí táže,
„drábové co o tobě mi praví?“

„„Jest, žoldane, pravda jest, o pane!““

Cože jedva mladá matka zděla,
rozpáliv se žoldan drábům kynul;
tito mladou matku popadnuli,
od prsou jí pacholátko vzali,
pacholátko do vězení vrhli,
mladou matku kyji odtud hnali. —

I minulo drahných na to časů.
A když rok už devátý byl minul,
mladé matce snem tu divným přišlo,
k žoldanu by šla, jej poprosila,
by jí půjčil od věznice klíče,
děcka svého že vynese kosti,
na teplém by sušily se slunku.

Nemeškala, k žoldanu se brala,
třikrát slušně se mu uklonila,
třikrát pod ním zemi políbila,

a když pak se zdařilo jí také,
žoldanovi políbiti ruku,
„Žoldane,“ tu mladá matka praví,
žoldane, ty slunce mé a pane,
zapůjčiž mi od vězení klíče,
děcka svého ať vynesu kosti,
na teplém bych sušila je slunku!“

I pokynul žoldan vězníkovi,
dítěte by dal jí vynest kosti.

A hle, zázrak nad zázraky všechny!
Vězení jak otevřel jest vězník,
vězení tu krásně ozářeno,
slunka jasným svitem osvíceno!
Co vězení dlouhé jest a širé,
kolem něho ze zlata jest lávka;
na té lávce andělé dva páně,
mezi nimi Jovan sedí junoš,
v rukou písmo boží svaté drží,
v něm si čte a pilně se mu učí!
A hle, mnohem nad žoldana větší,
silnější a sličnější jest mnohem!

To jak vězník uzřel, honem běžel,
žoldana hned pána o tom zpravil.

Žoldan pán však věřit tomu nechtě
v zelený se kožich ihned odil,
ostrou pod ním opásal se šavlí,
neodložil, ve vězení bral se.

A když vraty ve vězení vhlédl,
aj kterak jím pohnnla tu hrůza —
vida juna s písmem božím v rukou!
Ochromena strnula mu ruka,
z rukou na zem šavle ostrá padla!

A tu Jovan zbraně hned se chopiv
žoldanovi rusou hlavu uťal,
z vězení pak vystoup’, v divan vkročil,
na žoldanův stolec zlatý sednul,
carstva se i s všemi hrady chopil.
Na hlavu pak koruna mu dána,
i bylotě dlouhé panování
Jovanovo, slavné králování.