Zlomená duše/VII. In urna perpetuum ver

Zlomená duše Antonín Sova
VI. S rozpitvanými nervy	VII. In urna perpetuum ver

Údaje o textu
Titulek:	VII. In urna perpetuum ver
Autor:	Antonín Sova
Zdroj:	SOVA, Antonín. Zlomená duše. Praha: vlastním nákladem, 1896. s. 91–98. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Řím… měl úctu k duchu, k obyčejům
a právům každého národa,
byť tento i sebe nepatrnějším byl.

Michelet „La bible de l’humanité“

Bývají lidé, kteří se klidí z toho světa,
nevyloživše všeho zboží svého.

Montaigne.

I.

Urození páni! Dobrodinečkové! Hrabata, knížata!
Tak žebrák mezinárodní ječel
v křižovatce setmělé aleje v městě lázeňském,
jež zmrtvělo parným večerem. Hrabata, knížata!
Pak na pikolu jakous pískal a s čepicí k zemi se klonil,
své oči leklé sledě do davu upíral,
I přešly davy a zanik’ hlas… Jen promenadou vířil
Strauss titěrným houpavým rytmem valčíku,
valčíku, jenž půl je vzdělání velkoměstských žen.
Světla rozžehnutá v stromech se třásla,
do modravých kol mžikavých lamp větve padaly
groteskní zelení nepřirozeně zbarveného listí.
Mušky se vznesly s trapnou výškou tónů
nad mojí hlavou. Hvězdy blýskaly nocí.
Sám usedl jsem stranou, kde hudba vířila tlumeně
a blízký ropot hovorů se srážel v směsici.
Hořkosť, mrzutá hořkosť, hluboká hořkosť,
sesedlá jako krev zdupaná na místě zápasu
kouřila dech svůj otravný v samotu moji.
Jaké pochybnosti vloupaly se mi do duše!
Úzkostné osamění víry mé, snů mých, řeči mé
ve vření cizinců vléklo svá sražená křídla.
Zde Čechy — nejsou už Čechy, zem tato není zemí naší.
Zde dobrodružné výdělkářství s pohodlím se zahnízdilo.
S tím nátěrem vznešeným, mezinárodním
poskakuje podnikatel, peněžník — kavalír,
poskakuje služebná, ochočená havěť,
poskakuje hotelier slovy sebevědomými,
sklepník pod verandou hotelu, paštičkář v nároží ulic,
prodavačka květin, mandoletář vychrtlý.
Nevěstka mezinárodní se drze usmívá,
švadroní kupec úlisný. Mezinárodní kněz
chodí vyprovázet ztrávené diabetiky,
mezinárodní lékař dívá se v odulé obličeje,
klepá na prsa sípající nedalekým koncem.
Mezinárodní houslista bouří tónů vzlyká nad tím vším…
A ti všichni skoro — slovanského původu
necítí již bolesť nad ztracenou pohádkou svého vzniku,
jim lhostejný celý systém zcizování,
jenž lianovité, své hrozné úponky
přes horstvo hranic rozestírá, sem, sem, blíž, blíž,
a roste vřezává se provalenými hrázemi.
I chodím krokem nezvučným, přemýšlím,
po písku pěšin chodím, cosi nedomysliv hrozného
a smutek roste můj. Jak horečně mne bolí tyto dny!
Oh, uražená čistota mých tužeb naivní!
Illuse smazané kapkami pelyňku!
Jak mne bolí, zříti krev, propadlou odcizení,
více než nemoc má, úžasně v konec se chýlící,
jak mne dnes bolí konsekvence života lidského,
jíž chápu a nemohu proklínat:
Donuceni ústředím podlehli za honbou po skývě chleba
trpně či dobrovolně; synům jich
nová morálka národnostní, nová řeč k dobytí chleba,
nová kultura otvírá své perspektivy,
jim vzchází nový domov bez lítosti nad starým,
nad starým domovem, jejž nepoznali…

II.

Brzy našel jsem přítele v návalu prvých dojmů…
Churavec-melancholik. Ctíme svou bolesť.
Proud nového života hýčká mne tu a konejší
a šťasten jsem jeho přátelstvím…
Je příjemný hotel z černých kamenů zelení obrostlý,
ta pavlač, kam veselosť polí se dívá,
ta nálada vzduchu, padajícího skly sklenníku
na okna, kde se ubytoval.
S tichou láskou jeho paní bdí nad jeho churavostí
s láskou trpitelky vědomé jeho konce. Nevidět na ní, že trpí,
jen v zvucích klavíru to vycítím a v pohledu,
jímž do kolébky na synka se dívá.
Nechápu, jak jsem zdomácněl… Té bídné paměti!
Unaven a nedůvěřiv ke všemu,
bázliv před zmijemi, jež líhne parná naše doba
předrážděn sliby nesplněnými,
k smrti unaven, bez víry k lidským pravdám,
ku spravedlnosti, již rozhlodal červ lidské samolibosti,
a tak již nemocen, že zlobným úsměvem
pohrdám světským vladaříčkováním,
já vskutku nevím, jak jsem zdomácněl…
A myslím, že i hlas můj skoupý pozbývá drsnosti,
když šeptá: Milostivá paní! Jaká to kouzelná sonata!
Však mne už netěší… A ještě číšku nastavuji rukou nepevnou…

III.

Bezmocný a unavený divák
u jejich dítěte oddýchám rád na večer,
když letní noc nám kreslí oknem otevřeným
svou panoramu domů, věží v obzoru.
U dítěte, jež na kolébce spí
mi volno, u dítěte mého přítele.
Jak mívá sladké sny, že v očích veselých
jiskřením tráví moji melancholii!!
Sněhové ruce na mne třesou se
a úsměv jeho rozpíná má křídla svázaná.
Na ně tak často myslit, je mi volno zase
i trpko zároveň… Hle, atom budoucnosti
v něm ukrytý spí pod bělounkým čelem. —

Čas přijde též, kdy v těžké akkordy,
jímž pláče národ můj, splývati bude,
jak bystřina svěží, jasná sluncem
do vzbouřeného padne moře!
Tak často v černých myšlénkách mi připadlo,
že zvláštní jakés bezpráví jej stihlo
malého tvora, že se narodil
v národě pokopaném!
Záře raçy nesvítá mu v duši,
nekolují krví prvky vědomí o síle,
hotová zralá kultura velkých národů
nebude mu údělem.
Přišel jen mezi nezkušené plavce,
kteří plachty vyvěšují do špatné pohody.
Přišel mezí zištné snahy, chytráctví i nerozum,
který chce slovy spoutati bouři živelních pohrom.
Tak slabým tónem v koncertu všelidstva
a přehlušený přesilou se ztrácí
křik šesti milionů, jejichž dítětem
mu osud určil býti!
Tam pracovat, kde jiní národové
již všeho nabyli. Tam se hrdlit,
kde jasné právo každý slepec vidí.
Tam očišťovat mechy cizáctví!
Tam ještě vzbouzet slovem křísícím
svědomí vlažných mass,
kdy mozek, který předběh události
po positivní práci křičí!
Tam zvykat si na paskvil přátelství
sbratřených rodů, horších nepřátel?
To všecko čeká na něho a on se usmívá?
Snad příliš černě vidím. —
Kde skoky čekal jsem, hlemýžď se vleče…
Snad srdce mé, poraněno neprůhlednou dobou,
v níž zvůle mocných rodí násilné skutky,
snad přílišná láska oči mé kalí,
snad hnisají ve mně nezdary časových otázek?
Nastala doba, kdy ve voze šosáků jako hlemýžď vleče se
pokrok a pokoj státu. Zpátečnictví nabubřelý duch
otěží vládne na nedohledné doby,
trpasličí politika ve vnitru národa
kramářskými kejkly mámí hladové duše,
bezhlavě diktuje, neseje, nežne,
a cesty, cesty naší neubývá!
Zde v bázni o ztrátu vlastního blaha
zašlápli hlupci myšlénku:
„Popřejte chleba! Zbudujte silnou kulturu!
Dbejte o své duchy! Pracující ruce! Tak ani píď prsti,
žádná lavina, žádné převlnění odpadlíků zcizených,
žádná moc, žádná bouře nenadálá
neodnese širokým řečištěm dějin!“
Ten však, jenž zde se usmívá,
nechť roste s mládeží, jež vše to pochopí!
Ať právem zasměje se mému zoufání!
Rty odhrne nad žalem neposvěceným
podrážděného diváka století přešlého
a soud můj váží jako výkřik v mlhách
dožité, nezdravé minulosti…