Zlomená duše/VI. S rozpitvanými nervy

Zlomená duše Antonín Sova
V. Smutky peripatetika	VI. S rozpitvanými nervy	VII. In urna perpetuum ver

Údaje o textu
Titulek:	VI. S rozpitvanými nervy
Autor:	Antonín Sova
Zdroj:	SOVA, Antonín. Zlomená duše. Praha: vlastním nákladem, 1896. s. 77–90. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

I.

Konečně! Diplom můj, jenž válel se
po úřadech, ohmatán lhostejně,
protekcí jakousi mi život spůsobil:
za stolkem zeleným si přivykat
na divná akta, která dokumentují
dno společnosti. Děsné příšery
z nich vystupují, hrozná skutečnosť
suchými slovy hlásá historii
zbloudilých duší lidských. Hrozná symfonie
spletených řevů, o nichž nezdálo se
nejrafinovanějším básníkům,
krvavé sběři románové chátry,
jimž idealista se vyhnout umí
kouzelným kruhem svým, svěcenou vodou
a farizejstvím svého učení!

Bizzarní, těžkopádnou hrůzou svou,
pochody záhadnými spůsobeny
lidského mozku, vrství se ty zvuky:
Písknutí škrceného novorozeněte
na hnoji stáje; vzlykot dítěte
nedospělého v loktech zhovadilce;
smrtelný chrapot lidí vražděných
ze msty, při loupeži a zloby zpěněním;
a žeber praskot, vazů zlomených;
křik tonoucích; svíjení otrávených,
krev na všem, stydlá krev! to všecko zní mi
ze spisů v uši slovem suchopárným,
řve po zjasnění záhad, po pátrání
vzruchů a vzniků, po zdůvodnění
příčin, vnikání v těžké ovzduší
schopností, zvrhlostí a poznávání
jednotek lidských… a já klidně musím
ty křiky řadit podle paragrafů…
„Jen žádnou sentimentálnost!“ se zakřikuji…

II.

Jsou tiché, dobré úřednické duše
a všichni ostatní jsou dobří muži.
Nervosní trochu. Teď již poznali,
že vše je vlastně pouhé řemeslo…
S jakousi láskou naučili se
na paragrafy lepit zločiny,
na zločiny pak články paragrafů.
Neb život nemůže stát nad něčím,
něčím se obírat, s něčím se piplat,
nad Hamletovou lebkou zastavit se,
blábolit hlouposti a posléze
se nechat unést citem…
                                    Konečně
co zvrhlosti a bídy tělesné
a duševní se samo přihlašuje,
klepe na dvéře plné věznice,
po teple, po soustu, po něčem řve,
co život svobodný by nikdy nedal!…
„He, pravda-li?“ Chéf rozplašuje mi
mé pochybnosti a mne zaučuje.
Konečně! Eh co! s klidnou důstojností,
jak tito byrokrati otřelí
bez příchylnosti k nějakému národu,
výš, výše toužící do centra říše,
kde karriera široké má tlapy,
se stáváš úředníkem zděděným,
člověkem praxe, jak se krátce říká.
Člověkem v jistém smyslu váženým…

III.

Zdá se mi však, zločinu nechápu
jak jiní druzi! Zdá se mi to denně,
že bez talentu, bez chápadel jsem,
bez pátravých, citlivých tykadel,
bez smyslu taxovati bezpráví
i velezrádu, a tak všecko to,
co dneškem hýbe rmutem spodních vod.
Má hlava, třeští mnohdy, divoce
se rozskočiti chce, mé srdce bije
jakousi úzkostí, má prsa sevřená
chorobou nikdy nepozorovanou
(či zdá se mi jen?) hypochondricky
mi pobolívají…

IV.

                      Eh, směšný, směšný, směšný
zbabělý strážce zákonů a toho,
co pokoje zvem záštitou! A vskutku
ke všemu nemocný jsem. V prsou mých
ložisko bolesti se usadilo,
pekelné hnízdo, v němž se zrodila
má černá úzkosť… Lékař poklepá
a usměje se bezstarostným smíchem,
dá naučení: „Milý příteli,
to není právě nic. Však to, co mrzí vás,
(co říkal jste mi), tím se netrapte,
to všichni bychom umírali tady
nějakou všeobecnou bolestí
se trápit tady! Nezmůžete pranic!
Snad málo spíte? Mnoho přemýšlíte?
Toť vskutku hloupé. Za ty všecky krámy
vám nikdo ani krejcar nepřidá,
sám o sebe se starejte, je doba
zlá skutečně! Sám hezky do tepla
se posaďte a nemyslete na nic,
o rozporu své duše s činy svými
a se svou praxí. Ostatně je pozdě
a měl jste si to dříve rozmyslit,
než studia jste počal… Dosti jinde
se najde místa, jinde začněte…

V.

A rozpor mojí duše s povinností
se vláčí se mnou jako černý stín,
mne okřikoval, chechtal se mi drze,
mne život znechutil i přátele,
zelený onen, přeplněný stůl
a obligátní, vysušené tváře,
i zvonek předsedův a dusnou síň.
Též oni řekli mi: „Vy churav jste
a jaksi povážlivě. Mrzut jste,
pohněván, hubnete…“ A lékař zas
jen řekl: „Nic, to nic… Leč můžete
se povyrazit. Na jih zajeďte,
zanechte úřadu… Tak citlivým
by čivům mohl Meran prospěti,
ten vzduch, to slunce, měkké ovzduší…“
A při tom na stůl hlučně bubnoval,
před ženami mne varovati počal,
hru „Syčáky“ mi odporučil pro zasmání,
vyjížďky časté, dlouhé procházky,
a tělocvik a vůbec nečísti
knih ani žurnálů a mezi lid
se podívat a poznat, co tu je
rozporů duše s povinnostmi, co
tu pouhý zvyk jen vyrovná, co jsou
dvě slova: ústupky a praktičnosť.

VI.

Prokletá choroba! Ta stiskla mi
pořádné prsa! S trapnou úzkostí
já poslech; na cestu já pustil se
bez oné radosti zvolněných dětí
a vězňů svému trestu uprchlých,
na cestu bez plánu a bezděčně
já pustil se s odvahou samovrahů;
dlouhými echy černé zoufalství
se ve mne ozývalo vzdálené.
Oh, uniknouti na čas, na čas jen
z ústředí, které otrávilo mne!
Zářivou nedělí jsem odjížděl,
nedělí v podletí již odjel jsem
za touhou neurčitou… V prsou mých
seděla nemoc ještě nezralá,
a třepala mnou tiše, zimavě,
žluť listů svadlých dala tváři mé…
Vlak supěl, duněl, brzda zvířená
v stanicích skřípala… A vagon můj
se prázdnil… plnil… Tichým večerem
lucerny oči svoje krvavé
blížením nádraží jak většily,
v můj černý kout se na mne dívaly.
A průvan, jenž se protáh s cizinci
vstouplými, čerstvý vzduch vždy otřás mnou,
zvonečky cizích nádraží a světla,
v daleku roztroušená po stráních
a blízkosť měst, jež spala v noční tmě…
„Ne, nejsem přec tak nemocen… Oh ne.
Eh, kam s tím Meranem! Není tak zle“
já myslím si… „Eh, Meran — to je k smíchu,
pro souchotinářské je neduživce,
leč já jim nejsem! Ujistili mne,
že nejsem jím, a pak to dobře vím;
na prsa klepu si — zní to jak zvon! —
je třeba rozptýliti myšlénky
a zabořit se v jiné ovzduší,
to je to všecko…“

VII.

                              Černých myšlének
zda předce zbavím se? Tak žlučově
a podezřívavě, jak vrány táhnou
mou horkou lebkou, kam se jenom hnu…
Šosácká Vídeň vzbouzí ve mně vztek.
Špinavý kanál krotké Vídeňky
můj smích… Ty chrámy, domy, pomníky
mne dráždí, že bych všecko rozkopal,
ty stavby obrovské a divadla,
musea, obrazárny! rozkopal
bych také shnilé Čechy naposled,
až by se jejich blbé peníze
rozkutálely jinam…

VIII.

                                 Ohé, oh,
proč přes Kras jedu? jedu? Hrozivé
jak vybělené kosti balvany
a pusto, pusto, němá jen tu kleč
a jaké ticho… Dlaň je políčko,
před bórou ovroubené kamením,
by neodnesla je… A obzor balvany
jak lebkami se bělá rozžhavlý.
Eh, musí hrůza být v tom opakování
zde dnů a nocí, bez ukončení,
to mlčenlivé, hrozné vycházení
a zapadání slunce, hrůza velká
v tvém zamyšlení, jímž si představuješ
i nekonečnost věčna, ono míjení,
těl střídání, jak všecko kamsi mizí,
i výkřiky, otázky, folianty,
jež věkem hýbaly! Tu prahmota
se skoupá chechtá parným slunečnem
a tam dál — překypuje prodajná,
koketně vnady načechrá, klín plodný
nabídne, obohatí, mozky zmarní
a jinde rodí lidstvo věčně bídné,
svou neplodností spečetí jich osud…
A otrokyně Neznámého pána
nevlídná, nepřátelská, němá leží
lidskému pokolení, ve svévoli — — —
—  —  —  —  —  —  —  —

IX.

Proč při těch černých vždycky myšlénkách
se při lži přistihuji? Vždyť já chci,
chci žít a dýchat! Musím dýchat zde
opojný výdech citronníků, moře,
zem krásnou, užít pro ten kousek žití
jímž plíce tvé se chvíli rozdouvají!
Chci vidět, lichotně jak lísá se
to nedohledné moře k patám Terstu!
Podivný západ hoří jiskrami,
obrovským sloupem chví se na moři,
jej přetínají bárky lenivé,
parníky Lloydu táhnou špinavé…
A kolem přístavních výběžků mól
rybářské bárky řadou kupí se,
až v město sáhají a do ulic
zablýsknou v slunci plachty lanoví…
A podivný ryb zápach parnem vlá
parnem, jež nehne se tu na korsech…
Italky černé ovívají se
a prostovlasé v davech míjejí. —
Co? Hudba náhle zazní piazzou,
ho, vesele!… A ucho nastavíš
do vřavy té a dlouho posloucháš,
zvuk slovanský že jediný se ozve…

X.

Špinavé schůdky s kopce táhnoucí se
v baráků směsi, puch a parný výpar,
pichlavé staré baby pod Castellem
ti rybáři již oplachují ryby,
žvýkají melouny! vše je mi odporné
při výhledu na volné moře, svobodné,
zde bída ta, — a dál ta panoráma!

Ne, nechci k arsenálu! Nechci! nechci!
Já pravím: nechci! Jakýs divný vztek
zas rozdoutnal se v mrzuté mé lebce
a já se zašklebil: potopa po mně…
Evropa! civí ve strnulém tichu,
národy stůňou, vroubky přibývají…
Vavříny seschlé dávných bitev hnijí,
a bude brzy třeba v týl si vpadnout!
Měl jsem se podívat, pochválit, uznat,
kdy člověk zcivilisuje se zcela
již v druzích vraždění? To záhada je…

Za houfnici vyměnil pušku, pušku
za smrtící zbraň, která sto ran hrozných
vypálí v minutě… Odhodí píku
a palcát odhodí a karabínu,
meč ostrý raděj nastaví ti k hrudi!
Nebude kouře, jenž by zahaloval
oběti smrti. To už bude šlachta.
Leč dějepis hřmít bude o hrdinách
ve školských škamnech. Jaké pak by předc
příklady mohly lákat děckou mysl,
než hromadné ty šlachty z vůle krále,
jenž špatně poobědvav, špatně chápal
kýchnutí kollegy?! He, he…

XI.

                                           Dál věky půjdou
v znamení bláznů a když slepým vzmachem
zavanou křídly, nebudou již čítat,
zda smetou červa nebo miliony.
Nechte mne… Nemocen jsem skutečně…
Nepište mi… ať aspoň nepředstavuji
si vašich zdravých tváří… Co jen dělá
má první láska? Ustaraná tak
tam sedí u okna? Ne, dneska bych
neprchal od ní, vyslechl bych ji
a chtěl ji pochopit… A dneska bych
rád u ní zemřel… Hloupý Insarov
a hloupý Turgéněv!… skutečně hloupý,
ač miluji jej… Když tu v Benátkách
v té smrduté, rozpadlé pohádce
po Rivě Schiavoni kráčím dnes
jak Insarov, já nechápu, co mohlo
jej tady konejšit?… Mně zdá se puch
bažiny zelené, ty sešlé domy,
jak by je tisíc právě lupičů
vykradlo v noci, jako ironie
na trosku moji, sloupy báječné,
budovy, paláce, z mramoru chrámy.
jak moje zpráchnivělé illuse
a vše mně připomíná bídu mou…
Jak anachronism to mrtvé město
živoří jako básník sestárlý
na loži smrtelném… Tvé cukají
zpuchřelé svaly… v puchu leží tu
snění tvých mistrů! Již tě zalily
účelné doby! Strojů rachotem
svět kolem hřímá, myšlénkou a prací
a shonem budoucnosti, životem,
nadějí smrtelníků bláhových! —

Eh, ty mé prázdné hrudi podobno
i mozku mému, kde je illusí
krásných a vřelých, řítících se v nic,
tys protivno mi, tiché město ty
i v lagunách tvůj hřbitov truchlivý!…

XII.

Zlá horečka mne dneska schvátila,
když na lavičce kdesi na Lidu
já pozoroval parník obrovský
khedive egyptského… Zrak já přivřel
jakousi mdlobou, mně se zdálo dnes:…

Tah kání míjí nebem zlatožlutým,
vybledlým, mírným vzduchem nepohnutým,
noc světlá vzchází… Měsíc fialový
(ach fialový!) dole na bařinách
groteskním bodem v třtinách otřásá se…
Mně zdálo se, ve výšce kdes že trčím…
Pak padám zvolna… zvolna… letím s výšky,
ne, řítím se a rychleji a rychlej
za kadencí divější stále hudby
svistivě hrozným pádem… Nevidím již,
bez smyslů jsem… a náhle propasť cítím,
v chladivé bahnu bořím se až ke dnu
a stojím již a vydýchnouti nelze…
a hmatám kolem… a tu se mi zdálo,
že nahmatal jsem vedle něčí ruku,
jež teplá ještě cukala a svislá
visela dolů… stiskl jsem ty prsty,
oživly na chvíli a sevřely se…
A jinam hmát’ jsem, holou cítím páteř,
a maso kterak s ní již padá, padá…
a hrůzou umíral jsem, zdálo se mi…