Zlomená duše/IV. Smetanovo kvartetto „Z mého života“

Zlomená duše Antonín Sova
III. Pražský román	Intermezzo: IV. Smetanovo kvartetto „Z mého života“	V. Smutky peripatetika

Údaje o textu
Titulek:	Intermezzo: IV. Smetanovo kvartetto „Z mého života“
Autor:	Antonín Sova
Zdroj:	SOVA, Antonín. Zlomená duše. Praha: vlastním nákladem, 1896. s. 61–65. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

I.

Jak opilý ze síně koncertní
jsem s hlučícím se davem vypotácel…
Klapala sedadla a koule lamp svůj modrý
žár utlumily. Různé zápachy
voňavek třásly se nad chumly zvířenými
shawlů, v než dámy zahalily se…
Ještě jak pizzicatem v sále cvičebním
kdes vedle housle něžně zalkaly
pod prsty umělce, jenž zveselen
potleskem bouřlivým; s laškovnou vervou
smích sonórní se zatřás; sluhy hlas
rozeschlý; mazlivý hlas dívčí tiknul;
a široký proud městské společnosti
se začal náhle volnit po chodbách
ztlumený koberci…

                            Noc byla jasná,
v tvář dýchla azurové, mrazné nebe
a pronikavě lesknoucí se sníh.
Tam se schodiště proudem valila
se mračna strakatiny velkoměstské,
kočáry hrčely a dvířka bouchala,
klusavý koní běh se ztrácel kamsi,
do ulic mizel s matným hrčením.

II.

Oh podivné, kouzelné kvartetto,
to genialní rozbouření duše
ku mužným vzruchům bytost bodající!
Dech jeho velký ještě se mnou jde,
žár, bouře mládí, humor, melancholie
a tužby těhotné a utrpení,
sny mladých extravagancí a měkké
lichotné spousty láskyplných slov,
noblessy tiché a zas drsné bouře
mi rozkládají v duši akkordy;
a pak — ten hrůzou končící se tón
jak ve výšce by zůstal viseti!…
—  —  —  —  —  —  —  —  —  —

III.

Životu zemřel s resignací filosofa
když slyšel jen tón jeden vysoký,
když přátel hlasu nezaslech, ni hřmění
orchestru neslyšel, ba ani ne
zem kdyby sřítila se s rachotem,
jenž neslyšel hry vlastních rukou ubohých
když plála světla nad užaslým davem,
jenž neslyšel potlesku ani výsměchu,
jen mozkem sledoval vše těžce churavým,
dle taktů v něm taktovkou svojí mával
nad hrajícím, obrovským orchestrem
sleduje živé, němé pohyby
v představě pouhé mnohotvárných zvuků
stál v mrtvém, nepohnutém tichu svém…

IV.

Ó mistře, mistře, báseň tvoje velká
s níž kupčit chodíme po velkých trzích,
jíž kulturu svou vystrkujem’ na krám,
bohužel celá, celá není ještě,
v ní schází ještě poslední tvůj vzkřik
člověka, který ve tmě zákeřné
se pere s děsnou svojí chorobou
a lapá po tvoření křečovitě
a lapá chvíle — v prázdnotě své hluché
a lapá světla v pustém prázdnu mozku,
po tónech hmatá, — ale ony náhle
jak omrzelí, šklební sluhové
vykradou palác a jej zapálí,
jej opustí a pána v zuření
a v bezvědomém, hrozném úpadku
kdes v síni na podlaze ležet nechají…

Ó mistře, nesmrtelné tvojí básni
v níž není pražádného pošklebku
těm psům, již trhali tě hlupstvím, sprostotou
zločinně úpadek tvůj pečetíce,
v níž není výčitky těm, kteří tebe
ústrky přivítali z Göteborgu,
ó mistře, nesmrtelné tvojí básni
ten děsný konec šílené tvé hlavy
o mříže blázince jež utloukla se,
to konce ukončení ještě schází,
ó to tam schází, to tam schází mistře,
můj mistře, odpusť, ale to tam schází…