Zlomená duše/III. Pražský román

Zlomená duše Antonín Sova
II. První láska	III. Pražský román	IV. Smetanovo kvartetto „Z mého života“

Údaje o textu
Titulek:	III. Pražský román
Autor:	Antonín Sova
Zdroj:	SOVA, Antonín. Zlomená duše. Praha: vlastním nákladem, 1896. s. 47–60. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Prospero:

Hleď abys slovu dostál, laškovnosti
nepouštěj uzdu; svaté přísahy
jsou slámou v ohni krve. Zdrž se lépe,
sic, slibe, dobrou noc!

W. Shakespeare: Bouře.

Doch die mich am meisten gequälet,
geärdert und betrübt,
die hat mich nie gehasset,
und hat mich nie geliebt.

H. Heine: Lyrisches Intermezzo.

I.

Zavířil sálem kvapík. Jako vichřice
rozházel chumle polétavých hlav,
tisk boky k sobě, ruce lehce spjal. —
Ty bílé ženské obnažené ruce,
a šíje bílé s leskem umrlčím!
Míjivé barvy párů tančících,
laštovčích fraků, ženské nahoty,
krouživě ve shroucené ellipse
se střídaly; ta massa pohnutá
až ku plyšovým křeslům otáčela
své rozvášněné vlny svítivé
nádherou šperků, leskem toilett…

Tu zpitvořená těžká elegance
s nádechem vyzývavé frivolnosti,
tu první květ, jenž teprv rozpučel,
tu resignovaná, sestárlá krása
s tou unuděnou vráskou kolem rtů…

Gardedám teplé oči obřadné
hleděly na ty páry míjivé,
vše hořelo modravým světlem lamp,
sloupy a fresky, pozlacený strop,
měnivých lustrů těžká dekorace.
Obstárlé dámy, páni plešatí
za křesly, — ohlučivý orchestr, —
vše bylo fantastickým průvodem
k pocitu, jímž se vpíjí pohlaví
tím náruživým sežehnutím ramen,
k pocitu vůní ramen bělostných,
šíjí a hrdel, rozpálených lící
a polétání svislých kadeří,
k pocitu tvarů měkké ženskosti
pří oddýchání ňader zdvižených
a horkých dechů uvolněných rtů…

To přišel také čas radostí mých;
ty přišly dny, kdy vášní rozbouřen
já v radovánkách viděl život svůj
a ukolébání jakés poetické.
A láska mládí — ta jak ubohý
stín tiskla se do koutů srdce tmavých
a ustoupila, bledla rozšlehána
silnými dojmy první mužnosti;
titěrně směšnou zdála se mi být!

A přišlo to, jak jiskra zašlehlo;
hlas jiné ženy kdy jsme poznali,
vlnění hrdých kroků, postavu,
jež nade všecky nejkrasší se zdá.
A žena ta je nejduchaplnější
a nejkouzelnější, tak vznešena!
Jak vichr do světa a ohnivý,
já troufal jsem si celý zvrátil svět
svou láskou, revolučním blábolením
o nejrůznějších v světě otázkách,
a všecko šosáctví já na dlani
měl vyloženo, tisíc jasných pravd.

II.

V tom sále při vlnění párů tančících
já seznámil se s ní. Vlas měla havranní
a malá ústa přísně sevřená
a ironicky rozžhavené oko,
výsměvné poněkud a dráždící…
Podlouhlý ovál subtilní té tváře
jak mramorový, truchlivý tak byl
a bylo potřebí doň život vlíti…

Můj mozek odpočíval… Cifry, systemy
a každá čtená věta, každý hlas
jen prázdnou pustinu a ubohou
a nudnou chvíli bez účele nes,
vše byla ona a vše život v ní…
A tehdy ve mně ona jarní bouř
ve víru tance rudým bleskem vzplála,
když jsem ji tisknul v lokty chvějící.
Neb sladké oči měla vysmívavé,
těkavé, prochladlé, černé jak noc
veliké oči! Tělo s gracií
tak z dětských právě dospívalo let
zrychleným vzrůstem… Kouzlo lilie
přes noc jež rozkvetla, v tom vlnění
nalitých ňader ssál jsem každým rytmem
a jejich horké zavlnění, vzdech,
i výkřik, šept, a prsní, altový
hlas, jenž mne upomínal na znění
rozezpívané violy d’amour
když umělec sám nadšený v své jizbě
se nechá unést largem naříkavým, —
hned měkkce, hned s úsečnou laškovností
a temperamentem tak přelétavým
nástroje psyché mění bohatou:
tak ona…

III.

              Pak se stala tíživou
má první láska. Léta uprchla
ó dlouhá léta! Děcká láska má
docela vyvanula, jako v jaře
v den jeden vytratí se fialky
a jejich vůně neucítíš v stráni.
A její dopisy jen budily
mou bolesť, — ona nezměnila se;
vždy toutéž frasí blouznila a totéž
milujíc dávno, stejný měla svět,
jenž nešířil se, — a jenž s roky pomalu
mi cizím, nudným a bez zájmu byl. —
Můj život skokem, jistou evolucí
zporážel modly mládí, — kterým ona
se dosud klaněla… A trpěla
teď nevýslovně, — přišly těžké dny
a s nimi doznání, že oba sobě
již nemůžeme nikdy rozumět
a světy naše že se rozdvojily.

Ona tak lpěla na všem, o čem kdysi
jsme horovali, jakous kulturu
citů a visí, lhavých nadějí
nechala bujet v srdci. — Žila tak
jak před roky a snila právě tak,
na místě stála, jako mnohé ženy,
doufajíc stále… V jednom změnila
se bytost její: stárla, stárla, stárla…
při každém bezděčném já zřel to setkání
neb při náhodné svojí vycházce
když s okna kývla smutným pozdravem…

IV.

Být otrokyní moji toužila,
choulit se u mně, jak zděšený pták.
Cos velikého o mně snívala…
A každá moje rána, každá bolesť
mnou způsobená, takou nebyla,
aby to všecko podlým nazývala…
Ale ty její divné pohledy,
zlomené řeči, tiché dopisy
s podzimní barvou, byly plaché již
jak ptáci, kteří chtějí odletět,
jen kdyby mohly!… Oh jen kdyby mohly!…
Však nemohly a křídly znavenými
se chtěly utlouc’ aspoň šíleně
a padnout k nohám mým… Již nevím jak…
Leč delikátně, upřímně a vřele
jsem psal jí často o té divné lásce,
o lásce dětí, která v mužný věk
vyvála z duše… Pozdě pochopila…
A nadobro tou ranou rozdeptána
se zmátla ještě víc…

                           Mou lásku děcka
vznítila kdysi… Ale lásku muže
já nemohl jí, nemoh’, nemoh’ dát…
Mne trápila ta velká písmena
vbodaná do mé ruky; maniaků
a rudokožců jsem si spílával…

V.

Teď… záhadného toho démona
s vysmívavými zraky podmanit
já s celou vášní chtěl jsem zbuzenou…
Já úmysl měl, toho démona
s chladnými zraky sevřít v náruči
až bolestí by slzet musila…
ji vyhléd’ jsem si za svou… K ní a k ní
jak k budoucí své ženě pohlížel
jsem žárlivě a s divným zbožněním,
mé návštěvy se vlékly nekonečné…
Den každý tenkrát, za vánice zimní
když vozkové tam venku práskali
v zvonivý soulad noci nastalé,
do intensivně světlé světnice
já vstupoval, jak známý, milý host
jenž baví a je baven…

                                   Hůlku moji
odňala s lichotivým smíchem děcka,
jež od včíra mne nevidělo; čapku
si brala k sobě blízko, na klavír,
kde nejmíň měla být… A zábava
se starou tetou rozproudila se.
Ta z pražské, staré byla rodiny,
kmenovní jakés ještě, staromodní.
Němčina moje zkomolená třásla
se v jejích usměvačných, drobných rtech
s důrazem opakována. A všichni
my smáli jsme se dlouze, šosácky…
Pak blaženě jsem srkal číšku čaje
při Dvořákových tancích, které hrála
nevěsta moje trochu těžkopádně…

VI.

Při tom všem užíval jsem života
jak dav rozumí prostě: užívati,
vše to, co jiný dělá. Ne snad hýřil,
sil ztrácel, bouřil právě přepjatě,
na piano, do prázdna v divokých toulkách.
Já ovšem připletl se s kumpány
ku mnohé noční tragikomedii
i krčmy vytlouk’ jsem a ženy prodajné
jsem poznal jako jiný smrtelník,
ve flirtu lehkém tlouk’ se kavárnou:
myslil jsem, že jsem originalem
svým suchým vtipem…

VII.

                                Denně docházel
jsem k oné záhadné mi bytosti,
jež ženou být mi měla… Zdálo se mi,
že neznám ještě celé její duše…
Snad nízká bytosť, inferiorní
já tehdy proti ní jsem vskutku byl!…
Již prvé týdny co jsem sedal u ní,
výr skuhravý mi v hnízdo mozku sed’,
výr, který ptá se: proč? a jak? a co?
Dost času! Času dost! a čekal jsem
výbuchy její, náruživé sny
jež po mně ruce vztahovaly by;
já myslil, že ji musím umučit,
když nepřišel jsem, nebo zamlklosť
když vyčkávavá sedla mezi nás
a přesycení z každodenních rozmluv,
jež dřív jsem nechtěl zbarvit důvěrně,
až ona sama touhou ubledlá
se prozradí a láskou vášnivou
vybuchne slzíc, a až celé peklo
bolesti její ke mně sníží se.
Ta samolibost moje romantická
hluboko zapustila kořeny.

Tak večery míjely při čaji
v hovoru staré tety… V rozpravě
jež k desáté se vlékla hodině
den každý já se mrzut poroučel…

VIII.

Čas míjel, já však nepokořil ji
k výbuchu lásky o které jsem sníval.
Spíš byla neklidná a pomatená
jakýmsi vnitřním zmatkem pobledlá.
Své prosté oddanosti snivé kouzlo
ztrácela pátravějším pohledem
otázek vyčítavých beze slov.
Jakýmsi vysmívavým pátráním
už dorážela každou návštěvou
na obrat bezúčelných zábav mých.
A neříkajíc ničeho, již brala
mou předstíranou veselosť a vtipy
za lehkou minci,… jedno chtěla jen,
co žena chce: rozhodné jedno slovo.
A tak jsme otrávili duše své, —
musila také zemřít láska naše…

IX.

A ještě dál jsem hrál si jako jongleur,
svou nepřítomností já donutit
jsem chtěl ji k vřelejšímu tónu, zkrotit,
já hlupec chtěl jsem zkoumat sílu lásky, —
a zatím sám jsem ranou sražen byl
a pokořen za něco málo dnů,
v té právě době, kdy jsem vynutit
chtěl peklo její lásky vášnivé,
a podmanění její otrocké!
Tu bolesť moderního člověka
jenž ztratí lehce vše, co nejdražší
za jeden okamžik a z důvodů
své hrdosti se lhostejně dál tváří,
já za nedlouho musil prožíti…

Neb potkal jsem ji… ah! to peklo žárlivostí!
v průvodu muže, jehož banální
já duši znal a před níž jsem se chvěl.
Nějak se zalekla, že zrychlila
své kroky. Nějak rozčíleně počla
mluvit a smát se… Volně přešel jsem,
hvízdáním pitomým bouř svého úžasu
jsem hleděl utišit, poklonou ledabylou…

X.

Ať milují se! Ať!… a já je vídal
pak často spolu tam,… kde procházela
se se mnou kdysi… Jako šílený
já říkal nechť! A doma plakal jsem
a plány měnil. Kolik dopisů
pak psal jsem, roztrhal, jež začínaly
otřelou hluchou frasí.

                                     Ale potom sám
já to vše naivním a blbým shledal;
já z nestálosti usvědčit se musil.
Též kdysi miloval jsem! Ale v ní
se jistě, jistě nezachvělo nic,
ta struna, již jsem toužil zvířiti
bolestí vášně, touhou hladovou, —
eh, krása bezduchá! A všecky dopisy
jsem ničil uklidněn… Leč chodil jsem
se dívat na nábřeží, kudy šli
vesele, bezstarostně zavěšeni…

XI.

A tak jsem chlácholil se: Byla mělká
a obyčejná předce jenom duše!
Ba, vzplanutí teď svého nechápu!
Teď je mi dobře. Nikým neklamán
si budu žíti, hezky opatrně
se pobouření čivů vyhýbat
a lidem v ničem důvěřovat nechci.
A svoji vinu na své okolí
jsem svaloval a odvykat se učil.

XII.

Hle, jak si přispíšil, ten hrozný člověk,
po způsobu chasníků venkovských!
Tak jsem si odlehčoval, odhazuje
pozvánku snubní k jiným pozváním…
V dnu deštivém, kdy onen sňatek byl,
slunečno mírné přehánělo se
přes ulici, jež vodou svítila
a po nažloutlých chodnících a sřídlých
akátech, jež tu stály nahrbeně,
a nuda, nuda na předměstí ležela.
A koně fiakrů hrabali v mokrou dlažbu,
před kostelem se v dešti kupili.
Já též jsem projel řadou povozů
a zastavil se před schodištěm chrámu,
černavé, oprýskané, smutné stavby,
zamlklé v přítmí stromů opadlých.
Jakési tenké hlasy tiše zpívaly
a od mše zvonky zněly… U vytržení
ve vozu přítmí olamoval jsem
ořízku zlatou snubní pozvánky.
Leč nemoha se dočkat, v rozčílení
bál jsem se, spatřit ji, když z kostela
se zavlnily davy k odchodu…
Já na vozku jsem křik’ a poručil
odjeti rychle! Myslím, slzel jsem
dokonce, proč? Vždyť ani tenkráte
mne ráda neměla. Jak cynickým
jsem šklebem odbýval ten celý život
v kout fiakru schoulený tenkráte!
Co na tom záleží! Co žena, žena!
Co hloupá láska a co přátelství?
Snad cit a myšlénky? Co svazky pokrevné?
Co drobné radosti a boje svízelné?
den dnešní ku příkladu? Malým vše,
soukromým obchůdkem, věřte mi, přátelé
a za život to všecko nestojí…