Zlatníkova milenka/10.
Zlatníkova milenka Josef Kajetán Tyl | ||
9. | 10. |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | 10. |
Autor: | Josef Kajetán Tyl |
Zdroj: | TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť třetí. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 55–58. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Truchliv a zamyšlen seděl Vojtěch ve vazbě. Srdce jeho bylo plno hněvu a hořkosti. Žalostně zpomínal na čarokrásné sny, jimižto se byl v cizině po celá tři léta zabýval, a zasmutnil se nad skutečností. Zpomínal si na matku, a srdce jeho pukalo dvojí žalostí.
V tom k němu vešel kazatel Jan.
„Velebný příteli můj!“ zvolal, sotva že ho zahlídl, a vrhna se mu okolo prsou, první slze vycedil, kteréž jej od včerejška jako těžká skalina tlačily.
„Nenadal jsem se, že se takto opět shledáme,“ promluvil Jan, když byl jinocha srdečně obejmul, „avšak dnové člověka spočívají v rukou božích, a děkujmež Pánu od věčnosti, že s námi hůře nenaložil. Vím, co tě potkalo, synu můj, ale potěš se i zmuž na mysli své, neboť pouhé nedorozumění pomátlo smysly tvé, a duše tvá naplní se novou radostí, až pravdu uslyšíš.“
I pověděl mu na to vše, co věděl o nevině Helenky, a milující jinoch poslouchal s radostí slova důstojného kněze. Těšil se z její věrnosti, ale toho lítostného pocitu nemohl se zbaviti, že na povésti její přece již poskvrna uvízla, an jí bylo s paní Zuzanou bydleti.
„Čistá jako myšlénky andělů zjevuje se Helenka před očima mýma,“ řekl s bolestí, „ale před očima světskýma neobstojí pověst její bez přísného soudu!“
A s těžkým srdcem bral se k Vyšehradu, kdež naň čekal Václav. Z domu vzal s sebou uměle pracovanou stříbrnou číši, kterouž byl za dlouhý čas v cizině zhotovil, aby se jí doma jako mistrovským kusem prokázal.
„Vyspal jsi se?“ zeptal se ho král, když byl jinoch před ním hlubokou poklonu učinil. „Změkla ti tvrdá hlava, panáčku?“
„Milosti královská —“ jal se Vojtěch odpovídati; ale Václav mu další řeč přerušil.
„Neodpovídej, až domluvím,“ řekl. „Tys nápadník Helenčin? miluješ ji?“
„Nech mě podívati se jí do očí, králi a pane můj!“ řekl jinoch neohroženě. „Ona porozumí pohledu mému, a je-li hodna zachované věrnosti, spočine na prsou mých.“
„Je-li hodna?“ rozbouřil se král. „Já ti povídám, že jest hodna, čili nevěříš pánu svému? Při sám Bůh! ty se asi za velkého pokládáš, že tak opatrně lásku svou zadáváš.“
„Poctivý muž a schopný dělník i největší ceny za lásku svou požadovati může,“ odpověděl mládenec s uměleckou hrdostí, a podal králi přinesenou číši.
Povděčen prohlédal Václav práci výbornou, a usmáv se posléze, řekl:
„Ty dovedeš manželku uživiti, jak vidím. Máme z této číše o svatbě tvojí pít? — Já bych věděl o jiné nevěstě, není-li ti již Helenka podle chuti!“
Při tom otevřel postranní dvéře ve své komnatě, a na pokynutí jeho vstoupila na práh Helenka, bohatým šatem oděná a šperky ozdobená, jako panna bohatá a vysoce urozená.
„Vojtěše!“ vyklouzlo jí šeptem ze rtů třesoucích, když zde jinocha zahlídla, a v milostném zmatku sklopila oči.
„Helenko!“ zvolal jinoch spanilostí dívčí nad míru překvapený a mocně pováben ruce proti ní vztáhl.
Ale dívka se s prahu ani nehnula, a zblednuvši uvrhla se v náruč paní Zuzaně, kteráž za ní do komnaty vstoupila.
„Řekl jsem, že na prsou mi spočine, hodnou-li se uzná zachované věrnosti,“ pravil Vojtěch s velikou bolestí. „Vidíš, pane, jak mi lze ve slova tvá věřiti?“
„Nezlobte mě, blázni!“ zkřikl král. „Urozeného mohl bych Helence ženicha vyhledati, ale matka její pokouší mě o ruku pouhého zlatníka —“
„Paní Zuzana nemá mateřského práva k Helence!“ prohlásil se Vojtěch. „Ona jí nemůže ani radit, ani bránit —“
„Může, může, Vojtěše!“ zkřikla Helenka, s uslzenou tváří od paní Zuzany se odtrhnouc a s prosebným pohledem blíže pokročíc. „Já ji musím poslechnouti, neboť ne vdova za Týnem, ale ona jest matka má!“
Oběma rukama zakryla při těch slovech tváře své, a jinoch tu stál zděšen. On cítil hanbu a bolest dívčí jako dvojitou ránu ve vlastní duši své, neboť dle soudu světského lpěla na dívce lásky jeho skvrna nepoctivosti.
Ale právě ta veliká útrpnost s dívkou, kteráž ho pojala, učinila, že na sebe a na pověst svou sám zapomena, k Helence přikročil, za ruce ji pojal, a slzavým okem do zraků zkalených jí hledě, třesoucíma se rtoma, ale s pevným, z upřímné, věrné lásky zniklým úmyslem se jí tázal:
„Můžeš přistoupiti se mnou čistého svědomí k oltáři? Já se tě táži jako ženich tvůj, neohlédaje se na úsudek lidský a dosti velikou náhradu ve tvém srdci nalézaje. Můžeš mi pohleděti do očí?“
„To mohu — ale nesmím!“ zašeptala dívka s hořem náramným, k matce opět uchýliti se hodlajíc.
Ale král ji za ruku pochytiv, vložil pravici její v pravici jeho, řka:
„Smíš ho milovati, smíš i k oltáři s ním přistoupiti. Milujte se, král váš bude o vás pečovati, a v štěstí vašem vlastní své štěstí omladí. Přijměte požehnání mého,“ doložil hlasem neobyčejně pohnutým, okem navlhlým laskavě na oba pohledna, „a pomyslete, že vás žehná — otec Helenčin!“