Zlatníkova milenka/9.

Zlatníkova milenka Josef Kajetán Tyl
8.	9.	10.

Údaje o textu
Titulek:	9.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť třetí. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 53–55. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Nad obyčej veselé mysli byl král Václav. Byl přívětiv, smál se a žertoval, že se čeleď i pánové okolo osoby jeho nemálo divili.

Sama královna, jemná Žofie, nad rozmarem jeho žasla, neboť v pořadí dnů jejich nacházel se veliký počet hodin žalu plných, jakovéž jí v bezdětném manželství prchlivý král dosti neútrpně působil.

Tu se mu dal ohlásiti betlémský kazatel a bakalář vysokých škol, kněz Jan.

„Ah, právě jako míč do ruky!“ zasmál se Václav, a když ohlášený do komnaty vešel, rozběhl se proti němu, zkřikna: „Víš-li, mistře Jene, že si váš pořádek ve školách hodně nechutím? Dnes vám bude hromada pilných studentů v lavici scházeti, protože jsem je včera v noci jinam usaditi dal.“

„Moudrý hospodář dobře učiní, když koukol z pšenice vymýtí,“ odpověděl Jan; „ale mně jest líto, že nemilá příhoda krále mého pohoršila, dříve nežli jsem byl přednesl, co mi dnes na srdci leží.“

„Nu, a co jest?“ zeptal se Václav s milostivým úsměvem, pohodlně na širokou sesli se posadiv. „Cos mi přinesl, můj Jene? Jest to něco dobrého? A — při sám Bůh! — co vidím? stal jsi se orodovníkem za ženské?“

Za Janem byla totiž vdova Košinová do komnaty vešla, a třesouc se na těle, nyní na kolena padla.

„Jesti to poctivá i zasloužilá vdova, pane královský!“ řekl Jan, „v jejímžto domě za času manžela jejího mnohé dobrodiní sluha tvůj obdržel, a přichází nyní prosit za syna svého, kterého jsi včera uvězniti dal.“

„Matka jednoho z rozpustilých studentů?“ tázal se kvapně král.

„Žádný student,“ vynutkala vdova polotajeným hlasem ze sebe, „žádný student, milostivý králi, alebrž zlatník svého umění.“

„Proč se míchá tedy mezi trusky kovu nejsprostšího, že s ním pak jako s ostatní plevou naložiti musíme?“

„Jinocha toho přivedla včera dosti důležitá příčina do lázní,“ přejal nyní Jan další řeč, „jestliže dovolíš, abych lásku mladého srdce takto jmenoval. Zaslíben byl totiž syn této vdovy, nežli před třemi lety do ciziny odešel, počestné panně, i zachoval jí věrné srdce své. Ale navrátiv se včera domů, zvěděl, že se dívka jeho u lazebnice paní Zuzany zdržuje —“

„Cože pravíš, velebníče?“ zvolal král, kvapně se vzchopiv. „Syn této ženy jest nápadníkem Helenky?“

„Tak říkají dívce, jížto mladý Košina lásku svou zadal,“ odpověděl Jan.

„Vstaň, vstaň, milá ženo!“ řekl opět Václav, milostivě vdově pokyna. „Syn tvůj zdá se mi čacký jonák býti, jenom trochu tvrdohlavý. Strčil jsem ho do vazby, aby se trochu oblomil. Ale přeji mu, při sám Bůh! přeji mu z celého srdce.“

„Milost Boha nejvyššího zachovej tě, králi a pane náš!“ zaplesala žena, rychle se vzchopivši a ruce vděčně k nebi spínajíc. „Potěšil jsi vdovu postavenou v úzkostech!“

„Syn tvůj jest tedy zlatníkem?“ tázal se král po nějaké chvíli, když byl několikráte po komnatě přešel, jakoby s nějakým úmyslem zápasil.

„Zlatníkem, milostivý králi!“ dosvědčila vdova, z laskavých tváří Václavových smělosti nabývajíc; „a mohu se pochlubiti, že věcem svým nad mnohé jiné rozumí. I ba on také mnohému učenému mnoho neoddá, jakž tuhle velebný pán dosvědčiti může, kterýž tu milost měl, že ho v mladších letech učíval.“

„Je to pravda, příteli?“ obrátil se král k Janovi, mluvností vdovy potěšen. „A můžeš mi zaručiti, že dívku, ježto se u paní Zuzany zdržuje, dosavad miluje?“

„Kdyby toho nebylo, nevím, jestli by se byl počestný mládenec do lázní odvážil,“ odpověděl Jan.

„Ó to já vím jistotně!“ doložila vdova. „A také jsem již holku z rukou paní Zuzany vzíti uzavřela, neboť člověk neví —“

„Co neví?“ zvolal král, v němžto při dosti málo nepozorném zmínění o lazebnici žluč kypěla. „Helenka zůstane u paní Zuzany, až ji ona sama v ruce jiné svěří. Anebo se mám domnívati, že se vám nynější příbytek dívky té nelíbí? Při sám Bůh! já vám pravím, že nevím ani jistějšího ani počestnějšího útočiště pro dívku, než jaké jí sám král vykáže! Já promluvím sám se synem tvým, ženo přestarostlivá, i zkusím jej, zdali té dívky hoden čili nic. Nebo to ti pravím, nejvzácnější u dvora mého poznal by se býti poctěna, kdybych mu Helenku za choť připojil.“