Zemí lidí, zvířat a bohů/Tajemství, divý, potyčky

Zemí lidí, zvířat a bohů Ferdynand Antoni Ossendowski
V zemi odvěkého míru	Tajemství, divý, potyčky	Ďáblova řeka

Údaje o textu
Titulek:	Tajemství, divý, potyčky
Autor:	Ferdynand Antoni Ossendowski
Zdroj:	Soubor:Ossendowski - Zemí lidí, zvířat a bohů I.djvu CBN Polona
Vydáno:	Praha: Česká grafická Unie, 1925
Licence:	PD old 70
Překlad:	Michal Hynais
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

na různých místech vyvstávaly strmé, bezbarvé skály. Byly to východní nejvyšší odnože Tannu-Olu. Zůstali jsme na nocleh pod lesem a když se rozednilo, prodírali jsme se hustým borem. Před polednem nás provedl sojot lesem, dělaje ohromné, náhlé zatáčky, neboť všude znesnadňovaly cestu nesčetné hluboké úžlabiny, zasypané sněhem, vysoké stěny ležících stromů nebo též spousty kamení a balvanů, které se zřítily s hor. Plahočivše se po několik hodin, vrátili jsme se neočekávaně na místo, kde jsme přenocovali. Nebylo pochyby, že průvodce zabloudil a ztratil úplně cestu. Na jeho tváři se zračilo panické zděšení.

„Zlí duchové starého lesa nám brání v přechodu,“ šeptal chvějícími se rty. „To je zlé znamení. Lépe jest vrátiti se na Hargu k nojonovi.“

Vzkřikl jsem na něho hněvivě a sojot nás znovu provázel, ačkoliv pozbyl veškeré naděje najiti stezku přes Tannu-Olu, a ani o to vůbec neusiloval. Na štěstí jeden z mých lidí, urianchajský lovec, zpozoroval zářezy na stromech. Byly to značky, ukazující stezku ukrytou pod vysokým sněhem. Brodíce se sněhem prošli jsme lesem „zlých duchů“, prošli jsme jiným menším, jejž tvořily černé, holé spálené modříny, a zastavili jsme se při západu slunce v nevelikém háječku, právě u paty Tannu-Olu. Zakrátko se setmělo, zároveň pak se strhl vítr a přinášel mračna sněhu zahalující jako bílá plachta celý obzor.

V okamžení byl náš tábor zasypán vysokým sněhem; koně stáli jako bílé přízraky, neodhrabávali trávy pod sněhem a nechtěli se vzdálit od ohniště. Vítr jim cuchal hřívy i ohony. V horských skulinách a úžlabinách vítr hučel, hvízdal a skučel. Chvílemi se zdálo, že sta smutných hlasů zpívají jakousi zlověstnou píseň, plnou hrozby. Z daleka k nám zaléhaly ohlasy ponurého vytí smeček vlků.

Už se větší část družiny uložila kolem ohniska, když se přiblížil ke mně průvodce a řekl:

„Nojone,“ pojďme do „obo“… Ukáži ti něco.“

Obo.

Šli jsme. Na samém počátku strmé stezky ležela hromada velikých kamenů s hranicí suchých větví bez ladu na ní složených. „Obo“ jest svatým znakem lamaickým, který ukládají lamaičtí mniši na nebezpečných místech. „Obo jest oltář na počest zlých démonů, vládců oněch nebezpečných míst. Projíždějící Mongolové nebo sojoti ukládají tu své skromné žertvy prosebné nebo děkovné, věšíce na větvích „obo“ hadry, praménky žíní, vytrhaných z koňské hřívy, nebo „chatyky“, t. j. dlouhé proužky modré hedvábné látky, které dávají darem osobám duchovním nebo náčelníkům. Někdy tam staví misky s prosem, s boby nebo se solí.

„Podívej se,“ zašeptal Sojot, „chatyky tu nejsou.“

Vítr utrhl a odnesl hedvábné hadříky a převrhl misky s obětními dary.

„Démoni jsou hněviví… Nepustí nás, neusnadní nám cestu přes Tannu-Olu.“

Sojot mě uchopil náhle za ruku a žádal mne prosebným hlasem:

„Vraťme se, nojone, vraťme se. Démoni nám nedopřejí cesty přes své hory. Nikdo tu nikdy v zimě neprochází. Již dvacet let se hněvají démoni a každý odvážlivec, lovec nebo pastýř, který se pokusil přejít po této cestě, zhynul. Démoni posílají na něho sněžnou vánici a mrazy. Vidíš? Vše to už začalo… Mnoho lidských kostí leží na těchto strašných štítech, nikdo se nevrátil do své jurty. Vraťme se všichni k našemu knížeti, u kterého vyčkáme teplých jarních dní, a potom…“

Neposlouchal jsem dále zbabělce a vrátil jsem se k ohništi, sotva viditelnému pro sníh míhající se s šílenou rychlostí. Obávaje se, že by průvodce mohl utéci, dal jsem postaviti stráž na noc a přikázal jsem ho bedlivě střežiti.

V noci mě probudil důstojník konající hlídku a řekl:

„Možná, že se mýlím, ale zdá se mi, že jsem slyšel hukot výstřelu z pušky…“

Co jsem mohl na to odpovědět? Snad někde dávali takoví cestující, jako jsme my, signál zbloudilým soudruhům, nebo se možná důstojník mýlil pokládaje třesk padajících balvanů sněhových a ledových za výstřel.

Usnul jsem a hned se mi zdálo, že vidím zřetelně podivnou krajinu.

Viděl jsem nekonečně dlouhou zasněženou pláň, po které se brodila řada jezdců jako černý had. Poznal jsem naše nákladní koně, poznal jsem Kalmuka na komickém černém koni s bílými skvrnami a s křivou tlamou. Viděl jsem, jak jsme počali sestupovati s hor do údolí, zalití zářivým světlem slunečním. Potom nastala noc; i spatřil jsem neveliký hájek s planoucím ohništěm na jeho okraji a při ohništi své lidi a koně. Zřetelně jsem slyšel bublání nezamrzlého potoka a na sněhu, ležícím na jeho březích, jsem spatřil krvavě červené skvrny.

Pojednou oheň vzplanul vysokým plamenem. Zachvěl jsem se a probudil jsem se.

Počalo svítati. Vzbudil jsem svou družinu a přikázal jsem, aby si pospíšili s čajem a s osedláním koní.

Metelice se vzmáhala stále více. Sníh šlehal do očí se strašnou prudkostí a přikrýval všechny stopy stezky. Mráz přituhoval.

Konečně jsme sedli na koně. V čele oddílu jel Sojot hledající marně znamení cesty. Vůdce se stále častěji zastavoval, ohlížeje se bezradně a zděšeně kolem. Zapadali jsme do hlubokých roklin ukrytých pod sněhem mezi skalami, vylézali jsme na vysoké hromady kamení. Konečně Sojot obrátil koně a přistoupil ke mně.

„Nechci zahynout a dále nepojedu,“ zvolal mocným zoufalým hlasem.

První mou odezvou byla touha šlehnouti toho zbabělce nahajkou. Byli jsme přece tak blízko Mongolsku, oné „zaslíbené zemi“ pro nás, kterou jsme mohli již klidně jíti k cíli, a pojednou se protiví jakýsi Sojot mé vůli. Zdál se mi největším nepřítelem. Ale ovládl jsem se a neudeřil jsem průvodce. V hlavě se mi mihla myšlenka zcela divoká, fantastická.

„Poslouchej,“ obrátil jsem se k Sojotovi, mluvě klidným, ale velmi rozhodným hlasem, „obrátíš-li koně a pokusíš-li se odtud odjeti nebo utéci, dostaneš kulkou do krku a zahyneš ne na štítech Tannu-Olu, kde zahynuli odvážlivci, ale zde, na jeho svazích, jako zbabělý pes. Uvaž nyní, co ti řekne ta-lama, kterému dal Velký Burchan (Bůh) moc hleděti v budoucnost. Vše bude dobře a nic nám nehrozí. Až staneme na štítech Tannu-Olu, uklidní se vichřice a nespatříme už sněžné metelice. Až se budeme brodit sněhy po planině, která je tam na vrcholcích, bude nám slunce svítit. Zastavíme se na oné straně hřbetu v malém lese modřínovém, pod kterým teče nezamrzající potok, s červenými skvrnami rezavé vody na břehu pokrytém sněhem. Tam bude hořeti naše ohniště a tam ztrávíme noc!“

Zpozoroval jsem, že se Sojot počal strachem chvěti.

„Nojon už šel tou cestou?“ šeptal. „Už zná planinu Darchat Ula, která leží na těch štítech?“

„Ne,“ odvětil jsem. „Nikdy jsem nebyl ve vašich horách, ale této noci mě vaši bohové navštívili a ukázali mi cestu. Vím, že nám nic nezabrání přejíti šťastně přes Tannu-Olu.“

„Již povedu, již vás povedu,“ zvolal Sojot a udeřiv koně vyjel rychle v čelo družiny a vedl nás po ostrém skalním hřbetě, táhnoucím se až k štítům, kde se prostírala sněžná plošina.

Když jsme se ocitli na úzkém skalním okraji, visícím nad hlubokým údolím, zadržel průvodce náhle koně a pozorně prohlížel sníh a kamení. Po chvíli se vzpřímil na třemenech a zvolal:

„Dnes v noci prošlo po té stezce mnoho okovaných koní. Zde po sněhu se táhl řemen nahajky. To nejel Sojot.“

Neměli jsme kdy na domněnky a domysly, neboť v té chvíli se rozlehla karabinová salva, po které jeden z mých důstojníků vykřikl, chytil se za pravé rámě a padl ani se nezachvěv, a jeden z nákladních koní dostal kulkou za ucho.

Okamžitě jsme seskočili se sedel, schovali jsme se za kameny a pečlivě jsme zkoumali situaci. Od sousedního vrcholu nás oddělovala velmi hluboká úžlabina, mající asi 1200 kroků šíře. Na protějším okraji úžlabiny jsme spatřili asi třicet jezdců, kteří seskočili se sedel a počali na nás v oné nepříznivé posici čile střílet.

Odpovídali jsme na střelbu, ukrývajíce se za skalami a v dolinách.

„Miřte na koně,“ zavelel jeden ze starších důstojníků, plukovník Ostrovskij.

Rozkázal jsem průvodci a Tatarovi, aby položili naše koně na sníh za skály, aby nebyli nepřátelům terčem. Vykonali rozkaz velmi dovedně a rychle.

Naší střelbou padlo na nepřátelské straně šest koní a několik bylo vážně raněno, neboť se vzpínali, skákali a padali, působíce veliký zmatek. Kalmuk vehnal dobře mířenou ranou kulku do lebky nějakého odvážlivce, který vystrčiv hlavu nad kámen, křičel něco a vyhrožoval pěstmi. Zabitý padl tváří vpřed a rychle se skutálel do úžlabiny. Rudí vojáci nás vztekle proklínali a zasypávali nás stále hustšími salvami.

Pojednou jsem spatřil, že náš průvodce vede tři koně, vyskakuje na sedlo a za ním jako stíny se rychle plíží Tatar a Kalmuk. Již jsem namířil na utíkajícího Sojota, avšak uklidnil jsem se, když jsem zpozoroval, že ho naši přátelé z východu stíhají.

„Ti nás neopustí“ pomyslil jsem si.

Bolševici se jali zuřivě střílet do jezdců, avšak ti, skrčivše se za krky koní, uháněli a zakrátko zmizeli za výběžkem hor.

Střílení trvalo dlouho i nevěděl jsem, co mám dále činiti. Stříleli jsme řídko, šetříce nábojů, ale přesto se zásoby tenčily. Tu jsem zpozoroval na sněhu nad bolševickými posicemi dva černé body. Velmi zvolna se posouvaly k našim nepřátelům a brzo zmizely za ostrými skalami, visícími těsně nad sovětskými bandity, kteří po nás stříleli. Hned nato se vynořily za oněmi skalami tajemné body a tu jsem již nepochyboval, že jsou to lidské hlavy. Za hlavami se objevily i celé postavy a hned jsme poznali Tatara a Kalmuka. Rozehnali se rukama a mrštili něčím dolů. S duněním a třeskem stokrát opakovaným ohlasem v horách vybuchly granáty. Po chvíli nastal třetí výbuch a po něm pronikavý křik bolševických vojáků a zmatená střelba. Několik koní se zděšením splašilo a vrhlo se do rokliny. Po několika minutách počali rudí prchati, jsouce námi odstřelováni, v zmatku a panice a hleděli uniknouti do rokliny.

Když už bylo vše skončeno, vysvětlil mi Tatar, že náš Sojot mu navrhl, že doprovodí lidi k přechodu, kterým museli přejít bolševici, aby napadli nepřátele z týlu.

Tatar s Kalmukem sestrojili plán takového útoku na nepřítele a vrhli tři granáty patrně s velkým úspěchem.

Ošetřivše raněného důstojníka a přeloživše vaky se zabitého koně na jiné, vydali jsme se na další cestu, uvažujíce o nové situaci. Nebylo pochyby, že rudý oddíl, který jsme potkali, šel z Mongolska. To znamenalo, že už jsou tam rudá vojska. Kolik je jich? V kterých místech jsou soustředěny ozbrojené síly bolševiků? Jakým směrem se rozcházejí výzvědné oddíly? Na správné odpovědi na tyto otázky záležel náš život. Trápila nás myšlenka, že Mongolsko už není „zaslíbenou zemí“, námi vysněným přístavem záchrany. Jeli jsme smutni a neklidni.

Jenom z přírody jsme měli radost; vítr utichl, sněžná vánice zanikla beze stopy. Slunce vyhlédalo stále častěji z mraku. Šli jsme po vysoké planině. Na četných místech smetl vítr sníh, nahromadiv jej v dolinách a úžlabinách ve vysoké závěje a hromady. Brouzdajíce se jím pozbývali naši koně zbytků sil a zapadali často i s hlavou do sněhu. Šli jsme pěšky probírajíce se sněhem a stále pomáhajíce koňům. Nejednou jsme zapadali po krk do dolíků skrytých pod vysokými vrstvami sněhu, klouzali jsme po skalách, padali jsme, ale brodili jsme se neústupně a vytrvale dále a dále tam, kde sněžná pláň s šedou oblohou v pozadí náhle přestávala. Teprve před západem slunce jsme došli na okraj planiny a počali jsme sestupovati po jižních strmých úbočích Tannu-Olu. Po dvou hodinách jsme se zastavili v nevelikém modřínovém háječku, kde jsme přenocovali při ohništi, pili jsme čaj z vody nezamrzající bystřiny, která tekla mezi plochými břehy. I zde jsme viděli na břehu veliké skvrny červené rezavé vody. Na četných místech jsme zpozorovali též stopy rudého oddílu, který šel touto cestou.

Vše — sama příroda, ba i sojotští zlí démoni Darchat-Ula byli na naší straně. Než nepociťovali jsme uspokojení a klidu, neboť před námi byla opět nejistota a hrozivá tajemnost osudu, který nás neušetřil nebezpečných příhod a mravních muk.