Zemí lidí, zvířat a bohů/Ďáblova řeka

Zemí lidí, zvířat a bohů Ferdynand Antoni Ossendowski
Tajemství, divý, potyčky	Ďáblova řeka	Situace se mění

Údaje o textu
Titulek:	Ďáblova řeka
Autor:	Ferdynand Antoni Ossendowski
Zdroj:	Soubor:Ossendowski - Zemí lidí, zvířat a bohů I.djvu CBN Polona
Vydáno:	Praha: Česká grafická Unie, 1925
Licence:	PD old 70
Překlad:	Michal Hynais
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Ďáblova řeka.

Přešedše Tannu-Olu postupovali jsme vpřed velmi rychle díky rovině mongolské, která je v oné části darchatského kraje úplně prosta hor. Spěchali jsme… kam? Bylo to už pro nás lhostejné. Jen aby nastal spíše nějaký konec.. nějaké rozuzlení nejistoty, která nás stále tížila.

Na rovině mezi Tannu-Olu a kotlinou kosogolskou nebylo téměř sněhu. Všude bylo viděti nádherná pastviska, která uváděla mého agronoma u vytržení. Na nevysokých pahorcích rostly mladé modřínové háje. Často jsme přejeli přes bystřinky, ale byly mělké a tekly tvrdým korytem. Na druhý den našeho pochodu po rovině darchatské jsme počali potkávat Mongoly, kteří hnali rychle stáda směrem severozápadním k Ogarkha-Olu. Dostali jsme od nich též mnoho smutných a znepokojujících zpráv.

Bolševická jízda překročila z irkutské gubernie hranice Mongolska. Rudé oddíly obsadily již ruskou osadu Khathyl na jižním břehu jezera Kosogol, odkud pronikly o sto kilometrů dále na jih a tábořily v ruské kolonii, položené u velikého budhistického kláštera Mureň-Kure.

Mongolové nás ujišťovali, že mezi Khathylem a Murení nepotkáme zvláštních oddílů ani silnějších hlídek bolševických.

Po dlouhých poradách jsme se rozhodli, že projdeme mezi těmi dvěma místy a potáhneme dále na východ směrem ke klášteru Van-Kure, kde podobně operoval nějaký oddíl antibolševický.

Poslali jsme sojotského průvodce nazpět a vyslavše napřed tři vyzvědače, vydali jsme se na cestu, řídíce se kompasem, poněvadž bylo lze cestu snadno nalézt a průvodce již nebylo třeba.

S hor, které se blížily svou jihozápadní částí ku břehu obrovského jezera Kosogol „alpského“ typu, jsme se mohli kochat nádhernou krajinou. Jezero leželo jako veliká safírová kapka nebo drahocenný vypouklý safír v rámu temně-žlutých, jako ze starého zlata, hor, proťatých pásy černých modřínových lesů.

V noci jsme se přiblížili ke Khathylu, obsazenému bolševiky, a zastavili jsme se na břehu hluboké a neobyčejné bystré řeky Jagy, neboli Egin-Gol, vytékající z jezera. Vyhledali jsme mongolského pastýře, který se uvolil za čtvrtku cihly čaje nás přepraviti na protější břeh nedávno zmrzlé řeky. Všude na břehu jsme přicházeli na „obo“, svaté modříny neboli „Chamtyty“, ba i na kaple na počest zlých démonů, což svědčilo o nebezpečné přepravě.

„Proč je zde tolik ‚obo‘?“ zeptal jsem se Mongola.

„To je ďáblova řeka, nebezpečná, svůdná řeka,“ odvětil Mongol. „Přede dvěma dny zhynula pod ledem Jagy celá karavana. Utonulo pět lidí, patnáct koní a tři vozy…“

Přikrčili jsme se v křoví až do prvního úsvitu, načež jsme započali s přepravou.

Povrch řeky připomínal tlusté sklo. Sněhu nebylo na ledě vůbec, neboť dul stále silný vítr od Kosogolu. Koně stoupali opatrně na led, ale klouzali, padali a vzpínali se. Vedli jsme je za uzdy. Chvějíce se po celém těle a sklonivše nízko hlavy, dívali se upřeně na led a hlasitě chroptěli. Když jsem se podíval na led, pochopil jsem jejich strach.

Ledovou kůrou, ne tlustší než jedna stopa, jsem zpozoroval zřetelně roklinu a na jejím dně kamení, řasy a veliké ryby, spící v hlubokých prohlubních dna. Voda byla úplně průhledná. Hloubka řeky dosahovala patnáct metrů. Řeka se řítila pod ledem s jakousi vzteklou rychlostí, víříc a vytvářejíc dlouhá pásma bílé pěny.

Pojednou se všichni koně zarazili a stanuli jako zarytí.

Zastavili jsme se i my.

Nad řekou houkl dělový výstřel, za ním druhý a třetí.

Mongolský typ. Po hostině.

„Rychleji vpřed, rychleji!“ volal Mongol, který byl v čele oddílu, mávaje rukama.

Znovu se rozlehl hukot a třesk vzbuzující jakési nepochopitelné zděšení. Něco se stalo kdesi velmi nablízku. Koně počali strachem couvati, vymykati se z rukou a těžce padati, při čemž naráželi lebkami o led.

Skoro těsně u mých nohou, dvě stopy vpravo, pukl povrch ledu a trhlina se posouvala jako had se zlověstným praskotem dále. Okamžitě vytryskla z ní voda a rozlévala se, vzpěněná a bouřlivá.

„Rychleji, rychleji!“ volal průvodce.

S velkou námahou se nám podařilo přiměti koně, aby překročili trhlinu a vyrazili vpřed. Chvěli se a vzpírali se. Jenom strašlivé rány nahajek je přinutily zapomenouti na panický strach před neznámým zjevem živelným.

Když jsme dorazili na břeh a vešedše do lesa jsme táhli dále, vypravoval nám Mongol, že Jaga často bez jakékoliv příčiny strhuje ledy a uvolňuje veliké části svého toku. Běda cestujícím, kteří se v takovou chvíli přepravují přes řeku. Zběsilý proud vždy studené vody je strhne a vžene pod led. Stává se též, že se náhle otevře pod nohama koně široká trhlina, do které padá nešťastné zvíře, hynouc pod ledem, který jako by znovu srůstal v smrtelný obruč, drtě mu nohy.

Tak zuří tajemná „řeka ďáblova“, uchvacujíc stále nové a nové oběti.

Kotlina jezera Kosogolu prozrazuje zbytky tektonických procesů, dosud neukončených; zřetelné stopy v podobě láv, čedičů a trachitů lze nalézti na západním břehu. Avšak podzemní síly sopečné ještě nezanikly a jsou činné udržujíce kult ďábla, v jehož poctu staví Mongolové ony „obo“ a přinášejí oběti.

V lese jsme si odpočinuli po těžké přepravě, napili jsme se čaje, upravili jsme sedla i vaky na svých ubohých konících a nastoupili jsme další cestu. Zakrátko jsme vjeli do údolí pokrytého nízkým sněhem. Cesta byla schůdná, proto, ačkoliv už nastal soumrak, jeli jsme dále, poněvadž nebylo lze najít vhodného místa pro pastvu, ani dříví na oheň; teprve kolem deváté hodiny zazářil kdesi daleko v stepi oheň. Já spolu s agronomem, nechavše oddíl vzadu, jsme zaměřili v tu stranu, předpokládajíce, že to musí být určitě nějaká mongolská jurta, ve které se na tu noc utáboříme.

Projevše tryskem asi dva kilometry, spatřili jsme skutečně skupinu chudých pastýřských jurt. Překvapilo nás, že nám nikdo nevyběhl v ústrety, aniž že nás dosud neobklopila obvyklá smečka černých zlých psů a že se nežene za našimi koni chytajíc je za nohy a ohony a snažíc se nás stáhnouti se sedel. Vždyť jsme přece viděli z daleka oheň! A tudíž zde musí být lidé!

Seskočili jsme s koní a šli jsme k nejbližší jurtě. Byli jsme na několik kroků od ní, když se odhrnula plachta, jež tvořila dveře, a z jurty vyběhli dva Rusové. Jeden z nich vystřelil proti nám z velikého revolveru Kolta, avšak trefil do sedla a zranil mého koně na hřbetě. Položil jsem ho jako mrtvolu ze svého Mauzera, druhého pak soudruha, který utíkal k neveliké úžlabině, dohonil v okamžiku agronom, chytil ho za šíji, zdvihl se země, zatřásl jím několikrát a zlomiv mu na této vzdušné pouti páteř, mrštil jím prudce o zem.

Prohlédli jsme mrtvoly. Byli to vojáci pravidelných vojsk bolševických, neboť jsme našli u nich v kapsách průkaz řadových vojáků druhého kárného oddílu vojsk vnitřní „ochrany“. Přenocovali jsme tedy v jurtách, postavivše zdvojené stráže. Obyvatelé tohoto tábora patrně utekli před vojáky, kteří zatím již vše vyloupili, svázavše nejcennější věci Mongolů do pytlů, jež jsme našli mezi jurtami. Lupiči chtěli patrně už odjeti, neboť byli oblečeni na cestu. Jejich koně stáli v úžlabině mezi nevysokými pahorky, na jejichž úbočích strměly skály.

V torbách připevněných u sedel jsme našli nevelikou zásobu čaje, tabáku a zápalek. Mimo to jsme dobyli na lupičích dvě karabiny a znamenité „Kolty“ se značnou zásobou nábojů a dva statné, úplně vystrojené koně.

Když jsme se po několika dnech přiblížili k břehu řeky Uri, potkali jsme dva kozáky. Byli to vojíni z tlupy jakéhosi atamana Sutunina, který vedl samostatně drobnou válku s bolševiky v údolí veliké řeky Selengy v severní části Mongolska. Jeli s listem atamanovým k rytmistru Kajgorodovci, vůdci bílých čet, známému v Altaji, a Tataru proslulému odvahou. Kozáci nám vypravovali, že bylo pozorováno podél celé hranice ruskomongolské soustřeďování sovětských vojsk, jež se chystají k důležitým podnikům proti „bílým“ důstojníkům, skrývajícím se v mongolských městech Kobdo, Ulankom, Uliasutaj, Van, Dzain a v Urze. Podotkli též, že v některých z těchto měst zatykají čínští guvernéři na zakročení bolševických agentů Rusy a cizince a vydávají je sovětským pohraničním úřadům. Velmi důležitá byla zpráva, že v okolí Van-Kure a Urgy směrem ke Kiachtě, Mandžusku a čínskému městu Kalganu bojují s bolševiky a Číňany divise kozáckého generála, barona Ungern von Šternberga a plukovníka Kazagrandiho. Baron utrpěl porážku od čínského generála, který velel záloze v Urze, a čínské úřady vystupovaly krutě proti Rusům v městech, neboť podezřívaly všechny cizince z přátelství s baronem Ungernem.