Zemí lidí, zvířat a bohů/Potyčka na Sejbi

Zemí lidí, zvířat a bohů Ferdynand Antoni Ossendowski
K Sajanským horám. — K vysvobození	Potyčka na Sejbi	Úklady rudých partisánů

Údaje o textu
Titulek:	Potyčka na Sejbi
Autor:	Ferdynand Antoni Ossendowski
Zdroj:	Soubor:Ossendowski - Zemí lidí, zvířat a bohů I.djvu CBN Polona
Vydáno:	Praha: Česká grafická Unie, 1925
Licence:	PD old 70
Překlad:	Michal Hynais
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Potyčka na Sejbi.

Stálé nebezpečenství vytvořuje pozorovací smysl a ostražitost. Neodstrojujíce se a nesnímajíce sedel s koní pozorovali jsme bedlivě lidi i situaci. Zastrčil jsem svůj „mauzer“ za náprsí kožicha a ohlížel jsem se kolem, tuše určitě blížící se nebezpečenství. Nejdříve jsem zpozoroval pažbu karabiny skryté na posteli pod hromadou podušek. Potom jsem si všiml čeledínů, potloukajících se po osadě a po domě. Zcela určitě to nebyli prostí sedláci, třeba byli hojně zarostlí, špinaví a špatně oděni. Oni nás pozorovali rovněž velmi bedlivě a nenechávali nás ani na chvíli samotné s domácími.

Dělo se něco, čemu jsem dosud nerozuměl. Právě v té chvíli vešel náš přítel „merin“ a vypravoval sojocky něco hospodáři. Ten se velmi zaradoval a hned k nám přistoupil podávaje nám ruku.

„Promiňte nám,“ řekl. „Ale pochopíte, že v těchto dobách lze najíti mezi deseti tisíci lidmi jen jednoho řádného člověka a devět tisíc devět set devadesát devět banditů.“

Z rozmluvy se ukázalo, že náš hospodář už věděl o oddílu „soudruha důstojníka“, který táhl k němu, aby stíhal kozáckého důstojníka, jenž se skutečně ukrýval u něho, ale tou dobou byl již pryč. Už se mu dostalo zpráv o tragickém konci té výpravy. Ale to všechno neupokojilo starého kolonistu, když došla zvěst, že se blížil od usinské země k Sejbi značný oddíl bolševické jízdy, stíhající Tatary, kteří prchali z Ruska s dobytkem a s koňmi.

„Každé chvíle zde očekáváme rudých,“ vysvětloval stařec úzkostlivým hlasem. „Každé chvíle tu budou. Už proletěl na koni Sojot se zprávou, že se rudí přepravují přes řeku. Tataři jsou již přichystáni k boji.“

Vyšel jsem se svým soudruhem z domu, prohlédli jsme výstroj svých koní a odvedli jsme je na bezpečnější místo. Potom jsme šli do světnice a přichystavše své karabiny a mauzery, očekávali jsme další události. Když uplynulo půl hodiny tíživého vyčkávání, vběhl pacholek a zašeptal:

„Už vyšli na naši cestu. Hned se začne…“

Skutečně jako v odpověď na ta slova zahřměl v dáli výstřel, načež se rozlehly salvy a hukot výstřelů se počal blížiti k osadě.

Zaduněla koňská kopyta, rozlehl se křik klnoucích lidí a do světnice vpadli tři rudí vojáci; jeden z nich strašlivě kleje střelil po hospodáři. Starý kolonista zavrávoral a padl na jedno koleno; avšak natáhl ruku k poduškám, pod nimiž byla schovaná puška.

„A co vy jste zač,“ vzkřikl hrozivě voják obraceje se k nám a zdvihaje pušku.

Odpověděli jsme mauzery a velmi trefně. Unikl než jeden voják. Dva leželi s prostřelenými hlavami. Na unikajícího bolševika se vrhl jeden z čeledínů a jal se ho škrtit. Rozpoutal se zápas. Bolševik volal na pomoc své soudruhy, ale ti leželi v příkopě za cestou 300—400 kroků od osady a stříleli do útočících Tatarů.

Než několik vojáků zaslechlo volání a hned se vrhlo k domu, ale v té chvíli se rozlehly pravidelné salvy čeledínů za plotem osady. Střílelo se jako o manévrech, chladnokrevně a dobře. Pět rudých zůstalo nehybně při cestě, ostatní se ukryli v příkopě.

Tataři stříleli hustě a útočili velmi rázně. K domu a na nádvoří osady počaly padati kulky. Brzy jsme spatřili rudé, kteří se plížili po kolenou příkopem k lesu, kde zanechali koně. Ohlasy výstřelův se počaly postupně vzdalovat.

Po lesních lučinách a lesem se míhali rychle Tataři, pronásledujíce protivníky.

Na Sejbi jsme odpočívali dva dni.

Navštěvuje velmi malebné krajiny na březích bystré Sejbi, pokryté bílou pěnou, učinil jsem náhodou velmi důležitý objev. Na malém palouku, těsně při břehu, jsem spatřil pod velikým modřínem tři kameny a na jednom z nich byl uhlem nakreslen kříž. Sledy po kopání země byly velmi dobře patrné, a když jsem prohlédl bedlivě místo, zpozoroval jsem na strome vyříznutý kus kůry a vyřezaného jednohlavého orla a dvě písmeny K. R.

Kdo. byl ten neznámý K. R.? Jednohlavý orel a kříž mluví o smrti Poláka. Proč zahynul? Kdo ho pochoval? Jaký osud potkal pozůstalého za živa?…

Avšak nikdo z osady nám nedovedl dát vysvětlení.

Tajemstvím zůstane onen modřín, tři kameny a písmena vyřezaná na stromu.

Ukázalo se, že čeledínové hospodáře na osadě byli důstojníci z Kolčakovy armády skrývající se před bolševiky. Bylo jich osm. Všichni přišli ke mně prosit, abych jim dovolil cestovati s námi.

Souhlasil jsem s tím.

Když jsem po dvou dnech vyrazil se svým soudruhem od Sejbi, jelo za námi osm ozbrojených jezdců a šli tři nákladní koně. Jeli jsme malebným údolím položeným mezi řekami Sejbi a Utem. Všude byly nádherné pastviny, na kterých jsme zpozorovali na několika místech veliká stáda dobytka a koní. V několika osadách, na které jsme cestou přišli, jsme nenašli vůbec obyvatelů, neboť ti se skrývali v lesích, poněvadž se báli rudých; při tom ohlasy boje, nedávno s nimi svedeného, došly již do osad na Utu. Na několika místech jsme viděli ojedinělé jezdce, sledující nás pozorně, ale když jsme se chtěli k nim přiblížit, skryli se hned v lesním houští. Bylo patrno, že osadníci žili v smrtelném strachu a nedůvěřovali nikomu.

Celý následující den nám utekl přechodem přes velmi vysoký a neschůdný hřbet Daban. Přestoupili jsme ony hory, prošli jsme nekonečně dlouhou cestou spáleným lesem a konečně jsme sjížděli do příkrého údolí vinoucího se mezi horami. Za těmi horami tekl Malý Jenisej neboli Khna-Kem, poslední veliká řeka před mongolskou hranicí.

Ve vzdálenosti desíti kilometrů od této řeky jsme zpozorovali vysoký sloup dýmu vznášející se nad lesem. Dva důstojníci jeli ihned na výzvědy, my pak jsme se chystali k možné potyčce. Důstojníci se dlouho nevraceli. To nás znepokojilo i dali jsme se všichni v jedné skupině směrem, odkud dým vycházel, učinivše všemožné přípravy a opatření pro případ boje. Zakrátko jsme zaslechli hlasy mnoha lidí a hlasitý smích jednoho z našich důstojníků. Pochopili jsme, že nám nehrozí nebezpečenství, a tak jsme jeli vpřed.

Na velké louce mezi lesy stál velký stan a dvě salaše, spletené z tenkých stromků a z haluzí a hořelo ohniště, kolem něhož sedělo šedesát mužů.

Když jsme se vynořili z lesa, vrhla se k nám celá ta hromada s radostnými výkřiky. Zcela náhodou jsme přišli na značný tábor prchajících důstojníků a vojáků ukrývajících se v Urianchaji v domech ruských kolonistů a bohatých sedláků. Mezi uprchlíky bylo několik mladých kolonistů.

„Co vy tu děláte?“ ptali jsme se s úžasem.

„Jak to? Co pak nevíte?“ odvětil jeden z uprchlíků, již ne mladý plukovník. „Vojenský komisař dal rozkaz, aby byli zmobilisováni všichni přívrženci bolševiků a všichni muži do osmapadesáti let. Na celém Jeniseji a dále k jihu pod pohraničním hřbetem Tannu-Olu jsou již všechny ukrajinské vesnice zachváceny ruchem a sestavily značné oddíly partisánské. Podél Malého Jeniseje směrem k městu Bělocarsku se posunují oddíly ozbrojených banditů. Odírají a olupují bohaté sedláky a kolonisty a zabíjejí lidi, které potkají na cestě. To právě nás přinutilo ukrývati se zde.“

Brzo jsem se dověděl, že v táboře uprchlíků je pouze šestnáct pušek a tři ruční granáty. Patřily bohatému Tatarovi, který měl za průvodce Kalmuka, s kterým se prodíral k svým hřebčincům, poslaným ještě v létě do okolí mongolského města Kobda.

Vypravoval jsem o cíli své cesty a o svém záměru doraziti Mongolskem a Čínou do některého přístavu tichomořského. Důstojníci i vojáci mě naléhavě prosili, abych je vzal s sebou. Nebera na sebe odpovědnosti, ale slibuje poděliti se se vším, co mám, a neopustiti jich, ať by se stalo cokoliv, přistoupil jsem na jejich prosby. Tábor se počal sbírati k pochodu.

Náš vyzvědač nám oznámil, že v blízkosti domu jakéhosi kolonisty, který nás mohl převést na protější břeh Malého Jeniseje, nebylo pozorováno příslušníků bolševických. Hned jsme se dali na pochod vpřed, abychom minuli co nejrychleji průsmyk jenisejský a vnořili se opět do lesa.

Padal hustý sníh, který hned tál. Ale zakrátko se zdvihl studený severní vítr. Nastala metelice, země rychle zamrzala a na povrchu horských potoků se utvořila dost silná vrstva ledová, na které klouzali a padali neokovaní koně našich nových druhů. Za pozdní noci dorazil náš oddíl na břeh Jeniseje. Svrchovaně opatrně jsme vešli do domu kolonistova. Přijal nás velmi laskavě a slíbil, že nás převeze všechny před úsvitem, ačkoliv už pluly kry a mráz přituhoval s hodiny na hodinu. Za rozmluvy s kolonistou byl přítomen jeden z jeho čeledi — snědý chlap šikmých šilhavých očí. Tento čeledín se stále točil kolem nás, až pak náhle zmizel. Hospodář to zakrátko zpozoroval a chvějícím se hlasem řekl:

„Běžel do vsi a přivede bolševické stoupence. Zle je. Musím vás převézt okamžitě nečekaje rána.“

Počala nejstrašnější noc, jakou jsem kdy prožil.

Žádali jsme hospodáře, aby převezl na člunu jenom naše zásoby, náboje a karabiny, sami pak jsme se rozhodli přeplouti řeku na koních. Šířka Jeniseje v tom místě byla asi tři sta metrů, proud byl velmi prudký a bouřlivý, hloubka začínala hned při břehu. Noc byla úplně temná, žádné hvězdy nebylo lze spatřiti na zachmuřené obloze. Vichřice skučíc metala zmrzlý sníh a šlehala nám ho prudce až k bolesti do tváře. Před námi se valila pleskajíc vlnami spousta černé vody nesoucí tenké, ostré, tříštící se tabule ledové, které se točily ve vírech.

Můj kůň nechtěl dlouho skočit se strmého a vysokého břehu do vody a stříhaje ušima hlasitě chroptěl a vzpíral se. Šlehl jsem ho vší silou nahajkou po šíji, načež se kůň vrhl s jakýmsi nářkem hned do řeky. Ponořil jsem se hlavou do studené ledové vody a sotva jsem se dovedl udržet v sedle. Za chvíli jsem byl již hezkých pár metrů od břehu. Můj kůň, maje nataženu šíji i hlavu, hlasitě frkal, vystřikuje vodu, jež mu vnikala do nozder, a chroptěl zděšením. Cítil jsem zřetelně horečné, rychlé pohyby jeho nohou, bijících o vodu a děs otřásající celým jeho tělem. Dopluli jsme doprostřed řeky. Tu se proud zrychlil. Voda nás unášela. Ze zlověstné temnoty doletovaly ke mně výkřiky mých lidí a temné, plné smutku a hrůzy ržání koní, zápasících s proudem. Plul jsem ponořen jsa po prsa v ledové vodě. Co chvíli mě udeřil kus ledu, chvílemi mi zalévala větší vlna tvář i hlavu. Nebylo kdy ohlížeti se, zapomněl jsem zcela na pocit zimy. Opanovala mě zvířecí touha po životě. Pochopil jsem, že nevydrží-li můj kůň zápasu s proudem a nevynese-li mne na břeh, zhynu. Obrátil jsem tudíž veškeru pozornost na koně, který už patrně ztrácel zbytky sil. Ještě chvíli a uslyšel jsem hlasité zařehtání mého koně, načež jsem zpozoroval, že se ponořil hlouběji ve vodě. Patrně měl už zalité nozdry, neboť počal častěji a hlasitěji frkati a chroptěti. Pluje dále zpozoroval jsem, jak veliký kus ledu toče se prudce udeřil do hlavy mého koně, který se vrhl náhle v bok a pojednou se obrátil a plul rychle s proudem. S velikou námahou se mi podařilo obrátiti ho k břehu, ale zakrátko jsem se přesvědčil, že je můj kůň úplně vysílen. Jeho hlava se několikráte ponořila pod vodu. Nezbývalo mi jiného, než plouti sám; svezl jsem se se sedla a přidržuje se ho pouze levou rukou, plul jsem druhou vedle koně, povzbuzuje ho hlasitými výkřiky. Nyní jsem viděl, že kůň plul s křečovitě otevřenou tlamou a s vyceněnými zuby. V široko otevřených zornicích byla nevylíčitelná hrůza. Ale hned, jakmile jsem opustil sedlo, vynesl se kůň o něco výše nad vodu a pohyboval se vpřed již jistějšími a rychlejšími pohyby. Zakrátko, nedaleko protějšího břehu, jsem uslyšel úder jeho kopyt o kamení řečiště. Začínala mělčina. Jezdci vyplouvali a vyjížděli na břeh druh po druhu. Koně, zvyklí přepravám přes řeky, vynesli všechny. Daleko níže než my přeplul hospodář-kolonista s naším majetkem. Netratíce času, naložili jsme pytle na koně třesoucí se zimou a táhli jsme dále.

A byl už svrchovaný čas, neboť s protějšího břehu počali na nás střílet stoupenci bolševiků. Vítr se vzmáhal. Před úsvitem byl mráz stále tužší. Promočené šaty a prádlo hned zmrzly a ztvrdly a ztuhly jako plech. Hlasitě jsme cvakali zuby a v očích se nám míhaly zelené a červené jiskry. Avšak jeli jsme bez zastávky, abychom se vzdálili co nejvíce od cesty, kterou táhly oddíly divokých partisánů. Celý den jsme museli jeti při 15 stupních mrazu, aniž jsme se mohli zahřát a odpočinouti si. Teprve na noc jsme dorazili k nevysokému hřbetu horskému, porostlému lesem. Tam jsme zastavili, zapálili jsme obrovské ohniště a osušili a rozehřáli jsme se. Koně, ač byli hladoví, se nehýbali s místa a neodcházeli od ohně; stojíce se schýlenými, smutnými hlavami, vyhřívali se a podřimovali.

V noci, když jsem konal hlídku, spatřil jsem jezdce, který maje patrně dobrého koně, rychle proběhl nedaleko našeho tábora. Náš Tatar s Kalmukem jeli hned obhlédnouti stopy a vrátivše se oznámili, že to byl najisto Sojot a že v blízkosti postřehli četné stopy stád. Patrně to byl nějaký pastýř přivábený ohni našeho tábora.

Časně zrána se přiblížilo k nám několik sojotských jezdců.

„Ulan (rudí)?“ zeptal se jeden z nich.

„Nikoliv,“ rozlehly se protestující hlasy.

„Cagan (bílí)?“ následovala nová otázka.

„Ano, ano!“ zvolal Tatar, „samí bílí.“

„Mende, mende!“ pozdravovali nás radostným hlasem domorodci a pověděli nám o událostech pro nás velmi důležitých.

Ukázalo se, že stoupenci rudých, kteří táhli od Tannu-Olu, obsadili svými hlídkami celý pohraniční hřbet, aby zadržovali Rusy a Sojoty, prchající i s dobytkem do Mongolska. Přechod přes Tannu-Olu, jak tvrdili Sojoti, byl uzavřen. Zbývala jediná cesta: obrátiti se hned k jihovýchodu, projíti bažinatým údolím Biuret-Ho a vyjíti na jižní břeh jezera Kosogol, ležícího již na půdě mongolské. Byla to okolnost velmi nepříjemná. Z lesa, ve kterém jsme přenocovali, zbývalo k prvnímu nejbližšímu mongolskému stanovišti Samgaltaj ne více než sto kilometrů cesty, kdežto od Kosogolu nás dělilo čtyřistapadesát kilometrů přímé čáry. Můj kůň jakož i kůň mého druha agronoma vykonali již více než tisíc kilometrů velmi obtížné cesty; bez dostatečného pokrmu a po namáhavé přepravě přes Jenisej nemohli vydržet tak daleké cesty. Ale uváživ dobře situaci a poznav poněkud blíže své nové druhy, nemohl jsem se rozhodnout jít s nimi za stálých bojů přes Tannu-Olu. Byli to lidé vysílení, nervově zničení, většinou špatně odění a nedostatečně ozbrojení; většina jich neměla vůbec zbraně. Viděl jsem, že při boji není většího nebezpečí, než neozbrojený člověk. Neboť jej zachvacuje rychle panický strach, dává se na útěk, ztrácí zděšením a bezradností rozvahu a přenáší svou paniku na jiné. Poradiv se se svým druhem rozhodl jsem se jíti buď jak buď do Kosogolu. Když jsem to oznámil svým spolucestujícím, souhlasili všichni s mým návrhem.

Po hojné snídani, skládající se z mastné polévky s kousky masa, ze sucharů a čaje, vydali jsme se na cestu.

Kolem druhé hodiny po poledni počaly před námi vyvstávati hory. Počínaly severovýchodní odnože Tannu-Olu, za nimiž leželo údolí řeky Biuret-Ho.