Zemí lidí, zvířat a bohů/Úklady rudých partisánů

Zemí lidí, zvířat a bohů Ferdynand Antoni Ossendowski
Potyčka na Sejbi	Úklady rudých partisánů	V zemi odvěkého míru

Údaje o textu
Titulek:	Úklady rudých partisánů
Autor:	Ferdynand Antoni Ossendowski
Zdroj:	Soubor:Ossendowski - Zemí lidí, zvířat a bohů I.djvu CBN Polona
Vydáno:	Praha: Česká grafická Unie, 1925
Licence:	PD old 70
Překlad:	Michal Hynais
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Úklady rudých partisánů.

V údolí mezi horami jsme potkali veliké stádo býků a tibetských jaků, které hnalo deset Sojotů na koních spěšně k západu. Pastevci nám vypravovali, že „nojon“ (kníže) Todži jim přikázal převésti stádo jemu patřící údolím Biuret-Ho do severního Mongolska, poněvadž se obával rudých stoupenců i oddílů pravidelných vojsk sovětských, kteří pronikají stále častěji do Urianchaje zuříce bezprávně a beztrestně. Pastýři se vydali hned na cestu, ale cestou se dověděli od lovců, že i ona část odnože Tannu-Olu jest již obsazena bolševiky. Museli se tudíž vrátit a nyní se snažili dostati se se stádem k řece Kemčik, procházejíce celou zemí od východu k západu. Vyptali jsme se velmi podrobně Sojotů, kde jsou stanoviště a zálohy rudých straníků, jakož i jaké jsou síly bolševiků na tom jediném přechodě horském. Potom jsem vyslal Tatara a Kalmuka, kteří mluvili dobře sojotsky a na zběžný pohled se podobali domorodcům, na zevrubnou obhlídku; my pak jsme obvázali kopyta našich koní hadry, aby nebylo slyšet koňského dusotu po kamenné stezce, stáhli jsme řeménky koňům tlamy, aby neržali, a pomalu, mlčky jsme se brali za vyzvědači. Ti pak vykonali obhlídku znamenitě a rychle. Již za několik hodin jsme se dověděli, že osmdesát partisánů rozbilo tábor deset kilometrů od nás, zabravše jurty (stany) velikého zimního tábořiště Sojotů, zabývajících se chovem sobů, a že pořídili po obou stranách horského přechodu dvě hlídky. V jedné z nich byli dva vojáci, v druhé tři. Nebylo to dále, než dva kilometry od nás. Mezi těmi hlídkami několik kilometrů od přední stráže hlavních bolševických sil vedla stezka.

Zakrátko jsme vyšli na horu, odkud byly patrny obě dvě hlídky jako na dlani a bylo je možno velmi snadno ostřelovat s dobrým účinkem. Když jsme se přiblížili na kilometr k nebezpečnému bodu, zavolal jsem svého druha Poláka, Tatara, Kalmuka a několik mladých důstojníků a nechav koně u oddílu, vydal jsem se na konečné zbadání situace. S hory o pět set kroků níže jsem viděl dvě ohniště, z nichž plápolal vysoký plamen, a při každém z nich seděl vojín s karabinou, kdežto ostatní lidé spali; jejich černé postavy ležely nehybně při ohništích. Zdálo se mi, že i stráž spí. Mám bystrý zrak a několikráte jsem zpozoroval, že hlava bdícího vojína mu klesala bezvládně na prsa.

Nejsa si dosti jist svými novými druhy, nemohl jsem se pustiti do boje s bolševiky, ačkoliv jsem byl přesvědčen, že dokáži přiblížit se nepozorovaně k táboru partisánů a potříti je; ale nechtěl jsem zůstavit po sobě stop, neboť bychom měli mnoho nesnází, kdyby nás stíhali v Mongolsku, kde čínští úředníci mohli pomáhati našim nepřátelům. Poradivše se s druhem rozhodli jsme se „odkliditi“ obě stráže bez výstřelu a projíti dále nepozorovaně. Neobával jsem se, že nás partisáni vypátrají, neboť stezka byla plna stop jízdních pastýřů i stád.

„Ty dva ‚molodce si vezmu na starost,“ zašeptal můj atletický agronom ukazuje na stráž ležící vlevo od stezky.

Dal jsem tedy nařízení Tatarovi, aby se vypořádal s druhou zálohou a lezl jsem v křoví za agronomem, abych mu pomohl, kdyby toho bylo třeba. Ovšem neměl jsem o něho strachu, neboť to byl exemplář mající asi sedm stop výšky a měl tak obrovskou sílu, že vzpírající se koně kladl na zemi a dal jim uzdu přidržuje je paží.

Sto kroků od ohniska jsem se zastavil v křoví a čekal jsem.

Viděl jsem dokonale silně se klátícího vojína na stráži. Pušku měl na kolenou a vyhaslou dýmku v ústech. Jeho spící soudruh se nehýbal vůbec; zahlédl jsem jen jeho nohy v hrubých plstěných „pimách“. Podle mých výpočtů musel již agronom dolézti k bolševické stráži, ale nedával známek života. Kolem ohniska byl po několik dlouhých chvil úplný klid. Pojednou zaletěl ke mně od druhé stráže krátký přidušený křik — a zase se rozhostilo ticho. Bolševik, dřímající u ohně, se pohnul a pozdvihl ospalou hlavu, ale v té chvíli vyrostla vedle něho postava mého soudruha, zdající se v záři ohniska příšerně veliká. Spatřil jsem na okamžik nohy strážného vojína, které se mihly ve vzduchu, načež se ohromná postava i se svou obětí ponořila do křovin. Po několika vteřinách se objevil obr opět, zdvihl se země karabinu a silně se jí rozehnal. Uslyšel jsem temné křapnutí roztříštěné lebky a zakrátko potom klidné kroky svého soudruha.

Přistoupil ke mně a řekl se stydlivým úsměvem:

„Už je po všem! Čert je v tom! Když jsem byl malým chlapcem, chtěla matka, abych se stal knězem. Šel jsem na agronoma proto, abych rdousil lidi a rozbíjel jim hlavy. Strašně hloupá věc je revoluce, pane!“

S náhlým vztekem a hnusem si odplivl a zapálil si dýmku.

Zatím bylo i u druhé hlídky vše skončeno a po chvíli náš oddíl, zachovávaje mlčení, proklouzl jako noční vidina mezi strážemi bolševickými, které již na věky umlkly; přes noc jsme se dostali přes Tannu-Olu. Tam na štítu u velikého „obo“, t. j. oltáře zasvěceného zlým duchům hor, jsme se napili čaje a sestupovali jsme hned do údolí, zarostlého hustým křovím a prostoupeného celou sítí nezamrzlých potůčků a malých říček.

Byly to prameny řeky Biuret-Ho.

Okolo první hodiny po poledni jsme se zastavili na velmi malebné lučině s dobrou travou pro koně u paty hor porostlých modříny. Zamýšlel jsem tam ztráviti den a noc, abychom trochu nakrmili koně. Domníval jsem se, že jsem já i moji lidé úplně v bezpečí, tím spíše, že tomu nasvědčovaly i vnější známky. Na horách bylo viděti stáda sobů a jaků. Zakrátko přijeli Sojoti a vypravovali, že zde za Tannu-Olu dosud nikdo neviděl rudých banditů, za což jsme jim věnovali celou cihlu lisovaného čaje. Odjeli spokojeni a uklidněni, opakujíce, že jsme „dobří lidé“, „cagan“ a ne „ulan“ (bílí, nikoliv rudí).

Mezitím co si naše utrmácené a vyhladovělé herky odpočívaly a požíraly suchou, hnědou, avšak výživnou trávu, já a moji soudruzi jsme si libovali při ohništi, osnujíce plán další cesty. Tu se neočekávaně vynořila zásadní různost názorů. Jakýs plukovník Žukov a s ním čtyřicetsedm jiných důstojníků a vojáků, uklidněni jsouce tím, že za Tannu-Olu nebylo bolševiků, rozhodli se jíti do mongolského města Kobda a pak dále k řece Emil, kde byl tábor srbského generála Bakiče, internovaného Číňany. Proto se chtěli obrátit hned na západ, jdouce po jižních svazích Tannu-Olu. Já pak s agronomem a se šestnácti důstojníky, mezi kterými byli Tatar a Kalmuk, jsme se rozhodli jíti na východ, směrem k jezeru Kosogol, odtamtud pak dále k Tichému oceánu, držíce se čáry mezi Kjachtou a Urgou. Marné bylo naše usilování, abychom přiměli protivnou stranu, aby šla s námi; bohužel, naše družina se rozdělila.

Nazítří okolo poledne po společném obědě na rozloučenou jsme se rozešli, přejíce si vzájemně štěstí.

Na další cestě nás osud neušetřil trampot, překážek, nebezpečných příhod, avšak přesto nás došlo dvanáct k určenému cíli, při čemž jsme zachovávali k sobě nejvřelejší pocity, nejsrdečnější vzpomínky a opravdovou vážnost k sobě, která vyrostla z častých zkoušek při těžkých a odvážných činech.

Oddíl plukovníka Žukova však zahynul. Za Tannu-Olu potkal značné síly pravidelné rudé jízdy a byl jí potřen. Pouze dvěma kozákům se podařilo uniknouti; oni nám též přinesli za pět měsíců po našem rozloučení na Biuret-Ho onu smutnou zprávu do Urgy, kde jsme ztrávili dni, vzrušující velmi mocně naši obrazotvornost, v táboře chána mongolského, „krvavého“ barona generála Ungern von Sternberga a v paláci živého Boha, sedícího na trůně velikého Džengischana.

Má skupina, skládající se z osmnácti dokonale ozbrojených jezdců a z pěti koní nákladních, postupovala údolím Biuret-Ho na východ, tonouc v močálech, brodíc se nesčetnými bažinatými potoky a řekami, křehnouc mrazem při ostrých větrech severních a promokajíc na kůži často padajícím mokrým sněhem. Ale spěli jsme s nezlomnou vůlí na východ k jižnímu břehu jezera Kosogolu. Vedl nás dovedně a jistě náš Tatar, ačkoliv bylo snadno najít cestu, neboť bylo tamtudy hnáno mnoho dobytka a koní z Urianchaje do Mongolská a všude bylo vidět zbylé stopy ohnišť, při kterých se hřáli pastýři.