Ze říší přírody/Slavík
Ze říší přírody Alfons Bohumil Šťastný | ||
Proč nenávidí krocan červené barvy | Slavík | Hedbávník |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Slavík |
Autor: | Alfons Bohumil Šťastný |
Zdroj: | ŠŤASTNÝ, A. B. Ze říší přírody. Praha: M. Knapp, 1891. s. 19. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Otci zemřelo milované děcko, jež bylo jedinou jeho útěchou. Se srdcem krvácejícím donesl malou mrtvolu ku břehu potůčku, a tam pod šumícími olšinami jal se kopati hrob.
„Tatíčku, až zemru, pochovej mne pod olšiny!“ To bylo poslední přání dítěte; a otec svědomitě je vyplnil. Soumrak snesl se již nad krajinou, když ozvala se poslední rána motykou. Hrob byl hotov.
S pláčem přitiskl nešťastný otec své rozpukané rty na mramorové čílko svého jedináčka. A zahaliv mrtvolu těsněji do bílého plátna, kladl ji zvolna do chladné země.
„Jak tichý byl tvůj život, tak tichý je tvůj pohřeb. Ve svém životě nemělo jsi druha kromě otce. A nyní také nikdo kromě tatíčka neprovází tě k poslednímu odpočinku. Jen já a tvůj andílek Strážný pro tebe truchlíme.“ Tak žaloval otec.
A hle! Krajem rozechvěl se pojednou zpěv žalostný, zpěv dojímavý. Na větvičce staré olše seděl neúhledný ptáček, a z jeho hrdélka vycházel onen zpěv, jenž byl děcku pohřebním zpěvem.
„Přece někdo truchlí se mnou!“ zašeptal otec.
A obrátiv se ku ptáčkovi, zvolal: „Děkuji ti, líbezný pěvče! Za to, že jsi oslavil památku mého synáčka, sluj věčně slavíkem!“