Ze říší přírody/Proč nenávidí krocan červené barvy

Ze říší přírody Alfons Bohumil Šťastný
Proč nestaví kukačka hnízda	Proč nenávidí krocan červené barvy	Slavík

Údaje o textu
Titulek:	Proč nenávidí krocan červené barvy
Autor:	Alfons Bohumil Šťastný
Zdroj:	ŠŤASTNÝ, A. B. Ze říší přírody. Praha: M. Knapp, 1891. s. 17–18. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Mohutný krocan chován byl na prostranném dvoře, kdež procházelo se mnoho drůbeže. Poněvadž osoboval si nad tou havětí všechnu vládu, byl všeobecně nenáviděn.

Se dvorem sousedila krásná zahrada, v níž kvetlo mnoho červených, libovonných růží. Častokráte zahleděl se krocan na sličné ty květy a v duchu si myslil: „Jak asi chutnají ty květiny, když již zevnějšek jejich jest tak krásný! Kéž by se mi podařilo dostati jen jednu takovou růži!“

Přání jeho brzy se vyplnilo. Jednou k večeru nechal zahradník dvířka otevřená. Toho povšimnul si krocan a hned použil vhodné té příležitosti. Pyšně polížeje na drůbež po dvoře pobíhající, vkročil vážně do zahrady. Když pak jedna zvědavá slípka chtěla ho následovati, zapudil ji hněvivým pohledem.

Sebevědomě ubíral se k osamělému růžovému keři a bez meškání vrhl se na jednu plnou, rozvitou růži. Však jaká nehoda! Keř byl pln ostrého trní, a to rozervalo tělo krocanovo na mnoha místech až do krve.

Hlasitý posměch zazněl ze dvora.

Rozzuřený krocan, vztekle hudruje, vrhl se poznovu na keř, chtěje jej potrestati za utrpěné příkoří. Způsobil si tím však jenom nové rány, tak že po chvíli byl všecek krví zbrocen. Seslaben jsa bolestí i zlostí, odtáhl zahanben od osudného keře a postavil se na dvůr do koutka. Ač zrakové jeho pohlíželi zuřivě na drůbež, přec ozval se se mnohé strany tlumený smích; přáliť všichni nadutému krocanovi toho pokoření.

Od té doby nenáviděl krocan červených růží; ba, rozzlobil se i tehdy, když někde uzřel jen červenou barvu. Vzpomnělť si vždy na svoje zahanbení.