Ze říší přírody/Rozchodník
| Ze říší přírody Alfons Bohumil Šťastný | ||
| Prvosenka jarní | Rozchodník | Sněženka |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Rozchodník |
| Autor: | Alfons Bohumil Šťastný |
| Zdroj: | ŠŤASTNÝ, A. B. Ze říší přírody. Praha: M. Knapp, 1891. s. 55–58. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Před dávnými časy žili dva sirotci, bratr a sestra. Milovali se vroucně a pomáhali si vzájemně ve strastných dobách. Než, takových dob bylo mnoho, a bratr seznal, že výtěžek ze skrovného políčka nemůže oba uživiti. Rozhodl se tedy, ač mu srdce krvácelo, že odejde do světa, aby jen sestře nebylo trpěti nouzi. Doufal, že snad v cizině nalezne štěstí. Jaká by to byla radosť, kdyby se tak navrátil jako boháč! — Marně prosila ho sestra, aby zůstal; ani prosby, ani slzy neodvrátily bratra od jeho předsevzetí. „Jest to nutná věc a prospěje ti,“ tak odpovídal na její prosby.
Jednoho krásného jitra vydal se na cestu do světa, nesa přes rameno malý vak, jejž mu starostlivá ruka sestřina naplnila rozličnými potravinami.
Sestra ho vyprovázela. Nemluvili, — ač oba měli mnoho na srdci. Došli až na blízký pahorek. Tu zastavil se bratr a objav sestru, políbil ji na čelo.
„Děkuji ti, drahá sestro, za vše, co jsi mi dobrého prokázala. Buď s Bohem! — Vzpomínej na mne.“
Pro pláč nemohl dále mluviti.
„Ach, bratře — můj nejdražší bratře, neodcházej!“ domlouvala sestra, a veliké slzy kanuly jí po lících. „Což nevrátíš-li se? Potom tu zůstanu samotna na širém tom světě.“
„Utiš se, sestřičko,“ těšil ji bratr. „Bůh mne ochrání. Ode dneška za rok očekávej mne zde; nevrátím-li se, potom se již neuzříme. — A teď s Bohem!“
Ještě jednou se objali. Posléze vytrhl se bratr z náručí sestřina a rychlým krokem kvapil se stráně dolů.
Uslzeným zrakem pohlížela sestra za ním, až hustý les ukryl jeho postavu. —
Smutně plynuli dnové ubohé opuštěné sestře. Stále jen myslila na milého bratra a mnohou noc probděla v slzách, modlíc se za šťastný jeho návrat.
Konečně přišel výroční den bratrova odchodu, jehož očekávala sestra s radostí i s bázní. Vydala se tedy ku pahorku. Jitro bylo tak krásné jako před rokem. Slunko mile hřálo, ptáci pěli v modravém vzduchu, a květinky vydychovaly libou vůni. Všecka příroda jevila radosť z krásného léta.
Naší dívce bylo však nějak smutno. Jakási divná tucha naplňovala její srdce a vynutila mnohou slzičku z modrého očka.
Zadumána nepozorovala ani, že stojí na pahorku na onom místě, kde se byla rozešla s bratrem. Však toužebně očekávaného tu nebylo!
S hlasitým výkřikem klesla dívka do trávy, a z očí vyřinuly se jí horké slzy. A hle, — kam dopadla slzička, vyrostla malá bylinka se žlutými květy.
Když se žalosť sestřina trochu utišila, povstala dívka se země a s údivem zřela na divné ty kvítky, jakýchž ještě nikdy nebyla viděla. Bez meškání natrhala jich hojně a uvila z nich kytici. S pláčem pak opustila nešťastné to místo. Přišla domů, zastrčila kytici za obraz, usedla k oknu a opět — hořce plakala…
Od toho dne navštěvovala každého jitra pahorek, doufajíc, že se tam shledá s milým bratrem a vždy odnášela si domů kytici z divných těch bylinek. Když pak lidé se dověděli, že podivná ta rostlina vyrostla na místě, kde se bratr se sestrou rozešel, dali jí jméno rozchodník.