Ze říší přírody/Prvosenka jarní

Ze říší přírody Alfons Bohumil Šťastný
Petržel	Prvosenka jarní	Rozchodník

Údaje o textu
Titulek:	Prvosenka jarní
Autor:	Alfons Bohumil Šťastný
Zdroj:	ŠŤASTNÝ, A. B. Ze říší přírody. Praha: M. Knapp, 1891. s. 51–54. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Prvosenka jarní

Před dávnými a dávnými časy panovala v daleké zemi už po dva roky ustavičná zima a tma. Lidé nemohli pracovati než při světle smolných pochodní, jež dělali si z větví jehličnatých a jiných stromů. Dokud těch bylo dosti, nezdál se hrozný ten čas tak dlouhým, neboť při pilné práci zdají se býti hodiny chvilkami. Ale potom začalo se nedostávati stromů. Lidé s hrůzou pomýšleli na tu dobu, kdy spotřebují poslední kus dřeva. Pak nebudou míti světla, nebudou míti ani tepla. A mrazy panovaly takové, že i u vytopených kamen příliš veliké horko nebylo. Štěstí ještě, že měli hojně potravin. Hrozno bylo by umírati hladem v čiré tmě, za strašného mrazu.

Vzpomínali lidé na roky minulé, kdy s jasné oblohy zářilo usměvavé slunko, posýlajíc k zemi teploučké paprsky; kdy celý kraj byl mile osvětlen a svěží zelení a pestrými květy pokryt; kdy ptáčkové veselé písně pěli, a potůčky hrčely přes oblázky. Měli i oni své jaro, léto a jeseň. A toho všeho zbavili se sami.

Přede dvěma roky panovalo úmorné vedro, jež přinášelo s sebou hrozné bouře, které činily mnoho škody. Lidé na nečas ten si stěžovali. A když panovníku toho kraje srazil blesk vzácný jeden strom, jemuž na světě rovno nebylo, král zlořečil.

„Raději ustavičnou zimu, nežli tohle kleté vedro!“

Sotva dořekl, zatměla se obloha. A ve chvíli snesl se k zemi ohromný bílý vůz, tažený množstvím bílých koní. V něm seděla paní bledých lící, zahalená ledovým pláštěm. A jak tím pláštěm zatřásla, začaly sypati se k zemi spousty sněhu. A když z hluboka si vzdechla, utuhly všecky vody. Slunce skrylo se za mraky a již nevysvitlo.

Nedávno kvetoucí kraj pokryt byl teď jen sněhem a ledem.

Tak potrestala královna Zima celý kraj za neprozřetelná slova králova. —

Jednou seděla králova dceruška v otcově komnatě u krbu a hřála si své malé ručky. Vzpomínala na blahý čas jarní, na žárné léto a štědrý podzimek.

Pojednou snesla se k ní paní růžných a liliových lící, zahalená v lehoučké roucho. Zlaté její vlasy propleteny byly vonnými kvítky; na ramenou seděli jí ptáčkové a pestří motýlkové. V ruce držela žlutou květinku.

Lehce přistoupila vznešená paní k udivené dívčině.

„Neboj se, má drahá!“ oslovila ji, něžně se usmívajíc. „Má ruka nepřináší neštěstí. Naopak — kam vkročím, zavládne blaho. Vím, že všichni toužíte po starých, zlatých časech. Smilovala jsem se nad vámi a uprosila tetu Zimu, aby z kraje toho se vzdálila. Jsem Vesna, a hodlám u vás nějaký čas pobyti. Za mnou přijde pachole Léto — můj bratříček, a pak vážný Podzim — můj strýc. Buďte trpělivi a snášejte rozmary ročních časů.“

Vesna pozdvihla teď ruku do výše.

„Tuhle květinku vsaď, mé dítě, do královské zahrady. Spočívá v ní mocné kouzlo. Však sama uvidíš!“

A naklonivši se k dívčině, vdechla jí Vesna polibek na bílé čílko.

Dcerka královská se probudila. Kolem ní byla tma. Oheň v krbu uhasl, a komnatou šířil se krutý mráz.

„Byl to krásný sen!“ povzdechla dívka a chtěla povstati. Tu ucítila v ruce nějakou květinku. Chvatně rozžehla a seznala, že je to ono žluté kvítko, jež jí Vesna darovala. Nemeškajíc, seběhla do zahrady, a odmetši sníh, vyhrabala nehlubokou jamku a do té kvítko vsadila.

Sotva byla země zahrabána, zalesklo se vzduchem mocné světlo. A lidé zřeli s údivem, že s jasné oblohy září slunko, mile zahřívajíc. Celý kraj zelenal se a kvetl; v hájích pěli ptáčkové, a potůčky bublaly zase svou píseň. Jaro přišlo opět do zuboženého kraje.

Královská dcerka snila tedy první sen jara, jenž pomocí žluté květinky, Vesnou darované, se vyplnil. Proto dáno květince té jméno prvosenka jarní.