Sborník historický vydaný na oslavu desítiletého trvání Klubu historického v Praze/Zdali Jiří Poděbradský r. 1448 táhl do Sas čili nic

Údaje o textu
Titulek: Zdali Jiří Poděbradský r. 1448 táhl do Sas čili nic
Autor: Rudolf Kreutz
Zdroj: Sborník historický vydaný na oslavu desítiletého trvání Klubu historického v Praze. Praha: J. Otto, 1883. s. 9–14.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Jakkoli naše vlasť česká do nevelkých sahá rozměrů, jakkoli národ český počtem nehojný, přece v mnohých dobách velmi hluboko zasahal do obecných běhů dějin evropských a upříti se nedá, že národ český, nadšený ideami, které teprve u věku nynějším dobyly sobě plné platnosti, již v dávné minulosti je nejen k životu křísil a hlásal, ale i krví svou se zdarem, všecky okolní národy obdivem a hrůzou naplňujícím, hájiti je dovedl.

Ale jakož dávno osvědčenou jest pravdou, že tam, kde hlomoz zbraně ozývá se, musám se nedaří, tak i u nás bohužel z dob nejslavnějších a pro národ český nejtrapnějších máme tolik nehojných zpráv domácích. Veškeré naše památky písemné z XV. věku, které známe a které ukryty zůstaly před ničící svévolí lidskou a všehubícím časem, jsou obsahu více méně polemického proti jinak smýšlejícím ve víře, někdy ku podivu učené, lepší věci hodnější hádání a repliky.

Nelze tudíž diviti se, že tak málo zpráv z oněch dob zachovalo se nám, a které se zachovaly i o nejdůležitějších jednáních, jsou tak kusé a neúplné, že na základě jich nelze nikterak učiniti sobě úplný a věrný obraz o událostech, jež hýbaly národem za doby Husovy a po něm. Pravda tato zřejměji na jevo vystoupí, povážíme-li, že jedním z nejdůležitějších pramenův a někde jediným jsou staré letopisy české.[1] Jsou to kratší neb delší zprávy k jednotlivým letům od různých skladatelů, psané pro potřebu domácí, pro kruh rodinný a tím i samostatnější a hodnověrnější.[2]

Ale jakkoli to při starých památkách vlastnosť neocenitelná, přece zprávy tyto nejen pro stručnosť svou, nýbrž i tím, že zde vedle sebe položeny jsou bez všelikého ducha kritického, ovšem nikterak nepostačují ku vysvětlení přemnohých událostí pro vlasť naši v následcích svých veledůležitých. Na tom však není dosti; k neúplnosti jich přistupují i chyby chronologické, ježto letopisové tito složeni jsou od osob v stáří pokročilém, jimž píšícím o časích minulých paměť nekonala služby platné. Mnohé rukopisy nesrovnávají se v udávání let při jednotlivých událostech, nad to pak i když se srovnávají, musí se jich přese velikou jich hodnověrnost užívati opatrně, neboť udávají mylně tu neb onu událosť k letům nepravým.

Podobně se to asi má se zprávou ku r. 1448, kde starý letopisec po dobytí Prahy Jiřím Poděbradským vypravuje jak následuje: „Odtud pan Jiřík táhl do Míšně s vojskem; a tam jest mnoho lidu sešlo s obú stran a zbito. A Čechové nabravše zvonuov míšeňských, vrátili se s velikú kořistí do Prahy s radostí. Ale nechali tam srdcí od těch zvonuov. Výjezda stala se den S. Kříže před S. Václavem.“[3]

Palacký ve svých dějinách národa českého ve IV. díle, knize XIV., str. 177. přijal tuto zprávu k r. 1448, ale tak, že se zdá, jako by již on sám pochyboval o správnosti její chronologické. Netvrdí sice zřejmě, že by náležela k roku jinému, ale jen tak, jako by mimochodem zmiňuje se stručně o tažení tom do Míšně ve vypravování o událostech, zběhnuvších se hned po dobytí Prahy Jiřím Poděbradským.

Zde pak ukázati míním na základě důvodů, jež ihned vyložím, že zprávu tu lépe klásti k r. 1450, ku kterému ji většina rukopisů jiných klade a kterého roku skutečně podniknuta byla od Jiřího z Poděbrad větší výprava do zemí saských.

Zpráva tato nachází se ve čtyřech rukopisech, a sice v rukopisu knihovny kláštera křižovnického v Praze, což jest zvláštní velmi pilná kompilace kronik českých, psaná asi r. 1515;[4] dále v jiném rukopisu téže knihovny, kde kromě jiného jsou také letopisy tyto, a sice od r. 1448 do 1470, text skoro samostatný; v rukopisu, který Palacký, kromě jiných pěti, nalezl na Děčíně, hradu dědičném pánů hrabat z Thunu z počátku XVI. stol.;[5] konečně v rukopisu, v Museu král. česk. na papíře dopsaném r. 1518, skrze Jana Trubače, služebníka pánův novoměstských.[6]

Všecky rukopisy tyto jsou z doby na počátku XVI. stol. První rukopis knihovny kláštera křižovnického má zprávu tuto asi samotný, ježto v žádném jiném rukopisu se nevyskytuje; text druhého rukopisu téže knihovny od r. 1378—1448 srovnává se skoro úplně s textem rukopisu předešlého, odkudž také zpráva tato k r. 1448 jest do toho rukopisu pojata; rukopis však děčínský od r. 1448—1470 podává stejné sepsání s druhým rukopisem křižovnickým, a konečně rukopis musejní od r. 1440—1509 má sepsání srovnávající se s prvním rukopisem křižovnickým, z čehož následuje, že skladatel letopisů v druhém rukopisu křižovnickém čerpal zprávu tuto z prvého, rukopis děčínský i musejní čerpaly pak jeden z prvého rukopisu křižovnického, druhý z druhého. Zbývá tudíž vzíti v úvahu a vysvětliti, jak asi do tohoto prvého rukopisu křižovnického dostala se zpráva o tažení Jiřího Poděbradského do Sas k r. 1448.

Všech rukopisů jest 24,[7] z nichž ve čtyřech výše jmenovaných nachází se zpráva o výpravě Jiřího do Sas k r. 1448; 7 rukopisů vypravováním svým tak daleko nesahá; 3 rukopisy pak, které tak daleko sahají a místo toho také dále, vynechávají ve svém vypravování mnohá léta, mezi nimi také události k letům 1448 a 1450.

Obšírnější tedy zprávu o tomto tažení, ale k r. 1450 položenou, nacházíme v 10 rukopisech, z nichž pro nás nejdůležitější jest kronika, sahající od r. 1378—1461, rukopis to, jak praví Palacký, zcela souvěký; text tohoto rukopisu pojat jest větším dílem do textu rukopisu prvního křižovnického, a přece text tento o žádné výpravě Jiřího do Sas k r. 1448 se nezmiňuje.

Sebereme-li nyní výsledek celého toho srovnání, nelze než vysloviti konečný úsudek v ten smysl, že r. 1515 skladatel prvního rukopisu křižovnického čerpal z oné zvláštní kroniky souvěké až do r. 1461, při čemž obsah zprávy této v oné kronice a v jiných rukopisech k r. 1450 položené a obšírnější hned při prvním opisování k r. 1448 přidal, načež zprávu k r. 1450 o výpravě oné prostě vynechal; někdo jiný pak čerpaje ku složení druhých letopisů křižovnických z prvých, zprávu tuto k r. 1448 taktéž nezměněnou přijal, avšak po roce 1448 až do r. 1470 pokračuje v letopisech svých, ač dosti samostatně, přece čerpal z jiných starších rukopisů, buď z jiného rukopisu děčínského z konce XV. stol., aneb, což jest pravděpodobnější, z rukopisu nalezeného od Jos. Dobrovského ve Štokholmě z XV. stol., odkud také zprávu o výpravě Jiřího do Sas, k r. 1450 položenou, do své nové kompilace vložil, tak že zprávu tuto přináší k r. 1448 i k r. 1450. Opětným pak opisováním dostaly se v tomto způsobě obě zprávy do rukopisu poprvé jmenovaného děčínského a do rukopisu musejního. A poněvadž zprávu tuto k r. 1448 nikde jinde nenacházíme, ani v jiném rukopise těchto letopisů, nutno domnívati se, že letopisec čili správněji kompilator zprávu tuto buď z jiného rukopisu, nám nyní neznámého, opsal, aneb, což pravděpodobnějším, jak již dříve řečeno, v jiných rukopisech, zprávu tu obšírnější a k r. 1450 položenou v obsahu stručně k r. 1448 položil.

Avšak nejen tyto důkazy rukopisné, než i jiné důvody neméně závažné nasvědčují tomu, že zprávu tuto vůbec k r. 1448 klásti nelze.

Již z pouhého porovnání zprávy položené k roku 1448 a oné k r. 1450[8] připadne každému na mysl ona nápadná podobnosť obou tak, že se skutečně zdá, že prvá zpráva je jako by obsahem druhé, ano velká podobnosť věty k r. 1448: „A Čechové nabravše zvonuov míšenských, vrátili se s velikú kořistí do Prahy s radostí“, a k r. 1450: „I navrátili se zase do Čech z Míšně s velikú kořistí a zvonuov mnoho z Míšně přivezli a dobytka přihnali“, jest zvláště na bíledni.

Kromě toho stopujeme-li pilně nejen poměry vlasti naší r. 1448, k němuž ona zpráva, jak za to mám, nesprávně položena, než i poměry tehdejší zahraniční, vystoupí nemožnosť oné výpravy Jiřího do Sas r. 1448 tím zřejměji.

Po smrti krále Albrechta r. 1339 nastala v Čechách dlouhá doba bezkráloví až do vybavení Ladislava Pohrobka, syna Albrechtova, z moci císaře Fridricha a nastoupení jeho na trůn český r. 1453. Ani císaři Sigmundovi, když konečně přijat byl od Čechů za krále r. 1437, ani nástupci jeho Albrechtovi za krátkého panování jich nepodařilo se smířiti strany v Čechách; tím méně mohl navrátiti se mír a řád vlasti naší, když krále v zemi nebylo.

Příčin k různicím a svárům nejen mezi jednotlivými stavy, ale i mezi pány samými, bylo drahně, když ten neb onen požívaje větší moci ostatních hodlal využitkovati jí pod rouškou péče o obecné dobré více méně ve prospěch svůj a strany své. V prvních dobách bezkráloví nacházíme v národu čtyři jednoty; později, když jedna úmrtím vůdce svého pana Hynce Ptáčka z Pirkšteina 27. srpna 1444 se rozpadla a důležitosť druhých dvou, ztrativších veškerou vážnosť v národě, ponenáhlu vymizela, zbyla tu jedna, v jejíž čele stál mocný pán Oldřich z Rosenberka, proti které však utvořila se nová, když vlastenecké snahy páně Ptáčkovy přijala jednota nová, Poděbradská, se šťastnějším vůdcem Jiřím Poděbradským v čele. Avšak kromě těchto jednot bylo v zemi české rozepří soukromých mnoho a mnoho mezi všemi stavy, které cestou právní nikterak urovnány býti nemohly, ano nebylo autority dosti mocné nejen ku rozsouzeni jich, než i ku provedení rozsudku a rovnány tudíž mocí zbraně.

K zastavení tohoto rozrušeného stavu a ku zavedení jednoty, řádu a práva nesla se vlastenecká snaha jednoty Poděbradské vůbec a velkého vůdce jejího Jiřího zvláště. K tomu cíli pod záminkami různými zbrojeno ve straně té, k tomu cíli také Jiří Poděbradský zmocnil se Prahy útokem v noci na den 3. září r. 1448, při čemž udál se případ, že pan Menhart z Hradce, tehdá od desíti let nejvyšší purkrabí pražský a kdysi hlava jedné z oněch čtyř jednot v národě a nyní hlavní mařitel záměrů Jiřího z Poděbrad, octnul se v zajetí jeho a poslán na hrad Poděbrady do vězení do budoucího sněmu, na kterém se chtěl Jiří s panem Menhartem cestou právní vyrovnati.

Prvním následkem činu tohoto byla válka domácí. Nejen pan Oldřich ze Hradce, syn páně Menhartův, když několikráte marně listy snažnými žádal Jiřího za propuštění otce svého z vězení, ale i pan Oldřich z Rosenberka, který v čas dobytí Prahy dlel ve Vídni s poselstvím od sněmu českého v příčině vydání Ladislava do Čech, jali se sbírati vojsko proti Jiřímu. I dá se tudíž mysliti, že by Jiří tak byl ukvapil se v jednání svém a táhl hned po dobytí Prahy, dne 14. září, byť jen s částí vojska proti markrabí Fridrichovi saskému, ani zatím nepřátelé četní domácí již od počátku téhož měsíce září pilné sbírali pole proti němu, hledajíce ku sesílení svému všemožné spojence doma i za hranicemi? Doufám, že nikoli. Ačkoli jednou ze záminek, pod kterou sbíral Jiří vojsko před dobytím hlavního města Čech, byla výprava do Sas, nyní po skutku musil každý nejen domnívati se, než i věděti, že to byla pouhá záminka, a Jiří musil také věděti, že nepřátelé jeho a jednoty Poděbradské rukou do klínů nesloží, aby se nepokusili o štěstí, jeho, mladého vítěze s výše své svrhnouti. Musili bychom se pak zajisté umírniti v úsudku svém o vyhlášené moudrosti a státnickém důmyslu Jiřího.

Příčin ku sporům mezi Fridrichem saským a Jiřím bylo sice dosti, avšak ani jedna nebyla taková, by vyžadovala tak pilnou a bezodkladnou potřebu výpravy Jiřího do Sas. Jedna, že bojovníci čeští, jimž válka se stala řemeslem, najati byvše od Viléma proti bratru Fridrichovi po smíření[9] jeho s ním opuštěni utrpěli mnohé trýzně při zpátečním pochodu a že i markrabí Fridrich sám proti nim se postavil, aniž bitva byla s nimi svedena, netýkala se přímo ani osoby Jiřího. Druhá týkala se sporu o foitství země Lužické, o čemž mohl rozhodovati v době té jediné sněm zemský, jakož se i skutečné tak stalo na důležitém sněmu jihlavském v srpnu r. 1449. Jiných sporů bylo více, jakové však v dobách těch při hranicích bývaly obyčejné.

Příčiny tyto zajisté nejsou tak závažné, aby byly vyvolati mohly bezodkladnou výpravu se strany Jiřího proti Fridrichovi, naopak, zdaliž nemusil Jiří obávati se, kdyby ihned po rychlém dobytí Prahy odtáhl za hranice země pomstit tyto nepatrné křivdy, že napaden bude z předu od Fridricha samého a ze zadu od nepřátel domácích a že mu Praha zase vzata bude? Roku však 1450, jakož 10 rukopisů letopisů staročeských hlásá, měl pan Jiří příčin i času dosti vypraviti se do Sas a pokořiti dávného zhoubce koruny a království českého,[10] když po opětovaných pokusech mezi ním a Jiřím o uzavření aspoň příměří dal se dosti ochotně pohnouti ku spojení s novou jednotou strakonickou, která se proti Jiřímu a straně jeho r. 1449 utvořila s panem Oldřichem Rosenberským v čele, ačkoli ovšem dříve nežli r. 1450 ku výpravě samé došlo, stalo se smíření mezi stranami na sjezdě pelhřimovském v červenci a srpnu toho roku.

Neméně závažný důvod pro to, že zpráva v jednom rukopise starých letopisů o výpravě Jiřího do Sas, položené k r. 1448, náleží taktéž k r. 1450, jest okolnost ta, že nikde jinde nenacházíme zmínky o výpravě té roku dotčeného. Viděli jsme, že ani domácí letopiscové nesrovnávají se podávajíce jeden zprávu tu stručnou o výpravě té k r. 1448, tři zvláštní dvě zprávy k r. 1448 a k r. 1450 a 10, z nichž jeden jest současný, zprávu obšírnější jedinou k r. 1450; ostatní letopisci naši již pro chudosť zpráv nemají pražádné zmínky o této výpravě, a ze zahraničních sahá Jan Dlugoš, Polák, s vypravováním svým bohužel jen k r. 1444, Uher, Jan Thuróc, uložil sobě opět příliš omezený obzor pozorování dějin světových, všímaje si jenom událostí, týkající se jeho užší vlasti uherské, konečně Petr Eschenloer, Němec, který, jsa tehda písařem městským ve Vratislavi, psal o událostech, týkajících se města toho, ač všímal si svědomitě všeho, co Jiřího se týkalo, v obšírném jinak vypravování svém neví ničeho o jakési výpravě Jiřího do Sas k r. 1448; ba ani v listech markrabí Fridricha Braniborského ku markrabí Fridrichovi saskému,[11] který tehda ještě byl s ním v poměrech přátelských, neděje se o tom ni nejmenší zmínky. I zdá se mi, že by výprava taková byla více učinila hluku ve světě. A konečně, co dovídáme se ze zprávy této? Pouhé bezprospěšné vtrhnutí do Sas a poplenění území Fridrichova v době, kdy tento s bratrem svým Vilémem a Fridrichem Brandenburským byl v úplném míru a odjinud překážky neměl, aby se nebyl pokusil o uchránění zemí svých před záhubou takovou.

Shrneme-li výsledky této úvahy v jedno a povážime-li nestranně, v jakém postavení nacházel se Jiří po zmocnění se hlavního města Čech, že musil na předním místě nejen Prahu, než i celou zemi upokojiti a moudrým jednáním spřáteliti s novým stavem věcí a při tom že musil chystati se k obraně vlastní, když hned po skutku ještě téhož měsíce nepřátelé jeho nikoli malomocni na všech stranách sbírali pole proti němu; dále povážíme-li, že Jiřímu skutečně žádný prospěch, naopak jen škoda z takého přenáhleného činu kynula, mimo to, že nikde jinde o podobné výpravě r. 1448 zmínka se nečiní, nýbrž celá tato zpráva, měla-li přijata býti do běhův událostí r. 1448 zběhlých, spočívá na udání jediného letopisce, ani ji ostatní tři, v nichž se nalézá, od něho do svých letopisů přijali: jsme oprávněni domýšleti se, že zpráva tato dostala se do letopisu omylem jakýmkoli.

Jak za to mám, bude nejlépe, vypustí-li se zpráva tato cele, aneb přidá-li se k jiným zprávám, položeným správně k r. 1450, ačkoli ona sama o sobě nic nového nehlásá a stane-li se tak, bude účel rozpravy této dosažen.


  1. Vydané péčí a nákladem kr. české společnosti nauk r. 1829, sebrané a spořádané zvěčnělým Frt. Palackým.
  2. V rukopise stokholmském těchto letopisů v předmluvě čteme: „Neb obecně kronik nerádi skládají o těch králích, kteří jsú živi za jich časóv. Pakli kdo co skládá pro paměť budúcím, ale nerád toho vydá, jeliž po smrti toho krále.“ Palacký: Staří letopisové čeští str. 2.
  3. V Palackého starých letopisech str. 158. pod číslem 485.
  4. Palacký: Staří letopisové čeští; předmluva str. IX.
  5. Tamtéž str. X.
  6. Tamtéž I. c.
  7. Do opisu rukopisu vratislavského ve Slezsku, jenž Palackému zůstal nepřístupným aspoň do doby, kdy své vydání letopisů staročeských učinil, dal mi s velikou laskavostí a ochotou nahlédnouti prof. dr. Jos. Emler, jakož i do opisu čtyř jiných, dříve neznámých rukopisů, začež jemu zde povinné díky vzdávám.
  8. V Palackého starých letopisech str. 158. pod číslem 485.
  9. Palacký: Dějiny národu českého IV. díl, kniha XIV., str. 157.
  10. Viz pana Jiřího manifest proti pánům jednoty strakonické. Palacký: Archiv český II. str. 270.
  11. Riedel: Codex diplom. Brandenburg. B. IV. str. 435.—437.