Zašlými věky/U lože mistra z Prachatic/VI.
| Zašlými věky — U lože mistra z Prachatic Josef Braun | ||
| V. | VI. | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | VI. |
| Autor: | Josef Braun |
| Zdroj: | BRAUN, Josef. Zašlými věky. Praha : J. Otto, 1890. s. 73–88. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Byl již svrchovaný čas.
Mistru kamenníkovi bylo nevolno. Oddychoval rychle a namáhavě a cítil, jak krev valí se mu k hlavě, jak čelo jeho se rozpaluje a hned zase jak lehký mráz po těle mu probíhá.
Zatím poslední paprsky slunce byly v úzkých oknech ložnice pohasly a kvapně houstnoucí šero podzimního večera kolem lože mistrova se rozložilo. Netrvalo dlouho, a vešla stará Baruše nesouc v třesoucí se žilovité ruce olejový kahanec, jejž na stůl opodál lože postavila.
„Mistře, zdá se mi, že ti není dobře,“ děla starostlivě. „Mám-li přinésti balsám — či dříve bys polévky pojedl? Jistě tebe ten host uhranul — nepustím sem věru dnes již nikoho. Jen, Bože, nedopouštěj, aby se ti přitížilo —“
„Neměj starosti, dobrá duše,“ odpověděl mistr s přívětivým klidem, ač musil se opravdu přemáhati, aby stařenu rozechvěním hlasu svého nepoděsil. „Ten kahan málo svítí a v matném světle nedobře se ti tvář moje ukazuje. Do jídla nemám teď chuti a rovněž na balsám dosti jest času až za hodinu. Ale kdyby někdo přišel, to bys mne rozhněvala, kdybys mu vejíti bránila — zatím nech mne o samotě —“
Stařena, uzavřevši okenice, přistoupila ještě k loži mistrovu.
„Pane Bože,“ přála ustrašena; „vždyť tvá tvář hoří ruměncem! Snad aspoň studený obkladek, mistře —“
Ale mistr zavrtěl hlavou.
„Jen jdi, staruško, a chystej si pomalu večeři. Není mi hůře, to se ti jen zdá. Chci býti samoten a přemýšleti o tom drahém dítěti — o Jiříkovi, jak že se asi změnil za těch pět let, jak omládnu jeho mladostí. — A povídám ti, to mi udělá dobře — bude mi hned lépe —“
Mistr kamenník umlknul; zdálo se, jako by dále ani nemohl. Ale stařena toho nepozorovala, obrátila svůj těžký, plíživý krok do přední jizbice.
V ložnici mistra Jana z Prachatic rozložilo se ticho téměř hrobové. Jen chvatný, těžký dech mistrův se ozýval. Skrovný kahan opodál na stole postavený jen mdle osvěcoval tvář mistrovu, hned blednoucí a hned pokrývající se chorobným ruměncem. Stěny i strop světnice halily se pološerem, tak že i posvátné znamení víry mistrovy, kalich díla vypuklého, bylo lze jen s těžkém na stěně nad lůžkem rozeznati.
Za drahnou dobu zíral mistr okem zaníceným mlčky před sebe. Tu vyrušil jej nějaký hlas nezřetelně v přední jizbici se ozvavší. Pozdvihl hlavu, a hle, jak sebou trhl a na loži se vztyčil, spatřiv štíhlou postavu dospívajícího mladíka ku svému loži chvatně se blížiti. Tak jej nenadálý zjev mladého příchozího překvapil a nitro jeho pobouřil, že ani si nevšimnul, že za příchozím ještě jedna mužská postava do ložnice vešla a v tmavém stínu u samých dveří státi zůstala. Poznalť dobře ty drahé, jemu samému zřejmě podobné tahy hezké, mladistvé tváře mládence v cestovní těžký plášť zahaleného. Vzkřikl radostně a byl by snad s lůžka vyskočil, ale v tom mladík již se vrhl na jeho prsa křečovitě jej objímaje.
„Dě — deč — ku,“ vydralo se z jeho hrdla radostí sevřeného hlasem zřetelným, ale nejistým a chvějícím se zajisté jen náhlým přívalem citů.
A starý mistr bezděky zabránil dalším slovům jinochovým vášnivě jej líbaje na ústa, na čelo i na všecku tvář — jako by nebyl to již ten mírný, klidný a trpělivý mistr kamenník, jenž prve pokojně a trpělivě sliby i hrozby písaře města Vídně poslouchal. Všecken oheň vášnivé lásky, kterou hluboko v srdci svém choval k synkovi po jediné dceři své, vybuchl náhle po jediném slově českém, kterým vnuk jej pozdravil.
Ustav vnuka líbati, mistr kamenník objal jej pravicí svou a hladě levicí svou vysoké čelo jeho i tmavý, bujně se kadeřící vlas, promluvil k němu. Hovořil rychle, vášnivě a v každém jeho slově zaznívala nesmírná láska a zároveň nevýslovná něha i radost, které v omamujícím, záchvatném víru bouřily nitrem churavého starce.
„Ó, Jiříku, dítě mé,“ zněl rozechvěný jeho hlas; „tys tedy pamatoval na slib svůj, že děj se, co děj, až se vyučíš, po pěti letech vrátíš se k dědovi svému! Nic se té neptám, co jsi v Čechách i teď po daleké cestě zpáteční zažil. Nech mne zatím na mžik se pokochati a nasytiti se pohledem do tváří svých! Hle, vždyť vidím v nich tahy mateře tvé! Jak jsi zmužněl, jak vyspěl! Neklamal jsem se. Tváře i všecek vzhled tvůj takovými se staly, jak jsem si představoval. Jistě také nitro tvé i mysl a víra tvá, viď, hochu drahý! Hle, ty jsi mou nadějí jedinou! Ty budeš také mou radostí a oporou ve dnech staroby. Ne, nemám na širém světě jenom tebe! Ty mne neopustíš, viď, až do skonání? Ty přistoupíš zde do huti kamenické. Proč by tě nevzali? A až přijdeš domů z klopotné práce, pak najdeš zde děti českých lidí dělných jako dávno za dětství, když jsi s nimi hrával. Ale nebudeš s nimi hráti jako druhdy! Hle, já je tu opatruji místo rodičů jejich a učím znáti svět, i Boha, i věci jeho. Ty je také budeš učiti, viď, Jiříku! Tyť budeš se mnou jedna mysl, ty jistě znáš tamto posvátné znamení, neboť nemohu věřiti, že bys byl v Čechách k němu a k víře, kterouž značí, nepřilnul — —“
A mistr kamenník levicí svou, kterou byl s mateřskou něhou hlavu jinochovu hladil, ukázal nyní nahoru na stěnu, kdež v šeru tměl se stín vypuklého kalicha.
Ale vnuk nepozvedl tam očí svých; snad nemohl, neboť pravice dědova úsilně svírala skloněnou jeho šíji. Poslouchal mlčky zase svého děda, jenž bez přetržky dále mluvil, a mistr kamenník dobře rozeznával ve výrazu tváře vnukovy tu lásku dětskou i patrnou libost, s kterou jinoch jej poslouchá, jako by u vzpomínky na dětství dávno uplynulé při zvucích dědova hlasu se nořil. Tedy vnuk se změnil tak, jak děd si přál! Buď za to Pánbůh pochválen! Jak by jinak bylo?! Ne, tato drahá, ušlechtilá tvář jinochova, plná lásky i oddanosti nemůže lháti!
„Hle, Jiříku,“ pokračoval mistr Jan bez oddechu, „tam za tím posvátným znamením jest výklenek, kamž vezdil jsem všecky úspory, jež za dlouhá léta ve Vídni jsem nastřádal. Je to jmění dosti veliké a tobě by jednou náleželo. A jestli jiní lidé na špitály či na čtení mší za své duše peníze ukládají, my tyto peníze uložíme tak, aby užitek desateronásobnější z nich vyšel. Již na jaře budeme stavěti na místo tohoto domu dům větší, kamž by vešlo se pohodlně mnohem více dětí, než jich dosud opatruji. Na úrok Pánu Bohu dává, kdo se nad maličkými slitovává, a tito maličtí, to jsou chudobné, ode všech opovržené tu děti jazyka českého. Viď, že budeš souhlasiti, viď, že pomůžeš mi stavěti a ukážeš mi tam, pokud v řemesle jsi prospěl. — Teď už víš všecko, mé dítě — nuže, a teď odpovídej —“
A staroch pustil bezděky šíji mladíkovu, s horečnou touhou a okem rozjiskřeným pohlédaje na tvář vnukovu. Zapomněl na svou nemoc, a zdálo se mu, jako by v té chvíli, až Jiří odpoví tak, jak on, děd jeho, bezpečně očekává, měl povstati s lůžka svého úplně ozdravělý, jarý a silný jako Jiří sám.
Ale tvář mládencova jako by se zachmuřila.
„Dě — dečku,“ řekl namáhavě, jako by se zdráhal, že děda zvukem hlasu svého poděsí. „Entschuldige, ich habe dich nicht verstanden. Ich habe meine Muttersprache bereits gänzlich vergessen. Bei Gott, es ist nicht meine Schuld. Also ich bitte dich mit mir deutsch zu sprechen; vielleicht wirst du von dieser Sprache schon etwas gelernt haben —“[1]
Rozpálená tvář mistra kamenníka náhle pokryla se smrtelnou bledostí. Cítil, jako by mu všecka krev v žilách ustydala. Oko jeho se vyvalilo, v hlubokých očních důlcích strnule pohlížejíc na rty jinochovy.
„Pro Boha živého,“ zaúpěl mistr, jako by nad sebou meč na vetché niti zavěšený spatřil; „co mluvíš?! Mluv ke mně česky! Nerozumím ti! Vždyť jsi mne prve správně pojmenoval! Či jest to jen jediné slovo, jež v paměti z děctví ti zbylo? Což jsi nebyl v Čechách? Probůh, co se to s tebou stalo?“
„Dě — dečku, dě — dečku,“ odpověděl jinoch žalostivě, a stařec dobře viděl v tom matném světle, jež kahanec na tvář vnukovu vrhal, jak oko jeho zalesklo se slzami. „Ich verstehe nicht, entschuldige, entschuldige —“[2]
„Nuže, budu vám oběma tlumočníkem,“ a hlas tento, jenž zavzněl ode dveří ložnice, vyburcoval mistra kamenníka z okamžité strnulosti.
Muž, jenž promluvil, přistoupil nyní k loži mistrovu.
„Oh, Jakub!“ vzkřikl mistr kamenník, jako by suchou svou rukou za ňadry živého hada nahmátnul. „Ty zde? Dnes u mne a mého vnuka? Jak jsi se tu vzal? Čeho žádáš?“
Hlas se mu třásl úzkostí a neblahou předtuchou — poznal Wolfa Jakuba, strýce vnukova.
„Od tebe ničeho,“ odtušil hněvně Wolf a tvář jeho, zarostlá plavými vousy, jevila pyšnou hrdost i opovržení. „Provázím Jiříka. — Chci mu i v této chvíli pomoci, jakož jsem se o něho staral za léta svědomitě. Je to bratra mého dítě. Nerozumí ti, musím mu tlumočiti —“
A obrátiv se, promluvil k jinochovi po německu tonem laskavým: „Hleď, Jiříčku, sotva jsi přišel, už tebe chce uloupiti svatému povolání, které jsi sám sobě vyvolil. Já jsem ti to předpovídal, ale tys přec nedal jinak, než že musíš a musíš k dědovi. Hle, teď na tobě žádá, abys tu u něho do smrti zůstal. Zprávy z Vídně nám nelhaly, učí děti té luzy české a v bludné víře je vychovává, sám jsa bludařem. A víš, Jiříku, že jsi přisahal opatovi svému, že se vrátíš a navždy do kláštera vstoupíš, jestli poznáš, že tvůj děd se stal jedním z těch, kteří stiženi jsou kletbami tisícerými —“
Jinoch neodpověděl; jen bystré jeho oko vrývalo se do tváře strýcovy zkumným pohledem. Za to mistr kamenník prudce zvolal: „Mluv, Wolfův Jakube, co se stalo z Jiřího? Jsem přece jeho děd a ty —“
„On je mladík ctný, jenž věren zůstal víře a jazyku otce svého, jak náleží,“ přerušil starce zpurně Jakub a v přimhouřeném jeho oku svítala zloba i pohrdání. Však hned po té pohledl na Jiříka žádaje pohledem odpovědi.
„Nuže, co odpovídáš mně i dědovi?“
„Strýče,“ odvětil mladík pevně, „jestli nikdy, tedy aspoň nyní mne klameš. On není kacířem, vždyť mne tak miluje a tak vítá, a tys přece mu již dávno vzkázal, že jsem vychováván v klášteře! Bludař by mne tak nepřijal. Ti všickni nenávidějí žáků klášterů církevních. On by mi aspoň vyčítal, a výčitky nezněly v jeho hlase! Vidím, jak mne miluje. Vždyť to matky mé otec! Před Bohem povinen jsem břímě posledních jeho dnů mu ulehčiti. Zůstanu zde, budu se učiti česky a třeba i děti budu s ním šlechtiti. Děkuji ti, žes se mne druhdy ujal v mé opuštěnosti, když ode mne zlý tovaryš utekl, a žes mne do kláštera zavedl — ale já zůstanu nyní zde u děda. Nemohu a nechci jinak. Je tak starý, churavý a vyhublý, a tak milý, hodný a šlechetný, a když jsem byl malý, tolik se se mnou nazlobil! Ať teď má ze mne potěšení, ať pozná, že jsem jiný, docela jiný — ty ho ale nenávidíš dosud, tys nesmířil se s ním, jak jsi mi dříve prál. Vidím ti to na očích —“
A obrátiv se k mistrovi s výrazem plným lásky i oddaností, děl: „Dědečku — ich bleibe hier — bei dir — für immer.“ [3] A učinil rukou posuněk tak zřetelný, že mistr porozuměl slovům jeho.
„Dítě mé,“ zvolal slze a rozevřel náručí svou. A hle, vnuk klesl na prsa dědova. „Tvůj rozum zatemnili, ale tvé srdce nezkazili,“ jásal děd; „já naučím tě nejen jazyku svému, ale i víře své, abys ctil znamení posvátné nad lůžkem tímto —“ a stařec znova bezděky mávnul rukou svou vzhůru. Ale ani nyní nepozdvihnul jinoch zraků svých, nevěděl o čem děd jeho mluví a jenom vroucně tisknul ret svůj na vrásčité dědovo čelo.
„Ty chceš býti křivopřísežníkem?!“ zvolal nyní jinochův strýc přísně. Bylť si všimnul, kam ukazoval kamenník. „Což jsi nepřísáhal, že je-li tvůj děd z lidí kacířských, ani okamžik déle pod jeho krovem nepobudeš, ani slůvka s ním nevyměníš? A ty mi nevěříš, že jím jest? Neuznáváš vždycky sám, že jako otec tvůj vlastní o tě pečuji? Ty mi nevěříš, že tě chce k bludům navoditi a nebyl-li bys prý mu po vůli, že tě chce znova z domu svého vypuditi a navždy se tebe odříci? Však budeš toho litovati ještě této chvíle! Tys sobě ani nepovšimnul, co ti na stěně ukazoval, že musíš znamení to jako všichni bludaři uctivé vzývati? Ty znáš přece to znamení českých kacířů — viz —“
A vzav prudce kahanec, posvítil jím nad hlavou jinochovou. Spatřiv kalich díla vypuklého, mládenec na chvat se pokřižoval a od lože odstoupil. Tvář jeho zbledla.
„Du ein Ketzer?“[4] vydralo se mu z hrdla a zrak jeho úzkostně a bázlivě upjal se na tvář dědovu. Děd nyní rozuměl, nač se vnuk táže. Slýchával často tuto otázku a odpověděl i nyní na ni tak, jak měšťanům vídeňským odpovídával:
„Ano, kalicha Páně věrným vyznavačem,“ pokývl hlavou a dodal: „Však ty sám se jej znáti naučíš. Ó pojď —“
Však vnuk ani tohoto posledního slova již nezaslechl. Pokřižoval se, obrátil se a prudce odcházel. Jeho strýc za ním se ubíral.
„Odpusť, strýče drahý,“ promluvil mladík ustrašeně, když se již na prahu nacházeli, „odpusť, že jsem ti nechtěl věřiti — plním přísahu, utíkám okamžitě —“
„Běž jen, mne žádná přísaha neváže, já mohu zde o okamžik déle zůstati, abych místo tebe promluvil s ním slovo poslední,“ řekl Wolfův Jakub a pokročiv ještě na krok do ložnice, zvolal s výsměškem opravdu ďábelským: „Již nikdy vnuka svého neuvidíš. Vstoupí navždy do kláštera svatohavelského, kamž jsem jej z lásky strýcovské zavedl. Zůstane Němcem, poněvadž zrodil se na půdě německé a mezi Němci bylo jeho vychování. Nikdo již nebude na něm žádati, aby stal se kacířem a přidal se k luze české! Či není podlou luzou, Jene z Prachatic, ten lid, když i takoví, kteří jsou mezi nimi za nejlepší pokládáni, schopni jsou za mrzký peníz každé zpronevěry? Hle, tvůj tovaryš věrný, který měl chlapce na učení do Čech zavést, za ty stříbrňáky, které jsi mu svěřil, a za to, co jsem jemu přidal, chlapce na cestě opustil, abych já se ho mohl ujati! Ano, vyznávám ti to, učinil jsem to podle svědomí svého, aby hoch zůstal věren víře a jazyku otce svého. Věz to, že nyní teprve pomstěna jest trpkost má, když pro tebe od stavby kostela zdejšího byl jsem odstrčen. Aj, vzpomínáš-li? Já nezapomněl! Nuže, klň mi, proklínej mne, kletby kacířů nebesa neslyší, mně to bude rozkoší, k vůli které té dlouhé cesty ze svatého Havla nebudu litovati —“
A hle, mistr kamenník zvedl se na loži. Tvář jeho smrtelně bledá obrátila se k Wolfovi, ruka jeho se pozdvihla a Wolf dychtil ještě vyslechnouti kletbu starcovu.
„Ano, prokletí — zasloužils — ale já ti — odpouštím —“ děl temně za každým slovem sotva dechu popadaje, „a budu modliti se za tebe —“ A po těch slovech klesl zpět do podušek…
Písař města Vídně, zvaný „Schreiber Hans“, nedočkal se již přípovědi, že mistr Jan z Prachatic znova stavbu kostela svatoštěpánského vésti míní. Zemřelť mistr kamenník právě třetí den po jeho návštěvě v domě u Škotské brány v měsíci říjnu l. P. 1438. „Chrlil krev, zalila jej,“ oznámil purkmistrovi písař. Neobjevil se u vychladlého těla mistrova ani Wolfův Jakub, ani mistrův vnuk Jiří. Tento navždy již zůstal v dalekém klášteře svatého Havlu, kdež prve byl vychován a vyučován. Ale Wolfův Jakub zůstal ve Vídni: a ujal se pozůstalosti mistra Jana a prvním jeho dílem bylo, že roztloukl v ložnici druhdy mistrově kalich díla vypuklého a spočítal s nemalou radostí peníze, jež tam v tajném, prostranném výklenku byly uloženy. Baruše ujali se chudí, leč dobří lidé jazyka českého…
Často, bloudě za teskných podzimních večerů úzkými ulicemi vnitřního města Vídně a přicházeje v končinu, kdež tyčila se v nesmírnou výši věž svatoštěpánského dómu s pochmurnou velebností k zachmuřeným nebesům, vzpomínal jsem muže, jenž tuto věž první do výšky vyvedl a r. 1433 i ukončil, a o němž bezpečná se dochovala zvěst, že jmenoval se „Hanuš z Prachatic“, a že vyučil se v pražské huti kamenické. Z časů tehdejších nic více o něm se nezachovalo. Čechové nemohli, Němci pominuli. Nebyl jistě první ani poslední z těch, kdož u velikém městě nad Dunajem žili při tom Čechy se cítíce a zemřeli Čechy zůstavše, ale jejichž jméno zaniklo již v druhém koleně, poněvadž již děti jejich, německy byvše vychovány, jazyka i obyčejů rodičů svých zapomněly. Ještě dnes často přihází se na vídeňské půdě českému oku a srdci divadlo nanejvýš kormutlivé, že spatřuje syny i vnuky otců a dědů českých, kteří chladni jsou ke všemu, co draho a svato bylo a jest jejich rodičům. Kolik takých odcizilo se tam již během dlouhých věků a ztraceno jest na vždy pro národ svůj, kolik jich ještě se odcizí, než všem vídeňským Čechům bude možno, aby mládež jejich v českých školách zachována byla jazyku a idealům otců svých?!