Zašlými věky/U lože mistra z Prachatic/V.
Zašlými věky — U lože mistra z Prachatic Josef Braun | ||
IV. | V. | VI. |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | V. |
Autor: | Josef Braun |
Zdroj: | BRAUN, Josef. Zašlými věky. Praha : J. Otto, 1890. s. 62–73. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Písař nemohl zatajiti zjevně svého potěšení nad takovouto odpovědí. A potěšení jeho se nezměnilo, ani když mistr, jako by ze sladkého snu byl probuzen, vážně se otázal: „Ty nekladeš otázku svou nadarmo, krajane. Tys přišel jen k vůli tomu. Poslali tě, abys mne vyzkoumal. Rci tedy, jaké podmínky —“
„Ano, věz to, přišel jsem, abych získal tebe znova pro tu stavbu. Včera magistři fabriciae byli mezi pány městskými na radnici. Kanovník Tomáš Ebendorfer zle si stěžoval, že od té doby, co ty jsi odstraněn, stavba nepokračuje a to, co vystavěno, že nedochází v kapitole obliby. Sami konšelé Hölzler, Wirsing, Würfel a primas Steger, o nichž přece vím, že nejsou tobě nakloněni, souhlasili s důstojným otcem, že nižádný z parléřů a kamenníků, co jich od počátku stavby dómové bylo a snad ještě bude, nemůže se tobě v umělosti řemeslné a moudrém stavby vedení vyrovnati. Krátce řečeno, uložili mi jen jako by bezděky k tobě zajíti a s tebou promluviti, přijal-li bys opět stavby vedení, já pak, že jsi můj krajan a mysli poctivé, dle pravdy vše ti zjevuji. Myslil jsem tam na rathouze u sebe: ‚Hle, páni milí, Čechy nenávidíte, ale Čech má město vaše stavbou nejkrásnější ozdobiti, a Čecha poslati musíte, aby jej k tomu pohnul.‘ Jak ti říkám, mistře; beze mne neobstáli by na rathouze ani půl léta —“ a usmáv se trochu samolibě, písař dodal: „Podmínky jsou vskutku takové, že lehounko přijati je můžeš —“
„Dychtím je slyšeti“ — a oko mistrovo v napjetí spočinulo na tváři písařově.
„Předem, abys vzdal se zvyku svého, každoročně do Čech putovati, bys tam pod obojí přijímal. Za to pak k vůli příkladu všemu lidu dělnému máš jednou ročně zde k oltáři Páně přistoupiti a pod jednou přijímati —“
„Oh, to tedy marně jsi přišel, a já marně naději dávno zapadlou v nitru svém oživil —“ děl mistr u velikém zklamání, a tvář jeho pojednou se zachmuřila. „Já přece nitra svého neproměním a pravdy poznané nikomu k vůli nezapřu —“
„Jen dále vyslechni,“ pokračoval vytrvale písař. „Druhá věc a poslední, kterou páni žádají, jest, abys upustil od toho pošetilého obírání s dětmi lidu českého a tím i od těch schůzí rodičů jejich v domě tvém. Páni totiž myslí, že by to vše sotva k dobrým koncům vedlo. Dosavad jen čeští otcové sami sebe za přistěhovalce tu se pokládali a Čechy zůstali v jazyku i v mysli své. Děti jejich, zde zrozené, byť sebe déle v útlém mládí jen česky mluvily, na konec přece jen zapomněly na původ rodičů svých a dokonale k jazyku a obyčejům zdejším přilnuly. Ty pak vše chceš změniti, neboť dětem českým vštěpuješ českého ducha a mysl rodičů jejich. — A pak bylo by již nedaleko k tomu, že by Čechové zdejší sobě vzpomněli, aby jim jako v Čechách také zde ve Vídni a v Rakousích po česku v kostele bylo přisluhováno — a víš, že přijímání pod obojí věčně bude jmíno v této zemi za kacířství —“
„Oho, jakým právem!“ zahodil mistr kamenník a bledá jeho tvář pokryla se ruměncem. „Což nejsou na to kompaktáta slavně vyhlášená a papežem potvrzená, že Čechům tělo Páně pod obojí způsobou podáváno býti má, aniž by za kacíře jmíni býti směli?!“
„Ano, ale trvám, že platnost kompaktát nic nesahá dále než po Čechách a na Moravě —“
„Může býti, krajane, v Rakousích neprávem to, co jest v Čechách právem před Bohem i před lidmi?“
„Kdo má moc, ten zde i právo určuje,“ krčil písař rameny. „A vrchnost zdejší, duchovní i světská, jednosvorně staví se proti českým obyčejům. A tys mne, mistře milý, ještě zcela nevyslechl. Páni duchovní i světští uznávají, že bysi těžko loučil se s oběma zvyklostmi: do Čech choditi a s českými dětmi se obírat. Nežádají toho darmo. Aby kapitola nadíti se mohla brzkého ukončení velebného chrámu svého, míní dáti tobě plat dvakráte tak veliký, než jakýs prve měl i se všemi právy tvými bývalými. Budeš jako prve pánem skoro neobmezeným v huti i při stavbě. Lidí schopných počet jakýkoli budeš moci přibrati, buďtež Češi nebo Němci a k dohledu na ně jen jednou za týden budeš povinen. A protože chrám veliký i městu bude k užitku a chvále, páni v radě na přímluvu kapitoly jsou se stanovili, že hodlají z moci své vyzdvihnouti zákaz, jímž druhdy k ponuknutí cechu kamenického zapovězeno tobě v městě stavby prováděti. Víš, že je zde bohatců dosti, kteří šťastni budou, když jim domy nádherné od kamene vystavíš. A zlatem nebudou spořiti! Jsi z dobrého kořene a let tvých bude ještě do hojnosti — nežli oči uzavřeš a vnuk tvůj v muže dospěje, budeš bohatým na statku a velkým u vážnosti obce této, aniž bys tedy“ — dodal s žertovným úsměškem — „za všecek život svůj nucen byl ve Vídni německy se přiučiti —“
„Nepřím toho, krajane, že páni štědře míní mne obmysliti, ale zdaliž mohu třeba za všecky statky světa zapříti svědomí své?“ mírně, ale živě tázal se mistr. „Uznali tedy konečně všichni, co umím; zdaliž však —“
„Ale, mistře kamenníku,“ přerušil jej rychle písař, „nebuď bláhovcem bláhovým na svá stará kolena! Mohl bys přece za ta dlouhá léta znáti pány zdejší, jak jsou mírní a snášeliví. Nemluvím ani o tom, že i pak, když jsi od řízení stavby odstoupil, tolika lidem českým na staveništi v huti výživa tu byla ponechána —“
„Ano, ale jediné proto, že ti lidé čeští zručnější jsou při díle nežli němečtí, jakož od jakživa bývalo, a trvám, i bude —“ podotknul mistr.
„Avšak připomínám ti, že bylo známo, že do Čech ku přijímání pod obojí chodíváš a za dlouhý čas při tom jsi byl mlčky ponechán. Nyní bys přijímal tu ve Vídni pod jednou — což by to byl hřích smrtelný? A při tom nikdo by nemohl a nechtěl tobě zakazovati, abys sobě do Čech ob čas nevyšel — nikdo by nešel za tebou přesvědčit se, zdali tam zároveň pod obojí nepřijímáš. Což bys musil zde to každému vyznati? Páni chtějí jen zabrániti veřejnému pohoršení. Bojí se, že by učení kališnické zmoci se tu mohlo nejen mezi lidem českým, ale i mezi některými Němci. Pomni těch vzácných výminek, kterých žádný parléř by od pánů nedosáhl —“
„Nemíním ničeho, obzvláště svědomí svého tajiti,“ klidně, avšak pevně odpíral kamenník. „Ty jako by k falši a neupřímnosti chceš mne navoditi, a to jsou léčky, na které ďábel duše slabé lapá. Což by mi byla platna hojnost peněz převeliká, kdybych za ně nejen svědomí musil zapříti, ale nemohl jimi ani prospěti dle snažnosti srdce svého? A srdce moje k dětem lidí chudobných jazyka českého se přiklonilo. Poznal jsem, jak velice Bohu slouží ten, kdo dětem těmto nedá ve zlé upadnouti a ku hříchům vyrůsti —“
„Ale což jsi kněz nebo mnich klášterní, abys malými dětmi se obíral? —“ odtušil skorem zprudka písař a rumná jeho tvář pokryla se stínem nevole. Tato námitka jej opravdu popudila. „Věř, neviděl jsem za dlouhý čas člověka tak umíněného. Což není u stavby a v huti pravé a jediné tvoje povolaní? Lidu českého by tu přibylo a dětí rovněž. Kam je posadíš, když už teď místa na svém mazhauze pro ně všecky se nedostává? A míníš sám k tolika dětem vystačiti? Jaká podivná, ba řku bláznivá myšlénka! Pravím tobě znova, že ještě někdy zlým ti ta chátra odplatí —“
„Nehorli, krajane! Všechno může býti povoláním člověka, co jest libé Bohu, čeho dovede a co vykonává poctivé. Máš snad také toho povědomost, že všude jinde parléři při velikých stavbách vedlejším zaměstnáním se zanášejí. Ten prach střelný vyrábí, onen kraječství sukna se přichytil — proč já bych děti nemohl opatrovati? Dětí by ovšem přibylo, měl bych ale hojnost peněz vystavěti ještě dva, tři domy, kdež by mládež se shromažďovala, a v Čechách našlo by se dosti lidí šlechetných, kteří by byli žádostiví i způsobilí tu mládež se mnou šlechtiti. Však beztoho na jaře, dá-li Bůh, z dosavadních úspor svých chci přestavěti tento svůj dům, abych prostoru získal —“
„Což pak jen na cizí děti pomýšlíš a vnuka, vlastní krve své, nevzpomeneš, bys jemu hojnost po sobě zanechal? Což ho nemiluješ?“
„Protože jej miluji, chci, aby se na vlastní přičinění spolehl a sebe sám učinil zámožným, pak —“
„Ale páni nikdy a nikdy nesvolí, by z dětí Čechů, které zde vyrůstají, opět kacířští Čechové byli vychováni!“ prál určitě písař s přízvukem hněvu, a jeho těkavá, zašedivělá, v otylém obličeji takměř se ztrácející očka se zablýsknula. Avšak hned jako by se vzpamatoval, dodal klidněji: „Mistře kamenníku, krajane, slyš mé slovo poslední! Jsi poctiv, ty mne nezradíš, vždyť vše jen z upřímnosti k tobě tu pravím a jistě jest daleko tebe pomyšlení, že snad jen proto nutkám tebe ku stavbě, abych čáku měl často na peníz tlumočný. Tys mne neznal, nežli za mladosti své do Vídně jsem se odebral. Věz, že v Praze také jsem horlil pro pravdu víry a zvelebení jazyka českého, pro něž ty bouře v Čechách se zdvihly.
Ale co mi bylo platno toto nadšení v duši a v srdci, když žaludek můj svíral hlad a vetchý studentský pláštík můj studený vítr profukoval?!
Nikde ani za famula nemohl jsem se dostati, a když mi obchůzka u lidí dobrých, jakož ji chudí žáci s listy a s písněmi provodí, selhala, často o hladu jsem lehal i vstával. A hle, tu vítr mne zavál sem do Vídně. Kynula mi tu hojnost na všem, ale mezi těmi Němci jednuškami bylo ovšem nutno mysl a víru svou potlačiti. Dlouho jsem váhal, nemysli. Ale pak jsem pomyslil u sebe, že, je-li hříchem tělo vlastní rukou zavražditi, poněvadž Bůh stejně jako duši nám je byl svěřil k opatrování, tak také hříchem jest, vražditi je ponenáhlu hladem a strádáním. Proto nemínil jsem pravdu zapříti — já ji jen zamlčuji a chovám v srdci svém, ač neodchýlil jsem se ovšem ani v duchu tak daleko od víry římské, jak ty o sobě jsi před chvílí naznačil. Ptám se tebe, mohl-li jsem jinak jednati, chtěl-li jsem tu ostati? A rci, stává se ovce vlkem, když pouze kožichem vlčím se přioděla, aby mezi vlky mohla se živiti? Pánbůh náš jest věčně milosrdný; dalť nám nejen duši, ale i tělo, a bude k nám shovívav, že jsme nechtěli vydati je smrti uprostřed jinak smýšlejících. Nuže, teď znáš ledví moje a jen proto jsem ti vyjevil, poněvadž myslím, že nemáš odvahy své pravé nitro před zraky cizími ukrývati, protože mníš, že bys byl jen sám na této cestě. Vím, že Bůh nám oběma odpustí: ty vnukovi, já dětem svým lehčí živobytí chci zjednati —“
A s tváře písařovy zmizel na chvíli i pyšný, sebevědomý výraz, když tato slova pronášel, a dychtivě na mistra kamenníka pohlédnul čekaje odpovědi. Výraz pevné důvěry, že nyní odpověď mistra bude přece jen přízniva, rozestřel se v jeho tazích.
„Marně jsi mi chtěl pomoci vyznáním svým,“ děl mistr s týmže klidem a mírností, s kterou od počátku byl promlouval; „vím, že nebyl bych samoten, kdybych pro čest a chválu lidskou, pro rozkoš těla a hojnost na statku potlačil tu svědomí své. Tací lidé byli vždy a budou. Já však nechci, nemohu k nim náležeti. Ne proto, bych se činil lepším jako fariseus zákona, ale proto, že Bůh více síly propůjčil mi k tomu, věcí světských sobě nehleděti, ale pravdě sloužiti a ji vyznávati, třeba s mnohou těžkostí, strádáním a protivenstvím. — Nezradím tě, neopovrhuji tebou, jen tebe lituji —“
Písař povstal ze židle s prudkostí sobě neobvyklou, až se tučný podbradek mu zatřásl. Tvář jeho všecka zarudla. Patrné zklamání i podrážděná pánovitost v ní se objevily. Už to nebyl ten, který s přátelskou důvěrou se přiznával, kterak nitro své zapírá, ale onen člověk pánovitý, jenž sem přišel se vztyčenou hlavou a sebevědomým úsměvem.
„Víš-li pak,“ děl zprudka, „že můžeš umíněnosti své těžce pykati? Nebudeš-li s pány, jsi proti nim a oni budou tedy proti tobě. Ale pak zašlápnou tebe jako červa pyšně se vzpouzejícího! A nemysli, že ti kdo pomůže — znám dobře tu chátru dělnou, nežli abych nevěděl, že rozprchnou se od tebe, jakmile jim nebo dětem jejich nebudeš již ničeho moci poskytnouti. Věz, že páni z kapitoly nebudou trpěti, abys děti opatroval. Jejich jest právo bdíti před rozmáháním se bludů, jak mezi dospělými, tak mezi dětmi. Budeš dán do klatby, zbaven domu v obci této, kdež věčně cizincem chceš zůstati —“
„Nikoli, krajane,“ odpověděl mistr klidně, ale v oku jeho zaplálo. „Byl jsem přijat v obec tuto jako spolusoused. Dům tento jsem sobě vystavěl z přičinění svého. To tedy jest půda má, aniž dám se z ní vypuditi, či dopustím, by mi kdo rozkazoval, čím pod vlastním krovem mám se zanášeti. Dětem kacířstva nevštěpuji, nechť se jen soud sestaví a děti vyslechne —“
„Budeš souzen beze soudu a odsouzen. Já pak nebudu za tebe se přimlouvati! Věz, že první budu naléhati na to, by umíněnost a vzdor tvůj byly zlomeny, abys aspoň později k rozumu přišel a nám byl po vůli —“
„Nežádám přímluv a vím, že by nebylo poprvé ni naposled, kdyby krajan proti krajanu v zemi této sočil u těch, kdož tu mají moc. Ale pravím tobě, děj se co děj, já ku stavbě kostela Svatoštěpánského nepřistoupím, dokud páni těch dvou podmínek budou mi klásti. Dětí českých již nikdy nevyženu z domu svého, a on se spíše sřítí na hlavu mou náhlým země pohnutím, nežli potlačím pravdu v srdci svém a nežli odstraním se své stěny toto posvátné znamení —“
A starý mistr, v bledé tváři se zaruměniv, bezděky pozdvihl pravici směrem ke stěně, kdež v posledních paprscích slunce zakmitl se rozhněvanému pohledu písařovu vypuklý kalich.
„Jsi nemocen, mistře kamenníku, na těle i na duši,“ stěží taje výbuch své nevole mluvil písař. „Mním, že z obého se probereš, a do té doby čekati budeme trpělivě na tvé rozhodnutí. Zatím s Bohem buď a hleď se zdravím nabyti i rozumu, s rozumem povolnosti a s tou i štěstí vlastního —“
A jedva že dotkl se lehce dlaně mistrovy, písař prudkým, hřmotným krokem odcházel.