Zašlými věky/O „sokolech“ Smila Janovice/III.

Zašlými věky — O „sokolech“ Smila Janovice Josef Braun
II.	III.

Údaje o textu
Titulek:	III.
Autor:	Josef Braun
Zdroj:	BRAUN, Josef. Zašlými věky. Praha : J. Otto, 1890. s. 21–30. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Počátkem léta roku 1283 rozhostil se po království Českém již dokonalý pokoj a s pokojem mír v duších všech věrných Čechů a spokojenost nad vyplněnými tužbami. Déle tří let nikdo z nich hlavy pokojně neuložil. Strašlivý boj proti cizím vetřelcům, zase povodeň i zuřivé vichřice, hrozný hlad a napotom mor, o jakémž dotud nikdy tu neslýcháno — to byly metly, která jedna po druhé do krve bičovaly zem, jejíž panovník, pacholátko sirobné, trávil v cizím zajetí nemaje často sousta do úst a šatků na tělo… Teď všecko s pomocí boží a věrných vlasti synův odvráceno a napraveno, cizinci dávno ze země vyhnáni a mladičký král uveden do země v dědictví otců svých.

I pan Markvart z Dunajovic s dcerou svou Adlétou zůstal živ a zdráv za těchto obecných pohrom. Nejmenší a od Prahy nejvzdálenější z jeho hradův, druhdy cizími lupiči zapálený, znova opraven, stal se nyní panu Markvartovi nejmilejším a stálým obydlím. V Praze páni zemští se divili a potají snad se i zaradovali, že pan Markvart, druhdy tak ctižádostivý a za časů otce králova nejvyšší komorník, dvora královského nevyhledává…

Zatím pan Markvart zamyšlen zavíral se po celé dny do své jizbice a jen ob čas vycházíval na kulatou hlásku hradu svého a tu po celé hodiny vydržel mlčky dívati se do široširého kraje, přes ty tmavozelené vrcholy nesmírných svých lesů, stále hučící a se vlnící, na ty daleké lány úrodných niv jen tu a tam uzounkými stužkami cest či skupinami bílých chat kmetcích dědin zdobené. Zdálo se, jako by pan Markvart někoho čekal a vyhlížel, zdali již nejde. Avšak dosud vždy nadarmo.

Z toto trudné zamlklosti nedovedla jej vyléčiti ani dceř Adléta. Vždyť ubožka sama v skrytu duše své zle se soužila. Její znejmilejší, Václav panoš, dosud se nevracel, ač dávno jest po boji a ač ještě tehdy, kdy hrad jejich hořel, slíbila mu, že otce na kolenou prositi bude, aby mu to odpustil, že on, Václav, se sokolářem bez vědomí páně do boje se vydal. Kdo ví, kde jim oběma jest konce! Jako by země po nich se slehla! A přec srdce této tiché, skromné dívky, vychované v přísné víře a vroucí nábožnosti, nemohlo vzdáti se veškeré naděje a s ní i důvěry v přímluvu svaté patronky.

Tak oba, otec i dcera, jeden každý někoho očekávali, a den za dnem nadarmo. Konečně, když již naděje se vzdal a nejméně toho se nadál, vyplnila se touha páně Markvartova. Musili lidé jeho zaklepati na jizbu, kde zavřen dlel, aby hostě přivítal.

Tvář jeho všecka se zruměnila radostným překvapením, když uzřel starého, vysokého muže v krzně modravém. Byl by se mu v náručí vrhnul — ale v čas se vzpamatoval.

„Smile Janovici! Jsi ty to opravdu?“ vyhrklo z něho. „Čekám na tě den ze dne, hodinu za hodinou. Co tě sem přivedlo?“

„Zvěsti, které jsem od lidí hodnověrných o tobě v časech minulých byl slyšel,“ odpověděl Smil. „Statečně bil jsi se za vlast, vše, čím jsi se na ní druhdy byl provinil oblibou svou na cizinstvu, hodně jsi odčinil. Nyní věru máš zásluhu po boku mladého krále sedati — jak to, že dvora se straníš, abys odměněn býti mohl?“

„Brachu můj, to jsem poznal, že skutků dobrých odměna pravá jediné v srdci a svědomí člověka jest. Nežádám již cti ani slávy světské pro osobu svou. Jen když vlast dobře jest opatřena —“

V hloubi tmavých očí Smilových se zablesklo. Zatím pan Markvart netaje radostného rozrušení svého i dceř zavolal.

„Poslyš běhy života mého za posledních časů,“ děl pak Smil. „Já a moji sokolové — a to nejen ti pernatí, ale i panicové rytířští, lidé městští i selští, podle slabé možnosti statečně jsme tiskli nepřátely vlasti. Než boj byl dobojován, poznali mne mocní mezi pány a jako známého odpůrce svého i králova jali. Vytrval jsem u vězení do příchodu mladičkého krále, čekaje klidně naplnění soudu i osudu svého. Jediný Hynek z Dubé mne neopustil. A že pro své veliké zásluhy o vybití cizinců ze země u rádců králových veliké vážnosti požívá, vymohl mi, abych před vyřknutím ortele královského na čas na svobodu propuštěn byl s tím závazkem svým i Hynkovým pode ctí a věrou, abych, kdykoli slovem královským volán budu, k vyslyšení rozsudku se dostavil. Prošel jsem se po zemi i po těch místech nejdražších, kde druhdy kvetlo mládí mé květem růžovým, abych viděl, mohu-li pokojně položiti hlavu svou pod meč katův u vědomí, že všechen český rod nestihne osud ztraceného kmene polabského. Oh, Bohu děkuji, přišel, viděl jsem a potěšil se… Všude, kde jsem byl, musil jsem nechati stopu svou, aby, až mne hledati budou, našli mne. Naposled stavuji se u tebe —“

„A odtud neodejdeš!“ vzkřiknul pan Markvart. „Ať cokoli mezi Otakarem a tebou se dálo, ty od jeho syna zasloužíš ne smrt, ale oslavení. Zůstaneš zde, a byť bych s celou zemí pro tebe v boj vydati se měl! Ani králi nepovolím! Raději zemru s tebou i pro tebe, či do vyhnanství půjdu —“

„Teď jsi odčinil i to, čím na mne jsi kdy zhřešil. Odpouštím a žehnám ti za vlast i za sebe. Jsi více než mým přítelem —“ a hnut objal Smil pana Markvarta.

„Ale přátelství tvého nemohu užiti,“ promluvil po chvíli. „Dal jsem slovo své, povinnost rytířskou mám jemu dostáti. Povinnost mi druhdy kázala, znovu ve vlasti se objeviti — mohu-liž za to, že snad tato povinnost na smrt mne povede? Může-li býti smrti krásnější?“

Smil se náhle zamlčel, Markvartovi v očích se zamželo, a Adléta v slzách se rozplývala.

„Než odejdu, dvojí prosbu k tobě mám. Předem, abysi čackého sokola, kterého z družiny tvé jsem k boji bez tvého vědomí vzal, opět do své služby a přízně přijal —“ Když pan Markvart hleděl naň udiven, dodal: „Jest to panoš tvůj Václav. Za dlouhý čas neodešel od boku mého; ocenil jsem jej — lebku jako by z kamene, ale srdce zlaté má. Škoda by ho bylo — víš, že nikoho nemá, ani mateře, ani otce, jenž chud a neznám na Moravském poli dokončil —“

V té chvíli ozval se od hlásky břesk trouby ohlašující příchod hostí. Ale Smil nedada se vyrušovati, pokročil ke dveřím, jimiž za chvíli vešel mladý muž mající na rameni sokola.

Pan Markvart objav jej, políbil na čelo. Bledé líčko panny Adléty zjevně zahořelo, když ve tvář Václavovu, tak sličně zmužnělou, pohlédla.

„A teď druhou, vážnější prosbu,“ pokračoval Smil, mírně se usmáv. „Václav panoš zjevným mi učinil, že dceř tvou horoucně miluje a od ní touže měrou milován jest. Nuž, prosím, nedbej toho, že Václav jest rodu zemanského a že nemá zboží pozemského. Učiň své dítě šťastným —“

Panna Adléta nemohla déle se opanovati. V pláči klekla k nohám svého otce po boku Václavově, jehož sokol vyhoupl se na rámě svého pravého pána.

„Vstaňtež,“ děl pan Markvart hnut, „Bůh vám požehnej tak, jak já žehnám vám —“

Sotva dořekl vstoupilo páže, hlásíc poselstvo královské hledající pana Smila z Janovic.

„Ukryj se probůh — tamo — vyjdi — Nevydám tebe —“ mluvil rychle pan Markvart.

Smil klidně se usmál.

„Děkuji za dobrou vůli tvou — již jsem řekl. Pro sebe již ničeho více nežádám — s klidem tedy počkám na soud královský.“

A sám pokročil ku dveřím vstříc královskému poselství, jehož skvělá a bohatá družina všecku jizbu naplnila. Nebylo však mezi nimi půhončího, jenž by před soud králův volal, ale za to sám nejvyšší hofmistr královský pan Purkart z Janovic a na Winterberce, vzdálený příbuzný Smilův, pan Zdislav z Lemberka, nejvyšší purkrabí, pan Zdislav Zajíc z Třebouně, nejvyšší zemský komorník — samí to důvěrníci z rady královy. Jim pak v čele věkem nejstarší a jistě zásluhami nejpřednější, ač ze skromnosti své osoby žádného úřadu nezastávající, pan Hynek z Dubé.

Ušlechtilá, bystrá jeho tvář všecka zářila, když podávaje Smilovi pergamen pod velikou pečetí zemskou hlasně promluvil:

„Jeho Milost Královská Václav II., i jasní jeho rádcové svěřili mi poslání důležité. Moc mi dána vyříditi tobě, Smile Janovici, že v soudu tvém vyšla pravda na povrch co olej nad vodu. Zváženy jsou zásluhy tvé a z nich za neposlední jest nalezena ta, kterou jsi sám zamlčel, která však od lidí hodných řízením božím dosvědčena jest: že jsi totiž neznámý a nepoznaný ve vojště Otakarově na Moravském poli bojoval a syna tam ztratil. Milost královská přikloněna jest k tobě, všecky statky druhdy tvé tobě jsou vráceny a bez dalších průtahů se do Prahy vydati máš, abys na dvoře královském statečné bojovníky své ze ‚sokolí‘ družiny vyznačil a sám některý z vyšších úřadů zemských dotud neobsazených ujal —“

Smil chvějící se rukou přijav pergamen, uklonil se panstvu hluboce pohnut a promluvil:

„Poznávám, Hynku, že tvými ústy mluvil český král. Kéž Bůh i na dále takou mysl mu uchová po všechen jeho věk! Půjdu se poděkovat drahému vládci našemu za jeho milosti; ale úřadu přijmouti značný věk mi brání. Já zajisté vím o způsobu, kterým i ve sprostnosti a chudobě vlasti své i králi svému budu moci i na dále sloužiti. Žádný člověk sebe nepatrnější není tak malým, aby při dobré vůli toho nedovedl.“ — —

A nežli vzácní hosté s panem Smilem z Janovic do Prahy odjeli, byli svědky slavného zasnoubení panoše Václava s pannou Adlétou a slíbili všichni na jisto přijíti i k svatebnímu veselí.

Slíbili a slovu dostáli. Ovšem uplynul mezi tím delší čas, ve kterém Václav panoš milostí královskou zlatých ostruh nabyl a při tom erbu se spáry sokolími a příjmí „ze Sokolova“. Ani ostatní, kteří v družině Smilově druhdy statečně se bili, neušli bez odměny — nevyjímaje ani statečné selské synky. Byla svatba, o níž ještě dlouho ve kraji si povídali.

Mezi svatebním veselím přikročil k Smilovi stařičký plebán, jenž snoubence byl oddával, a tázal se ho v důvěře: „Pravda-li, pane z Janovic, že, jakož se povídá, kouzla provoditi dovedeš, jimiž jsi svoje sokoly i své bojovníky v té době, kdy žádný proti přesile postaviti se ještě neodvážil, k vítězství vedl? A prosím, kdy ujmeš četné zboží své, které ti milostí královskou bylo vráceno?“

„Zajisté kouzlem já i sokolové moji zvítězili,“ usmál se Smil. „A to kouzlo jest, důstojný otče, láska k vlasti, která neleká se obětí, byť to i sama smrt byla. Blaze, dokud v této zemi bude domovem! A zboží mé? Rozdám je a již zítra upíšu oněm synkům selským, kteří se mnou byli bojovali a svobodnými učiněni jsou. Pozejtří dám se do stavby sokolárny, budu zase sokolářem a při tomto zaměstnání šlechtiti budu poučením a výstrahou synky panské, aby měli ty ušlechtilé vlastnosti ptáků sokolů. Tak pod nízkým krovem doufám více vlasti prospěti než na vysokém úřadě — dokud mne Bůh nepovolá — —“

A dostál svému slovu. Do sokolárny hrnulo se nyní synků rytířských a zajisté každý z nich odcházel odtud moudřejší a ušlechtilejší — pamatovaliť sobě příklady statečnosti, jež uváděl Smil z času boje s Braniborci, i výstražná slova o tom, co vídal na své pouti na hrobech Slovanů Polabských. A kterého z nich chtěl obzvláště odměniti, toho nazval „sokolem“. Byli jimi skorem všichni.

Tito „sokolové“ po všechen svůj věk vděčně a s láskou vzpomínali Smila sokoláře, a mnohý z nich dospěv v letech odchoval vlasti zase sokolíky, kteří jí napotom byli ku cti v časech, kdy plameny kostnické zazářily na českého ducha a na českou sílu, aby toho obojího nikdy nezapomněli národové…