Zašlými věky/O „sokolech“ Smila Janovice/II.

Zašlými věky — O „sokolech“ Smila Janovice Josef Braun
I.	II.	III.

Údaje o textu
Titulek:	II.
Autor:	Josef Braun
Zdroj:	BRAUN, Josef. Zašlými věky. Praha : J. Otto, 1890. s. 13–20. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Pan Hynek z Dubé odjížděje ze sokolčího dvorce zaměřil k náspům nedalekého hradu. Netrvalo dlouho, že stanul v panské jizbě, kdež pan Markvart z Dujanovic, muž něco málo otylý, spíše chytrého než mužného vzhledu, sličná jeho dceř Adléta a nejstarší z panošův Václav, každý po svém jej uvítali. Pan Hynek po svém zvyku krátce a bez promluv přednesl dvé svých žádostí: předně, aby pan Markvart jako dobrý vlasti své syn s druhy páně Hynkovými nemeškal branně povstati proti cizímu útisku, a po druhé, aby Smila Janovice, jenž zbaven statku i jména vrátil se do vlasti a tu pod hradem v tichosti sokolaří, v jeho dvorci s pokojem ponechal.

Pan Markvart prve se zakaboniv, teď již se musil přemáhati, aby hosti, po celé zemi tak váženému, nevlídné a hněvné tváře neukázal; vždyť přece pan Hynek sám dobře ví, že Smil starým jeho odpůrcem, ba sokem byl hned na dvoře nebožtíka krále! Ale na konec rozmysliv důkladně, slíbil pode ctí rytířskou Smila do ustálení poměrů zemských ve dvoře sokolčím pokojně zanechati. Povolil snad jen proto, že žádost druhou zdvořile, ale tím pevněji musí odmítnouti. Jakže, aby se přidal k brannému odporu proti zákonnému zeměsprávci Otovi Braniborskému? Nebude zemský mír svévolně rušiti, vítězství konečné jest nejisto a země potřebuje pokoje. A jestli opravdu něco se strhne, on sveze všecko cennější zboží své na tento postranný hrádek a zde v tichu vyčká konce všech věcí. Vyznává to upřímně. Ani poslední jeho psovoda nesmí do boje! On zajisté dobrým vlasti své synem, ale také starosti otcovské něco váží, a teď právě chce co nejdříve dceru jedináčka, ten drahý obraz i odkaz po nebožce choti, za muž provdati. Pan rytíř z Eschingen statečný, dobrý — — Však tento se sám ve dveřích objevil. Dvě náplastí krylo z části brunátnou jeho líc. Láteře hromobitně, ovšem po německu, vypravoval svoji příhodu a prudce požadoval, aby mu ten chám sokolář v moc vydán byl.

V této chvíli byl by pan Markvart raději na žhavou radlici sáhnul… ale nebylo zbytí a musil panu zeti nastávajícímu německy sic a slovy chlácholivými odepříti.

„Tož mohu jíti,“ zuřil Němec, až bylo na div té jeho náhlé prchlivosti, „pro ten případ mají sluhové moji osedláno. Ode dneška se neznáme, pane Markvarte, leda v boji. Ty Čech, já Němec. Nežli takového tchána, který mne, rytíře, dopustí chámem zahanbiti, lépe žádného! Rytířská čest nade všecko! Vy Češi jste všichni stejni a všem vám stejnou odplatu naměříme —“

A Němec hřmotně odkvapil.

V té chvíli blankytné oko dívčino setkalo se s jiskrným pohledem panoše Václava, a v pohledu tom jako by chvělo se mnoho nevýslovného štěstí… Za to pan Markvart byl jako omráčen. Bylo to neuvěřitelno: nastávající zeť a takhle — —

„Vsadil bych jej za tu drzost do věže —“ jitřil se pan z Dubé odcházeje.

„V tyto časy stojí s ním a za ním lidé tuze mocní. Víš, že nevládne již v Čechách Otokar, ale Ota. A Eschingen je s ním tuze za dobré —“ krčil rameny pan Markvart, všecek jsa zaražen. — —

„Toť dobře na tebe, žes po celý život s cizinci se bratřil a jim nadržoval,“ pomyslil pan Hynek vycházeje v nádvoří…

A měl brzo poznati pan Markvart, zdali bylo ctno i užitečno v této době, kdy vlast jednoho každého ze synů svých volala, zalézti v měkké a pohodlné zátiší zapomenutého hrádku!

Neminulo dlouho a po vší zemi české rozlil se žár strašlivého, v té míře dosud nikdy tu nevídaného boje dvou plemen, z nichž jedno od věků ji hájilo, a druhé od věků dobývalo. Strašno bylo by líčiti i poslouchati o těch časech, kdy v osiřelou zemi nahnalo se dobrodruhů ze všech končin svaté římské říše, kteří slyšeli, že země česká jest pokladnice vzácná i nevyčerpatelná, kde možno za každým krokem poklady hrabati, kdy cizí osadníci ve městech i vsích, ne dlouho práva domovského tu požívající, za tepla spojili se s těmito lupiči a vrahy ku zahlazení konečnému všeho, což slovanské… Také pan Markvart pocítil jejich trýzeň, ač cizinský mrav i jazyk míval v úctě i v oblibě a mezi mocnými cizinci mnoho „přátel“.

Probudil se jednoho rána strašlivým třeskem, způsobeným kamennou koulí do hradu vrženou hrubým samostřelem. Hrad byl obležen a sloup hustého dýmu na poledne od hradu vysoko nad lesy se vznášející oznamoval, že sokolčí dvůr, Smilem dlouho již opuštěný, je v plamenech. Obléhající neptali se ani pana Markvarta, přítel-li či nepřítel. Stačilo jim asi, že jest Čech… I jeho krev nad tím vzkypěla. Již, aspoň z části sebe sama poznával… Tak se mu vděčí, to má za všechno, co kdy pro ně svým vlivem u nebožtíka krále byl vymohl! To má za to, že dceru svou přinutiti mínil ke sňatku s jedním z nich.

Teď udílel horlivě rozkazy četné chase. Budou se úsilně brániti, hrad je tvrdý a bohdá pevný dost, aby bezpečně vyčkali, až přijde osvobození. Ale odkud? — Každý teď svého má dost. A čelo páně se svraštilo.

Zatím panna Adlétka odhodlaně dole v kuchyni se otáčela vařič s ženami hradskými vodu, olej i smůlu na přivítanou útočníkům. Prve však z nejvyššího arkýře hradového pustila ušlechtilého sokolíka blánkou opatřeného. Dostalať jej v poslední chvíli rozluky od panoše Václava, jenž bez vědomí a proti vůli jejího otce a nehledě tesknosti srdce jejího odebral se se Smilem do boje. Smil vzkázal, kdyby bylo zle, aby panna sokola pustila, pomoc že brzy přijde. Jí samotné těžko šlo na rozum, že by ten malý draveček v široširých krajích dovedl miláčka jejího a Smila vyhledati. Však již vše důvěřivě složila na Boha a na přímluvu své patronky, kterou tolikráte o vyplnění své lásky k Václavovi, před otcem bedlivě tajené, prosila…

Ale zdálo se, že důvěra její bude zklamána. Těch lupičů dole jako by každým dnem přirůstalo. Již první okop slezli, první bašty dobyli a „kočku“^[1] k boření připravovali. Čeleď hradská řidla vůčihledě i klesala na mysli. Pan Markvart chtěl vyjednávati; odpověděno mu však krutým posměchem. On sám v boji byl zasáhnut šípem na levici. Nosil ji v obvazku. Ó, by byla dceř jeho tušila, jaká muka nyní vytrpěl! O tělesná by nebylo — ale duševní! Ještě tři dny a tři noci — nepřijde-li pomoc samým Bohem seslaná, jsou ztraceni!

Ale již první z těchto nocí rozhodla o jejich osudu. Nepřátelé mimo všecko nadání způsobili zuřivý noční útok — tím strašnější, an jeden z hořících šípů, které vzhůru metali, na nechráněném místě hradové střechy se zachytil.

S hora oheň prudce se vzmáhající, z dola neodolatelní nepřátelé — to byla zoufalá chvíle pro pana Markvarta i pro jeho dceř. Již se odhodlal — učiní s hrstkou svých výpad, aby v příboji nepřátel čestně zahynuli… Zulíbav svou dceř, po jejím boku vyrazil v čele svých ze brány. Ale jaký úžas! — nepřítel v té chvíli kvapně ustupuje ode zdí tam na dolinu, kde zuřivý ryk, v temnu daleko se rozléhající, oznamuje, že nepřítel od zadu byl přepaden. Bůh je potěš ty nenadálé osvoboditele… A již za chvíli stanul pan Markvart před jich vítězným vůdcem, jemuž kol hlavy v divokém letu kroužilo hejno sokolů. Změť krvavě rudých paprsků z hořícího hradu sálajících ozářila jeho tvář.

„Smile!“ vzkřikl radostně pan Markvart. „Oh, šlechetný odpůrce můj! Podej mi pravici ku smíru! Vše, vše budiž mezi námi zapomenuto. Tys cizince nenáviděl, já jim nadržoval, můj vliv zvítězil u krále a tys byl vyhnán. Ale časy se změnily a já s nimi. Hle, i já jsem se pustil s nepřátely vlasti v boj! I já se poznávám!“

„Kéž bys jen cele se poznal!“ děl Smil vážně. „Dosud jen za sebe jsi bojoval. Teď ne slovy, ale činem ukaž, jak vlasti své si vážíš. Jsi svoboden — konej svou povinnost! Tu viz mrtvolu vůdce svých nepřátel — toť pan z Eschingen. — S Bohem buď!“

A zakopnuv do mrtvého trupu německého rytíře odkvapil se svými, aniž panu Markvartovi pravice podal.

V týž mžik posledním ruky stiskem loučila se i panna Adléta s jakýmsi mladým mužem, jenž za vůdcem svým Smilem v šer zimní noci pospíchal… Byl to jistě panoš Václav…

Bled a zachmuřen obrátil se pan Markvart se svými ku hradu obrovským žárem plápolajícímu —

---

1. Přístroj dobývací.