Zašlými věky/O švédském vpádu/IV.

Zašlými věky — O švédském vpádu Josef Braun
III.	IV.	V.

Údaje o textu
Titulek:	IV.
Autor:	Josef Braun
Zdroj:	BRAUN, Josef. Zašlými věky. Praha : J. Otto, 1890. s. 252–261. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Druhého dne z večera přecházel „senator“ či lépe řečeno první radní písař kutnohorský pan Fatigat prudce po své jizbě valně prostranné, jejíž čistě vybílené stěny pestřily se několika obrazy svatých a světic ne příliš dovedně vytvořenými. Před největším z nich, představujícím svatou pannu Barboru, patronku kutnohorskou, hořela mrkavým plaménkem olejová lampička.

Pan Fatigat byl věkem šedesátník, vysoké, hubené postavy, s lysou hlavou stále trochu v týle nakloněnou a s bedry nachýlenými. Suchá jeho tvář, hladce oholená, s živýma, tmavýma očima, jež, jiskříce se, stále nepokojně kolem těkaly, nyní silně byla zachmuřena.

Za dubovým, v pravém koutě jizby stojícím stolem seděl pan primas královského horního města Hor Kuten, a také jeho tvář, lemovaná dlouhým, prokvetalým vousem, netajila stínu vážného přemýšlení a starosti. Pan primas mlčky si hověl v hospodářově lenošce, bez pohnutí za drahnou chvíli hledě na voskové, valně zaprášené „tatrmánky“, kteří nad stolem na hedvábné niti byli zavěšeni podle starodávného zvyku, aby zachycovali se na nich pavouci, do těch časů za jedovaté pokládaní, kteří by jinak se stropu mohli spadnouti zrovna na stůl či dokonce do jídla.

Pravá ruka páně primasova, radní písař pan Fatigat, podle „přirozenosti“ své jsa prudký a nepokojný, dlouhými kroky jizbu měřil. Manželka jeho, ctná paní Agatha s dcerkou svou v jiné jizbě trvaly, snad aby obou mužů v jich jednání nevyrušovaly, či snad, aby teď s večerem prosily vroucími modlitbami Boha milosrdného, by toto navštívení švédské beze škody a brzo od města ráčil odvrátiti.

Za hodnou chvíli tu panovalo ticho, až pan písař hlubokým vzdechem je přerušil.

„Věru, již nevím, čím jsme Pána Boha nebeského tak těžce pohněvali, že na nás metlu za metlou posýlá,“ odlehčoval si z hlubokosti své těžkosti. „Nevím, nevím, jestli obec naše, druhdy tak slavná a bohatá, než se dočkáme konce té vojny ohavné, v grunt a zkázu dokonalou uvedena nebude a my jednotlivci s ní. Můj ty Bože, mráz mne přechází, vzpomenu-li, co peněz již jsme těm žralokům vojanským v nenasytná hrdla obětovali! Už abychom pro ně z poslední košile se vysvléknuli. A proč? Jen proto, aby nám ti lotrasi lotrovští nad hlavou domy nezapálili! Může-li se Bůh nebeský na tyto ohavnosti a křivdy převeliké klidně dívati? Nuže, zítra, jak jsme v radě uzavřeli, že se nám hotové peníze na rancion nedostávají, budeme nuceni jim zlatou posvátnou nádobu kostelní dáti. Zdaliž to kdy slýcháno? Zdaliž Bůh nebeský nerozhněvá se nad těmi lotry vojanskými, kteří ani statku boží službě zasvěceného neušetří?! Z nedostatku peněz hotových i kalich zlatý z kostela jim dáme — a o poslední jsme tím připraveni. Ale vojna hned tak se neskončí; přijdou po těchto jiní, po jiných zase jiní a všichni budou peníze či zlato na nás žádati. Rač mi říci, pane primase, co dáme potom — co potom?“ A jiskrné, nepokojné jeho oči upjaly se na tvář páně primasovu, jako by odpovědi očekával.

Pan primas, také zhluboka povzdechnuv, a široký, bělostný límec svůj si rovnaje, pokrčil rameny.

„Bůh suď, co se s námi stane! — Já nevím, aniž mohu tušiti. Ale nezapomeň, proč jsem vlastně přišel, milý písaři. Jmenoval jsi již hezkou řadu dívek, ale z těch žádná nepůjde, spíše by šla do horoucích pekel, než před švédského obrista —“

„Ale Bože nebeský,“ vzdychal opět Fatigat. „Již nevím o žádné, jejíž rodičové by svolili. Nevím nic, nic, a starostí mám plnou hlavu. Ke všemu tomu ještě synek se mi nevrací z Kolína od strýce; mám strach veliký, aby se mu nebylo po cestě něco zlého přihodilo — jest od malička prudké krve a žádného báti se nechce —“

Pan primas mávnul rukou.

„Buď bez starosti. Strýc slyšel bezpochyby, že tu na Horách máme švédskou chasu, a milého hocha nepustil. Ale teď musíme skoncovati jednu věc. — Jak můžeme bez dívky zítra obristovi na oči? Leda bys ještě dnes k němu došel a prosil ho, aby od toho upustil — já k němu přece nemohu,“ přiznával se upřímně, „což kdyby ve zlosti dal mi ublížit, takový Švejda je všeho schopen, kde byste vzali primasa — na tebe nesáhne, ví, že jsi jen městský služebník —“

„Oh Bože nebeský, jak těžké starosti padají na stará má bedra!“ zahořekoval pan písař. „Jaká to neslýchaná krutost a zlá vymyšlenost, aby nikdo jiný dravci vojanskému rancion podati nesměl, než dívka rodu měšťanského! Bůh ho potrestejž, toho jenerála švédského, jenž si toto bláznovství kruté a hříšné poprvé vzpomněl! A po něm všickni tak dělají — i tento obrist, jenž by se zdál přece jinak býti mírnějším a lidštějším! To bylo řečí, že je zcela jiný než ti ostatní oficíři, ale ne, není v něm nic kalejšího, už proto ne, když také on si přikázal, že z rukou dívčích a ne jiných rancion přijme. Dobře, že dceruška moje věkem nedospělá jest. Však bych ji také nepropůjčil k této pohaně a v takou nebezpečnost, spíše bych se sám dal utratiti. Jak pak se nemají rodiče zpěčovati, když ten jenerál zlořečený, co tu minule byl, Katuši Vojřovic s sebou unesl! Já bych věru také smrt z toho měl jako starý Vojř. Toť můžeme třeba desetkráte to dát vytroubiti, aby někdo dobrovolně dcerku svou přihlásil, po jedenácté nedostaví se žádný právě tak jako nyní, když biřic už třikráte to provolal —“

„Jen mi nelamentuj, milý Fatigate — věc tím nespravíme,“ napomínal povážlivější pan primas. „Raději vzpomínej, snad některý měšťan na předměstí uzdrahne se nad těmi desíti dukáty, jež dívce za to slibujeme. Buď bys musil ještě dnes k obristovi dojíti anebo bychom musili zítra metati los —“

V té chvíli ozvalo se slabé zaťukání na dvéře a do jizby vkročila dívka, které se nejméně nadáli a na kterou pan primas nevzpomněl náhodou a pan písař snad zúmysla.

Byla to Lidka Tomsová.

Pan obrist Hornsohn ji pustil teprve dnes odpůldne z vězení. Přišel sám k ní do vězení a tu i tam něco se poptav, na otce, na exilium, kde všude bloudila — děl, že nechce ji trestati pro starou matku její. O Vojtěchovi se nezmínil, a Lidka byla jista, že podařilo se mu nadobro uprchnouti. Za to jí ještě pan obrist řekl, že jemu zítra rancion podati má na radnici dívka měšťanská, aby se tedy k tomu hlásila, a jestli již se jiná přihlásila, aby aspoň na rathouz přišla, že on, pan obrist, před svým odjezdem chce se jí ještě na něco zeptati, k čemuž nyní čas mu schází.

Proto zaměřila hned do domu primasova, a když tam jí řekli, že pán v téže záležitosti, za kterou ona přichází, šel k Fatigatovým, nemeškala a vešla do domu senatorova. Bude jí sice trpko popatřiti ve tvář otce Vojtěchova — ale není zbytí, záležitost spěchá. Uklonivši se oběma ctihodným sousedům řekla:

„Slyšela jsem, že městští biřicové ohlašovali, kterak jedna panna obristovi švédskému výpalné podati má. Jsem z poctivého rodu měšťanského — nuže, jestli dosud se nepřihlásila žádná, jakož bylo slyšeti, nabízím službu svou —“

„Sám Duch svatý tě pohnul, holka,“ zaradoval se pan primas prostoduše. „Teď tady právě nad tím rukama lomíme, že se nikdo přihlásiti nechce. A nechceme to přece zadarmo! Navrhnu v radě městské, aby místo desíti dukátů za tvou ochotu jedenácte bylo ti vyplaceno. Jen že bude ti, Liduško, nějaký čas na ně čekati — teď nejsou — a to víš, kde nejsou, ani smrt nebéře —“

„Pane primase, já za to peněz nežádám,“ řekla Lidka. Nechtěla ovšem vyznati, kdo ji první k tomu ponuknul; věděla, že nikdo nemá ani tušení, že za večerní chvíle byla uvězněná švédským plukovníkem, a nechtěla, aby se toho vůbec kdo dověděl. Lidé jsou zlí. „Matka moje chudá jest, ale jsou v naší obci lidé, kterým ještě hůře se vede, mezi ty rozdělte ten peníz. — Odhodlala jsem se k tomu z lásky k městu, neboť také mne by bolelo, kdyby rodiště mé od vojska švédského vzalo jakoukoli pohromu.“

„Vidíš, ty jsi hodné dítě,“ pochválil pan primas. „Věru, jsi po nebožtíku otci. Znal jsem jej, a ač pod obojí, člověk z míry byl šlechetný. Ovšem rád si v lecčem hlavu stavěl. A pak jsi mohl spíše kamene uraziti, než jeho obměkčiti — znal jsem ho, děvečko, znal! Také dost se pro to natrpěl. Ale kdo umí rozvážiti, před tím nebylo mu k necti —“

Pan písař až do této chvíle mlčky naslouchal, přecházeje po jizbě dlouhými kroky. Vida, že dívka chystá se již odejíti, postavil se k ní a vzpřímiv hrdě a s přísností „ouřední“ svoji postavu, ne dobrosrdečně a vlídně jako prve primas, ale s vysoka a po pansku k ní promluvil:

„Nuže, zítra o deváté hodině ranní na půl orloji dostav se do radnice. Ale pravím, vezmi sobě šaty nejlepší —“ dodal s jedovatým úšklebkem, „ty, v kterých hochům horským tak znamenité hlavy dovedeš másti. A že již na to vzpomínám, musím tobě opakovat ještě do očí, co jsem vzkázal k vám: abys na našeho Vojtěcha sobě nemyslila a jemu nenadcházela; však už víš, proč.“

Dívčina tvář zbrunátněla. Modré její oko zalesklo se hněvem.

„Pane senatore,“ děla směle a hrdě v šlechetném rozhorlení, „Bůh mým svědkem, že já nikdy jsem jemu nenadcházela. Nebylo toho potřebí, on nadcházel mně —“

V očích páně Fatigatových zajiskřilo se prudčeji. Ješitnost jeho těmito posledními slovy Lidčinými před primasem byla uražena.

„Jakže, on tobě nadcházel?! Já se toho nezdárného chlapce odřeknu, z domu ho vyženu, jestli ještě jednou tak učiní. Musí hledati sobě rovnou, rozumíš?!“

A již se od ní odvrátil s netajeným pohrdáním.

„Pane senatore,“ vztyčila se Lidka, nikoli směle, ale hrdě a statečně, až dobrosrdečný pan primas v duchu se podivil, kde se to v té holčině vzalo, „jsem dcerou z poctivého rodu měšťanského a rod můj není ani o vlásek méně vzácnější než rod tvůj. Jediný rozdíl je ten, že rod můj neštěstí stíhalo za neštěstím, že jsme zchudnuli. Ale chudoba cti netratí před lidmi moudrými a spravedlivými. Ty se chceš syna svého odřeknouti — ne, nemusíš toho činit, já ho sic mám ráda a on mne, ale už jsme si to řekli, že nikdy svoji nebudeme. Já mu nechci v cestě ku štěstí stát a také Bůh mne chraň, aby k vůli mně měl se s otcem svým znesvářit. Já jsem mu už řekla a tobě to teď opakuji do očí, pane Fatigate, ať to slyší také pan primas: kdyby chtěl mne Vojtěch za ženu, ne on, ale ty, pane Fatigate, bys mne musil pěkně prositi — Jinak mohu být živa bez něho a on beze mne —“

A něco málo se uklonivši panna Lidka odtud odcházela zardělá a rozrušena.

„Oh, já tebe prositi, ty chudobo jedna,“ smál se jízlivě pan Fatigat všecek rozčertěn. „Pravda, že synka svého jediného nade vše miluji — ale k tomu ani on, ani ty mne nedonutíte, abych prosil tebe! To by tak ještě scházelo, ty beranko paličatá! Jestli pak není tohle opovážlivost mluvit takhle se mnou, s ouřední osobou! Je v ní ještě rebelantský duch jejího tatíka! Není nic protivnějšího, nežli když taková chudoba chudobná chce si také stavět hlavu a šatit v pejchu, která jen pánům sluší — nemluvím-li pravdu, pane primase?“

Tázaný, vstávaje s hospodářovy lenošky, pokrčil rameny.