Zašlými věky/O švédském vpádu/III.

Zašlými věky — O švédském vpádu Josef Braun
II.	III.	IV.

Údaje o textu
Titulek:	III.
Autor:	Josef Braun
Zdroj:	BRAUN, Josef. Zašlými věky. Praha : J. Otto, 1890. s. 242–252. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Neminuly ani tři hodiny a pan obrist seděl v prostranné, klenuté jizbici voskovicí ozářené Raškovského domu na Panském place, ty časy neobydleného, poněvadž hospodář jeho před drahnými časy pro náboženství ze země ušel a nebylo nikoho, kdož by za tu správku, kterou stavení poněkud zanedbané vyžadovalo, chtěl se tu osaditi. Bylo na div, že pan obrist spokojil se i na ten krátký čas, co v městě se svými pobude, s takovýmto ložumentem. Jeho předchůdcové vkládali se do pohodlnějších bytů předních měšťanů, kteří volky nevolky musívali je s mnohým nákladem tu vydržovati. Za krátké tři večerní hodiny svého pobytu v městě pan obrist mnoho zařídil: Předem zjevil, krátce a stručně, primasovi a konšelům u radnice jej pokorně očekávajícím, kdy, jakým způsobem a mnoho-li výpalného jemu mají odevzdati. Potom ubytoval důstojníky i vojáky svého regimentu, jejich ženy a děti s nejpřísnějším rozkazem, aby cti, života a zejména jmění obyvatelstva šetřili, s výstrahou bezodkladného pověšení. A pak i s důstojníky svými povečeřel v hospodě „Mědínkovské“.

Měšťanům horokutenským bylo nadiv všecko počínání obrista Hornsohna. Nejdříve jim padlo do oka, že dosti plynně česky hovoří a k tomu s jakousi okázalou zálibou. A pak — toť přece neslýcháno, aby vojanský vůdce, a k tomu švédský, za těchto časů vojákům svým nevázaným zakázal loupiti a nezbediti! Co se vždycky nanaříkali a naprosili, aby vojákům týrání a odírání měšťanů zakázáno bylo; ale páni oficíři — ať již byli „Švejdové“ anebo z vojšté Jeho Milosti Císařské — bývali hluši a slepi ku všem podobným prosbám a žalobám. A poněvadž „na průchodech“ těchto prošlo městem obojího vojska do mnoha tisíc, co zla namnoze neodčinitelného tu způsobeno!

Rovněž nemohli ani uvěřiti, že by to pravda bylo, že pan obrist na hospodě u „Mědínků“ povečeřev, sám druhý s pobočníkem svým časně domů se ubíral. Ti jiní páni vojanští, co tu trávívali se svým lidem na průchodech, bývali jeden jako druhý: samá rozkoš, „panget“ u hojného stolu a nezřízené veselí od večera až do bílého rána, jako by již druhého dne všickni na bojišti měli padnouti a proto světa požitkův do hojnosti před tím se chtěli nasytiti.

Ale bylo tomu vskutku tak.

Pan obrist Hornsohn seděl ve své jizbě sám a sám drahně do noci, probíraje se v jakýchsi mapách, plánech i nákresech, jež před ním v divném neladu na stole ležely, ob čas a po dlouhém přemýšlení do nich něco vpisuje.

Ze Svatojakubského kostela zaznívala sem tichou nocí pozdní noční hodina odbíjená volným tempem; pan obrist Hornsohn sám nevěděl, kolikátá. Pojednou vyrušen nadzvedl vyhublou, opálenou, a světlým, krátce střiženým vousem lemovanou tvář od svých register.

Vešel do jizby voják zastávající službu stráže a vzdav po vojensku poctu, hlásil, že nějaký muž zdejší úsilně si žádá s panem obristem ještě této chvíle mluvit, jako by nějaké zprávy důležité nesl.

„Vpusť jej sem,“ nakázal krátce pan obrist, ohlédnuv se bezděky po svém kordě v nedalekém koutě stojícím.

Za malou chvíli měřil již svým sivým, pronikavým zrakem mladého muže v šedivém kabátci, nepřepásaném, v zelenavých, vybledlých spodkách, jenž kvapně sem vkročiv a lehce se ukloniv nyní před obristem jako jedle vzpřímen stál.

„Kdo jsi a proč přicházíš?“ oslovil jej po česku pan obrist. Jeho hlas zněl přísně a jeho husté obočí pod tím vysokým, zachmuřeným čelem se svraštělo.

„Jsem Vojtěch Fatigat, syn radního písaře z města tohoto,“ děl mladý muž, a v tváři jeho zračilo se pevné odhodlání. „Byl jsem dnes odpůldne otcem svým vyslán do města Kolína s penězi ku strýci. Na cestě přepadla mne i soudruhy mé hlídka vašeho vojska. Volali na nás již napřed, abychom jim dali peníze nebo život. My se bránili, vojáci po nás stříleli, já utíkal a šťastně dostihl jsem domku sousedky Tomsové. Tam jsem se převlékl do těchto šatů, abych nemohl býti poznán. Dcerka této sousedky vyběhla ven před vrata, aby zadržela vojáky, kteří mne pronásledovali. Podařilo se mi šťastně jim uniknouti přes několik zahradních zdi. Když vojáci po vykázaných bytech se rozešli a nebezpečí pro mne minulo, došel jsem do domku Tomsovic. Tam Lidčina matka v slzách se rozplývala a hořekovala, že Lidku místo mne vojáci odvedli; matka nesměla za nimi. Ona za nic nemůže a její dcera také ne, přicházím tedy s prosbou, abyste místo dívčiny mne uvěznili a ji na svobodu propustili —“

V sivém zraku páně obristově zasvitlo. Drahnou chvíli mlčel, noře své zraky v ušlechtilé tahy tváře mladého muže, na níž dobře bylo znáti nedočkavost i úzkost. Konečně promluvil stejně přísně jako prve.

,Aj, proč nešetříš vlastního kabátu a sebe v něm, když se ti podařilo uniknouti na svobodu? Ale však tomu rozumím, tys nepřišel jen tak nadarmo za ni prosit, ty ji máš rád a myslíš, že my, po kterých jsi střílel, nyní tě pustíme, abys potom svatbu slaviti mohl a při svatbě hojně se vysmál mně i mému regimentu! Taká není, hochu, spravedlnost vojanská —“

„Ano, mám ji rád, pane obriste,“ odpovídal Vojtěch odhodlaně. „Ale nikdy svoji nebudeme. Již jsme si to řekli, můj otec brání, a když jsem ho znova prosil, vysoce se zařekl, že se mne do smrti odřekne, jestli jen jednou jméno její před ním vyslovím. Je chudá pro náš rod! A byla v exilu mezi kacíři! Nemohu na sebe uvaliti kletbu otcovskou — A pak otec můj vzkázal její matce ostře, že má pro mne jinou, a proto dívka se zařekla, že by se jinak mojí ženou nestala, než kdyby otec můj ji prosil. A to se nikdy nestane! Ale ona mne dnes zachránila, nevěděl jsem, že upadne do rukou vojanských, nemohu ji tu nechati —“

„Dobrá, a věděl jsi, že, když pustíme ji, necháme si tu tebe a že potom ty dostaneš za odměnu špetku prachu a kus olova?“ přísně ptal se plukovník.

„Věděl, pane obriste,“ odtušil pevné mladý Fatigat. „Jen když ona bude zachráněna!“

Pan obrist se usmál. Jeho tvář se o poznání vyjasnila.

„Dobrá,“ řekl hlasem drobet vlídnějším, „vidím, že jsi statečný hoch, a proto je mi tě přece trochu líto. Prál jsi, že ta dívka tvoje nebude — nuže, ať není také jiného. Ponech ji proto jejímu osudu a jdi! Což o jednu ženskou na světě! Já tě tedy propouštím na svobodu, jinou si vynajdi a raduj se ještě z života —“

„Ó nikoli, pane obriste, nebyl bych života hoden, kdybych takhle se zachoval —“

Sivé oči páně obristovy opět se zaleskly.

„A což, když řeknu,“ zvolal zase přísněji, „že ji smrtí svou nezachráníš? Vždyť se také provinila! Panditkou na mé lidi mířila! Také musí umříti, třeba byla dívkou. Nyní opakuji: jdi, zachraň sebe aspoň, když ti daruju svobodu. Co jest lepší, když ji zachrániti nemůžeš: zdaliž s ní umříti aneb aspoň sobě zachrániti život?“

„S ní umříti, pane obriste, a v jednom hrobě pochovánu býti —“ děl mladík temně a hlavu pochýlil.

Pan obrist Hornsohn suchou dlaní své pravice několikráte si přejel opálený obličej, jako by setříti chtěl všecky známky v tváři své, podle nichž by mladý Fatigat souditi mohl, jaký as dojem jeho chování na něho činí.

Po některé chvíli přemýšlení děl pan obrist:

„Ah, vidíš, právě vzpomínám, že jsem té dívčině slovo své dal, že ji propustím, jakmile ty budeš nalezen. Že to slovo mé, bude zítra svobodna —“

Jas radosti rozlil se po tváři mladého Fatigata.

„Jen nejásej před časem a nemysli, žes vyvázl i ty. My jsme Švédové,“ a tato slova pronesl s přísným důrazem — „a ty jsi zajisté od malička slýchal o nich, že jsou horší nežli dravé šelmy. Šelmy přepadají v pustinách, ale Švédové pustiny teprve si připravují ze spálenišť a lidských mrtvol. Tys jim padl do drápů; máš jich zakusiti. Netřeseš se?“

„Byla to vůle boží, pane obriste,“ odvětil mladík truchlivě, avšak pevně.

„Ale jak jsem již pravil, líto mi tvé zmužilosti i tvé postavy,“ děl opět po delší pomlčce pan obrist, měře Vojtěcha od hlavy až k patě. „Škoda tebe pro kouli vypálenou ve vzdálenosti desíti kroků. Daruju ti svobodu za jednou podmínkou: budeš mým pobočníkem. Zelený kabátec, hedvábný bandalír, široký klobouk s pérem bělavým — to ti všecko rozmile bude slušeti,“ pokračoval s veselým úsměvem, jenž se nějak divně vyjímal na jeho vážné, vysmahlé tváři. „Tu dívčinu vzíti si nemůžeš. Co tě tedy poutá k tomuto hnízdu tupohlavých, obmezených měšťáků? Jistě ne tvůj tatík, když nechce, abys chudou si vzal! Smrti se nebojíš! Rci, co jest lepší: líné dřepění v dusném vzduchu nízkých jizbic městských nebo hlučný život vojanský? Ten je plný veselí a rozkoše — ať je to v táboře u stanů hezkých markytánek či u ohně při veselé hře v kostky! Nebo v bitvě! Tam není smutno; kdo není baba, tomu krev ve všech žilách rozkošně hraje a koule veselou hudou muziku, kdy za odměnu vidíš řady nepřátel kácet se a prchat jedny přes druhé. A potom — v dobytých městech poklad zlata i poklad ženské krásy oblaží tvé rty prahnoucí po vině i tvé srdce prahnoucí po lásce — Nemiluješ víno? Vidíš nerad ženskou tvář, hezkou, krev a mléko? Buď moudrým, mladý muži — jinak tě nepropustím na svobodu! — Zemřeš!“

„Pane obriste, mám otce starého —“

„Ano, máš, ale líp žádného než takového! Vždyť nemá ani tolik lásky k tobě, aby umálil své hrdosti a dovolil tobě vzíti si dívku dle hlasu srdce tvého —“

„Pane obriste, také matku mám, drahou, dobrou mateř, a ta by nesnesla pomyšlení, že jsem se dal do služeb švédských —“

„Hm, matku, dobrá, ale také ona smýšlí stejně o tvé milence;, a zkrátka a dobře, i ona jako otec chce tě obětovati svojí hrdosti a pýše. Ostatně, až trochu užiješ světa a jeho rozkoše, až uchováš v opasku trochu žlutáčků, vždycky se můžeš sem vrátiti, vojna věčně přece jen trvat nebude. A ty budeš potom první mezi těmito obmezenci, z kterých žádný nikdy ani za humna nevyšel. Tak tedy vyslov již poslední slovo —“

„Nemohu, ach, pane obriste, jistě nemohu. Jaký bych to byl člověk, abych rodné město opustil v takovýchto časech nebezpečných a vrátil se teprv, až by se tu dobře vedlo? Často, když se ku bránám volá, a jindy a jindy potřebí jest tu každičké ruky — nebylo by ctné, abych se z toho vytáhnul —“

„Dobrá, tedy tě potrestám pro příklad a výstrahu,“ děl pan obrist s ledovou chladností, a jeho husté obočí se stáhnulo násilně. „Uvidíš, že to není žert. Ty jsi mířil na nás a chybil. My budeme také mířiti a nechybíme. Ty ještě tomu všemu pořád nechceš věřiti. Nemysli, že se potom dám někým uprositi — tvůj otec musí býti přítomen tvé smrti a nesmí ani brvou hnouti. Tak to činí Švédové, ty nepoddajný chlapče, a já jsem jejich obrist ze všech důstojníků vojska švédského prý nejpřísnější —“ A povstav od stolu prál zhurta a přísně: „Máš nějakou zbraň u sebe?“

„Nemám,“ děl krátce Vojtěch.

„Nuže, zde v této druhé jizbici bude tvé vězení. Tvoje dívka jest uvězněna dole. Nebudeš s ní už mluviti, aby nečinila jakékoli pokusy o tvé osvobození. Ostatně buď jist, že kdybys sám nějaký pokus o útěk učinil, že všecko jest nadarmo a že neuprchneš. Víš, tento dům obklopen jest strážemi a po celém Panském place že táboří moji lidé. Může-li tě pak cos utěšiti, věz, že dívku onu propustím, poněvadž jsem dal své slovo. Možno dost, že ona bude také mezi lidmi, kteří se budou dívati na tvoji popravu —“

Dosud Vojtěch, ač do sinava bledý, vše klidně byl vyslechnul. Ale nyní sebou prudce hnul a oči mu zasvítily.

„Oh, pane obriste, jen toho mne ušetřiti račiž,“ zastenal mladý Fatigat; „prosím tebe pro všecko, co ti svato, ponech dívku tu ve vězení a pusť ji, až rov můj bude zasypán. Ona si nezasloužila takého divadla —“

„My jsme už domluvili, mladíku,“ ozval se pan obrist drsně a ukázal velitelsky na dvéře sousední jizbice.