Zašlými věky/„Masnice“/V.
| Zašlými věky — „Masnice“ Josef Braun | ||
| IV. | V. | VI. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | V. |
| Autor: | Josef Braun |
| Zdroj: | BRAUN, Josef. Zašlými věky. Praha : J. Otto, 1890. s. 134–146. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Druhého dne hned po ránu Jeronym pilně brousil kolem domu Masníkovského. Měl již záminku, pro kterou k panně Apolence slušně mohl vejíti — a nyní čekal, až pan Masník vyjde z domu, jako každodenně z rána, že vklouzne do domu, aby tomu božskému dítěti vyznal svoji nejhoroucnější lásku, aby před ně pokleknul a žádal, by jemu uložila jakékoli podniknutí nebezpečné a podivuhodné, že je chce vykonati, byť život v sázku dáti měl a to pro čest a slávu panny zbožňované — všechno tak, jak to činili znamenití hrdinové a rytíři v jeho „kronikách“ tlačených. Šťastná náhoda mu přála; nemusil dlouho čekati. Pan Masník kolébavým, těžkým krokem vybíral se z domu, a hle, panna za ním z hořejšího okna vyhlíží — v Jeronymovi srdce radostí poskočilo. Sotva že Masník za rohem zmizel, vklouzl zamilovaný mládenec mrštně do průjezdu a v malé chvíli stanul v hořejší jizbici, kdež panna Apolenka dosud u otevřeného okna stála bavíc se pohledem na čilý život a ruch proudící dole na Koňském trhu.
A milý Jeronym, jak se tu k němu obrátila a plachým překvapeným pohledem svých modrých očí jej změřila v první chvíli sotva že pozdrav dovedl vykoktati — a byl se přece napřed připravil na každé slovo, které s ní bude mluviti, ve „své“ záležitosti! Tak jej přemohlo vědomí, že je konečně sám tváří v tvař vůči té drahé bytosti, která ozářena proudem ranních zlatých paprsků do jizbice se deroucích, tak svěží a krásná jako dnešní letní jasné jitro, v tom růžovém živůtku, s tou bohatou korunou světlých vlasů, s tím čerstvým poupětem růžovým ve vlasech tkvícím, zdála se najednou mládenci ohnivému a obraznosti plnému ve skutečnosti krásnější ještě a vznešenější než její obraz, který v znícené mysli vším možným půvabem si byl vykrášlil.
Ale jak panna promluvila, po křesťansku jej vítajíc a oznamujíc, že pan strýc doma není, Jeronym nabyl své míry — povědělať to tak, že kdyby to byla jiná dívka, řekl by, že to povídá trochu dětinsky a neobratně. Ale že to řekla Apolenka, ta ze všech nejkrásnější, nic nechtěl věděti o přílišné dětinnosti a duševní nevyspělosti dívčině — zdálo se mu naopak, že objevuje na ní nový půvab: andělské prostoty, prostoduchosti a neviny.
A teď ještě zamilovaný mládenec opatrně mrknul okem do otevřených dveří vedlejší jizby — tam jistě pan Masník přebývá na ten čas, co dívčina v jeho domě tráví. Jeronym poznal to podle toho, že pod lůžkem spatřil celou řadu obuvi, od lehkých střevíců letních až k těžkým zimním bačkorám přesně srovnánu. Pohodlný pan Masník rád měl všecku obuv takto po ruce… Přesvědčiv se, že tam nikoho není, pevným a jistým hlasem Jeronym panně vysvětloval:
„Snad není tě tajno, panno ctná, že tvůj pan strýc o svém svátku slíbil, že přátele své nějakým klenotem překvapí. Rádi bychom uhodli co to jest — tuze nám na tom záleží — a mně také, tu se k tobě utíkám, panno ctná, aby pan strýc tvůj nevěděl. Viděli jsme, kterak jsi šlechetná, jistě mne neoslyšíš a řekneš mi co to jest — jestli ti totiž pan strýc pověděl —“
„Ba nepověděl —“ prála panna s tváří plnou ruměnce, ale její hlas i výraz nenucený, dětinský a udivený nepřipouštěl nižádné pochybnosti.
„A ani nenapověděl, co by mohlo to býti?“ vyzvídal Jeronym slovem a zároveň i pohledem svého jiskřícího oka, s největší rozkoší spočívajícím na půvabném dívčinu obličeji.
„Ba ani nenapověděl,“ řekla zase panna s týmž zvukem i výrazem jako prve. „Jen mně řekl, že nějaký klenot pro mládež dá vyrobiti a abych to také viděla a o tom mohla i u nás v Kolíně povědíti, že to bude již v sobotu hotovo. Já už tuhle neděli odjedu. Jen řekl, že to každý bude moci užívati —“
„Ale jak, jak užívati —?“
„Nevím, nevím — jenom tak řekl, že ten, kdo první toho klenotu užije, bude jistě mezi druhy svými nejznamenitější. Povídala jsem, že bych ráda znala toho nejznamenitějšího, abych také o něm mohla doma povědíti. Maminka ráda slyší nějaké noviny a hodně mnoho. Ale strýc řekl, že to sám neví a že sám se rád na to podívá, kdo ten první bude —“
„Však ten první a nejznamenitější musím býti já, děj se co děj,“ pomyslil Jeronym u sebe, radosten jsa nad tím, že aspoň tohoto se dozvěděl. Ví tedy, kterak panně se zalíbiti… Nedoufal beztoho, že jméno klenotu se od panny doví hledaje pouze záminku k rozmluvě.
„Tak ty tedy již v neděli, panno ctná, opustíš naše město?“ zapřádal Jeronym dále niť rozhovoru. „Ó vím, ty ráda pojedeš, viď, ty už si na Horu ani nevzpomeneš —“
„Ba ne, vzpomenu,“ jistila Apolenka, „aspoň na tohle instrumentum —“ a ukázala na pulpit, kdež ležela pěkná zánovní loutna, „k vůli ní skorem nerada jedu —“ prostoduše vyznávala. „Má takový krásný hlas, lepší než ta naše —“
„Máte také doma? A umíš hrát —?“
„Neumím, ale naše máti umí znamenitě. Naše loutna byla z rytířského rodu,“ pyšnila se prostoduše těmitéž slovy, jak doma pyšniti se slýchávala, „po babičce — ona byla vladyckého urození. Říkali o té loutně, že jest znamenité dílo vlaské. Já jsem se také na ni měla učit. V našem rodě je ten příkaz, že vždycky dcera té loutny používati má. Už jsem začala, ale tu přišel Tomášek pasířův, ten co v Praze chodí do škol. On je náš kmotřenec — byl v Kolíně na vakací a prosil, abychom mu ji půjčili, že má svoji loutnu v Praze a že chce tady v Kolíně zahrát někomu při veselí, že ji zas přinese — a nepřinesl —“
„Ale přinese —“ s živým zájmem podotknul Jeronym. Ano, kdo ví, není-li tento Tomášek jeho sokem!
„Ba nepřinese —“ jistila upřímně panna. „Víckrát se u nás Tomášek neukázal. Odjel po vakací do Prahy, jako když nás nezná. Pan otec prál, že je loutna už dávno propitá. A já byla za to tolik plísněna! Přimlouvala jsem se za něho, aby mu naši loutnu půjčili a oni mu to přede mnou odříci nemohli. Ale on mně před tím tak prosil a sliboval, že mi pod okénkem něco zahraje, když tak ráda loutnu poslouchám. Já tenkrát ještě nevěděla, že je takový nehodný člověk a lhář, to teprve potom to všecko propuklo —“
„Tedy byl nehodný?“ a Jeronymovi nějak se odlehčilo, že dívka takto mluví o možném soku.
„A jak tuze!“ dotvrzovala. „Považ, pane, on už chodí do hospod a je mu teprv dvacet let —“
„Nu, to by snad nebyl největší hřích —“ usmál se trochu kysele mládenec.
„Jak pak by nebyl,“ odpírala, „paní máti naše řekla, to že není žádný hodný studiosus, který už v mládí si navyká na hospody — a on prý jiného v Praze nedělá, než že chodí mezi pijany. A jednou v noci, když se tak toulal, právo ho chytlo a zavřeli ho pak do klády — považ, jaká je to hanba pro něho i pro všecko přátelstvo! Pan otec náš se zaříkal, že je mu sic kmotrem, ale že mu přes práh nikdy za to nesmí — takový prý hezký hoch a z pořádného rodu a tak se spustil —“
„Klády jsem sic jaktěživ neviděl, ale slýchám, že je to tužší nežli pouhá šatlava,“ poznamenal škodolibě Jeronym, žárle zase bezděky na Tomáška, že o něm panna uvedla, že je „hezký hoch“. „To musil opravdu vyváděti věci ne zrovna kalé — ale, panno ctná, nezahrál ti pod tím okénkem?“
„Ba nezahrál, však bych ani nechtěla, když je tak nehodný a —
„Ale, když tak ráda loutnu posloucháš,“ přerušil ji živě, „nezahrál ti nikdo jiný někdy pod okénkem?“
„Ba ne,“ vyznávala prostoduše. „Leda několikráte takový potulný loutenník jako po městech lidem před domy za peníze hrají. Tady hrávají přec také, pan strýc mi to povídal. Však bych od jiného nechtěla. Řekla paní máti, že pannám hrají u oken jen tací nehodní floutkové a dvořílkové —“
„Myslila bys to i o mně, kdybych zde pod okny před tvým odjezdem nějakou muziku na loutnové instrumentum způsobil?“ — a Jeronym jakož nyní chtěl hlavní ránu vystřeliti a panně vyznati, že na loutnu umí a že je hotov písně nejkrásnější za pozdní, tiché hodiny jí k libosti pod okénkem zahráti, upjal zkoumavě zraky své na její tvář.
Ale panna, kdežto dříve dívala se na něho jen tak plaše a více po očku, nyní pohlédla mu svým modrým, jasným okem tak upřímně do tváře a při tom se dala místo odpovědi do smíchu tak hlučného, že mládenci srdce v těle radostí poskočilo. Hle, jak se těší z jeho otázky — leč v tom oba nemile byli vyrušeni příchodem Masníkovy hospodyně, té tlusté, rumné osoby, jejíž pichlavé oči zabodly se mládenci do tváře takým pohledem podezřivým, že uznal za dobré, panně se ihned poroučeti…
„A já, proč panna dnes zapomněla, v kolik hodin chodí se mnou do kostela!“ spustila hospodyně štiplavě, sotva za panicem dvéře se zavřely, „ovšem, když tu měla takového hostě! To byl rychtářovic, viď — A co tu chtěl? Musil hodné šprýmovat, že se tak směješ!“
„Jak bych se nesmála!“ vysvětlovala panna prostodušně. „Byl se zde zeptat, jestli nevím nic o tom klenotu, co mládeži pan strýc slíbil. Všimnul si tamhle strunového věnce[1] a ptal se, jestli umím hrát, ráda-li poslouchám a zdali mi kdo někdy zahrál pod okénkem. A když jsem řekla, že krom loutenníků hrají pod okny jen nehodní mládenci, považ jak si zašprýmoval — ptal se, jest-li by i on byl takový, kdyby mi takovou muziku způsobil. To mi přišlo tak k smíchu, vidím, chtěl mne vyrážet —“
„Pěkné vyrážet,“ pohodila hlavou hospodyně, „jen kdybych byla o tom věděla, já bych ho byla pořádně vyprovodila! Raději se ani o tom nezmiňuj panu strýčkovi, že tu byl — dával by vinu mně, že nedávám dole pozor, kdo jde k nám nahoru. Ale kdo by se byl nadál! Té smělosti, kde to dřív bylo u mladých mužů! Toť už je svět takový, že musí Pánbůh brzy zas naň vzpomenout nějakou planetou ocasatou, a pak hladem a morem! Dobře, žes mu na to neodpověděla, jinak by ti zahrál třeba ještě dnes —“
A teď se panna Apolenka zasmála zase tak hlučně jako prve.
„Hele, Hátu, jak by prohloupila!“ vysmívala se dětinně, „vždyť ti povídám, že on to tak nemyslil! Beztoho na loutnu ani neumí! Vždyť přece sám pan strýc po svém svátku mi řekl, že to byli samí hodní žáci a mezi nimi nejhodnější a nejznamenitější že jest rychtářovic. Vidíš, jak jsi prohloupila —“
A panna plným hrdlem se smějíc strouhala Hátě mrkvičku s potěšením tak dětinským, jak dětinské bylo její přesvědčení, že každý žák „hodný a znamenitý“ musí býti ve všem taký, jako dvanáctiletý její bratřík, tichý hošek, který ve škole vždy byl premiantem.
„Jen je nech, milá panenko,“ odsekla Háta, „abys jim té hodnosti nepřidala! Což se to patří na mládež, aby stačili sedět a veselit se až do rána, jako tehdy na svátek páně? Mám tvrdé spaní, ale pro jejich zpěvy a rámusy oka jsem nemohla zamhouřit. A zunkali naše vínečko jako staří, myslila jsem, že aspoň ten jeden soudeček vyspořím, a zatím se mi ještě nedostávalo — Toho jim do smrti nezapomenu! A když jsou všickni tak hodní, ten rychtářovic, ten bude teprv mazaný. Však mu z každého oka ďáblík kouká —“
„Není to pravda, on je hodný mládenec jako všickni ostatní,“ hájila panna s dětinnou neústupností. „Však by asi v hospodě tak nepili, bylo to přece pod domácí střechou, k vůli přátelství —“
„Milá panno, jsi ještě mladý ptáček, máš žlutý zobáček,“ mávnula Háta mrzuté rukou, „Není s tebou moudrého promluvení — raději se stroj —“
Zatím co šlechetná, dětsky prostoduchá dívčinka takto sváděla boj za Jeronymovy ctnosti, zamilovaný mládenec ubíhal k domovu pln sladkého, blahého rozrušení vzpomínaje na každé jednotlivé slůvko, které růžová její ústka k němu byla pronášela. Ještě slyší ten její zvonivý smích, jenž byl více než dostatečnou odpovědí na jeho otázku — oh, jisté panna v pátek oka nezamhouří, dokud neuslyší pod okénky rozkošné zvuky. — Však nemáš čekati nadarmo, drahé zlaté dítě: ty nejkrásnější písně, které mohou mladou duši roznítiti a srdce rozechvěti — —
Leč zamilovaný panic náhle byl vyrušen — věrný jeho druh Krištůfek Holíkovic tisknul mu ruku. Tak byl zaměstnán vlastními myšlénkami, že Krištůfka dříve si nepovšimnul. Tento byl nějak zakaboněn.
„Nu, už jste se snášeli o tom klenotu?“ ptal se Jeronyma. „My, vyznám to upřímně, nemůžeme se na ničem shodnout. Před chvílí potkal jsem Masníka a tolik jsem ti ho hladil po srsti, jen abych z něho něco dostal, ale kde pak, mlčí jako hrob. Do smrti bych to byl do něho neřekl! Nevím, nevím, jestli to uhodneme —“
„Když neuhodnete vy, uhodneme my!“ Jeronym, jakož byl v růžové náladě, pevně a jistě dal za odpověď. „Bude to přec jedno, zvláště když za vyhrané peníze budeme se všickni veseliti —“
„Snadno se řekne ‚uhodneme‘, ale nesnadno se to vykoná,“ starostlil Krištof. „Víš, ono je o to, že kdybychom neuhodli ani my, ani vy, bude z toho po městě pro nás ostuda, že jsme studovaní a přece náš vtip že ani na to nevystačí. Na to žádný nepomyslí, jak nesnadno tu hádati—“
„Eh, snadno nesnadno, však to uhodneme!“ mávnul bezstarostně rukou Jeronym. „Dovedli jsme již jiné věci! Jen co nad tím se svými se poradím —“ A již se loučil.
„Ale slyšíš, Jeronyme, abych nezapomněl,“ tiskl mu ruku Krištof. „Starý mi řekl, že nás všecky zve na veselíčko k Bakalářovům v pátek večer. Bude to prý oktáv jeho svátku a vigilie odevzdání klenotu k naší potřebě —“
„Dobrá, Krištůfku,“ a rychtářovic Jeronym již bočil k nedalekému domu otcovskému, těše se nad tímto výborným nápadem Masníkovým. Unáčí se truňkem, a čím tvrději potom bude spát, tím bezpečněji bude moci on, Jeronym, hráti pod oknem panně Apolence k radosti a na poctu jejího odjezdu…
A milý Jeronym přeskákav všecky schody vedoucí k jeho ponební světničce — bral je vždycky po dvou a dnes po třech — a ocitnuv se v malém tom svém útulku chopil se strunného věnce se zelenou stuhou, jenž na studentském jeho pulpitě ležel, sáhnul vášnivě do jeho strun a zvolal horoucně: „Však tvoje slavná chvíle přijde, mé milé, zlaté instrumentum!“
Jistě takto k loutnám svým druhdy promlouvali i rytířové a hrdinové, o nichž tolik se byl načítal a jejichž myšlénkami myslil, a skutky jednal, aniž by si toho byl sám vědom…
- ↑ Strunný nebo strunový věnec říkalo se loutně.